Co kdyby byl celý duchovní narativ o dosažení jednoty, překonávání duality a oddělenosti založen na jednom velkém omylu? Zkuste se téhle možnosti na chvilku otevřít a nebojovat proti ní. Ačkoliv rozumím, že různá spirituální a filozofická hnutí opakují tentýž základní předpoklad:
„Oddělenost je iluzí nebo problémem, který je třeba překonat. Jednota je náš cíl, dualita je iluze, překážka; hranice mezi já a světem jsou zdrojem utrpení.“
Člověk by si mohl říct: „však to tak je, proč to zpochybňovat?“ Pro řadu lidí je tento předpoklad jednoty (často nazýván nedualismus) přijímán jako samozřejmý výchozí bod, který není třeba zkoumat, neboť všichni velcí mistři před námi jej již prozkoumali a potvrdili. A nejen mistři; potvrzují nám to i naše vlastní prožitky – rozpouštějící a hluboké stavy v psychedelických světech, že? Ale… co když ne?
Pojďme to trochu změkčit a možná i jemně zpochybnit, a třeba najdeme něco mnohem zajímavějšího než „všichni jsme jedno“.
HOUBIČKY A SPLYNUTÍ
Pokud patříte mezi ty čtenáře, kteří mají za sebou zkušenost rozpadnutí ega a splynutí s vesmírem, možná si vybavíte ten pocit nesdělitelnosti. Jádrem zkušenosti bývá často nějaký nesmírně jednoduchý princip, který je ve své jednoduchosti a prostotě takřka nevyjádřitelný. Jakoby každé slovo a pojem tu nevýslovnou křehkost rozbíjí.
Ale pak se probudíme a nazveme to „smrt ega“. Někdy zapomínáme, když se odkazujeme na své bohaté psychedelické zkušenosti, že taková zkušenost nemusí vést nutně k smysluplnějšímu pochopení světa, ale může vést – a stává se tak často – i k sebeklamu. Lidé si neuvědomují, že i ty nejhlubší zkušenosti (nejen) s psychedeliky si nikdy neinterpretujeme v jejich ryzí podobě. Lidská mysl nemá vypínač na významy. V okamžiku, kdy mimořádný prožitek vyprchá, se jej snažíme zasadit do nám nejbližšího příběhu.
Prožitek a jeho interpretace jsou dvě různé vrstvy. Samotný stav může být velmi neobvyklý, intenzivní, často spojený s nepopsatelnými prožitky, ale to, co si z něj člověk odnese jako význam, se formuje až zpětně, v jazyce, symbolech, pojmech, ideologiích, a světonázorech, o kterých slyšel a četl.
Nedualismus je synonymem jednoty, sjednocení a to je něco, co zní dobře a lépe než oddělení. Ale co když je to naopak? Co když oddělenost je skutečnější než jednota? Co když oddělenost je nutnou podmínkou jednoty a spojení? Co když oddělenost není degradací jednoty, ale tím, co jednotě dává smysl? A můžeme jít ještě dál. Co když oddělenost a odlišnost jsou tím, co jednotu zesiluje?
Celý předpoklad prapůvodní jednoty, do které se máme vrátit, může být fundamentálně chybný. A pokud to tak je, mění to mnohé a může to mít celé i dalekosáhlé důsledky pro etiku, psychologii, vztahy i naše chápání lidské zkušenosti.
MÝLÍ SE VŠICHNI?
Proč bychom měli nedualistickou myšlenku vůbec zpochybňovat? Mluví o ní všichni od starověkých mistrů přes Alana Wattse, Eckarta Tolleho až po psychedelické terapeuty a mindfulness kouče. Opakují tutéž mantru: „
„Všechno a všichni jsme jedno. Ego je iluze. Rozpusť hranice.“
Znamená to, že nyní bořím danou pravdu a přináším jako osamělý filozof novou? Vůbec ne.
To, o čem chci psát, není vlastně zas tak nic nového. Nedualismus historicky není dominantní pohled na svět, a to dokonce ani ve východní spiritualitě. Důvod, proč se stal hlavním paradigmatem v alternativních spirituálních a esoterických proudech a také v psychedelické subkultuře, je historický.
Když orientalisté a theosofové v 19. století objevili indickou spiritualitu, zaměřili se téměř výhradně na nedualismus a zcela ignorovali bohaté tradice, které nedualismus nepodporovaly a kritizovaly. Nedualismus měl sice v Indii své místo, ale byl jen jednou z pozic a často v Indii tvrdě kritizovanou. Představa: východní filozofie = nedualismus, je poměrně nepřesná.
Jiné než nedualistické tradice se však k západnímu publiku prakticky nedostaly. Theosofie tvořila svůj vlastní koktejl indické a východní mystiky, do kterého přidala německý romantismus, západní esoterismus, a moderní buddhismus, a tím ovlivnila zásadně způsob, jakým dodnes na tyto nauky nahlížíme, a především to, jakým způsobem si modelujeme současné spirituální systémy a vlastní prožitky.
Koncept nedualismu byl racionální a adekvátní odpovědí na dobu, kdy theosofie vznikala. Byl reakcí na materialistický a tvrdý individualismus, sociální nepoměry, ale i na náboženství konzervativního křesťanství.
Západní křesťanská tradice byla radikálně dualistická; Bůh byl daleko a něco zcela odděleného a kontrastního od pokleslého a hříšného člověka opuštěného v hmotném vězení. Západ hledal protipól tomuto zjevení, a radikální absolutní jednota byla legitimní reakcí na tento kontext. Většina psychedelické literatury je prostě silně ovlivněna, ať už přímo nebo nepřímo, právě tímto náboženským synkretismem 19. století.
Ačkoliv v západním esoterickém hnutí je nedualita světonázorem, na kterém se staví, světová i východní filozofie pracuje i s jinými, a patrně i smysluplnějšími modely. V tomto smyslu nejsem osamělý rebel proti tisíce let ustanovené pravdě, pouze prezentuji postoj, který v esoterické a psychedelické subkultuře není příliš diskutován.
NEJEDNOTNÁ JEDNOTA
Existuje i jiná, odlišná perspektiva, kterou nazývám rozdělenou jednotou; není to koán ani paradox. Ani složitá filozofie určená jen akademické elitě, ale poměrně prostá, ale fascinující myšlenka.
Je to perspektiva, ve které má své místo touha po spojení a jednotě, ale nevzniká z averze k odlišnosti a oddělenosti. Spíše oddělenost je potřebná, a jednota se skrze ni projevuje.
Vztah vyžaduje rozdělení a odlišnost, stejně jako harmonie vyžaduje odlišné tóny. Rozpuštění hranic, ega, oddělení, jednota se vším mohou být jen metafory pro něco víc zajímavějšího než je homogenní jednota.
NEDUALISMUS?
Nedualismus je něco zcela jiného. Je to koncept, který nám říká, že Absolutno je jedno jediné, a skutečné bytí je jen toto jediné. To, že se vnímáme jako vzájemně oddělené entity, je chybou nebo iluzí. Naší snahou by mělo být vrátit se zpět do Absolutní prapůvodní Jednoty, do jednotného bytí, které je skutečné a duchovně hodnotné. To je skutečný domov, zatímco svět duality, který nás rozděluje, je falešný a příčinou veškerého nesouladu a utrpení.
Mnoho lidí má tento koncept spojen s indickou mystickou a vedántskou školou advaita, aniž by tušili, že řada vedántských filozofů a teologů (Bhaskara, Ramanudža, Vedanta Desika, Nimbarka a další) koncept neduality odmítli a poukazovali na jeho slabiny.
V první řadě si můžeme všimnout, že samotná radikální nedualita nás vrací zpět do radikální duality, neboť rozděluje vnímání na správné a nesprávné, pravdivé a iluzorní, hmotné a nehmotné, Absolutno a iluze, správné chápání, chybné chápání, překonaný a nepřekonaný. Když nedualista na toto rozdělení rezignuje, je stejně zpět ve světě duality.
Proč tato myšlenka, byť dobře míněná, nefunguje? Pokud ji interpretujeme jako ontologickou jednotu, kde není místo pro odlišnost, narážíme na víc problémů, které zastánci nedualismu nepromysleli důsledně. Nedualita bez druhého nevede k jednotě, ale ke kolapsu samotné jednoty. Existence jednoty je přece podmíněná vším, co není jednota, jinak by to nemohla být jednotou. Nemůže existovat jednička bez ostatních čísel. V teorii čísel je jednička definována až v kontextu celého systému. Izolovaná „jednota“ je vlastně nesmysl. Matematika potvrzuje něco podobného: jednota či identita nevzniká sama o sobě, ale jen ve vztahu k systému, kontextu, nebo rozdílům.
Nedualita se potýká s problémy etickými a psychologickými.
Neuznává oddělenost. Člověk s vírou v absolutní jednotu tak snadno prožívá oddělenost jako omyl, čímž neguje samotnou existenci.
Nedualita může vést k duchovnímu narcismu:, „Ty a já je iluze. Není žádné ty, vše je jeden celek.“ To je jen krůček ke zploštění vztahu k druhým. Vztah získává podřadný význam, neboť jediné, o co jde, je „nalezení vlastního neduálního já“. „Já je důležité – ne ty, ne spolu.“
„Moje samotné izolované bytí je dostatečné, nepotřebuji druhého ke svému osvícení, vnitřnímu naplnění. Moje radost a blaženost je izolovaná od všeho. Jsem nezávislý, jsem Bůh, Absolutno, atd…”
Indický filozof a mystik Bhaskara (9. stol.) publikoval poměrně ostrou kritiku nedualismu, ve které napsal, že májávádí, jak nazýval nedualisty, museli být pravděpodobně opilí, když sepisovali svá díla. Bhaskara nabídl alternativu k nedualismu, kde oddělenost a jednota nejsou soupeřící, ale vzájemně se podporující. Svou filozofii pojmenoval bhedabheda (rozdíl v nerozdílu). Skutečná jednota se podle Bhaskary může projevit jen skrze rozdíl, který musí být stejně skutečný jako jednota.
I v západní filozofii nacházíme podobné pohledy. Například Alfred North Whitehead, anglický filozof a matematik, přednesl krásnou metafyzickou myšlenku, ve které je realita fundamentálně relační. Jednota není výchozí bod, ale naopak výsledek vztahů mezi odlišnými entitami. Každá entita je tím, čím je, díky svým vztahům k jiným. Bez plurality nemůže být žádná jednota ani jedinečnost, ani skutečné naplnění vlastního bytí.
S podobným postojem přišel i známý filozof Gilles Deleuze. Deleuze, který odmítal tradiční metafyziku, která klade jednotu nebo identitu na první místo a rozdíl až jako odvozenou vlastnost. Svět, podle něj, není nejdřív jednotný a pak rozdělený, ale je produktem interakcí, tedy vzniká ze vztahů mezi jednotlivými procesy. Z toho opět vychází to samé, že každá věc je tím, čím je, jen díky tomu, jak se vztahuje k ostatním věcem. Jednota je až důsledek těchto vztahů, ne předem daná.
Spinoza mluvil podobně, byť více nábožensko-filozofickým jazykem. Vše je jedna substance, ale rozdíly a všechno, co je, jsou její módy, způsoby, jak se tato jediná realita vyjadřuje. Rozdíly nejsou iluzí. Není potřeba rušit rozdíly. Jednotlivé věci nejsou iluze, jsou to prostě reálné způsoby existence.
Zkusme to ještě srozumitelněji pomocí analogie hudby.
Když slyšíme harmonii, slyšíme oddělené tóny, harmonie je vztah těchto tónů, ačkoliv se může zdát, že tóny se vzájemně sloučí, ve skutečnosti zůstávají od sebe fundamentálně oddělené, bez toho by totiž harmonie nemohla vzniknout. Kdyby se slily v jeden tón, harmonie by zmizela. A kdyby neexistoval rozdíl, zmizel by i samotný tón, nebyla by hudba. Vlastně nebylo by vůbec nic.
Zajímavé je, že i samotný jeden tón v hudbě je složen z vyšších harmonických, takzvaných alikvótů, které slyšíme, ale náš mozek je smíchá v jeden celek. Tento celek dává zvuku charakter, ale bez oddělenosti a rozdílu jednotlivých alikvótů, které zůstávají vždy oddělené, ač nám tuto oddělenost mozek interpretuje jako jednotu, by tento charakter nevznikl. Bez oddělenosti by tedy nemohl existovat ani jeden jediný hudební tón.
EPIZODA S HOUBIČKAMI
Kdysi, během jednoho psilocybinového sezení, jsem prožil něco, co silně ovlivnilo tento můj postoj a vlastně vzápětí i postoj ke světu a k životu.
Uvědomil jsem si, že všichni z nás mají v sobě touhu po spojení. Všichni toužíme po spojení a sdílení, každý v nějaké míře. Tato touha potřebuje odlišnost, vzniká z ní. Kdybychom byli jedno, touha by ztratila smysl. Uvědomil jsem si, že láska vyžaduje jiného, že láska vzniká tam, kde je rozdíl. Nemůžeme milovat sami sebe stejným způsobem jako druhého. Druhý je podmínkou vztahu.
O podobném principu mluvil židovský filozof Martin Buber, ve své úvaze „Já a Ty“. Skutečný vztah vzniká v prostoru mezi Já a Ty. Láska není cit, emoce, ale způsob bytí ve vztahu, který je možný právě proto, že druhý je jiný, oddělený, nepohlcený mým světem.
Shodou okolností, opět židovský filozof Emmanuel Levina, nastínil podobnou myšlenku, ve které smysluplný vztah nebo láska nevznikají v rozplynutí se v jednotě, ale v prostoru mezi blízkostí a rozdílem.
Ruský křesťanský teolog Pavel Florenskij to vyjádřil krásným způsobem, kdy lásku chápe jako vztah mezi skutečně jinými osobami, ne jako splynutí nebo zrcadlení téhož, ani jako zamilování se do vlastního obrazu v cizích očích. Jinakost pro něj nebyla překážkou blízkosti, naopak byla základem.
Můj osobní prožitek mi ukázal, že nejde o „návrat k jednotě“, ale o dosahování jednoty, což je nekonečný dynamický proces spíše než dosažení něčeho. Jednota v tomto smyslu není žádná statická danost.
Zatímco nedualistické nauky učí překonávat nevědomost, která má být prvotní příčinou našeho oddělení a základ všech potíží, mně se ukázalo, že skutečná intimita vyžaduje nevědomost, která nepřekáží, ale slouží. Neboť nevědomost zachovává tajemství druhého. Kdybychom totiž druhého úplně „poznali“, intimita by zmizela, vztah by zmizel. Neznalost je proto součást lásky, ne její překážka.
Ale nezamluvme ten prožitek. Během onoho psilocybinového sezení přišla vize. Ale ještě mi dovolte upřesnit jeden důležitý detail. Těm, co neměli nikdy psychedelika, je potřeba vysvětlit, že se nejedná o halucinaci. Vize v psychedelickém stavu je něco jako sen, vizualizace, která je silně prožívána, skoro jako skutečnost; je to sen, při kterém je člověk bdělý a uvědomuje si, že se jednalo o symbolickou vizi.
V této vizi jsem se setkal s jinou bytostí, která byla éterická, průhledná, měkká, něco jako duch, ale barevně spektrální, hravá a láskyplná. Společně s tou bytostí jsme toužili po vzájemném spojení.
Co mě na tom setkání nejvíc ohromilo, nebyla naše jednota, byla to naše odlišnost, a to, co se dělo, mě zcela překvapilo, neboť tato odlišnost paradoxně zesilovala naše spojení.
Čím jsme byli odlišnější, tím hlubší naše propojení bylo. Čím více jsem zesiloval vlastní jedinečnost, tím intenzivněji jsem pociťoval spojení s tím druhým. Nemluvím ale o paradoxu; bylo to vepsáno ve struktuře té touhy nebo vztahu.
Cítil jsem v sobě touhu druhou bytost poznat, ponořit se do ní a propojit se s ní, přičemž ona cítila to samé. Jediný způsob, jakým to bylo možné, bylo přiznání vlastní odlišnosti. V jedné chvíli jsem cítil, že ten druhý je stejně jako já fascinován tím, že jsem jiný.
V ten moment jsme se vzájemně snažili být ještě více a více jiní a tato vzájemná jinakost gradovala a neměla takřka konce. Takto jsme se od sebe začali odlišovat. Jenže, jak se tato vzájemná jinakost zesilovala, sílilo i samotné propojení a naše radost z ní.
Bylo to krátké, zmizelo to, ale vepsalo se to do mě.
POJĎME SDÍLET JINÉ
Běžná logika vztahů je, že pokud chceme spojení, musíme odstranit odlišnost, musíme se stát stejnými, hledat stejné, a najít společné zájmy, společné vlastnosti, a společná témata. Ale v této zkušenosti to neplatilo. Hledali jsme odlišná témata, odlišné vlastnosti; přál jsem si znát vše jiné než mám já. Byla to zcela obrácená vztahová zkušenost, ve které platilo: čím více zesilujeme odlišnost, tím hlubší spojení je.
To je zcela obrácený vektor. Místo pohybu k jednotě pohyb k rozdílu jako cestě ke spojení.
Tuto vizi chápu jako jiný kosmologický princip, a pokud vezmeme tuto zkušenost vážně (a myslím, že bychom měli), ukazuje nám to, že realita je založena na touze po spojení; tato touha není problém ani zdroj utrpení. Realita není založena na jednotě, která se rozpadla (pád), ani na mnohosti, která je omylem či iluzí a která se vrací k jednotě (návrat), ale na věčném procesu spojování odlišného.
Pro mě to jednoduše znamená, že není žádné rozpuštění, žádné osvícení, žádný konec. Láska je zde jako ontologický motor. Ne láska rozlévající se a sjednocující, ale spíše jako eros toužící a diferencující. Metafyzický princip jako touha po druhém jako druhém a odlišném.
Kulturní faktory jako je již zmíněný orientalismus, theosofie, terapeutické modely šedesátých let s narativem smrti ega, hippies (válka rozděluje, proto potřebujeme jednotu) jsou podle mě důvody, proč běžný psychedelický narativ tohle nezachycuje.
Můj zážitek stál v ostrém kontrastu s běžnou představou o „rozpuštění ega“ a „jednotě všeho“. Začal jsem si pomalu uvědomovat, že monistické interpretace mystických stavů mohou být s velkou pravděpodobností spíše kulturním produktem než věrným popisem prožité zkušenosti. Opakujeme populární rétoriku, která patrně zastírá něco podstatnějšího.
Mě psychedelika ukázala zcela odlišný archetyp než Brahman, nedualita a jednota. Bylo to víc blízké Herakleitovo harmonii protikladů, kde dualita a protikladné směřují k sobě a z rozcházejícího se rodí nejkrásnější harmonie.
UŽ MÁŠ ROZPUŠTĚNÉ EGO?
Odvažuji se trochu troufale říct, že je to něco, co psychedelická a esoterická kultura zoufale potřebuje slyšet. Tedy, že to „Nejvyšší“ zjevení není, že jsme jedno, nýbrž že naše odlišnost je to, co nám umožňuje se spojit. A toto spojení je nevyčerpatelné, protože proces rozlišování je nekonečný.
Ego je zvláštní pojem s bohatými definicemi. Ego ve skutečnosti znamená jednoduše já. Nic víc. Rozpad ega, tak jak jsem jej osobně prožil, nebylo vymazání „já“, ale rozpuštění konstruovaných vrstev identity (role, masky, narativy o sobě), přičemž základní subjektivita, „to co zažívá“, zůstává. Explodoval jsem na milión kousků, ale zůstalo mé základní já“. Metafora exploze není destrukce vědomí, ale dekonstrukce superstruktur, falešných staveb, které běžně považujeme za „já“. A důležité je to, že základní já nebyl jen pasivní svědek (jak by možná říkali někteří buddhisté nebo advaita védánta), ale aktivní, živý subjekt, který může cítit radost, lásku, propojení.
Bez pozorovatele by zkušenost nebyla možná; nemohl bych ani říci, že jsem něco prožil. Když jsem explodoval na milion kousků, hluboké esenciální já neutrpělo, jen se zbavilo všeho, aby mohlo být na chvíli projevené. Nebylo to osamocené izolované já. Takové já by nedávalo význam.
Zpětné interpretace podobných prožitků nejsou nikdy imunní omylům, a pro mě osobně přiznání rozdílu, místo jejich vymazání, nijak tyto prožitky neochuzuje.
Navíc je tento pohled optimističtější, bez nějakého statického cíle a konečného osvícení. Je humanističtější, protože osoby zůstávají, nemizí. Je erotičtější a hravější, protože touha není překážkou a zlem. A hlavně je etičtější, neboť druhý zůstává druhým, není absorbován a jeho odlišnost není negována.
Je to zcela jiný archetyp, ne Brahman, ne prázdnota, ale kosmická láska. Myslím, že staré monistické mystické tradice si této lásky všimly, jen to popsaly obráceně, zřejmě, aby to sedělo do kulturně náboženského rámce.
Psychedelika skutečně rozpouštějí ego-hranice a opravdu vytváří pocit spojení, jenže při interpretaci je dobré nezapomínat, že spojení ≠ stejná identita. Neznamená to popření oddělení. Nejsme všichni identičtí. Já jsem já, ty jsi ty, a právě proto se můžeme milovat.
CO NA TO VĚDA?
Věda ukazuje něco podobného. Jen vás prosím, neberte to samozřejmě jako vědecký důkaz této metafyzické myšlenky, spíše jako obraznou analogii a metaforu.
Slyšeli jste o Pauliho vylučovacím principu? V jádru říká, že dvě úplně stejné „hmotné“ částice nemohou být ve stejném stavu na stejném místě zároveň.
Díky téhle nutné odlišnosti pak vzniká struktura hmoty, pevnost látek atd. Kdyby elektrony mohly být úplně stejné a sedět v jednom stavu, svět by se zhroutil a život by nikdy nemohl vzniknout. Odlišnost je tedy podmínkou existence. Bez toho by nebyla žádná složitost, žádné vrstvy, a tím pádem ani žádný život.
NENÍ DOTYK JAKO DOTYK
Fyzika nám také říká další nesmírně zajímavou věc: že částice se nikdy ve skutečnosti nedotýkají. Když se dotkneme stolu, ve skutečnosti se ho nikdy nedotýkáme. Náš mozek to pouze interpretuje jako dotek. Dotyk nebo pocit dotyku je ve skutečnosti elektromagnetické odpuzování.
Vaše ruka se ve skutečnosti fyzicky „nesrazí“ se stolem (správněji řečeno atomy vaší ruky a stolu). Elektrony kolem atomů se k sobě přiblíží a začnou se silně odpuzovat jakousi silou, a to vytváří ten pocit pevnosti a dotyku. Cítíme iluzi dotyku ve chvíli, kdy se částice odpuzují a nedotýkají.
Když se dva lidé milují, v podstatě se atomy jejich těl vzájemně odpuzují. Pocity dotýkání jsou podmíněné odpuzováním.
Když se dotýkáme kamene, je to jiné než dotek něčeho měkkého. Proč je nám příjemnější to měkké? Když se měkké dotkne tvrdého, dojde snadno ke zranění; měkké je bezpečnější. Ale je v tom ještě něco více.
Je to stejné jako v mezilidských vztazích. Dva tvrdí lidé jsou jako dva kameny. Oba možná stabilní, ale když se chtějí spojit, vznikne z toho akorát hluk. Dva tvrdohlavci bez možnosti vztahu. Setká-li se měkká bytost s tvrdou, může se zranit.
U tvrdých věcí jsou atomy poskládané v pevných, pravidelných vazbách, jako mřížka z tyček. Když na ně zatlačíte, tak se příliš nehnou, drží tvar. Ta struktura se skoro nepohne, a proto cítíme větší odpor, který mozek interpretuje jako tvrdost.
U měkkých věcí jsou tyhle vazby volnější a struktura je něco jako síť nebo houba. Když zatlačíte, tak se atomy a všechny ty molekuly začnou vůči sobě posunovat, ohýbat, a přeskupovat. Odpuzování tam sice pořád je, ale zároveň se to rozloží do pohybu uvnitř materiálu, nevzniká tam okamžitý zpětný tlak. A to pak cítíme jako měkkost. Měkké je v podstatě svět, který dokáže na dotek odpovědět pohybem, přizpůsobením, nejen odporem.
Měkké tělo k měkkému tělu v podstatě znamená, že hranice se přizpůsobují, nejsou pevné, rigidně dané, ale zároveň se ani neruší. Povrchy se vtiskují do sebe a každý nese otisk druhého. Měkkost je vlastně kapacita být ovlivněn druhým, aniž by ale jednotlivec ztratil sebe.
To platí nejen pro fyzickou rovinu vztahů, ale i pro psychickou.
Rigidita neboli tvrdost, je v podstatě nemožnost vztahu. Pokud je entita absolutně nezměnitelná, nemůžeme vstoupit do vztahu. Vztah znamená být ochoten se ovlivnit druhým. Avšak nemůžeme mluvit o nekonečné měkkosti. Měkké tělo má pořád tvar, pořád je to tělo. Jen umožňuje vzájemné prostupování bez ztráty identity.
Vztahy mezi věcmi nejsou něco, co by je ničilo nebo omezovalo. Naopak, vztahy jsou tvůrčí. Filosof Alfred North Whitehead, kterého jsem dříve zmínil, měl pro toto fascinující termín: prehension – uchopit, vtáhnout do sebe. Každá věc v realitě podle něj vzniká tím, že „uchopuje“ jiné věci kolem sebe.
A klíčové je, že tento proces není destruktivní. Když vás někdo „uchopí“, když vás někdo miluje, vnímá, dotýká se vás, neztrácíte tím sebe. Naopak. Vzniká něco nového. A.N. Whitehead to nazýval „nové syntézy“. Dva tóny vytvářejí harmonii. Dva lidé vytvářejí vztah, který je víc než jejich prostý součet.
Tvrdý kámen nemůže být vtažen do vztahu, protože odráží vše zpátky. Rigidní psychika nemůže být „prehended“, chrání se, brání se. Ale měkké může přijímat. Může se otisknout do druhého, aniž by se rozpustilo. Může nést stopu toho, kdo se ho dotkl. A to je nám příjemné. Patrně proto, že je to spojené s něčím fundamentálním v nás, s touhou, interakcí. Měkkost tedy není slabost, spíše je to kapacita intimity. Schopnost být uchopen.
To je přesně to, co se dělo i v té mé vizi. Oba jsme byli měkký, poddajní, schopní „prehension“. A čím více jsme se jeden od druhého odlišovali, tím hlubší byla tato naše vzájemná schopnost být vtaženi do vztahu. Jako by naše odlišnost vytvářela magnetické pole, které nás táhlo k sobě. Smyslem nebylo nás to sjednotit, ale vytvořit něco třetího a to byl vztah sám, který je vlastně určitým mystériem.
DIFERENČNÍ JEDNOTA V PSYCHOLOGII
Pro psychologii nese toto poznání obrovské důsledky. Víme, že každý jsme jiný. To nikdo nepopírá. Každá individualita je unikát. Ale pokud skutečně chápeme, že rozdíl je fundamentální a odlišnost není překážka spojení, ale jeho podmínka, pak se mění vše, co si myslíme o lidské psychice. Otázka „kdo jsem“ přestává být hledáním něčeho uvnitř a stává se otázkou vztahů: komu jsem vztažen, s kým rezonuji, kdo mě formuje a koho formuji já.
V tomto smyslu už nejde o seberozvoj, seberealizaci, poznání sebe sama v tichosti svého já, které najdeme po týdnech meditací; jde o pochopení vztahu ke světu a k druhým.
Není žádné izolované já, které lze definovat bez druhých. Problém já, znamená problém ve vztazích. Buď rigidní hranice, kdy jsme izolováni, nebo žádné. Jako řešení je najít zdravé hranice, které jsou měkké a laskavé. Problém není ego, ale neschopnost „měkkého“ vztahu.
Nedualistické tradice, na které navazují mnohdy i moderní psychoterapeuti, učí, že ego je iluze nebo konstrukt, který zastírá „pravé já“, které je nedělitelným vědomím identickým s univerzálním vědomím. Psychologický cíl je pak jasný: rozpustit ego, odidentifikovat se, objevit „kdo skutečně jsem“ pod vrstvami všeho toho, co nejsem.
Jenomže, co když naše „já“ vůbec nevzniká samo? Co když identita není substance, kterou objevujeme, ale proces, který se děje ve vztazích? Pokud to tak je, mění se vše.
Britský psychoanalytik Donald Winnicott to řekl moc hezky: „Neexistuje něco jako miminko“, existuje jen miminko a matka. Já nevzniká v izolaci, ale v prostoru vztahu, který jej drží. Já není nic, co by vzniklo prvotně. Vzniká ve vztahu.
Nedualismus říká, že problém jsou silné vztahy, připoutání se:
„Čím méně jsi připoután k lidem, věcem, a touhám, tím svobodnější jsi.“
Toto proniká do současné psychologie, která povzbuzuje k hledání svého vlastního štěstí izolovaně, nezávisle na druhých. Jednou ke mě přišel klient, kterému se rozpadal vztah když navštívil svého terapeuta dostal od něj radu, aby nehledal lásku v druhých, ale v sobě. Jinými slovy nepotřebuje druhé ke spokojenosti a lásce. Terapeut četl nějakou spirituální knihu o východní filozofii, která ho inspirovala k této radě.
Láska, která nepotřebuje druhého je jako říct: „“mám tě rád, ale nepotřebuji tě.“ Výsledek je často osoba, která se bojí potřebovat druhé, protože touha po blízkosti je slabost. Trénují „non-attachment“ a pak nevědí, proč se cítí osamělí.
Touha po spojení není patologie, je to, co nás dělá lidskými. Dosažení štěstí izolovaně od druhých nelze doopravdy získat.
Když populární psychologie přejímá nedualismus a káže: ‚Najdi štěstí v sobě, ne venku, ne v druhých,‘ ‚Buď kompletní sám,‘ ‚Nepotřebuj nikoho‘, vytváří generaci lidí, kteří se bojí potřebovat druhé.
Problém však nejsou vztahy, ale špatné vztahy. Bezpečný vztah, bezpečná a měkká bízkost je základem zdraví.
To souvisí rovněž s článkem, ve kterém jsem nedávno psal o mindfulness. Několik studií (např. Hafenbrack et al., 2015) ukázalo něco překvapivého, a to, že mindfulness meditace může snižovat empatii a prosociální chování. Lidé po mindfulness cvičeních byli méně ochotní pomáhat druhým, méně citliví k jejich utrpení. Jak je to možné? Nevede snad meditace k větší laskavosti? Pokud mindfulness učí „pozorovat bez soudu“, „být přítomný bez identifikace“, pak v podstatě trénuje detachment, tedy odstup od vztahu. „Pozoruji tvou bolest, ale neidentifikuji se s ní.“ To může znít spirituálně, a člověk se může cítit osvobozen, jenže to přináší oslabení vztahové citlivosti.
Zatímco nedualistický model nabízí meditace ve smyslu rozpuštění sebe, vztahů, pozorování bez identifikace, což má vést k cíli, kde je svědek bez obsahu, tak model, který navrhuji, vede k opaku. Tedy ke kultivaci schopnosti vztahu.
Meditace ne jako odtržení, ale jako zjemnění sensitivity. Cílem není rozpuštění, ale schopnost měkkého a plného setkání s druhými.
NEODDĚLITELNÝ ZÁVĚR
Špatný model jednoty je naprostý nedualismus, kde všichni jsme jedno a oddělení je něco podřadného. Připomíná to totalitarismus „jednota“, kde všichni jsou stejní. Je to rigidní stav, nulová intimita, uniformita. Vedle toho máme radikální dualitu, což je také špatný model oddělenosti, která je prezentovaná radikálním individualismem; všichni jsou izolovaní, což znamená žádné skutečné vztahy a osamělost.
Model o kterém mluvím ukazuje bohatství, které vzniká z orchestrace odlišností.
Pokud je diferenční jednota pravdivým popisem reality, pak duchovní cesta nevede ani k otužení (stoický ideál neovlivnitelnosti), ale ani k rozpuštění (mystické splynutí se vším), nýbrž vede k něčemu mnohem jemnějšímu.
Doufám, že se vám článek líbil. A pokud jste jej dobře navnímali, pak vítejte v perspektivě, kde platí, že čím více jste sebou a jiný, tím hlouběji se můžete spojit s druhými, kteří jsou jiní. Jednota není cílem, spíše vedlejším produktem odlišnosti. Není tedy třeba zlobit se na oddělení a transcendovat svět, ale naučit se ho milovat v celé jeho nezkrotné pluralitě.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
