Toto je druhý příběh žebráka Džírána. První najdete zde
První Rozechvění světa
Jak jej přijal žebrák Džírán v noci tisíce hvězd
Na počátku byla Hra. Nikdo neví, jak začala. Možná nikdy nezačala. Možná vždy byla.
A nebyla to hra ledajaká. Hrou bylo toto: dotknout se Nevýslovného.
A hráči byli hudebníci a byli nespočetní, rozliční, každý jiný.
A hlas jednoho byl jako hora, bronzový a duněl.
Hlas jiného byl jako stříbrný šepot a tančil jako vítr.
A rozmanité nástroje vytvářely barvy: některé safírové, které plynuly jako řeka, a jiné zlaté jako oheň, a tisíce dalších. Nekonečně mnoho.
Každý z nich hrál svou píseň, aby se dotkl Toho.
A byla v tom radost.
Nikdy nekončí vyjádření této Skryté Krásy, která tam někde je, ale nevíme kde.
Nebyla nad nimi ani mimo ně, ale nebyla ani v nich.
Prostě… někde. Jako vůně, kterou cítíte, ale nemůžete ji chytit do dlaní.
Jako světlo za obzorem, které nějak tušíme, aniž bychom ho viděli.
Jako láska, která je všudypřítomná, ale nikdo ji nemůže vlastnit, ani chytit, ani dokončit. Není ani vně, ani uvnitř.
A hudebníci věděli, že se toho nemohou plně dotknout, a tím pádem ani nabažit. A právě proto hráli.
Protože Hra je krásná právě tehdy, když nikdy nekončí.
Bronzový hlas zaduněl svou píseň, hlubokou, pevnou, jako kořeny staré hory.
A když dozněl, stříbrný šepot se rozesmál: „Ó! Já bych to nikdy takhle nezazpíval! Ale tvoje píseň mi ukázala něco, co jsem nevěděl, že existuje!“
A zazpíval svou píseň, tak lehkou, tančící, jako první sníh ve vzduchu.
A pak zazpívali spolu a stalo se kouzlo nevídané. A přidal se safírový hlas a harfy, flétny a další se spojily. Tak gejzír barev zasáhl každého. A v tom se stalo, že na vrcholu toho všeho tančilo samo Ono, Ona nebo On a přidalo svůj hlas.
Jenže pak to zmizelo. A s tím přišla bolest. Ale jemná, ne temná. A z této bolesti vznikla píseň odloučení, která rozplakala boha dojetí samotného. Jaká krása.
A každý z nich věděl: Můj způsob není jediný. A to je dobře.
Protože kdyby všichni zpívali stejně, Hra by skončila.
Přišlo by Nic a Prázdnota.
Kdyby byl jen jeden způsob, kde by bylo tajemství?
Kdyby jeden hudebník mohl vyjádřit Nevýslovné sám, proč bychom vůbec byli?
Je nás mnoho, protože každý z nás vidí jiný paprsek téhož světla.
A tak hráli dál.
Někdy jeden vyslechl druhého a zvolal: „Aha! To jsem ještě neslyšel!“ A jeho příští píseň byla ještě bohatší.
Někdy dva hráli současně, někdy tři, někdy čtyři a jindy tisíc, a jejich melodie se proplétaly jako větve mnoha stromů. Tak vzniklo něco, co žádný z nich nemohl vytvořit sám.
Někdy někdo zazpíval píseň tak zvláštní, tak odlišnou, že ostatní nejprve mlčeli, a pak se smáli údivem: „To jsme vůbec netušili, že to lze!“
Byla to Hra. Čistá, radostná, nekonečná.
Nikdo nevyhrával. Nikdo neprohrával.
Bylo však potřeba odpočívat. Před každou skladbou bylo ticho. Bylo nutné a důležité.
A z tohoto ticha se zrodil Vaerdun, Měřič.
Nebyl hudebník. Měl jiný dar. Byl to filozof.
A Měřič si sedl mezi hráče a naslouchal. A pak řekl:
„Zajímavé. Velmi zajímavé. Ale řekněte mi: Který z vašich způsobů je nejblíže Nevýslovnému?“
Hudebníci se zastavili.
„Nejblíže?“ zeptal se bronzový hlas. „Co to znamená?“
„Ale nic,“ řekl Měřič. „To já jen tak.“
„Můžete si myslet, že jen hrajete,“ řekl Měřič vážně. „Ale ve skutečnosti děláte něco důležitého. A důležité věci vyžadují hierarchii a systém, a já jsem tu proto, abych jej ustanovil. Důležité věci vyžadují znalost Konečné Pravdy.
Kde je vaše pravda? Řekněte ji.“
A flétna zahrála a bronzový hlas zaduněl.
„Ha, jak naivní,“ řekl Měřič.
A tak Měřič začal měřit:
„Bronzový hlase, tvá píseň je hluboká a zemitá. Budeš vůdčí.“
„Stříbrný šepote, tvá píseň je sice dekorativní. Snaž se však být více hluboký.“
„Safírový proude, ty jsi nejednoznačný. Utíkáš sem a tam. Tolik nejistoty, když zpíváš.“
A hudebníci se zastavili a psali knihy:
O hierarchii melodií
Devět stupňů k Nevýslovnému
Umění lidové a esoterické
A něco se změnilo.
Bronzový hlas se příště podíval na ostatní jinak. „Jsem tedy fundamentální?“ pomyslel si. A ucítil cosi hřejivého, cosi, co mu říkalo: Jsi důležitější.
Stříbrný šepot se podíval dolů. „Jsem tedy jen dekorace?“ A ucítil cosi ostrého, co mu říkalo: Možná nejsem tak dobrý jako bronzový hlas.
A safírový proud se rozčílil: „Prý jsem nejednoznačný? Já vám ukážu, že moje píseň je stejně platná a nejlepší!“
A Hra se změnila v soutěž.
A tu se vzala svůdná Zahríleth, přišla mezi ně, byla to nenápadná Jedovatá Myšlenka:
„Můj způsob je lepší než tvůj.“
A z Jedovaté Myšlenky vyrostla Khersara, Žíravá Žárlivost.
Stříbrný šepot už neslyšel bronzový hlas s radostí. Slyšel ho s hořkostí: „Proč on? Proč ne já?“
A když bronzový hlas zazpíval svou píseň, stříbrný už necítil inspiraci. Cítil nedostatek.
„Musím zpívat lépe než on,“ pomyslel si.
A flétnista se odtáhl stranou. „Co mi mohou říct tihle ostatní?“ pomyslel si. „Já už vím, jak se správně zpívá. Oni jen pletou věci.“
A přestal naslouchat.
A hudebníci, kteří kdysi hráli spolu, se rozdělili do škol.
Škola jednoho říkala: „Naše tradice je stará a autentická.“
Škola druhého učila: „Vy patříte do starého železa.“
A psali spisy o tom, jak dosáhnout Nevýslovného. A zapomněli zpívat.
A Měřič seděl mezi nimi a usmíval se. „Konečně,“ řekl, „konečně jsou vážní.“
Ale Hra… Hra zmizela.
Ne proto, že hudebníci neuměli hrát,
ale proto, že přestali si hrát.
A mudrc Džírán, když mu bylo toto vidění zjeveno, plakal.
A pak řekl:
„Možná pojďme hrát. Nesnažme se dosáhnout Konečné Pravdy, neboť to není možné. Ale můžeme vyjádřit její krásu. A hrajme proto, že Hra samotná je krásná.“
A někteří to slyšeli.
A vrátili se ke Hře.
A když jeden zazpíval píseň bronzovou a druhý píseň stříbrnou, oba se někdy smáli a někdy plakali.
A Nevýslovné, kdekoliv to bylo, se možná usmívalo a plakalo s nimi.
Ne proto, že by někdo vyhrál,
ale proto, že Hra pokračovala.
Tak to bylo ukázáno mudrcovi Džíránovi
v noci, kdy tisíc hvězd mluvilo, každá jinak, a přece společně.
Tímto končí druhý příběh První Rozechvění.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
