Moje fascinace Indií začala někdy v polovině devadesátých let. Nejprve to byla hudba se svými zvuky sitáru a bubínků tabla a později i indická filozofie a náboženství, co mě vtáhlo do mysteriózního světa východu a orientu. Začal jsem doslova hltat knihy o buddhismu a zenu, většinou v překladech a interpretacích západních autorů, kteří mi tyto nauky servírovali příjemně stravitelné. Posléze mě více oslovil hinduismus se svou pestrou mytologií, mystikou a filozoficko-teologickými naukami.
MOJE CESTA
Později jsem začal číst tradiční texty, studovat historii východních náboženství a filozofií, často i původní texty bez moderních výkladů a apologetiky, a otevřel se mi trochu jiný svět. Objevil jsem na jedné straně fascinující a méně známá učení a na straně druhé i znepokojivé aspekty těch východních tradic, které jsem měl výhradně spojené s meditací, osvícením a vnitřním klidem. To, co jsem tam našel mi do mého duchovního obrazu vůbec nesedělo.
Před několika lety jsem se také ponořil do četby knih o historie Tibetu a vadžrajánového buddhismu a listoval v kanonických dílech tibetské spirituality. I tam jsem se setkal s poměrně znepokojivou realitou, která výrazně kontrastovala běžnému obrazu těchto tradic.
Podobně jsem prozkoumával klasická díla zenových mistrů, jako byl Dōgen, nebo ještě starší texty, například Rinzai Roku. Překvapilo mě, že jsem v podstatě narazil na nauku plnou husté autoritativní rétoriky, netolerance, násilí, sektářství i fanatismu, který je někdy zahlazen v moderních překladech. Rozhodně to nebyl zen, na jaký jsem byl zvyklý od mistrů z českých čajoven a kung-fu filmů.
Indii jsem navštívil čtrnáctkrát. Procházel duchovní místa, ášramy i kláštery, seděl s mnichy, zpíval s nimi mantry, s mnoha jsem se přátelil, setkával i dopisoval, a také poslouchal jejich osobní příběhy. Některé byly hřejivé, jiné obyčejné, ale mnohé i těžké a frustrující. Až podezřele často jsem slýchával příběhy o násilí, autoritářství a zneužívání tam, kde by člověk čekal hlavně klid a soucit.
Pomalu mi docházelo, že klid a spiritualita v duchovních společenstvích není o nic vzácnější než ta u lidí, které potkávám denně v tramvaji nebo u pokladny v samoobsluze. A možná trochu provokativně si dovolím říct, že právě v náboženských a klášterních komunitách jsem občas cítil i větší napětí a frustraci než v tom obyčejném „světském“ světě venku. Nenašel jsem tam o nic mírumilovnější, laskavější, klidnější nebo šťastnější lidi než ve světě běžného života.
ÚVOD A DŮVOD
Nadšení východním tradicím má ale svůj rozumný důvod. Indická filozofie nabízí skutečně mimořádně zajímavé myšlenky a mnohé z nich zcela předběhly dobu. Historická Indie byla zemí koncentrované moudrosti a vzdělání; místem, kde se filozofové směle mohli měřit s Aristotelem. Ironií je, že pro ty nejzajímavější nezbylo v západní interpretaci východních nauk příliš místa.
Starověká Indie může lákat i svou výraznou náboženskou tolerancí a svobodou. Zatímco křesťanský svět spíše tíhnul ke konzervatismu, represivní moci, dobývání a kolonizování.
Není třeba si Indii idealizovat. Rozhodně to nebyla kultura bez násilí. Dokonce i mezi tradicemi byly ostré konflikty, jenže ty se neodehrávaly za pomocí mečů a kopí, ale v úrovni slov a argumentace. A tradice filozofických hádek a argumentace, která se odehrávala často na veřejnosti za přítomnosti rozhodčích, nesmírně prospěla rozvoji indického myšlení.
V indických textech nacházíme i překvapivě pokrokové morální postoje. Mnohé proudy kladly důraz na nenásilí (ahimsa), které se netýkalo jen lidí, ale i zvířat a celé přírody.
Už ve druhém století indický buddhistický filozof Nágárdžuna ve svém díle Ratnávalí radí královi, aby neprováděl tresty smrti ani těm, kteří spáchali ten nejohavnější čin. Apeloval na krále, ať i s těmi nejhoršími zločinci zachází se soucitem, a díval se i na provinilce jako na bytosti podmíněné okolnostmi, nikoli jen jako na „viníky“.
ŠPETKA HISTORIE
V jiných východních kulturách, jako byly Tibet, Čína a Japonsko, už obraz nebyl tak idylický. Tibet byl po celá staletí poznamenán konflikty a válkami mezi samotnými buddhistickými řády. V Číně byla situace lepší; tam soupeřily o vliv konfucianismus, taoismus a buddhismus, a vztahy mezi těmito náboženskými tradicemi byly napjaté a plné nevraživosti jeden k druhému. Tyto tradice však většinou dokázaly koexistovat bez rozsáhlých náboženských válek.
Existují však historické záznamy o násilných zásazích a perzekucích, zejména o státem vedených útocích podporovaný taoisty i zastánci Konfucia na buddhistické kláštery. Tyto události jsou popsány v oficiálních kronikách jako Wei shu, Zhou shu, Jiu Tangshu a Zizhi Tongjian.
V Japonsku se bohužel odehrávaly výrazné násilné konflikty, a to dokonce i uvnitř samotných buddhistických proudů, zvláště v období mezi 15. a 16. stoletím. Tehdy vznikl fenomén válečných mnichů (sōhei). Mniši vytvářeli soukromé armády a podnikali bojové výpravy. Japonský buddhismus měl v této době výrazně militantní podobu a konflikty byly často vyvolávány a vedeny samotnými buddhistickými vůdci. Buddhisté bojovali nejen mezi sebou, ale také povstávali proti samurajské šlechtě.
V 19. století začal Západ vzhlížet více k liberálnějším hodnotám a západní myslitelé hledali únik a inspiraci právě ve východní spiritualitě a filozofii, daleko od těžkosti křesťanských dogmat. Avšak během toho si do těchto nauk promítali své vlastní představy a touhy, tvořili si východ podle svých potřeb a duchovních ideálů, spíš než podle reality, která tam skutečně byla.
Tak vznikl mýtus východní duchovnosti. Pokusím se vám nyní srozumitelně a stručně příběh tohoto mýtu zprostředkovat. Samozřejmě text může obsahovat chyby, i nepřesnosti (doufám, že jen drobné), za které se dopředu omlouvám. Pokud nějaké naleznu, budu text aktualizovat. Přesto se v článku snažím být co nejpřesnější. Mnoho poznatků jsem nabyl za roky mých studií a čtení. Během psaní jsem se snažil pečlivě informace ověřovat, porovnávat různé verze a vycházel jsem z důvěryhodných historických dokumentů i zdrojů historiků. Text není akademický, spíše neformální, a proto mi snad odpustíte nedbalost v citacích.
PRVNÍ KROKY Z VÝCHODU
Patrně první překlad indické duchovní literatury vytvořil v roce 1801–1802 ve Francii Abraham Hyacinthe Anquetil-Duperron. Jednalo se o latinský překlad Upanišad pod názvem Oupnek’hat. Nešlo však o překlad přímo ze sanskrtu, ale z perské verze ze 17. století. Tento překlad však nezaznamenal na veřejnosti žádný výrazný zájem.
Byl to až orientalismus a německý romantismus, který započal éru východní spirituality v západních zemích. Ale pojďme na samotný počátek.
Vše začalo britskou kolonizací Indie. Bylo to právě v Indii koncem 18. století, kdy přišel první významnější zájem o indická náboženství a filozofii. Zlomovým okamžikem bylo založení Asiatic Society v indické Kalkatě roku 1784. Za tím stála jedna důležitá osoba jménem Sir William Jones. Jones byl britský právník a lingvista, který se pustil do studia sanskrtu s nadšením sobě vlastním. Jeho překlady otevřely evropskému publiku svět indické spirituality a filozofie, který byl dosud zahalený v mlze a pověstech. Mezi prvními díly, které zpřístupnil, byl hinduistický zákoník Manusmriti a slavná Bhagavadgíta, text, který je dnes vnímán téměř jako bible hinduismu.
Tyto překlady otevřely Evropě obraz Indie jako starobylé, metafyzicky hluboké civilizace. Jenže už v tomto momentě vzniká ona idealizace, neboť tato indická díla nebyla překládána v celku. Jones z nich vybral jen to, co mu přišlo vhodné, zatímco problematické pasáže vynechal.
Jones si mimo jiné všiml jedné vskutku zajímavé skutečnosti, a to, že starověký indický sanskrit je velmi podobný evropským jazykům. Jones poprvé upozornil svět, že sanskrt má silnou příbuznost s řečtinou, latinou i germánskými jazyky a že podobnosti nejsou náhodné, ale svědčí o společném původu.
Jonesovo prohlášení spustilo něco, co dnes nazýváme srovnávací jazykovědou, a vedlo k myšlence indoevropské jazykové rodiny. Pro Evropany to znamenalo nový pohled na vlastní minulost, začali se vnímat jako součást širšího, hluboce starého kulturního a jazykového příbuzenství, které sahá daleko za hranice klasického Říma a Řecka.
V 19. století se toto vyobrazení indických nauk propojuje s německým romantismem a árijskou filozofií. Němečtí myslitelé jako Schopenhauer čtou upanišady a buddhistické texty jako filozofii čistého poznání, která má schopnost nás osvobodit od utrpení. Schopenhauer sám nikdy nebyl v Asii, ani neovládal sanskrit, ale indické nauky mu sloužily jako zrcadlo jeho vlastní averze ke křesťanství.
Zároveň to podnítilo romantický zájem o původu národů a jazyků, rozvoj filologie a historického myšlení, ale bohužel i mělo vliv na zrůdné ideologické zneužití těchto objevů v podobě mýtů o rasách a nadřazenosti.
Východ se stal pro hledače a filozofy projekční plochou. Jako reakcí na tento fenomén vznikl vlastně samotný pojem orientalismus, který vytvořil Edward Said ve své knize Orientalism (1978), podle něhož je orientalismus systém myšlenek, v nichž Východ není popisován takový, jaký je, nýbrž je konstruován podle potřeb a očekávání západního člověka.
RACIONÁLNÍ BUDDHA
Zůstaňme ještě chvilku v 19. století. Klíčovým okamžikem je totiž vznik buddhologie, jež pracuje s tímto stereotypem východní čisté mystiky. Významnou osobností, která spustila hromadný zájem o buddhismus, byl Eugène Burnouf, který roku 1844 publikoval úvod do historie indického buddhismu. Ačkoliv byl Burnouf bravurním lingvistou, znalcem jazyka pali i sanskritu, ve svých překladech a interpretacích často zdůrazňoval jeho filozofické, etické a meditativní aspekty, někdy až v duchu idealizovaného „racionálního“ náboženství.
Byl to právě Burnouf, kdo dal buddhismu tvář etické, sekulární filozofie a čistého učení a z Buddhy dělá racionálního nenáboženského učitele. Burnouf vytvořil obraz buddhismu tak, jak je vnímán dnes západním člověkem. Není to tak, že by Burnouf záměrně cenzuroval nebo skrýval „nepohodlné“ pasáže. Spíš pracoval selektivně podle tehdejších akademických priorit a dostupnosti textů.
To, co evropský čtenář v jeho textech nachází, je však bohužel často výsledkem selektivního čtení. Vinaja, mnišský řád plný příkazů a zákazů, včetně zákazu hudby, tance a divadla, nadřazenosti mnišského života, celibátu a odporu ke světským vztahům, to vše zůstává stranou. Stejně jako klášterní disciplína s hierarchií a kontrolou. A buddhistická kosmologie, se svými nebeskými světy pro zbožné a pekelnými říšemi plnými muk pro hříšníky? Také se o ní raději nemluví. Takový buddhismus by si Západ možná tak snadno nezamiloval.
TEOSOFIE – ZÁKLADNY MODERNÍ ESOTERIKY
Na přelomu 19. a 20. století vstupuje do hry teosofie, která nasazuje tomu všemu esoterický rozměr, který později definuje myšlení New Age a současné esoteriky. Teosofie stavěla na sílícím zájmu o esoterismus a spiritismus. Zakladatelka teosofie, ruská emigrantka Helena Petrovna Blavatská, a její následovníci vytvořili poněkud umělý obraz Východu jako zdroje prastaré moudrosti, mystiky, esoterického poznání a duchovní evoluce lidstva.
Blavatská se stala kontroverzní postavou známou mnoha podvody. Byla jakýmsi vzorem New Age gurua, který se prezentoval jako člověk s mimořádnými psychickými schopnostmi, s božským zrakem, schopností telepatie, vidění aury a speciálního léčení.
Teosofie byl takový spirituální koktejl. Do mixéru se hodil hermetismus, kabala, hinduismus, buddhismus, gnostičtí křesťané, přimíchalo se do toho tajemno, pár kapek různých dalších „tajných nauk“ a pak se všechno rozmixovalo do jedné hmoty, která se servírovala jako „prastará moudrost“. Jestli to bylo smysluplné a pravdivé? Na tom nesejde. Mělo to šmrnc. Mělo to úspěch. Tisíce členů v Evropě i Americe to hltaly s nadšením. Konečně spiritualita, která chutná exoticky, voní tajemně a přináší stoupencům pocit výjimečnosti a elitářství.
Blavatská neměla velké znalosti indické filozofie, ba ani vzdělání ve východních naukách, ale vydala svou knihu „Tajemné učení“ (1888) a další texty, kde tvrdila, že má přístup k tajným tibetským mistrům, a to díky svým vnitřním schopnostem.
Tibet byl často zneužíván právě proto, že o něm nikdo mnoho nevěděl. Tibet byl krajinou nepropustnou, zakázanou (do Tibetu nesměli vstupovat cizinci) a to byla živná půda pro vytváření všemožných mýtů.
LEVITUJÍCÍ TIBET
Tibet byl vděčné téma. Nikdo o něm doopravdy nic nevěděl, a tak bylo snadné tvořit příběhy o zemi, která vlastní klíč k poznání tajemství vesmíru. Díky své geografické izolaci a uzavřenosti si získal Tibet pověst tajemné krajiny; byl obrazem říše zahalené mystickou aurou, duchovním rájem čistoty a moudrosti.
Donald Lopez, buddhistický badatel, ve své knize Prisoners of Shangri-La (1998) detailně popsal, jak byl Tibet v této době doslova vynalezen západní imaginací. Nebyl to ale skutečný Tibet, nýbrž fantazie, projekce našich tužeb po spiritualitě, útěk z materialistického Západu.
PROTESTANTSKÝ BUDDHISMUS
Psal se rok 1880, a Henry Steel Olcott, spoluzakladatel Teosofické společnosti, odjel s Blavatskou na Cejlon, kde spolu vytvořili něco zcela nečekaného. Přinesli svou vlastní verzi buddhismu a podařilo se jim místní buddhisty skutečně přemluvit k reformě buddhismu. Vliv této reformy je na Srí Lance patrný dodnes.
Olcott a Blavatská podporovali tamější buddhistická centra a výrazně se podíleli na vzniku toho, čemu se dnes říká moderní nebo protestantský buddhismus.
Olcott publikoval knihu „Buddhistický Katechismus“ (1881), která vyzdvihovala racionální a etické aspekty buddhismu, zatímco rituály, kulty a démonologii zcela filtrovala a prezentovala jako pozdější zkaženost.
Cejlonská buddhistická elita, která tehdy bojovala proti britské kolonizaci a křesťanským misionářům, tento výklad přijala jako nástroj kulturního odporu. Vznikl tak nový reformovaný buddhismus, který antropolog Gombriche (1988) skutečně nazval „protestantským buddhismem“.
JUNG, ČAKRY A TANTRY-MANTRY
Další klíčovou osobou, kterou je nutné zmínit, je Sir John Woodroffe (1865 –1936). Woodroffe byl britský soudce v Kalkatě a důležitý hráč v esoterizaci východní spirituality. Na rozdíl od většiny orientalistů jeho éry se specializoval na něco, co se postupem let stalo doslova synonymem indické New Age mystiky – tantra.
Předchozí viktoriánská indologie se tomuto tématu vyhýbala, neboť tantra jakožto ritualistický systém plný kosmologie božstev a démonů, užívání drog a transgresivních rituálů byl spíše odrazujícím tématem, kontrastující s čistou filozofií upanišad a Bhagavadgíty.
Woodroffe napsal několik knih pod pseudonymem Arthur Avalon a západu nadělil celý balíček dosud neznámých slovíček jako jsou čakry, kundaliní, tantra, mandala, a která se vzápětí stala povinnou výbavou každého aspirujícího mystika a dodnes zdobí regály ezoterických knihkupectví.
Slovo tantra v Indii označovalo původně texty, které se zabývaly liturgickou praxí. Pojem tantra měl neutrální význam; nejednalo se o nějaké konkrétní učení. Tím slovem se v podstatě označoval jakýkoliv systém nauky nebo návod. Texty označené jako tantra se zpravidla věnují rituálům, manuálům pro kněží, práci s oltáři, uctíváním bůžků a kosmologii konkrétních sekt.
Rituální praktiky některých středověkých a pozdějších škol zahrnovaly prvky, které by dnes byly považovány za extrémní či šokující, jako například konzumace lidského masa, sexuální rituály či požívání moči, výkalů nebo spermatu. Kvůli těmto kontroverzním praktikám se slovo „tantra“ v jihovýchodní Asii postupně stalo synonymem pro černou magii, a tento negativní význam přetrvává v lidovém chápání tohoto termínu dodnes.
Tantrismus, jakožto práce s energiemi a sexualitou je víceméně západní moderní vynález. Koncem 19. století se tantra stala zcela novým, velmi selektivním a reinterpretovaným rámcem indické spirituality, která byla obohacena spirituálním erotismem a okořeněna západním pojetím ezoteriky a mystického okultismu.
V této idealizaci sehrál svou roli i CG Jung, který vytvořil svou verzi indické spirituality právě skrze knihy Johna Woodroffeho, kterého četl. Jung četl i překlady upanišad a dalších knih, ale o autentické indické filozofii nevěděl mnoho. Skrze Woodroffeho integroval koncepty čaker a kundalíní do své psychologie. Teosofie rovněž přijímá Woodroffeho model čaker, který je později integrován do mnoha dalších esoterických nauk.
Svůj vliv sehrály i romány a filmy. Například v roce 1937 vzniká v Hollywoodu fantasy film Lost Horizon, který je natočen podle knihy Jamese Hiltona z roku 1933. Svět se takto seznamuje s mytologií Shangri-La, utajeném tibetském údolí věčné moudrosti a míru a tím se ještě více zapisuje do západních představ mystický obraz Tibetu.
ROMANTIZACE V RUKAVIČKÁCH
Po druhé světové válce se idealizace posouvá do nové fáze. Západ v té době zažíval ještě větší deziluzi z křesťanství, nacionalismu i technokratické racionality. Na scénu přichází jako odpověď ZEN. Západní země se setkávají s japonským zenovým mistrem známým jako Daisetsu Teitaro Suzuki (1870–1966).
Suzuki prezentuje zen jako přímou zkušenost, mimo morálku, instituci a historii. Méně se mluví o tom, že Suzuki během druhé světové války psal texty podporující japonský militarismus a násilné tresty v zenových klášterech.
Suzuki vytváří idealistický obraz Zenu jako životního stylu nebo ryzí myšlenky očištěné od veškerých dogmat. Suzuki studoval také teosofii a byl silně ovlivněn Swedenborgiánem a teosofem Paulem Carusem, u kterého pracoval v USA. Jeho anglické knihy („Essays in Zen Buddhism“, tři série 1927–1934) představily zen jako mystickou zkušenost náhlého osvícení, jenž je přístupná všem. Také prosazoval iracionalitu neboli paradoxy koánů transcendující logiku, svobodu od rituálů a institucí neboli čistou zkušenost bez konceptů.
Suzuki svou interpretaci zenu míchal s koncepty z německého idealismu a amerického transcendentalismu a tím vytvořil produkt pro západní publikum, které hledalo osvobození od dogmat.
Po smrti Suzukiho převzal instituci amerického zenu jeho nejbližší žák Richard Baker. Ten byl nakonec obviněn ze série sexuálních a finančních skandálů, až nakonec rezignoval na svou funkci zenového opata. Západní zen se ale přenesl do oblasti literatury a pop-filozofie.
KONTRAKULTURA
Když Jack Kerouac publikoval „The Dharma Bums“ (1958) a Alan Watts začal přednášet o zenu (kniha „The Way of Zen“, 1957), zen se stal součástí americké protikulturní identity.
Watts byl původně anglikánský kněz, který se stal popularizátorem východní filosofie. Jeho výklad byl velmi volný, mixoval zen, taoismus, hinduismus s psychedeliky a pop-psychologií. Zpopularizoval koncepty „spontánnosti“, „tady a teď“, „nesnažení“, které jsou v podstatě západní inovací, později se však tyto koncepty staly vzorem pro mnoho gurů a duchovních influencerů a celebrit a staly se neodmyslitelně spojené s východními naukami.
Kerouac a Ginsberg četli Suzukiho a vytvořili literární zenovou poezii spojenou s odmítáním konvencí, což byla zajímavá nová forma spirituality, ale neměla již téměř nic společného s přísnou a rigidní praxí tradičního čínského či japonského zenu.
Západní forma zenu a buddhismu se stává součástí kontrakultury. Beatnici, hippies a hnutí New Age hledají alternativu k autoritě a disciplíně. Buddhismus je přetvořen do podoby terapie, mindfulness a osobního růstu. To, co odporuje tomuto obrazu, je znovu odsunuto. Tělesné tresty v zenových klášterech, systematická misogynie, fanatismus, odpor k rodině, vztahům nejsou diskutovány.
Zen zažívá problémy i v západních centrech, kde se praktikuje idealizovaná a mírnější forma Zenu. Již rané zenové školy na západě čelí jednomu skandálu za druhým. Významný zenový badatel Stuart Lachs napsal: „Ve skutečnosti existuje jen málo významných center, kterých se nedotkly sexuální nebo jiné skandály.“
IMPORT OSVÍCENÝCH GURŮ
Šedesátá léta jsou doslova renesancí indické kultury na západě. Milióny mladých lidí prožívají své psychedelické výlety s LSD, přičemž indická náboženství se nabízejí jako ideální forma, jak tyto nevyslovitelné prožitky uchopit. Milióny hippies v šedesátých letech, podobně jako já v devadesátých, se obracejí k východním naukám a věří, že tam naleznou odpověď.
Indičtí guruové toho využívají a stávají se v Americe více než vítanými hosty a doslova celebritami. Beatles navštíví guru Maharishi Mahesh Yogiho (1968). Vznikají ášramy po celé Americe a posléze i v Anglii, Francii a jiných západních zemích. Na Západ proudí další a další indičtí učitelé.
Někteří guruové prezentují konzervativní formu indického učení, jiní více přizpůsobují své učení západnímu publiku. Rajneesh, také znám jako Osho zakládá velkou sektu a popularizuje pojem tantra jako volný sex, což rezonuje s hippie kulturou.
Bhaktivedanta Swami přináší přísnou, konzervativní verzi hinduismu v podobě bengálské mystiky gaudíja vaišnavismu, také známou jako hnutí Hare Krišna. Získává popularitu mimo jiné i díky sympatiím George Harrisona k této víře.
Meher Baba zakládá jeden z největších východních náboženských kultů na Západě. Mezi jeho příznivce patřily i známé osobnosti jako například kytarista skupiny The Who Pete Townshend nebo zpěvačka Melanie. Skupina The Who dokonce věnovala tomuto guruovi celou rockovou operu s názvem Tommy.
Paramahamsa Yogananda je jedním z prvních guruů, kterému se podařilo uspět v Americe v masovém měřítku, a v šedesátých a sedmdesátých letech jeho učení získává sympatie miliónů lidí, včetně velkých celebrit.
A znovu Tibet.
Tibetský buddhismus prochází náročným procesem po roce 1959, kdy tibetská elita odchází do exilu. Západ potřebuje morální protiklad k čínskému komunismu a nachází ho v obrazu „mírumilovného“ Tibetu. Dalajláma se stává globální duchovní celebritou a zosobněným soucitem.
První tibetští učitelé na Západě (Čögjam Trungpa, Ösel Tendzin a řada dalších), požehnáni samotným dalajlámou, zprvu získávají úspěch, ale vzápětí jsou obviňováni z násilí, skandálů a zneužívání alkoholu a drog.
V posledních desetiletích se idealizace institucionalizuje. Akademická studia jsou často oddělena od etnografické reality, duchovní centra na Západě fungují jako značky a kritika je vnímána jako útok na spiritualitu samotnou. Přitom historické prameny neukazují, že by buddhistické nebo zenové instituce produkovaly morálně lepší lidi. To je moderní očekávání, nikoli tradiční cíl. Tradiční cíle byly disciplína, reprodukce řádu, legitimace moci a osobní spása definovaná velmi úzce.
Indická kultura na svůj úspěch zpětně reaguje, a proto západní hledač v Indii nachází přesně to, co hledá – tantrické kurzy, meditační wellness s vonnými tyčinkami, spojené s ajurvédskými masážemi.
ADVAITA – JAKO HLAVNÍ RÁMEC
Nebojte, nehodlám se pouštět do filozofických analýz. Zůstaneme stále v historické rovině. Otázka je, proč je nedualismus je prezentován takřka jako hlavní paradigma indické spirituality, ačkoliv ve skutečnosti jej řada významných filozofů staré Indie odmítá a kritizuje (Ramanudža, Nimbárka, Vedánta Desika, Bhaskara…). Proč jsou jejich pohledy na západě vynechány?
Stalo se tak patrně ze dvou důvodů. Nedualismus byl vnímán jako protipól tvrdého dualismu hlavních křesťanských proudů, ale zároveň navazoval na křesťanské monoteistické pojetí jednoho Boha. Nedualismus v podstatě říká, že je pouze jedna realita. Advaita nabízí lidem lepší přechod z křesťanského monoteismu (jeden Bůh) na indický monismus (jeden Brahman).
Schopenhauer interpretoval Upanišady jako metafyzický monismus, a když Paul Deussen (student Schopenhauera) publikoval „System of the Vedanta“ (1883), advaitský výklad dostal akademickou autoritu. Deussen také tvrdil, že advaita je vrchol indické filozofie.
Na Západě se objevují osobnosti indických duchovních tradic jako Rámakršna a Vivékánanda a Dr Radhakrishnan, kteří se identifikují s vedántským nedualismem a dávají mu novou moderní tvář známou jako neo-advaita. Obraz: hinduismus = advaita přetrvává dodnes.
Později tento obraz upevnili stoupenci kultu Ramana Maharišiho a jeho „čisté zkušenosti“. Ramana Mahariši se stal doslova celebritou v moderních ezoterických proudech. Jeho učení zpopularizovali západní hledači Paul Brunton a Arthur Osborne. Ti psali knihy a živili kult moudrého askety žijícího na posvátném kopci v Indii. Tak vznikl nový synkretický systém takzvaného sebedotazování, které má vést k přímé realizaci „Já JSEM“ a to bez rituálů, bez kast, bez bohů a polobohů.
Tento pohled byl ještě více podporován psychedelickými osobnostmi, jako byl Aldous Huxley, Alan Watts, Timothy Leary, Ram Dass (Richard Alpert). Ti všichni interpretovali své psychedelické zkušenosti touto perspektivou a v nedualistické terminologii.
Advaita v moderní esoterice rezonuje a je součástí celé velké subkultury, a nacházíme ji všude od seberozvojových citátů přes psychologii a psychedelika až po učení kontroverzních sektářských kultů.
OD JÓGY KE GYMNASTICE
Určitě není mým záměrem zesměšňovat současnou jógu a degradovat ji na podřadný tělocvik. Současná jóga má mou plnou podporu. Sám si občas udělám nějakou sestavu a cítím, že to mému tělu svědčí, a nevadí mi vůbec, že to nemá původ ve staré Indii.
Když dnes vejdete do jógového studia kdekoli na Západě, nejspíš narazíte na mladé ženy v elastických kalhotách, které pod vedením instruktorky s dobře vypracovaným tělem procházejí sérií fyzických pozic. Hraje relaxační hudba, ve vzduchu vidíte kouř vycházející z vonné tyčinky, ale to, co tam rozhodně nenajdete, jsou staří mužští asketi s dlouhým vousem, kteří sedí v meditaci a snaží se opustit tělo. Což jsou přesně ty lidi, kteří jógu původně praktikovali.
Klasická jóga, jak ji kodifikoval Patandžali v Jóga sútrách (zhruba 3. století n. l.), byla primárně psycho-spirituální disciplínou, která navazuje na velmi staré učení známé jako sámkhja. Cílem jógy nebylo ani tak zdravé tělo, ale kaivalja, absolutní osvobození od utrpení a hmotného světa. Tělo bylo překážkou, kterou bylo třeba překonat, ne chrámem, který má člověk budovat.
V Patandžaliho systému jsou ásany, tedy fyzické pozice, zmiňovány pouze jedinou větou, která v podstatě říká, že ásana je pozice, která by měla být pohodlná a ve které se vám bude dobře meditovat.
Později, v 15. století, se rozvinul systém známý jako Hatha jóga, který vytvořil sérii pozic, cvičení, které byly o něco rozvinutější, ale stále šlo jen o přípravu těla na meditaci a dechová cvičení.
Hlavní zlom jógy nastal v 19. století. Evropou se prohnalo hnutí fyzické kultury, které zahrnovalo švédskou gymnastiku, dánský systém Nielse Bukha a do toho německá exploze kultury těla Körperkultur. Tyto systémy dynamických pohybů našly cestu do Indie skrze národní orgán YMCA a britského školství. YMCA byla organizace, která se snažila posílit postavení mládeže prostřednictvím různých programů, zvláště tělesné výchovy.
To v samotné Indii spustilo proces, který historici někdy označují jako „moderní jóga“, kdy se tradiční prvky hatha jógy mísí s evropskou gymnastikou, vojenskou disciplínou a s cviky používanými indickými sportovci a zápasníky, původně určenými k protahování těla.
V první polovině 20. století Tirumalai Krišnamáčárja a jeho žáci, například B. K. S. Iyengar nebo Pattabhi Jois, sehráli klíčovou roli ve vytvoření tohoto moderního systému jógy, který spíše připomíná sportovní gymnastiku. Mnoho pozic, které dnes považujeme za „pradávné“, ve skutečnosti pochází z 20. století a vychází více z evropské gymnastiky než z tradiční hatha jógy, a to včetně slavné sestavy Pozdrav Slunci.
Teosofie dále hraje významnou roli v popularizaci nové jógy. Ruská emigrantka Eugenie Petersonová začíná ve 40. letech učit jógu v Hollywoodu, prezentuje ásany jako cestu ke kráse, zdraví a mládí. Jejími žáky byla řada celebrit z oblasti filmu a literatury. Její knihy získaly obrovský úspěch a nesou podíl na světové popularizaci jógy.
Od 80. let se jóga stává součástí fitness průmyslu. Vznikají i další moderní jógové styly, z nichž některé se pojí i k náboženským sektám. Zmiňme například Power jóga, Bikram jóga, Aerial jóga, Iyengar jóga, Rocket Yoga, Kundaliní jóga, Kriya Jóga, Sahadža jóga, Tantra jóga. Ale máme i Prenatální jógu, Postnatální jógu či jógu smíchu. Celý seznam jógových systémů, které vznikly v posledních letech by byl delší než celý můj článek.
A pak tu máme Puppy jógu, ta opravdu existuje! Můžete si protáhnout tělo a zároveň se válet po podložce se štěňátky. Patandžali by při tom spadnul ze své jóga-maty.
NA ZÁVĚR
Sociální sítě jsou plné sympatických buddhistických influencerů v mnišském rouchu, kteří svá pop-psychologická moudra prezentují jako pravdy starodávných súter. Kdyby to Buddha slyšel, spadl by zřejmě ze svého lotosového sedáku.
Vzali jsme systémy, které nám říkají „utrpení přichází z touhy po životě, po vztazích, po smyslových požitcích; osvoboď se od toho všeho,“ a přetvořili jsme je na něco, co není přizpůsobení, ale kompletní převrácení základního paradigmatu, základní myšlenky těchto nauk.
Odpor k připoutanosti, vztahům a smyslovým potěšením je konzistentní se základy většiny těchto nauk. Pokud věříte, že svět je utrpení, pomíjivost je utrpení, a cílem je z něj uniknout, pak mnišství a rušení našich pout ke vztahům, rodině dává smysl. Pokud je svět utrpení, znamená to, že logicky bychom měli minimalizovat kontakt s ním. Pokud je připoutanost a smyslový pomíjivý svět problém, z toho plyne logicky, že hudba, tanec, krása a vztahy jsou nebezpečné nástrahy.
Co je ale podstatné si uvědomit, že tyto „problematické“ prvky východních nauk nejsou nějaké historické nánosy nebo kulturní kontaminace. Jsou to logické důsledky základních premis.
Rané indické nauky jako jsou Védy neměly takový pesimismus, neznaly reinkarnaci, koncepty osvobození a karmy a neřešili osvobození, Byly spíše oslavou života.
Vlivem indického hnutí šramanismu, ze kterého se zrodil džinismus a později buddhismus, a který ovlivnil také jógu či učení upanišad, se tento pohled změnil. Lidé si kladli hlubší existenciální otázky. Chtěli vědět, proč umíráme a co je po smrti. Patrně zkušenosti náročného života tehdejší doby je přivedl k poněkud pesimistickému nahlížení na lidské prožívání, inherentně spjaté s utrpením, nemocemi a smrtí.
A tak se přestala hledat cesta vylepšení lidské zkušenosti a místo toho se hledala cesta, jak z této pomíjivé zkušenosti ven. Takto vznikl koncept absolutního osvobození z utrpení, materiálních pout, a s tím se přirozeně nese i averze k hmotné existenci, a vše, co je s ní pojeno. A tak se stalo, že buddhisté i hinduisté vytvářeli širokou škálu představ, jak takové vysvobození vypadá – od kompletního vyvanutí a zrušení existence, přes splynutí s Absolutnem, až po víru v duchovní světy, kde si zachováváme individualitu, ale kde je věčný život plný blaženosti a lásky.
Někdo se odkazuje na tantrické tradice, které nás mají údajně učit prožívat život v plném proudu, ale i to je západní mýtus. Kašmírské tantrické a podobné učení stále usilují primárně o jedno: nenarodit se znovu v tomto světě, neboť tento svět a vše s ním je jen pomíjivé, není to tedy plnohodnotné. Veškerá etika a praktiky slouží k tomu, abychom se osvobodili z tohoto světa. Podobně jako kdybychom řekli: „Uč se milovat svou manželku, aby ses pak mohl rozvést s dobrým svědomím a nikdy se neoženil znovu.“ Je to fascinující paradox, který málokdo zmiňuje.
Ale fakt, že jsme tyto základní premisy z těchto učení odstranili, říká vlastně něco dobrého o nás lidech a o našem vztahu ke světu. Co myslíte?
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
