BHEDABHEDA – ZAPOMENUTÝ KLENOT INDIE

HINDUISMUS

To, co nazýváme hinduismem je ve skutečnosti složitý svazek velmi odlišných náboženských i nenáboženských systémů. Hinduismus nemá žádné definující vyznání, zakladatele ani žádnou centralizovanou autoritu. Indové od pradávna podporovali myšlenkovou a náboženskou svobodu, což vytvořilo živnou půdu pro existenci velkého množství vzájemně velmi odlišujících se náboženských tradic. Tato diverzita se samozřejmě neobešla bez sporů a hádek, ale pro vývoj indického myšlení byly tyto spory spíše požehnáním než překážkou. Nebyly to mačety, nýbrž rozum a vůle, které byly hlavními zbraněmi v těchto „bitvách“. V takovém prostředí byly jednotlivé systémy nuceny neustále přehodnocovat, zpřesňovat nebo korigovat svá učení. Možná i to je jeden z důvodů, proč se indické nauky v průběhu tisíciletí rozvinuly do nebývalé hloubky poznání. Systém indického učení však nebyl jen racionálním zkoumáním spekulujících filozofů, ale zahrnoval také osobní zkušenost založenou na praktikování, rozvíjení technik meditace, jógy, ovládání smyslů a životosprávy.

VEDÁNTA

Počátky post-védského hinduismu doprovázel vznik šesti hlavních filozofických škol. My se zaměříme pouze na jednu z nich a to védántu, neboť ta je klíčovou v rozvoji hlubokých filozofických i duchovních myšlenek hinduismu.

Základními texty védánty jsou upanišady. Avšak vyvrcholením či shrnutím védánty je dílo zvané Brahma sútra (někdy též Vedánta sútra). Sútry byly oblíbeným literárním stylem. Sútry jsou v podstatě aforismy, jejichž cílem je zhuštění složité myšlenky do minimálního počtu slov. Jsou to v podstatě krátká hesla, mnohoznačných významů, která vyžadují nutný výklad. To vedlo k tomu, že se psaní výkladů k Brahma sútrám stalo velkou tradicí. Pokud chtěl učenec prezentovat nový metafyzický názor, očekávalo se od něj, že napíše komentář k Brahma sútře, v němž své učení představí.

Védánta znamená konečné poznání. Vedánta není náboženství, ani víra, kterou je třeba přijmout, abychom se vyhnuli trestu a Božímu hněvu. Védánta představuje nadčasové hledání lidské duše po Věčném a Nekonečném. Védánta si samozřejmě byla vědoma hranic pojmového rozumu. Chápala, že transcendentno nelze vysvětlit empirickými kategoriemi, a proto se uchylovala k analogiím a obraznému znázornění toho, co je mimo myšlení a jazyk. Vedle filozofického poznání zahrnuje učení védánty také praxi, která vrcholí subjektivní zkušeností, jež je prožitkem sebeidentity absolutna, v němž hluboké Já věčně září v bezprostorové sféře nevýslovné blaženosti.

BHEDABHEDA

Bhedábheda nebo také bhedá-abhedá byla ve své době velmi významnou védántskou školou, která však zcela zanikla. V celé Indii již neexistuje jediná škola, která by se hlásila k původní tradici bhedábhedy. Existuje pouze několik náboženských škol, které do svého učení začlenily myšlenky bhedábhédy. Dvě známé tradice, které se filozoficky hlásí k tomuto pojetí, jsou tradice Nimbarky a Čaitanji, jejichž školy měly významný rozkvět v 15. a 16. století. O jejich učení se zmíním na konci tohoto článku.

Učení Bhedábheda zpopularizoval mystický filozof Bhaskara (8. nebo 9. století). O životě tohoto muže se bohužel nedochovaly žádné informace. Ani osud nebyl k jeho dílům příliš laskavý. Jediné, co se po něm dochovalo, je komentář k Brahma sútře a neúplný komentář k Bhagavadgítě. Ani jeden z jeho textů nebyl přeložen do žádného západního jazyka. Z historických spisů je zřejmé, že jeho učení způsobilo rozruch a zájem, neboť je zmíněno v mnoha slavných historických textech, ale postupem času se na něj zapomnělo.

ADVAITA – NEDUALITA

Předpokládám, že ne všichni čtenáři rozumí pojmům jako advaita nebo nedualita. Pro lepší představu si tedy nejprve vysvětleme, co vlastně znamená nedualita (advaita).

Tyto termíny jsou hojně používány v terminologii moderních duchovních nauk po celém světě. To, co se však často prezentuje jako advaita, není to samé, co „indická“ advaita. Fráze typu: „všichni jsme jedno vědomí, není žádné já, není objektivní realita, všichni jsme Bůh“, jsou spíše karikaturou advaity a nereflektují její skutečné poselství. Takto prezentovaná advaita se dokonce může lehko stát pastí pro mnohé naivní aspiranty.

Slovo dualita v indické filozofii nepoukazuje pouze na vztah protikladů – světlo/tma, dobro/zlo. Slovo dvaita je proto lépe překládat jako dvojnost. Je to popis jakéhokoliv rozdílného vztahu dvou a více věcí, které jsou od sebe odděleny. Dualita se v sanskritu častěji označuje jako bheda (rozdíl, oddělenost) a opakem duality je tedy abheda (nerozdíl). Dříve se dokonce učení neduality či nedvojnosti nazývalo častěji abheda spíše než advaita.

Například mezi jablkem a letadlem je rozdíl. Jsou tedy ve vztahu „bheda“. Když však vezmeme jablko a jeho chuť, je zde nějaký rozdíl? Chuť jakožto atribut jablka není sama o sobě jablkem, jsou odlišné, ale zároveň nemůžeme oddělit chuť od jablka.

Možná vás napadá, nač je vůbec důležité zabývat se vztahy mezi věcmi? K lepšímu pochopení se podívejme, na čtyři základní otázky, které jsou jádrem učení védánty:

1. Vedánta nás vede k pochopení, že naše základní “Já” je bezpočáteční. Toto já se nazývá átman. Átman je věčná, čistá, entita. Átman je tím nejhlubším, nejcennějším a samozářivým “drahokamem”, jehož neoddělitelnou vlastností je poznání a blaženost. Átman je naše pravé já.

2. Konečná realita se nazývá Brahman. Brahman je zdrojem všeho co existuje, je to absolutní princip, který je stejně jako átman nepopsatelný, nevyjádřitelný, nepodmíněný. Je mimo kategorii času, prostoru a kauzality. Brahman je do jisté míry ekvivalentem Boha.

3. Teorii vztahu popíšu později.

4. Příčinou našeho utrpení je nevědomost, která z nějakého důvodu způsobuje chybnou interpretaci světa a zakrývá naší původní identitu, což způsobuje, že se ztotožňuje s tím, co nejsme – tělem, myslí, kmenem, národem atd. Co je to vlastně ta nevědomost, jaký má základ? Toť jedna z nejzáhadnějších otázek. Indové to vysvětlují pomocí teorie chyby (avidjá), o které se zmíním v jiné kapitole.

VZTAH

V monoteistických náboženstvích můžeme vidět jiné pojetí. Tam je nějaký Bůh, a my, jako individuální bytosti jsme tímto Bohem stvořené. Mezi Bohem a individuální entitou je tedy rozdíl. Védanta však nic takového jako stvoření duší neuznává, stejně jako neuznává stvoření světa (podrobně to vysvětluji v článku Indická psychologie). Neboť identita každého z nás je v základu věčná. Není žádný bod v čase, kdy by byla stvořena.

Jaký je tedy vztah mezi individuálním Já a Brahmanu? Většina védánských škol dospěla k určité shodě a prohlásila, že mezi individuálním Já a Absolutním Já existuje určitá forma jednoty nebo nedvojnosti. Vztah Brahmanu a individuality je vztahem jednoty. Tato jednota se nazývá advaita nebo také abheda (nerozdíl).

Jsme-li však v této úvaze upřímní, zjistíme, že to vytváří víc otázek než odpovědí. Co tato jednota znamená? Je to singularita? Je to jedno homogenní vědomí bez sekundy, bez rozdílu? Lze vůbec Boha nebo Brahman redukovat na numerický koncept číslovky jedna? Proč vnímáme oddělenost? Toto je moment, ve kterém se různé školy vedánty rozchází. Každá má svoji vlastní definici této „jednoty“, neboť zdá se, že „jednota“ nemusí nutně znamenat „jednotu“ ve smyslu našeho matematického pochopení číslovky jedna.

JEDNOTA NEBO JEDNOTA?

Je rozdíl, zda je pojem jednoty alegorií něčeho, co přesahuje náš rozum, nebo zda jej vykládáme doslovně. Zde se na chvíli zastavím.

Vraťme se zpět a pojďme si něco říct o tom, co znamená jednota. Pokud totiž akceptujeme myšlenku, že jsme všichni jednou entitou v konečné realitě, musíme vyřešit hádanku, kde se bere naše pojetí oddělenosti a kdo je vlastně ten, kdo tuto oddělenost prožívá? Pokud jsme totožni s Brahmanem, jak je možné, že se cítíme býti oddělenou individualitou?

Někteří navrhují myšlenku, že se část Brahmanu nebo nějakého univerzálního vědomí oddělila a v okamžiku duchovního probuzení se s ním opět spojí, podobně jako se kapka spojí s oceánem. Brahman však není hmotná veličina, na kterou bychom mohli aplikovat vlastnosti oceánu nebo vody; je nedělitelný a neměnný, není podmíněn časem a prostorem. Nemůžeme mluvit o tom, že by se kousek Brahmanu v určitém okamžiku oddělil, aby se s ním v budoucnu opět spojil. Tyto představy, kdy aplikujeme na Brahman kauzalitu jsou neudržitelné.

Existuje jiné, lepší objasnění, postavené na teorii avidjá nebo také májá. Podle této teorie je naše oddělení jen formou iluze. Nejsme tedy ve skutečnosti odděleni, nikdy jsme nebyli odděleni, ani se nikdy nespojíme. Avidjá je chyba vnímání, která způsobuje náš pocit oddělení.

To zní lépe. Jenže! Nyní přichází otázka, kde se bere avidjá, ona tajuplná iluze či chyba? Co je základem této iluze? Pokud jsme to my, kdo tvoří iluzi, znamenalo by to, že naše oddělenost předchází iluzi a oddělenost není teda projevem iluze a je reálná. Pokud iluze předchází našemu oddělení, pak je zde iluze jako něco nezávislého na Brahmanu a máme zde opět dualitu.

TAK PRAVIL BHÁSKARA

Indičtí filozofové zápolili s touho hádankou, neboť vnímali dualitu i nedualitu jako dva nesmiřitelné světy. Mezi tím se objevil nenápadný učenec Bháskara, který nabídnul svoji teorii Bhedábheda, ve které tyty dva nesmiřitelné světy duality a neduality sloučil a ukázal tímto, že mezi dualitou (bheda) a nedualitou (abheda) nemusí být ve skutečnosti žádný konflikt. Individuální já není ukousnutá část Brahmanu, a oddělená existence nemusí být s jednotou v rozporu a může dokonce naplňovat podstatu jednoty.

Substance a atribut, celek a části se mohou zdát navzájem neslučitelné, ale ve skutečnosti mezi nimi žádná neslučitelnost není, protože mohou být smířeni v jednotě, která prostupuje i skrze rozdíl a která je jeho samotným bytím. V Indických náboženských systémech se tato teorie nazývala někdy parinamávada neboli „teorie rozvoje“, což naznačuje, že takto pojímaná realita není statická, ale neustále se mění, aniž by ztrácela svou neměnnou identitu. Taková teorie je pro některé porušením logického principu. Jenže pro jiné je toto pojetí neodolatelné a přitažlivé právě díky svému paradoxnímu charakteru. Bhedábheda však není paradoxem, kterým chce básník zmást naši mysl a zesměšnit logickou strukturu světa. Bhedábheda je ve skutečnosti logicky konzistentní.

BHEDABHEDA VS ADVAITA

Bháskara se stal kritikem doktríny absolutní neduality a to na základě vlastní zkušenosti ekibhávy (mystický prožitek jednoty). Bháskara poukazuje na nežádoucí důsledky chybného pochopení neduality v rámci etiky, metafyzicky a mystiky. Aplikace absolutní neduality nás totiž vede k monistické představě světa, kde veškerá rozdílnost, dualita se stávají překážkou. Bháskara vysvětloval, že tento pohled nás vede k solipsismu, nihilismu, averznímu myšlení a nakonec k odmítání světa. V určité fázi života nám tato filozofie může pomoct a být pro nás přitažlivá, ale nakonec vede do slepé uličky, aby nás to odmrštilo zpět do iluze. Spása je z pohledu radikální neduality podmíněna odmítnutím duality. Dualita a svět, který má charakter iluze, se zdají nepřátelské a ohrožující pro náš duchovní cíl. Dualita je jako bariéra, která nás udržuje v klamu. Z pohledu bhedábheda se toto uvažování stává pastí, která nás zamotává zpátky do hry iluze.

Bhedábheda dualitu neodmítá, pouze ji popisuje jako neúplné objasnění a vysvětluje, že dualita, stejně jako objektivní realita nejenže nejsou iluzí, ale ani překážkou k naplnění jednoty. Bhedábheda vztah duality a neduality posunuje ještě dál a poukazuje na to, že dualita ve skutečnosti posiluje jednotu.

MYSTICKÝ STAV JEDNOTY

Existuje mystický prožitek, který se nazývá ékadvibháva. Je to osobní prožitek té nejhlubší možné jednoty, ve které se vše stává jedním a zároveň tato jednota expanduje do nekonečné rozmanitosti. Ačkoliv je těžké tyto zážitky popsat pojmovým jazykem, pokusím se o jisté přiblížení pomocí alegorického jazyka.

Představte si sami sebe jako čistou entitu nebo klidně jako nějakou éterickou či duchovní bytost, která je však zcela unikátní a odlišná od všeho ostatního. Navzdory své odlišnost toužící po lásce a spojení. Potkáte druhou bytost, která je také zcela unikátní a tím pádem zcela odlišná než vy. Má však stejnou touhu po spojení. Nyní se chcete vzájemně spojit.

V naší běžné existenci, když se dva jedinci snaží navázat vztah, musí najít něco společného – zájmy, povahové rysy a podobně. V oblasti ékadvibhávy je to však přesně naopak; způsob, jak sblížit dvě duchovní entity, spočívá v zaměření se na jejich vzájemnou odlišnost. Právě tato odlišnost je spojuje. Je pozoruhodné, že právě díky odlišnosti tyto entity nacházejí jednotu. V tu chvíli vzniká hluboký vztah, který se prohlubuje souběžně s tím, jak se snaží odlišit jedna od druhé.

Toto pochopení má skutečně nesmírný etický, sociální a psychologický význam. Z pohledu bhedábheda je zásadní si uvědomit, že každý s kým přicházíme do styku v našem každodenním životě – ať už jsou to lidé kolem nás, naše děti nebo naši partneři – doslova každý je unikátní osobností. Když chceme, aby ten druhý byl jako my, aby plnil naše očekávání, naše pokyny, stáváme se invazivní a vede to ke konfliktu, nikoliv ke spojení. Protože mu bereme možnost být sám sebou. Chceme, aby byl jako my. Děláme tyto věci samozřejmě vždy s těmi nejlepšími úmysly, abychom druhému pomohli, zajistili mu dobrou budoucnost, ale ve skutečnosti je to narušení vztahu a jednoty. Lidé, kteří v dospělosti trpí různými psychickými problémy, při ponoření se do hluboké terapie zjišťují, že jejich potíže pramení z toho, že jim v dětství nebylo dovoleno být sami sebou.

BHEDÁBHEDA A NÁBOŽENSTVÍ

Bhaskarovo přínos byl nesektářský, nezastával pozici žádného konkrétního náboženství ani nestranil žádnému Bohu. Podle Bhaskary je Absolutní realita dokonalá bytost, která je transcendentní (přesahující tento svět), ale je také imanentní ve světě náhod (je součástí světa, prostoupena ve všem).

Bůh, ač je součástí světa, je neposkvrněný jeho nedokonalostmi, podobně jako Slunce zůstává čisté, i když se jeho paprsky dotýkají nečistých míst. Existence v hmotném světě je hra. Cílem lidské bytosti je tedy vyřešit hádanku vlastní existence a dosáhnout osvobození. Skutečný prostředek k zajištění osvobození a osvícení nespočívá v úplném vymýcení touhy, v její negaci či odmítání světa, duality, ega atd., ale v přeměně naší touhy. Touha není překážkou sama o sobě, pakliže je to touha po lásce, poznání a sjednocení.

Ačkoliv jsme v jistém smyslu totožní s Brahmanem, naše atomická oddělenost je skutečná. Bhaskara zastávál pozici plného rozpuštění individuálního já. Blíže však tuto myšlenku nerozvinul. Můžeme soudit, že z pohledu bhedabheda se v Nekonečnu naše pevná jedinečnost rozplyne, ale nezruší. Když je já ztraceno v absolutnu, je plně spojeno v jednotě, ale není zrušeno. Stav jednoty není stav singularity, ale sjednocení v nekonečné rozmanitosti. Rozpuštění ega není ztráta individuality, ale rozpuštění pokryvů jenž tvoří naše falešné já, naše mentální a fyzicke identity tvořené nevědomostí.

Základem utrpení individuálního já není dualita, ani hmotný svět, ani touhy, ale budování falešné identity. Ignorování vlastní identity, ztotožňování se s myslí, tělem, jménem, funkcí, kmenem, národností, to vše je hlavní příčinou zaplétání se do existenčního klamu. Každá tato falešná identita zakrývá více a více naše skutečné Já. Zažití jednoty znamená zažívání Átmanu sama sebe a rozpuštění všech těchto mylných identit.

BŮH A BOHOVÉ

Některé školy bhedábhedy jsou spojené s uctíváním konkrétních božstev. V náboženských tradicích je Bůh zobrazován tak, že má tělesnou podobu a je vybaven lidskými vlastnostmi, jako je myšlení, cítění, vůle, soucit či dokonce zloba. Tendence personifikovat předměty a promítat do nich vlastní představu Boha je jasně patrná v mnoha populárních formách uctívání. Filosofie Bháskary je od této tendence prostá, a dá se tvrdit, že je kritikou lidových prezentací Boha s Jeho nebeským Královstvím. Existenci Boha však nepopírá. Ztotožňuje Boha s Brahmanem. Brahman pro Bháskaru ale není jen nějaká neosobní, nekonkrétní homogenní energie či vědomí. Nepopírá, že Brahman je osobní entita, ale není zastáncem polidštěné formy Boha, neboť Brahman je za hranicemi veškeré naší představivosti. Bhaskarova bhedábheda nenabízí konkrétní popis Boha, ani nedává odpovědi na velké náboženské otázky, ale tvrdí, že je chybou Boha či konečnou realitu interpretovat v rámci monismu.

Celá rozmanitost je zároveň něčím propojená. Všichni jsme jako korálky provlečené na niti. Tato nit, to je to, co nazýváme Bůh. Je to entita prostupující vším; spojující vše v jedno, aniž by narušovala, rozmanitost a pluralitu. Bůh tedy není ten, který nás spojuje, ale je samotné spojení. Podobně jako Bůh není ten, kdo uděluje dobrotivost, lásku a krásu, nýbrž Bůh je ta láska, dobro či krása.

Pojďme se nyní podívat na další představitele bhedábhedy, kteří toto učení aplikovali na náboženské ideje.

NIMBARKA

Významným zástupcem učení Bhedábheda, a jedním z hlavních vedántských učenců, je filozof a náboženský mystik Nimbárka (jeho narození je sporné mezi 11. – 13. století). Nimbárka je jedním z nejméně zaujatých komentátorů Brahma sútry. Na rozdíl od mnohých komentátorů, Nimbárka nekritizuje ostatní nauky a snaží se z každé filozofie využít to dobré a smysluplné. Jeho komentář je velmi stručný a nekontroverzní. Jeho komplexní systém myšlení uvádí v soulad učení Šankary s filozofií Rámánudži (dva nejslavnější komentátoři Brahma sútry, kteří byli soupeři). Podle Nimbárky je povaha reality neboli Brahmanu, uvnitř rozmanitosti i mimo ni, tedy zároveň bheda i abheda. Absolutní jednota je stejně nemyslitelná jako absolutní rozdíl. Filosofie Nimbarky je druhem mono-dualismu, který se vyhýbá nebezpečím jak radikálního monismu, tak radikálníjo pluralismu a skutečnou jednotu nachází ve zkušenosti bhedábheda.

Brahman je často popisován v negativní terminologii jako NEosobní, NEatributní, NEkonečný, NEduální. Podle Nimbárky však negace pouze popírá absolutní odlišnost nebo holou jinakost, ale nepopírá odlišnost úplně, ani nepopírá pozitivní vlastnosti Brahmanu. Podle Nimbárky má Brahman nekonečno příznivých vlastností a je zcela prostý nedokonalostí. Nekonečnost Boha může prostoupit i do konečnosti. Bůh je ve všem, i v nejmenším atomu, aniž by ztratil na své nekonečnosti a velikosti. Je-li Bůh ve všem, neznamená to, že vše je Bůh. Označíme-li vše za Boha, pak pojem Boha ztrácí smysl. Pokud by existovala pouze žlutá barva a žádná jiná, nemělo by žádný smysl mluvit o žluté barvě, neboť jednotlivá barva dává smysl pouze v kontextu s ostatními barvami. Bůh má podle Nimbárky svou vlastní oddělenou identitu, která je zároveň prostoupena vším a propojena se vším.

Nimbárkova škola je založena na kultu uctívání Krišny spolu s Rádhou. Rádha je v učení Nimbárky nejdůvěrnější společnicí Krišny. Nimbárka učí, že oddanost Rádha-Kršnovi roztaví srdce každého člověka a prohloubí se v planoucí božskou lásku. Tehdy Bůh lásky oddanému zjeví svou blaženou povahu a vysvobodí ho ze strastí samsáry (koloběhu zrození a umírání). Oddaný se takto těší z blaženosti Brahmanu a je s Ním jedno a zároveň identitou v odlišnosti. Je podstatné si připomínat, že pokud mluvíme o Já či o Bohu, jako o oddělených identitách, jsme si stále vědomi jednoty. Stejně jako když mluvíme o lahodné chuti ovoce, nepopíráme tím existenci ovoce ani neoddělujeme chuť od ovoce.

ČAITANJA

Další pozoruhodnou postavou, která se pojí s tradicí Bhedábheda je bengálský světec, mystik a reformátor Čaitanja (16. století). Bohužel Čaitanja po sobě nezanechal žádný text, a tak veškeré informace o jeho učení máme pouze zprostředkované hagiografiemi napsané jeho horlivými stoupenci. Stoupenci Čaitanji ztotožňují Brahman s osobním Bohem, kterým je pro ně Krišna. Krišna má nekonečno příznivých vlastností (šakti). Síly, vlastnosti, podoba a láska Boha jsou totožné s Bohem a jsou s Ním věčné díky identitě podstaty a vlastností.

Svojí filozofii vyjadřují prostřednictvím lásky, která proudí mezi Krišnou a jeho milovanou Rádhou. Krišna a Rádha jsou duální a odlišní jako Milenec a Milovaný, avšak přesto jsou ve své podstatě neduální. Láska je nejhlubším vyjádřením bhedábhedy. Láska nemůže existovat sama o sobě a nutně předpokládá dualitu a rozdíl, zároveň však nesnese oddělenost. Tato oddělenost neboli odloučení však zesiluje onen prožitek lásky. Láska hraje fundamentální roli v dosažení Nejvyšší blaženosti, která se automaticky projevuje s odhalením vlastní identity.

Bůh Krišna svým hládini šakti (vnitřní energie zesilující blaženost) předává tuto svou energii svému oddanému (bhaktovi) a milenec a milovaný jsou ponořeni do nesmrtelné blaženosti. Síla blaženosti se proměňuje v blaženost samotnou. Tento vznešený stav hluboké mystiky je Nejvyšším završením života a je to pravý význam spasení. Živá bytost se sjednotí s Krišnou v hlubokém prožívání lásky, a ve stavu Božího opojení může cítit plné spojení s Ním. Stává se samotným Bohem, avšak toto spojení je nepochopitelné a završuje dualitu i nedualitu zároveň. V mystickém vytržení zůstávají dva jako dvě bytosti, ale v blaženosti se smysl dvojnosti rozpouští. Proto je Čaitanjovo učení známo jako ačintja-bhedábheda-tattva neboli pravda o nepochopitelné jednotě a odlišnosti.

❀❋❋❋❀

Zde bych své stručné pojednání o bhedabheda ukončil. Doufám, že byl pro vás můj článek přínosným a srozumitelným. Můžete nechat komentář. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu, poukázání na chybu, či návrh jak text vylepšit. Děkuji

Jirka