Některá videa Jirky Charváta mě fakt upřímně pobavila. Jirka je vtipný a rétoricky zdatný. Některé jeho myšlenky jsou hezké a výborně formulované. Jirka ale předává i myšlenky, se kterými kategoricky nesouhlasím, dokonce v nich nacházím něco hodně znepokojivého, a o tom bych nyní rád napsal.
Myslím si, že Jirka vstupuje do prostoru se skvělým a důležitým námětem. Přináší vynikající postřehy a některé jeho formulace jsou mistrovské. Jen je to ochuzené o něco velmi podstatného, bez čeho můžou v jistém smyslu jeho myšlenky snadno vést k existenciální krizi.
ŽIVOT JE DIVALO
Souhlasím s Jirkou, že život je divadlo. Bereme na sebe role a tváříme se, že je to pravá realita. Dobře říká, že lidská zkušenost je hra na něco, co se snaží být někdo, aby mohla vůbec existovat. Ale zároveň se život stává určitým utrpením, když začneme tuto hru brát příliš vážně.
Jenže… Je důležité dodat, že divadelní hra nemusí být vždy jalová, ale může být také hluboká, citová a zasáhnout něco zásadního v nás. Život jako divadlo nemusí být nutně chápáno pejorativně nebo negativisticky. Je to jako hudba. Můžeme se nechat ukolébat meditačními zvonečky a elektronickými šumy, které pulzují a vibrují a mísí se s cvrlikáním lesa tak přesvědčivě, že máme pocit, že nám o půlnoci na balkoně vyrostla Amazonie. A ano, nakonec možná zjistíme, že je to všechno jen elegantně zabalená smyslová iluze. Ale pak si pustíme violoncello v rukách Yo-Yo My nebo orchestr Johna Williamse, a najednou zjišťujeme, že se hudba dokáže dotknout něčeho hodně hlubokého uvnitř nás.
A tím může být i divadlo života, jak vágní, klidné, divoké, tak i hluboce smysluplné a niterné.
CHYTRÝ NIHILISMUS
V seberozvojové komunitě se objevuje zajímavý fenomén, který můžeme nazvat obranným nihilismem nebo negativní filozofií. Znali to už staří hinduisté a buddhisté. Říkali tomu neti neti (toto ne, toto ne). Už dávno si totiž mudrcové všimli, že každý pozitivní popis reality je nedostatečný a nepřesný, proto vytvořili systém negativní analýzy, tedy místo snahy popsat konečnou realitu jaká je, ji popisovali způsobem, jaká není: Realita je NEkonečná, NEduální, NEosobní a dalších tisíc NE… Někteří to vzali hezky z gruntu až nakonec došli k přesvědčení, že konečná realita musí být prostě nula.
Ano, když budete analyzovat realitu a budete v tom opravdu důkladní, dojdete nakonec k něčemu prázdnému. I když svět nabízí mnoho krásného, když ho začnete analyzovat, krásno zmizí a zůstane prázdné nic. Je to jako když byste hledali krásno v obraze tím, že budete analyzovat barvy a složení plátna; krásno zmizí a zůstane jen prázdný materiál, a i ten zmizí v prázdném prostoru, až nakonec zmizí samotný prostor.
Představte si, že slyšíte krásnou hudbu z reproduktoru a rozhodnete se najít její zdroj. A uděláte to způsobem, že reproduktor rozeberete do poslední součástky. Pak ale zjistíte, že žádná hudba v reproduktoru není, a možná tak dojdete k přesvědčení, že žádná hudba není. Ve skutečnosti to znamená jediné: blbě hledáme.
ÚLEVA JE MATOUCÍ
Zenový nihilismus na začátku někdy přináší obrovskou úlevu. Představte si, že sedíte ve špatném vlaku a ještě do toho jedete na výlet, na který se vám nechce. V jeden okamžik si to uvědomíte, a tak z vlaku vystoupíte. Přichází pocit úlevy.
Podobná úleva přichází, když člověk vystoupí z této podivné životní hry a zjistí, že nemusí táhnout všechny ty těžké batohy v podobě očekávání rodičů, autorit, systému, společenských norem, představ o správném životě a všech těch starostí o to, co si o něm myslí lidé, které ani nezná. To je skutečně osvobozující.
Ano, je úleva vystoupit z něčeho, co nefunguje. Ale pak stojíte na nástupišti a ptáte se „a teď co?“ „Funguje vůbec něco“? „Asi nic… je jen prázdné „teď“ přesouvající se z okamžiku do okamžiku“. „Wow, mám to… Konečně přišlo probuzení a můžu založit Klub přítomného okamžiku.
Ale jak tak člověk stojí v té nirváně uprostřed nočního nádraží, zjistí, že mu je zima a má hlad a že si v iluzorním vlaku zapomněl svetr a batoh se svačinou.
A filozofie začne trochu drhnout.
Kde se stala chyba? „Už vím, že nejsem to, co jsem si myslel, že jsem; jistoty nejsou to, co jsem si myslel, že jsou; vztahy nejsou to, co jsem si myslel, že jsou; smysl života není to, co jsem si myslel, že je; a láska není to, co jsem si myslel, že je; ze všeho tohoto jsem vystoupil, nejsem tím ovlivněn.“
Proč to ale nefunguje? Protože existenci nemůžeme stavět jen na negacích a myšlenkách o tom, co vše neexistuje, nefunguje, a co vše je iluze.
ZAMILOVANÉ OKURKY
V jednom vtipném a velmi populárním videu (má asi půl milionu shlédnutí) Jirka Charvát vysvětluje, proč nikdy nenajdete lásku. Argumenty, které předkládá, jsou docela zábavné. Když se ale podíváte skrze humorný povrch, Jirka v podstatě tvrdí, že každý člověk je ultimátně sám, uvězněn ve svém vlastním vesmíru, a nikdo ho nemůže skutečně plně pochopit. Nelze vlastně plně komunikovat s druhými a vnímat jejich pocity a myšlenky tak, jak je sami vnímáme.
„Nikdo vás nikdy nemůže pochopit.“
Jirka ve své přednášce člověka přirovnává k osamělé okurce ve své vlastní privátní sklenici. A my jako okurky vlastně jen cinkáme o sebe skly, ale okurka okurky se nikdy nedotkne.
Lidé tleskali a smáli se. Je obdivuhodné, jak takto depresivní myšlenku dokáže vyjádřit zábavnou a veselou formou. Jenže tento nihilismus, byť velmi chytrý a intelektuálně poctivý, je jen obrana. Jinými slovy, když budu všechno trivializovat a cynicky komentovat, nemusím riskovat, že mě něco skutečně zraní.
Z jistého pohledu jsme izolované jednotky, uzavřené v tělesném vězení. Problém je, že je to jen jeden useknutý úhel pohledu. Jenže v hlubší vrstvě zkušenosti, než je ta běžná „já oddělený od světa“, to takto nefunguje; v této zkušenosti nejsme nakládačky ve sklenici.
V hlubším pohledu se věci a dokonce i naše individuální „vnitřní vesmíry“ jeví jako vzájemně propojené či toužící po hlubším propojení. A zdá se, že hmota nepřekáží, ba pomáhá tomuto propojování.
Být propojen neznamená stát se vzájemně identickými. Ale jak plně poznat jeden druhého? Dokud se nestaneme plně tou osobou, není to možné. A proto nikdy nemůžeme plně druhého pochopit.
Počkat! Vesmír nám dal touhu se propojovat, poznávat a komunikovat, ale neumožní nám tuto touhu plně realizovat? Netropí si z nás vesmír žert? Nehraje s námi nějakou nekalou hru? Nehraje, a vysvětlení je prosté.
Pokud by došlo k absolutní propojenosti, zmizely by pak veškeré rozdíly, které jsou nutné k prožívání a předpokladem propojování. Kdyby bylo vše identické nebylo by vlastně nic. Na druhou stranu, kdyby byl každý organismus jen izolovanou jednotkou, co by drželo realitu pohromadě?
Jen díky tomu, že se nemůžeme plně poznat, se můžeme poznávat a objevovat nové. Jen díky tomu, že se nemůžeme plně propojit, se můžeme propojovat. Jen díky tomu, že tento proces nemůže být nikdy dokončený, může vždy pokračovat.
Říct, že jsme každý okurka uzavřená ve sklenici a veškeré naše interakce je pouhé otírání sklenic, by bylo hodně smutné. Naštěstí to ale není pravda.
Když se díváme z hlubšího prožitku otevřenosti a lásky, ta sklenice se začne rozpouštět a zjišťujeme, že ta sklenice není uzavřený vězeňský systém, ale něco živého, propojeného, a vlastně i… posvátného… Nejsme okurka odcizená od sklenice, ale propojena s hmotou a tělesností. Můžeme pohladit na fyzické úrovni a zároveň to cítit hluboce uvnitř.
Jenže v praxi to často nefunguje, a proto máme sklony rezignovat. Chceme komunikovat, poznávat se, ale místo toho vzniká konflikt. Někoho milujete a on vás zradí, opustí nebo zemře. Chcete se přiblížit a poznat svět druhého člověka, a on vás odsekne nebo postaví mezi vás zeď.
I to je podmínka existence. Dokonalý svět, dokonalý řád bez chyb, náhodností a chaosu by znamenal konec existence, konec dynamiky, konec života. Vztahy bolí, ale také naplňují. Jde o to najít správnou rovnováhu. Nemůžeme ale odstranit z života oheň, protože nás několikrát spálil. Nemůžeme vysušit řeky, protože někdy způsobují destruktivní záplavy.
„JÁ NEEXISTUJE“, ŘEKLA MI ŽÁBA.
Jirka byl na psychedelické žábě a zjistil, že Já neexistuje. „Není žádné já“ je oblíbená fráze nejen Jirky Charváta. V jednom svém zajímavém videu vysvětluje, proč neexistuje já. Jeho vysvětlení jsou poučná, neboť dobře vysvětlují, jak moc jsou naše identity, které si tvoříme, do velké míry iluzorní. Nic z toho však není důkaz, že neexistuje vědomý pozorovatel – tedy já. Stejně tak když zjistíte, že vaše sebepojetí je chybné; že nejste to, co jste si mysleli, bylo by šílené na základě tohoto uvědomění tvrdit, že nejste vůbec.
Hledáte Já a nemůžete ho najít? Nemůžete ho poznat? No jasně, to ani nejde najít, stejně jako oko nemůže vidět oko a zrcadlo nemůže odrazit samo sebe. Hledáte já někde v sobě? No to nenajdete. Podobně jako nenajdete zdroj hudby v reproduktoru, i kdybychom ho rozebrali do poslední molekuly. Faktem je, že subjekt jen těžko může poznat subjekt. Je to jako bychom žádali nůž, ať řízne sám sebe.
To, na co Jirka Charvát poukazuje, je nesmírně zajímavé a stojí to za prostudování; doporučuji jeho videa. Říká nám to jednu důležitou věc: Naše „já“ patrně není to, co si myslíme. Což však není to samé jako: „Já neexistuje“. Rozpad starého já (rozpuštění ega) je fajn, ale bez zrození nového smyslu, je to jen další past.
JAK SE Z TOHO VYMOTAT?
Té filozofii vědomí, která je v esoterických kruzích tak populární, chybí aspekt vztahu. Bez lásky (v tom nejširším smyslu, jako propojení, soucit, tvořivost, dotek) je filozofie prázdnoty jen chladná propast, do které je velmi snadné se zřítit a která nás může snadno udělat necitlivými a cynickými.
Klíčové je podle mě pochopení, že svět nelze plně popsat ani pochopit. Jakákoli snaha vytvořit „definitivní“ popis reality je předem odsouzena k nezdaru a často nás dovede jen k mechanickému, deterministickému, nebo až nihilistickému pohledu na svět. Existence v sobě nese rozměr, který nikdy zcela nepochopíme. Můžeme se k němu přibližovat, hrát si s ním, dotýkat se ho, ale ne ho plně intelektuálně obsáhnout. Podobně jako v láskyplném vztahu nikdy druhého nepochopíme, ale přesto se můžeme v hluboké lásce vzájemně propojovat.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
