Poslouchal jsem rozhovory s jedním velmi moudrým mužem, jenž opakovaně projevoval lítost nad tím, že společnost není jednotná a politici nemají ideu a vizi, která by držela společnost. Nějaká kladná ideologie je podle něj nutností pro dobré fungování společnosti.
Zazněla myšlenka, že se lidé v současné době bojí jít za vyšším smyslem a ideály, a to na základě špatných historických zkušeností se starými ideologiemi a náboženskými systémy.
V čem ale selhaly všechny ty ideologie, ať už komunismus nebo náboženství? Nebyla to nutně myšlenka, se kterou přišly, ale aspekt moci, který tu myšlenku uchopil a prosazoval.
Líbí se mi jedno rčení: „Jsou způsoby správné a špatné, a špatné je nutit ostatní, aby dělali věci správně.“
Řekl bych to, že ideologie je zpravidla ok do té doby, než se jí chopí aparát moci.
Myslím, že politici nejsou ti, kdo by nám měl servírovat smysl života a vyšší ideály. Politici by měli co nejvíc zůstat úředníky. Ideály bych přenechal myslitelům, spisovatelům, umělcům, filozofům, malířům, hudebníkům, tanečníkům. Ti mají podle mě lepší způsoby, jak inspirovat a měnit svět. Neříkám, že politik nemůže být politik a zároveň myslitel a tanečník nebo skladatel… ale… jak to říct…
Politik je člověk, který chce být šéfem. Neříkám nutně zlým šéfem… ale prostě šéfem. Hluboce empatický a vnitřně svobodný člověk málokdy cítí potřebu vstupovat do prostoru, kde je nutné přesvědčovat, manévrovat a ovládat druhé. Neláká ho sedět v křesle moci, vydávat rozhodnutí, nařízení, vládnout, pěstovat charismatickou pózu, a pochodovat v čele průvodu za zvuků fanfár.
Ale jinak souhlas, že je fajn mít smysl a ideál, pozitivní směr; bez toho se život snadno rozpadá do nihilismu a apatie. Jen bych nebyl tak nervózní z toho, že ty ideály a názory nejdou z mocenských pozic. A také bych nebyl přísný na nejednotnost názorů. Nemyslím si, že různost ideologií a názorů je porucha systému. Jen díky tomu, že se lidé neshodnou, může vznikat něco nového. Ideologie, kterým se dařilo držet jednotnou pravdu propadaly do fanatismu a rigidnosti. I hádky mají svou hygienickou funkci.
To, čeho bychom se měli obávat, není nejednotnost, ale spíše násilí a moc v převleku solidarity a vyššího dobra.
Ale zároveň nějaký společný ideál je nutné nést. A já si myslím, že ho vlastně všichni nebo většina neseme. Jen se to občas stydíme dát najevo.
Nedávno mě dcerka donutila dívat se na SpongeBoba Vkalhotách. Ti, co neznají, to je taková žlutá houba na nádobí, která mluví a žije pod mořem, kde pracuje jako kuchař v restauraci. Nejlepší kámoš SpongeBoba je mořská hvězdice Patrick, který je vlastně docela hloupej, ale se srdcem na správném místě.
Je to hodně legrační, a navíc z úst žluté houby občas zazněly myšlenky, které s přehledem strčily do kapsy i ten nejvybroušenější projev charismatického státníka.
Tak mě napadá, že pokud jde o hledání smyslu, možná je lepší naslouchat kresleným houbám bez krku a bez ambicí než lidem v oblecích, kteří ho pevně svírají v rukou a jsou ochotni vám ho vysvětlit v přímém přenosu s bezpečnostní službou za zády.
„No, není to žádné tajemství, že nejlepší věc na tajemství je tajně říct někomu své tajemství, čímž přidáš tajně další tajemství do jeho tajné sbírky tajemství“
– SpongeBob
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
