A proč durový vesele? Možná si řeknete, že je to otázka kultury, ale není. Pocit z durového akordu je platný ve všech kulturách.
Hudba, harmonie není jen lidský konstrukt. Základ hudby je vepsán v samotné přírodě, v matematice, ve fyzice.
Když slyšíte tón hudebního nástroje nebo lidský hlas, společně s tónem se vždy ozývají ještě takzvané vyšší harmonické neboli alikvóty, což jsou vedlejší tóny, které vlastně tvoří charakter každého zvuku. To, že trubka zní jinak než harfa je díky jinému uspořádání alikvótů. A tyto vedlejší tóny – alikvóty – tvoří něco čemu říkáme přirozená řada tónů. A když tyto tóny souzní vzniká durový akord.
Pokaždé, když zahrajete například samotný tón C, na jakýkoliv nástroj nebo i lidský hlas, souběžně s ním zní i tóny E a G a celá přírodní harmonická řada. Ale naše ucho to často nezaregistruje, mozek to jednoduše slije a interpretuje to jako jeden tón. Když tedy zazpíváte jakoukoliv notu svým hlasem, vytváříte ve skutečnosti celý akord, aniž byste to tušili.
To, čemu říkáme durový akord, je tedy souzvuk not, který je vepsán v samotné přírodě, a proto je nám durový akord příjemný. Je prostě stabilní.
Molový akord v přírodě nenajdeme. V přirozené řadě tónů zkrátka není. Abychom získali mollový akord, musíme vytvořit „nepřirozený“ poměr mezi notami. Mol je tedy něco jako nedokonalost, odchylka, ale jen malá, a tato nedokonalost je spojena s nepatrným napětím v naší psychice. A tak vzniká magie, která v nás probouzí ten známý pocit melancholie. Jednoduché. Melancholie je pocit, že něco není zcela v pořádku, ale zároveň je to skoro správně. Je to takové příjemné šimrání. Je to tlak, který nebolí.
PROČ?
Přirozená harmonická řada není zas tak úplně náhodný „hudební dárek“ od Vesmíru. Je to vlastně nutný důsledek fyziky vibrací. Existovala dávno před hudbou i před člověkem. Jakýkoli objekt, který rozechvějete, ať už struna, membrána, cokoliv, prostě nemůže kmitat jakkoliv. Může kmitat jen určitými způsoby, které sednou na jeho tvar a na to, jak je upevněný. A ty nejjednodušší způsoby, jak může kmitat jsou právě celistvé násobky základního kmitu a v hudební terminologie je to to samé jako harmonická řada.
Dám jednoduchý příklad s trampolínou. Když skočíte jednou, tak další skoky musí být ve stejném tempu, aby to sedělo. Anebo můžete skákat rychleji, ale to rychlejší tempo musí být vždy celé násobky, jako 2x rychleji , 3x, 4x a tak dál. Pokud byste chtěli skákat třeba 1,5x rychleji, trampolína by vám nešla naproti. Nebo jako když děláte vlnu švihadlem drženým na obou koncích, můžete udělat jednu velkou vlnu, nebo dvě menší, nebo tři… ale nemůžete udělat jednu a půl vlny, protože by to na koncích nesedlo. A právě proto i přirozený zvuk umí jen tyhle násobky: 1x, 2x, 3x atd … A těm se říká harmonické, a z jejich poměrů pak vznikají tóny, které spolu krásně ladí.
KDYŽ AKORD LADÍ
A když je akord malebný, příjemný, říkáme tomu konsonantní. Studie zjistily, že i malé děti nebo dokonce zvířata shodně vnímají konsonantní a naopak disonantní (nepříjemné) kombinace not. Zdá se, že je to biologicky v nás vepsané. A pokud hudebník zahraje molový akord, nedejbože jazzman zahraje nějaký disonantní, v podstatě se vzdaluje přirozené řadě not.
Počkat! Znamená to, že jsou tyto akordy špatné? Jsou nepřirozené (tedy netvořené fyzikálními jevy, ale člověkem), což ale neznamená, že jsou špatné.
Disonantní a jiné nepřirozené souzvuky jsou skvělé, protože díky tomu můžeme vytvářet v hudbě napětí, emoce jako je smutek, očekávání, ale i humor, surrealismus, smyslnost nebo i strach a úzkost, a to je naprostá unikátnost lidské síly a kreativity, která nás spojuje s něčím, co je „za přírodou“ (transcendentní).
V hudbě prostě porušujeme přírodní limity, nebo spíše je překračujeme, transcendujeme. Tvoříme něco, co by samo od sebe nikdy nevzniklo. V tom je podle mě podstata lidství, a hudba je jedním z nejúžasnějších způsobů, jak to vyjádřit. Tato mimořádná schopnost člověka dokáže vytvářet něco úchvatného jako je například symfonický orchestr, který považuji za nejúžasnější lidský vynález, žel přináší i úskalí, kdy člověk dokáže vytvořit i věci děsivé a ničící.
Chce to asi více vynálezů, jako je symfonický orchestr. Tak doufám, že nyní rozumíte tomu, proč molový akord zní smutně.
PS: Obrázek je z filmu Soul. Viděli jste ho? Jestli ne, doporučuji.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
