Západní New Age tantra vs. tradiční východní. Kterou preferujete? Faktem je, že západní tantra a ta tradiční indická nemají společného vůbec nic, tedy kromě slova „tantra“. Tantrické masáže a tantrické doteky jsou ryze moderní a západní vynález. Přesto, kdybych si měl vybrat, dávám přednost této falešné tantře před tou pravou, starověkou.
O vzniku pojmu tantra a jeho historickém vývoji jsem již psal v jednom starším článku. K historii tantry tedy jen krátce:
Tantra bylo původně označení pro literární útvar, který se zabýval technickými, liturgickými a teologickými detaily konkrétních sekt. Většinou se však jednalo o text obsahující detailnější kosmologii, popisy chrámových rituálů nebo i stavbu oltářů. Slovo tantra také označovalo vlákno, téma, systematizovanou nauku.
Aneb, co možná ani lektor tantry neví
Ale co slavná sexuální tantra? Ano, je pravda, že některé tradice hinduismu a zvláště buddhistická Vadžrajána zahrnují do svého učení sexuální praktiky. Jenže ty nemají s konceptem západní tantry, spirituální sexualitou a hlubokou intimitou nic společného. Jsou to dva diametrálně odlišné, snad doslova protichůdné světy.
Sexualita v tradičních tantrických knihách je součástí velmi extrémních transgresivních rituálů, jejichž účelem je překračování tabu, nikoliv jemný dotek za zvuku ambientní hudby. Tradiční tantrické rituály zahrnovali nejen sexuální praktiky, ale i kanibalismus, užívání zakázaných potravin, drog, alkoholu, konzumaci krve, moči, výkalů a spermatu.
Pojďme se podívat, co se vlastně v těch tradičních tantrách píše. Například Gughasamádža tantra, která je patrně nejdůležitějším textem tantrického a tibetského buddhismu, doporučuje představovat si sex se svou matkou a sestrou nebo vyhledat ženy různého věku, pomazat je olejem, mít s nimi sex, a pak společně vypít své vlastní sperma. V této knize se také píše:
„Slyšte nejvyšší tajemství a nejlepší ze všech praktik. Ten, kdo touží po plodu dokonalosti, by měl jako svou potravu použít výkaly a moč, a tak dosáhne nejvyšší pravdy bezchybného Buddhova osvícení; měl by jíst maso lidského těla, a tak dosáhne všech dokonalostí těla, řeči a mysli; měl by jíst maso slonů, koní, psů a krav jako potravu, jen takové jídlo a žádné jiné, pak bude drahý Buddhům a moudrým Bódhisattvům; touto praxí rychle dosáhne Buddhovy podstaty, v tomto světě se stane pánem čtrnácti říší a bude vykonávat práci vysoké hodnosti. Takto se stane skvělým, mocným, povzneseným, zářivým, i krásným na pohled. (GT 6.18)“
To má pomoct pokročilým lámům překonat dualitu a naučit je nerozdělovat svět na „čistý a nečistý“, „dobrý a špatný“.
A co na to západní esoterik? Ten se snaží do těchto praxí vnést své přání: vidět v tom něco hluboce esoterického. Moje otázka je: Není to ale jen idealizace nebo apologetika?
Někteří buddhisté se brání, že tyto rituály jsou symbolické a metaforické. Avšak z historických dokumentů a dalších podobných tantrických knih (Hevadžra-tantra, Čakrasamvara-tantra, Guhjasamádža-tantra nebo Káláčakra-tantra), je patrné, že se nejednalo jen o metaforické vizualizace, ale o doslovné, a v určitém kruhu, velmi oblíbené rituály. Ale i když přijmeme myšlenku, že jsou symbolické, tak co nám tato symbolika dává?
STARÉ NEZNAMENÁ MOUDRÉ
Tibetská tantra má původ v Indii. Hinduismus je shluk různých škol, směrů, filozofií, náboženství a kultů, které si vzájemně konkurovaly či koexistovaly paralelně. V Indii nebylo žádné centrální náboženství, žádná centrální náboženská autorita. Vládci v Indii se nezajímali o regulaci náboženské praxe, a díky tomu se v Indii mohly uchovat pestré a často i velmi bizarní směry.
To, že vidíme ve východních kulturách různé tradice, které nám připadají exotické a zvláštní, nutně neznamená, že mají skutečný duchovní význam. V západní alternativní spirituální scéně je však často romantizace exotického tantrismu skoro nedotknutelná. Mluvit o tom jako o potenciálně patologickém nebo nebezpečném se považuje za zkreslení, projekce křesťanské morálky, nepochopení a signál nízké duchovnosti.
Okraj, temnota, a překračování tabu vytváří auru tajemna a mystiky. Tantrik provozující kosmický sex, ale i mystik žijící na pohřebišti, odříznutý od společnosti, snášející extrémní bolest působí jako zjevení nějaké nepochopitelné hluboké spirituální autentičnosti či nadlidskosti. Jenže nabízí se i jiné, možná smysluplnější vysvětlení.
Například, že tantrici a autoři těchto knih nemusí být osvícení jogíni, ale jen prostí lidé na okraji společnosti, často s psychickou bolestí, traumatem, deviací, nebo prostě sebestylizací do role „svatého šílence,“ která v indickém kontextu má stále určitou váhu (a někdy i ekonomický přínos).
Nemyslím si, že jezení výkalů a představa soulože se sestrou a matkou, byť jen jako metaforická vizualizace, pozvedne kohokoliv do vyšší úrovně vědomí. Opravte mě, jestli se mýlím. Samozřejmě lze rozumět argumentu, že extrémní praktiky mají pokročilého lámu vést cestou překonání dualit. Ale v čem doopravdy spočívá hodnota této myšlenky a praxe? Není snaha o překonání duality jen další sebeklam vedoucí zpět k tvrdé dualitě a rozdělování na překonané a nepřekonané?
Jak může být „konečná pravda“ nestranná, když cesta k ní je zjevně morálně vedena? Pokud je soucit důležitý pro duchovní rozvoj, pak nějak souvisí s konečnou pravdou. Pokud by v konečné „nedualitě“ nebyl žádný rozdíl mezi násilím a nenásilím, mezi soucitem a vraždou, pak jsme na hraně morálního nihilismu.
Někteří lidé poukazují na to, že v Indii existovala levoruká a pravoruká tantra, něco jako jako černá a bílá magie. Přičemž zmíněné nechutné rituály spadají do levoruké tantry. Ve skutečnosti však jde o moderní rozdělení, které v koloniální éře zavedli západní orientalisté. V tradičních textech se nevyskytuje žádné morální dělení tantry na různé druhy. Jak už jsem si řekli – tantra v tradiční kultuře neoznačuje konkrétní učení nebo nauku. Jednalo se zpravidla o obecné označení manuálu nebo systematické nauky.
HOVÍNKOVÁ OBĚTINA
Kniha Gughasamádža je zásadním textem nejen buddhistického tantrismu, ale tibetského buddhismu jako takového, zároveň je však plná rituálů zahrnujících pití krve a spermatu, moči a exkrementů. Výrazy jako „moč“ či „exkrementy“ se v textu objevují s frekvencí, která budí dojem, že autor buď velmi přecenil sílu metafor, nebo měl zvláštní smysl pro duchovní gastronomii.
Člověka přirozeně napadá otázka: co se asi odehrávalo v hlavě autora, který se tak pilně věnoval právě těmto tělním tekutinám? Byl to osvícený jogín nebo vyšinutý jedinec?
Domnívat se, že autoři těchto knih nemuseli být zcela psychicky v pořádku, je podle mě zcela legitimní námitka. Není žádným rouháním klást nepohodlné otázky na adresu podobných posvátných praktik a knih a označit je za problematické.
Možná se nepovažujete za tolik duchovně vyspělého, abyste dokázali ocenit texty tantrického buddhismu. Jenomže tento trik je přesně to, co používají náboženské kulty. Má to člověka zmást a zavést ho do pocitu:
„Je to příliš vysoké a duchovní na to, abych měl právo se nad tím kriticky zamyslet.“
David Gordon White (historik a religionista zabývající se tradicemi jihovýchodní Asie) ve své knize Kiss of the Yogini vyzývá k dekonstrukci těchto idealizovaných představ o tantře a poukazuje na to, že tantrické tradice ve svém historickém a náboženském kontextu sloužily více jako nástroj náboženské a sektářské moci nežli skutečné duchovní transcendence. Podle něj sexuální a transgresivní rituály nebyly míněny jako terapeutické či spirituální, ale byly účelové. Byly prostředkem rituální inverze, tedy úmyslného porušování společenského tabu s metodami, které měly budit hrůzu, úctu nebo posvátný závazek k sektě.
Tantrické rituály byly totiž určené často jen pro vysoce zasvěcené a pokročilé. V hierarchicky strukturovaných komunitách podporovaly sociální exkluzivitu a elitářství. Můžeme zde pozorovat historickou a sektářskou paralelu, kdy idea pokročilosti vedla často k ospravedlnění deviace, narušeného či psychopatologického chování, čímž posilovala mystickou tajuplnost, neprůhlednost a tím i mnohdy legitimizovala moc či toxické chování. Takzvané „osvobození od duality“ bylo mnohdy jen licence k násilí, znásilňování a zneužívání moci.
A můžeme si také klást otázku, nakolik je obhajitelné, když si elitní láma může dovolit chování, které je v běžné společnosti morálně nepřijatelné. Běžný člověk na „nižší“ duchovní úrovni dostane za to samé karmický výprask. Jak může duchovní laik ze své „nižší“ pozice rozpoznat, zda byl nějaký čin skutečně vykonán pro vyšší duchovní dobro? Je to vůbec možné? Pokud si myslíme, že o tom rozhodne pokročilá autorita. Pak je snadné říkat:
„To nebylo násilí, ale transcendence v hluboké mystické zkoušce.“
„To nebylo zneužití, to byla tisíciletá tradice a tantrická pozice.“
„To není deviace, to je spirituální autenticita, které tvá dualistická mysl nerozumí.“
„A pokud pořád pochybuješ, inu, ještě nejsi dost duchovně vyspělý.“
JE VŮBEC V INDII NĚCO PODOBNÉHO ZÁPADNÍ TANTŘE?
Není. Sexuální praktiky v tantrickém buddhismu jsou buďto symbolické nebo transgresivní akty, které mají šokovat mysl. Nejde tam o partnerské spojení ani o lásku. Někteří lidé se odkazují na tradice jako je Kapálika, Kálámukha, které ale už prakticky neexistují a informací o nich je velmi málo. Nevíme, zda sexualita vůbec byla jejich hlavní praxí, a pokud ano, byla spíš okrajovou. Každopádně praktiky jako masáže, práce s potěšením, prodloužený orgasmus, partnerské cítění, vědomé doteky, to vše jsou čistě západní vynálezy.
Jediné, co bychom mohli shledat podobným, je bengálská tradice známá jako Sahadžíja. O této tradici jsem již psal zde. Sahadžija je vaišnavská náboženská sekta, jejíž praxí je zpěv, poezie a další formy umění prostřednictvím kterých vyjadřují božskou lásku Boha Krišny a jeho milenky Rádhy. Praktikující často zpívají a píšou mystickou poezii, plnou erotických symbolů, a tato poezie byla v tradici sahadžijů vtělená do rituálu. Milenec a milenka oslavovali skrze sexuální spojení božskou nepodmíněnou lásku. Sexualita zde není transgresivní a má silný náboženský a mystický podtext a je vyjádřením konkrétní náboženské teologie
Erotismus v indickém náboženství má původ již v prvních století v jižní Indii, kde vaišnavští alvárové, ve své poezii používali silný erotický náboj k popisům vztahu Boha a jeho oddaného. I muži básníci psali často z pozice ženy, milenky, která vášnivě toužila po milování se s Bohem. Boha chápali doslova jako milence a erotické náměty jim sloužily k vyjádření plné odevzdanosti duše Bohu. Sexualita nebyla však rituálně praktikovaná, jednalo se čistě o poezii a umělecké symbolické vyjádření.
TANTRA DNES
Slovo tantra má i na západě nešťastnou tendenci přitahovat charismatické šarlatány a wellness guruy, kteří si skrze „duchovní sexualitu“ obhajují své manipulativní praktiky. Ale jinak se domnívám, že dnešní tantra na Západě plní spíš funkci noblesních erotických služeb, sexuálního poradenství nebo tematických workshopů, to vše zjemněné orientální estetikou a vůní santalového dřeva.
A osobně si myslím, že tento přístup je rozhodně smysluplnější (a bezpečnější) praxí než starobylá tradiční tantra obklopena aurou tajemné spirituality, která ale v reálu připomíná spíše scény z béčkového hororového filmu. Naštěstí málokdo nalezne odvahu si tradiční tantrické texty číst, a tak je možná lepší zůstat v té iluzi spirituální tantry hladivého doteku, ačkoliv je to zcela moderní a čistě západní vynález.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
