Existuje oblíbená romantická představa, že všechna náboženství vedou k jedné pravdě a ukazují v podstatě totéž, jen různými cestami. Pokud si ale přiblížíme náboženské nauky a sundáme romantické brýle zjistíme, že tato představa neodráží tak docela skutečnost
Nejenže se náboženské systémy liší, ale často zcela zásadně protiřečí.
Pojďme se podívat na to, jak různá náboženství uvažují o životě a jeho smyslu. Nebudu se pouštět do detailních rozborů náboženských učení, spíš nabídnu stručnou a rychlou, ale výmluvnou mapu toho, jak jednotlivé tradice prezentují smysl života, co čeká po smrti, v čem spočívá spása, kam vlastně celý lidský příběh směřuje a jaké cesty k těmto cílům vedou.
INDIE
VÉDSKÁ DOBA (asi 1500 před.n.l.)
Védy jsou kořenem toho, čemu dnes říkáme hinduismu. Přesto však neznaly koncept reinkarnace, osvobození, spásy, neřešily posmrtný život, ani se nezabývaly teologií. Život byl oslavován a složité rituály, prováděné kněžími, sloužily pro prosperitu, dlouhý život, potomky, bohatství, dobrou úrodu a poražení nepřátel.
MÍMÁMSA – NEJSTARŠÍ NAUKA INDIE
Ani mímámsa neuznávala koncept věčné spásy, jednoty nebo osvobození, které jsou signifikantní pro pozdější směry hinduismu. Mímámsa byla filozofií jazyka s důrazem na védské rituály. Utrpení chápala jako součást života, a cílem bylo ho minimalizovat; to lze skrze rituály a poznání jazyka.
SÁMKHJA
Sámkhja je společně s mímámsou nejstarší indickou naukou. Sámkhja věřila v dualitu vědomí a hmoty. Vědomí je pozorovatel, pasivní svědek, a hmota umožňuje vědomí prožívání světa. Cílem lidského života je odstranění utrpení a dosažení kaivalji, absolutní izolace vědomí od hmoty. Sámkhja neuznává koncept jednoho univerzálního vědomí. Je nekonečně mnoho vědomí. Sámkhja systematicky kritizuje koncept Boha stvořitele.
NJÁJA
Njája je další velmi starou tradicí Indie. Není to teologie, i když uznává existenci Boha. Jedná se o školu epistemologie a logiky. Tvrdí, že lze dosáhnout plného osvobození prostřednictvím správného uvažování. Konečný cíl je absolutní negace existence. Njája definuje osvobození jako hluboký spánek bez snů, kdy není žádné uvědomování si ani prožívání.
ŠRAMANISMUS
Postvédská doba (800 let před n.l.) přináší silné existenciální otázky. Lidé si uvědomují hlouběji nevyhnutelnost utrpení, smrti, nemocí, ztráty blízkých a pomíjivosti všeho. Mnohé tradice dochází k přesvědčení, že hmotný svět je inherentním utrpením. A protože se objevuje koncept reinkarnace, celá věc se ještě komplikuje. Jako jediná naděje se ukazuje vlastní existenci ukončit, tedy ukončit koloběh života. Zdrojem této myšlenky jsou rané indické filozofie, ale šramanská tradice jí dává nový rozměr, který vede k asketismu a klášterním tradicím. První významnou tradicí šramanismu je džinismus.
DŽINISMUS
Džinismus zavádí či popularizuje termíny jako je nirvána (nivvána) a mókša (mókha), které poukazují na stav plného osvobození z hmotné sféry. Cílem džinismu je ukončení znovuzrození v tomto světě, spálení karmy (jak zlé, tak i té dobré) a dosažení čistého stavu blaženosti mimo oblast hmoty. Džinisté jsou propagátoři mnišského a asketického života v izolaci od vztahů, rodiny a komunity. Prezentují vysokou morálku a popularizují koncept nenásilí jakožto svůj klíčový princip. Jsou přísní vegetariáni.
ADŽIVIKÁ
Z džinismu vzniká škola Adživiká. Ta věří v absolutní determinismus. Vše je předurčeno. Adživiká však kritizuje džinismus, buddhismus a prakticky všechny tehdejší náboženské směry. Adživikové neuznávali zákon karmy. Každý, ať zlý nebo hodný člověk, dosahuje osvobození poté, co si projde 8 400 000 druhů existence. K dosažení konečné spásy není potřeba žádného úsilí, žádné praxe ani žádné morálky.
BUDDHISMUS
Krátce po džinismu vzniká buddhismus. Buddhismus, po vzoru džinismu, definuje hmotný svět jako místo utrpení. Cílem lidského života je dostat se ven z tohoto světa a ukončit koloběh života. Ranní buddhisté však stále věří v nesmrtelnou duši (pudgala).
Během druhého koncilu se buddhisté neshodují v některých bodech, následkem čehož se rozdělují na více škol. Rané školy postupně zanikají a v buddhismu se objevují nové myšlenky včetně doktríny, která neguje samotnou existenci nesmrtelného já.
Ve druhém století filozof Nagardžuna, pomocí své analytické negace a dekonstrukce reality, dochází k závěru, že svět nemá žádný stabilní a věčný základ, a svou teorii nazývá prázdnota – šunjatá. Prázdnota se stává fundamentem a cílem mahajánového buddhismu. Je to absolutní negace všeho.
Buddhisté se však neshodují na její aplikaci v životě ani na její interpretaci. V Tibetu dokonce vznikají dvě školy prázdnoty (šentong a rangtong). Jedni tvrdí, že prázdnota je metafora, jiní ji považují za doslovnou. To vede ke konfliktu a postupně k represivním opatřením, které zakazují učit prázdnotu metaforickou cestou. Ale pojďme zpět v čase a do Indie.
VEDÁNTA
V Indii se z védského učení a Upanišad formuje systém Vedánta (konečné poznání). Uznává Brahman jako Absolutní skutečnost, ke které všichni spějeme. Vzniká několik vedántských škol a každá nabízí zcela odlišný metafyzický pohled.
ADVAITA VEDÁNTA
Popularizátor této školy, Šankara (8. stol.), definuje konečnou realitu jako jedno jediné Absolutno. Šankara je silným kritikem buddhismu i dalších nauk včetně jógy. Advaita obviňuje buddhistické učení z omylů a nihilismu. Šankara stanovuje filozofii iluze (májá). Cílem života je tuto iluzi odstranit. Po odstranění iluze mizí svět a zůstává jen nerozlišený Brahman. Všechno a všichni jsme podle Šankara Brahman. Šankara věřil v Boha, ale považoval ho za produkt hmotného světa. Absolutno (Brahman) není totéž co Bůh (Íšvara).
BHEDABHEDA VEDÁNTA
Bhaskara (8. stol.), popularizátor této školy, se ostře pustil do Šankarova učení advaity a tvrdil, že svět je skutečný a jednota bez rozdílu nedává smysl. Stanovil filozofii současné jednoty a rozdílu.
VIŠIŠTADVAITA VEDÁNTA
Tato škola vyvrací filozofii Bhaskary, Šankary i buddhismu. Stanovuje konečnou realitu jako Brahman, který je synonymem pro Boha. Svět je skutečný. Konečná realita je jedna, ale má atributy a vlastnosti. Duše jsou věčné atributy Absolutna. Cílem člověka je vysvobození, ale po vysvobození si každý zachovává svou individualitu i jedinečnost jako projev Boha v jeho věčném světě.
HNUTÍ BHAKTI
NAJANAROVÉ – ŠIVAISMUS
Kolem mystických básníků Najanarů vzniká první bhakti hnutí v Indii. Nejprve v jižní Indii, ale postupně zaplaví celou Indii a určí hlavní náboženský proud hinduismu. Nejvyšší Bůh je Šiva. Cílem je věčný pobyt v přítomnosti Šivy a služba Šivovi. Raný šivaismus nevěřil v jednotu, sjednocení, vyvanutí ani nirvánu. Najanarové věří, že oddanost Šivovi je cestou i cílem.
ALVÁROVÉ – VAIŠNAVISMUS
Alvárové jsou další tradicí básníků, ale jejich Bůh není Šiva, nýbrž Višnu. Ve své poezii používají jemné a dokonce často i erotické motivy. Oslavují život a vše krásné považují za projev svého Boha Višnua. Věří ve spásu, která znamená ponořit se plně do láskyplného vztahu s Bohem. Neuznávají buddhistický koncept osvobození ani odstranění individuality.
Objevuje se teolog Ramanudža, který se stává jedním z největších náboženských filozofů staré Indie. Jeho knihy silně vyvrací advaitu i buddhismus. Věří v duchovní svět Vaikunthu, kam přichází věřící po své smrti.
POHLEDY SE ROZDĚLUJÍ
Vznikají dva teologické tábory.
- Opičí princip: K Bohu vede cesta skrze vlastní úsilí. Je potřeba studovat písma, modlit se, meditovat a žít správně.
- Kočičí princip: Bůh sám vybírá, koho spasí, a naše jednání, chování a modlení nemají žádný vliv na to, zda se dostaneme k Bohu. Praxe může zlepšit náš život na zemi, ale neovlivní naši spásu. Každá živá bytost je ve vleku Boží vůle. Bůh nás přijme ze své vlastní bezpříčinné milosti, nikoliv na základě správné praxe.
SEVERNÍ INDIE
V Indii se rozrůstá hnutí bhakti, které se rozděluje na mnoho různorodých škol. Dochází k „inflaci“ duchovních světů. Každá nová škola předkládá stále sofistikovanější a lepší verze duchovního osvícení.
Už to dávno není jen nejvyšší svět Vaikuntha, kde má své sídlo Višnu. Na samotný vrchol duchovní mapy umístili svět Goloka. Tam se dostává jen absolutní duchovní elita. Bůh zde má svou původní podobu mladého milence a prožívá intimní vztahy se svými nejoddanějšími následovníky.
A jaká je praxe? Žádná meditace, ani rituály, ani poznání; nic z toho nefunguje, tvrdí věřící, kteří si říkají bhaktové. Jediný způsob je zpívání jmen Boha. Bůh přichází skrze své jméno, a opakováním jména se člověk očišťuje a připravuje na milost a konečnou spásu. Jakákoli jiná praxe je podřadná nebo zcela neúčinná.
Věřící kritizují velmi ostře všechny koncepty osvobození, neboť je považují za sobecké a nízké. Cílem pro ně není vlastní osvobození, splynutí, ale věčná služba Bohu. Budou raději v Pekle a myslet na Boha a sloužit mu, než aby dosáhli osvobození.
Vzniká silný teologický spor mezi tím, zda je Bůh osoba nebo jen neosobní princip. Každá strana nabízí vlastní a silné argumenty.
SAHADŽIJA VAIŠNAVA
V severovýchodní Indii vzniká zajímavá forma náboženství uctívající Krišnu, která je postavena na milostných vztazích. Praktikující si nachází milenku, a to i navzdory tomu, že mají doma rodinu a manželku. Skrze milostný a sexuální vztah probouzí spirituální lásku. Praktikující věří, že láska překonává všechny formality. Původně se jednalo o bengálskou tradici buddhistů, ale v době úpadku buddhismu se přeměnila v kult uctívání boha Krišny.
DALŠÍ PROUDY
Vzniká stovky dalších sekt, podsekt, učení, kosmologií, teologií, systémů v rámci vaišnavské i šivaistické víry. Velmi úspěšným se stává kult ženské bohyně neboli šaktismus.
MANTRAJÁNA BUDDHISMUS
Buddhismus se v pozdějším středověku míchal s rituálním hinduismem. Vzniká to, čemu říkáme dnes tantrický buddhismus nebo tantra, ačkoliv tyto názvy byly vynalezeny západními orientalisty. Tyto náboženské tradice se nazývaly obvykle bauddha siddha, guhjámantra (tajné učení), nebo vadžrajána (vadžra blesk boha Indry), nejčastěji však mantrajána nebo mantranája.
Tibetský buddhismus spadá do této kategorie. Liší se od jiných forem buddhismu silným důrazem na hierarchii, složitou kosmologií, uctíváním duchů, bohů, božských Buddhů, a především je známá pro své rituální praktiky, přičemž elitní lámové procházejí tajnými zasvěceními a rituály, které vyvolávají silnou kontroverzi.
Účelem těchto rituálů má být dosažení stavu neduality, kdy člověk už nerozlišuje mezi dobrým a zlým, správným a špatným. Mnohé tyto rituály zahrnují zakázané činnosti jako je sex, pití vína, a jezení masa, ale běžnou součástí rituálů je i konzumace moči, lidského masa či spermatu. Některé tradice tyto rituály vykonávají doslovně, zatímco dnes je mnohé posunuly do symbolické roviny a prožívají je pouze prostřednictvím vnitřní vizualizace.
LIDOVÝ HINDUISMUS A BUDDHISMUS
Je nutné dodat důležitý kontext, a to, že drtivá většina hinduistů a buddhistů nezná žádnou teologii ani filozofii. Nečtou díla mistrů, neví, co se píše v sútrách či v Bhagavadgítě. Uctívají jednoduše svá božstva podle rodinných tradic. Chodí do nejbližších chrámů ve svém regionu, kde se modlí za lepší život, zdraví a úspěch. Neřeší dualitu, nedualitu, ale to, jaké jídlo budou mít k obědu.
DÁLNÝ VÝCHOD
TAOISMUS
Raný taoismus neuznává reinkarnaci, žádné osvobození, žádnou nirvánu. Existence není inherentně utrpení. Je taková, jaká je, a jakou si ji uděláme. Smyslem je být sám sebou a poznávat přirozený řád. Podstatou všeho je Tao – nevyjádřitelné a nevyslovitelné mystérium.
V druhém století vzniká taoistická škola Daodžiáo. Ta je hierarchická, má své kněží, autority, učitele, a je výrazně náboženská. Věří v nebeský ráj, kde se člověk po smrti stává nesmrtelným. Dále věří, že lze získat nesmrtelnost i na zemi. Nesmrtelní lidé žijí údajně schovaní v horách. Věří ve speciální lektvar, který nesmrtelnost zajistí. Taoisté se snažili lektvar vytvářet, tím, že míchali olovo a rtuť, což ale často vedlo k otravě.
Taoisté také vytvářejí metody k jiným stavům vědomí, jejichž součástí jsou i sexuální praktiky, meditace či dýchání.
KONFUCIANISMUS
Kolektivistická ideologie. Věří v řád, ve společnost, rodinu, kmen, vládu. Spása není individuální věc, ale kolektivní. Zprvu odmítají spekulace o posmrtném životě, o nadpřirozenu a neobyčejných silách. Konfucianismus kritizuje Tao za příliš abstraktní ideály.
Později se však objevují jeho náboženské verze, kde císař je chápán jako zástupce nebeského Boha. Cílem je stát se šlechetným člověkem a konat rituály.
BUDDHISMUS DÁLNÉHO VÝCHODU
Buddhismus prošel nejen vnitřní proměnou, ale ušel i kus cesty přes hory až na dálný východ.
V Číně a Japonsku se buddhismus přetváří takřka v teistickou víru. Buddha se stává doslova Bohem a nadpřirozenou bytostí. Vzniká jedno z největších buddhistických náboženství, známé jako Čistá země (Džingtu, v Japonsku Jodo).
V Japonsku vzniká silná víra a přesvědčení, že Čistá země je jediná buddhistická cesta, která v současném pokleslém věku funguje. Důležitým bohem se stává Amithaba, který založil rajský svět, ve kterém je absence utrpení.
Amithaba je nejuctívanějším Buddhou ve východní Asii. Cílem věřících je dostat se po smrti do Čisté země, kde nejsou nemoci, strasti ani smrt. V Čisté zemi žijí pouze muži. Zavádí se praxe zpívání jmen Amithaby. Stačí zpívat jméno Amithaby a spása je zajištěna.
Odsuzuje se koncept individuálního osvobození. V Japonsku vzniká myšlenka „jiriki“; ten, kdo si myslí, že lze dosáhnout osvobození vlastní vůlí, žije v iluzi a v egoismu. Jediná možnost osvobození je milost Amithaby skrze modlení a odříkávání jeho jména. Tato tradice postupně ruší mnišství.
ZEN
Určitě jste někdy v koutku uvnitř české čajovny, kde hořela svíčka a stála soška Buddhy, narazili na knihovnu, kde byla aspoň jedna knížka o zenu. Tak na tenhle obrázek teď na chvíli zapomeňte. Historický zen byla velmi přísná, hierarchicky strukturovaná klášterní tradice. Měla silný důraz na poslušnost a odevzdání se mistrovi. Žáci se ptali, mistr odpovídal po svém: někdy slovem, jindy ponížením, kopancem, nebo dobře mířenou ranou, což vedlo žáka nakonec k osvíceným aha momentům.
Zen a buddhismus Čisté země se někdy kryjí, ovlivňují, jindy spolu válčí. Zen kritizuje víru v Amithabu jako náboženský sentiment. V Číně se objevuje významný buddhistický mnich Jongming Janšou, a ten tvoří syntézu obou tradic.
V Japonsku vzniká další náboženský buddhismus Sendžu nembutsu založený Hónenem, ten je výhradně spojen s oddaností Amithabovy (Amida). Odmítá tradiční buddhistické praxe a meditaci jako zastaralé a nefunkční. Jediná cesta je oddanost, služba a vyslovování jména Amida.
Vznikají další tři ortodoxnější buddhistické školy Tendai/Kegon/Šingon, které na Hónenův buddhismus útočí. Označují ho za popírače Buddhy a jeho učení označí za největší urážku buddhismu. Ortodoxní buddhisté napadají náboženské buddhisty a jejich kláštery a Hónena vyhání do exilu. Mnoho věřících popravují.
NA ZÁPAD A TROCHU NA VÝCHOD
EGYPTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Egypťané věřili, že člověk je jak tělem, tak i duší. Po smrti je potřeba mít stále tělo, proto věřili v mumifikaci. Pokud by se tělo rozpadlo nebo spálilo, zemře i duše. V raném náboženství Egypta byl posmrtný život určen jen elitám. Šlechta měla omezený posmrtný život. Běžní lidé měli smůlu; po smrti jednoduše zanikli.
Pak přišel Osiridánský kult. Osiris byl „demokratický“ bůh, který se stal pánem smrti. Byl nyní přístupný všem lidem. Posmrtný život však nezávisí na chování člověka, ale na způsobu, jakým je pohřben. Později se toto učení mění, a i způsob života se stává důležitým.
Asi 1500 let před n. l. vzniká nové království. Nyní může posmrtného života docílit každý, kdo si koupí texty a má přístup k zaklínadlům a návodům, jak dosáhnout posmrtného života.
JUDAISMUS
Raný judaismus neměl žádný koncept posmrtného života, spásy nebo osvícení. Věřilo se, že člověk zemřel a nebylo nic. Všichni jdou po smrti do Šeolu: hodní, zlí, hříšníci, zbožní. Není tam žádný vztah s Bohem, žádná činnost, žádné vědomí. Není žádná posmrtná odměna.
Smyslem náboženství judaismu je plnit smlouvu s Bohem v tomto životě. Odměnou je dlouhý život, potomci, prosperita, úroda a úspěch. Trest je předčasná smrt, nemoci či hlad. Osobní duchovní úspěch nehrál velkou roli. V judaismu se odměňovaly a trestaly celé komunity i za provinění jednoho. Smrt je definitivní, nic po smrti není.
Postupně se objevují nejasné zmínky o možnosti posmrtného života. Není ale žádná systematická teologie, která se tím zabývá. Zhruba 500 let. Před n.l. se objevují poprvé nepatrné myšlenky možnosti posmrtného života. Ale většinou se o tomto tématu spíše mlčí.
V helénistickém období přichází radikální změna vlivem řeckého myšlení. Platonismus zmiňuje nesmrtelnou duši nezávislou na těle. V Persii se rodí zoroastrismus, který mluví o posmrtném soudu. To nepřímo ovlivňuje abrahámovská náboženství.
Přichází koncept spásy pro ty, co žijí zbožně. Ale ostatní nejdou do pekla, jednoduše zemřou a už nikdy se neprobudí.
V pozdějších textech judaismu se objevují zmínky o nesmrtelnosti, duši, a možná i reinkarnaci, byť je to nepřímé a sporné.
SOUČASNÝ JUDAISMUS
Za celá staletí prošel judaismus velkým vývojem. Nyní je rozdělen na čtyři hlavní proudy. Každý z nich má zcela radikálně odlišné pozice ohledně otázky posmrtného života a spásy.
- Ortodoxní židé věří v příchod mesiáše a vzkříšení mrtvých. Věří v nebe i očistec, ne však v křesťanském smyslu. Nebe ani očistec nejsou věčné, byť pro očistec existují výjimky. Izraelité budou spaseni, popírači nikoliv. Nicméně hlavní proud věří, že spaseni budou všichni spravedliví lidé i nežidé. Ortodoxní považují Tóru (psanou i ústní) za božsky zjevenou.
- Konzervativní judaismus věří v něco posmrtného, ale není to pro ně důležité. Důležitý je správný život v tomto světě. Uvnitř směru existuje spektrum názorů, od víry ve vzkříšení, přes nesmrtelnost duše, až po zdrženlivý agnosticismus.
- Reformní judaismus odmítá víru v tělesné vzkříšení a věří v nesmrtelnost duše. Reformní Židé věří, že jejich hlavní vztah s Bohem je v tomto životě a posmrtný život, pokud existuje, je druhotný.
- Rekonstrukcionismus je židovský směr, který odmítá posmrtný život a spásu v nadpřirozeném smyslu. Tradiční představy o nadpřirozené duši a doslovném posmrtném životě většinou odmítá. Nesmrtelnost duše je metafora pro dědičné pokračování tradice, rodiny atd. Bůh je pro ně proces.
KŘESŤANSTVÍ
Mnohé rané křesťanské tradice věřily ve vzkříšení v hmotném těle. Nevěřili v přesun do jiného světa. Hříšní lidé zůstanou mrtví, zatímco ti zbožní budou vzkříšeni v budoucím věku, až na zemi nastane ráj. Tento hmotný svět se změní, není žádný boží svět.
Vlivem novoplatonismu, ale i nepřímých vlivů z Persie, se objevují koncepty nebe a pekla. Objevují se zmínky o duchovním a božím světě. Ale v raném křesťanství se stále věří ve vzkříšení v hmotném těle. Duchovní tělo (soma pneumatikon) není beztělesnost! Žádná jednota, všichni si zachovávají svou individualitu. Dokud nedojde ke vzkříšení, je člověk prostě mrtvý.
Gnostičtí křesťané mají trochu odlišný pohled. Odmítají tento svět hmoty. Stvořitele považují za zlého, hloupého Demiurgeho. Tělo i tento svět jsou vězení. Věří v osvobození z hmotného světa podobně jako některé východní směry.
V prvních stoletích raní otcové systematizují nauky o spáse a vzkříšení. Dohadují se o významech. Justin Mučedník (cca 150) zcela popírá nesmrtelnost duše a tvrdí, že vzkříšení je pouze vzkříšení těla. Duše není nesmrtelná, může i zemřít.
Irenej z Lyonu o dvacet let později tuto pozici mění a říká, že duše spravedlivých jdou do neviditelného místa určeného Bohem a tam čekají na vzkříšení.
Órigenés, ve stejné době přináší radikální myšlenku, že každý nakonec dochází ke spáse, včetně démonských bytostí. Za své názory byl později souzen.
Augustin ve 4. století zcela mění paradigma. Říká, že když duše opustí tělo, okamžitě je odvedena buď do pokoje spravedlivých, nebo do trestu zatracených. V pokoji spravedlivých čeká na vzkříšení. Žádné věčné nebe nebo duchovní svět.
Středověk přináší Akvinského, který téma dál rozvíjí. Smrt je podle něj oddělení duše a těla. Člověk jde do nebe nebo do pekla, a to okamžitě po smrti. Nicméně, když nastane vzkříšení, těla vstanou a spojí se opět s dušemi. Peklo je věčné bez možnosti úniku. Pro některé hříšníky existuje očistec. Ten je dočasný, ale bolestný.
Německý reformátor Martin Luther mění teologii. Není žádný očistec (Bible se o něm nezmiňuje). Nevytvořil však jasnou doktrínu posmrtného života.
Jan Kalvín přináší další změnu – duše po smrti okamžitě vstupují do pokoje nebo zatracení. Bůh předurčil některé ke spáse, jiné k zatracení. Je to jeho vůle a suverénní výběr. Člověk to nezmění.
Východní pravoslavná teologie je trochu jiná. Je to víra, že člověk se účastní božské přirozenosti, ale pouze účastní, nikoliv se jí stává, zachovává si individualitu a nikdy nemůže zcela získat božskou podstatu a přirozenost.
Mistr Eckhart, Jan od Kříže a další sdíleli další rozmanité koncepty spásy a posmrtného života. Mluvili o jednotě s Bohem. Někteří lidé jejich učení srovnávají s východní filozofií. Ale ve skutečnosti to bylo myšleno jinak. Jednota neznamená absolutní splynutí, v němž by se lidská osoba rozpustila v božské skutečnosti, ale sjednocení v lásce a poznání. I v nejvyšších stavech mystické zkušenosti zůstává zachován rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením. Nikdo z těchto mystiků nemluvil o zrušení identity.
K dosažení spásy v křesťanství vedla správná víra, morálka a křest. Je nezbytností přijmout správnou víru v Ježíše Krista jako spasitele. Křest je nutný i pro děti, neboť smývá dědičný hřích. Všichni se rodí totiž inherentně hříšní.
Některé teologie však tvrdí, že Bůh již předurčil některé ke spáse, a ne na základě předvídaných zásluh. Ne všichni církevní otcové s tímto souhlasí. V 13. století se zavádí pravidlo, že každý věřící musí zpovídat své hříchy knězi alespoň jednou ročně.
Některé klášterní tradice chápaly, že mnichové a jeptišky mají blíže Bohu a „bezpečnější“ cestu. Vyšší zásluhy byly spojeny i s chudobou, morálkou a poslušností.
V 16. století je významný zlom a reformace víry. Spása je pouze vírou v Krista. Žádný skutek člověka nespasí, ty jsou jen vedlejším produktem správné víry.
Jiné formace jako Anabaptisté nevěřili v křest pro každého. Křest fungoval pouze pro ty, kteří mají neochvějnou víru.
Vzniká mnoho dalších modelů, které se v jemných nuancích mění.
ISLÁM
Hlavní proud islámu, sunnité a šíité, zavedli jako cíl prosperitu a dobrý život. Věřící čeká po smrti život v ráji, kde jsou krásné zahrady, řeky plné medu, spousty dobrého jídla, radosti a mnoho krásných žen určených pro potěšení muže. Cílem života je sloužit a těšit Boha Alláha. Špatní lidé jsou mučeni v pekle. V písmech islámu jsou velmi konkrétní a brutální popisy mučení. V pekle skončí všichni nevěřící.
Jednoho dne přijde konečný soud a padnou všichni, ať už ti, co jsou v nebi nebo na zemi. Některé z nich ale Alláh vybere. Všechno zanikne. Pak přichází druhý soud a dochází ke vzkříšení.
V Persii se rodí mystická forma islámu později známá jako súfismus. Ibn Arabi, mystický muslim, tvrdí, že milost Alláha převyšuje jeho hněv. Tvoří se filozofie krásy a lásky, která je sloučena s Alláhem. Vzniká řada sufijských komunit, mnohé z nich jsou pronásledované. Jejich filozofie se však vzájemně liší.
Někteří súfijci věří v rozpuštění ega v Bohu, není to však doslovné rozpuštění jako v indické advaitě. Věřící si zachovává své oddělené já, které je však plně pohrouženo v Alláhu. To je stádium Faná. Nejde o tvrzení „já jsem Bůh“, ale o stav, kdy si mystik přestává být vědom sebe jako odděleného subjektu a vnímá jen Boží působení.
Tento stav je pouze dočasný; poté přichází druhé stádium, Baqá. Věřící se vrací do světa a nyní již plně transformovaný.
ZOROASTRISMUS
Není to zcela západní náboženství, místem zrození je Persie. Je to náboženství klasického dualismu. Na jedné straně je bůh Ahura Mazda, který je vševědoucí, dobrý a moudrý, a na straně druhé je zlý duch Angra Mainju. Hmotný svět není špatný, ale dobrý. Stvořil ho dobrý Bůh. Věří v konečný soud, který teprve bude.
Podobně jako raní křesťané, věří ve fyzické vzkříšení. Budou vzkříšeni všichni věřící i nevěřící. Pak dojde ke konečnému soudu (Frašgird) a každý projde. Všichni ale budou procházet potokem roztaveného kovu. Pro spravedlivé to bude, jako by šli teplým mlékem, ale pro zlé to bude skutečné utrpení, jako by šli v roztaveném kovu. Špatní lidé se skrze bolest očistí.
Pak lidé budou nesmrtelní navěky. I lidé v pekle budou osvobozeni i ti nejhorší z nejhorších. Tato tradice neuznává askezi. Zbožné činnosti jsou obdělávání půdy, starání se o rodinu a plození dětí. Praxe tohoto náboženství je být dobrým člověkem a aktivně bojovat proti zlu.
KELTSKÉ TRADICE
Bohužel máme velmi málo informací. Nejsou dostupné prakticky žádné texty. Druidové patrně věřili v nesmrtelnost duše a v reinkarnaci. Ale není to jisté.
Irské středověké texty mluví o ideální zemi, kde jsou všichni šťastní, není tam smrt, nemoci, stáří. Někteří bojovníci a hrdinové mají privilegium tento svět navštívit ještě během tohoto života.
SEVERSKÉ TRADICE
Severské tradice mají Valhallu, neboli síň padlých bojovníků, zemřelých v bitvě. Ódin je vítá a pak jdou každý den do bitvy a večer hodují. Je to příprava na Ragnarök neboli konec světa, kde budou bojovat po boku bohů. Pro ty, co nezemřeli v boji, je místo zvané Hel neboli Helheimr. Není to peklo, spíše ošklivé, vágní místo, chladná a šedá existence. Část Hela je pro obzvlášť zlé lidi. Ragnarök je konec světa i bohů. Poté se rodí nový svět.
SLOVANÉ
Slované měli celé spektrum tradic, ale víme o nich extrémně málo. Známe jména několika bohů.
Většina pohledů na slovanské náboženství jsou spíše spekulace z fragmentů a mnoho teorií o slovanském náboženství jsou romantizované moderní představy z 19. a 20. století.
RARITNÍ NÁBOŽENSTVÍ
AGHORI
Indická známá sekta. Praxe se skládá z činností co nejvíc nechutných. Pojídají lidské maso z krematorií, pojídají své vlastní tělní tekutiny a věří, že tím překonávají dualitu. Věří, že kanibalismus jim pomáhá získat sílu mrtvého
JEZÍDOVÉ
Velké náboženství středního východu. Uctívají anděla Melek Tause, který je nejvyšším služebníkem Boha, vypadá jako páv a stvořil náš svět. Věří v reinkarnaci. Nesmí nosit modrou barvu, nesmí jíst saláty a nesmí čurat ve stoje. Po mnoha životech dosahují osvícení a sjednocení s Bohem.
ADAMITÉ
Staré křesťanské náboženství, které bylo praktikováno již ve 2. století a bylo praktikováno i v Evropě ještě v 16. století. Během náboženských obřadů chodili adamité nazí. Nevěřili ve svatební svátost, ale ve svobodu partnerství. Vše sdíleli včetně partnerů. Uznávali volný sex. Cílem života je návrat k nevinnosti.
ZÁVĚR
Doufám, že se vám tato malá exkurze do náboženství líbila a něco vám přinesla. Lidé se mě někdy ptají na mé náboženství, na to, v co věřím, a na to, co je pro mě duchovní život. Někdy jsou lidé zmatení. Někteří mě označují dokonce za ateistu nebo materialistu. Duchovní život je více méně soukromá věc, a to často z toho důvodu, že spirituální zkušenost, pokud ji chceme sdílet, musíme ji zabalit do terminologie a to ne vždy zdárně vede k porozumění. Myšlenka, která putuje od jednoho k druhému jako tichou poštou, často dostane na konci zcela jiný význam. Ale jestli vás to zajímá, pokusím se o stručný popis.
„MOJE NÁBOŽENSTVÍ“
„Moje náboženství“ je láska.
Co tím myslím?
Vše, co vnímáme, je vztahové. Není nic izolované. Každé slovo, každý pohyb, každá nota v hudbě, každý pohyb v prostoru, vše má svůj význam jen díky tomu, že se to vztahuje k něčemu jinému. Moje „já“ nemůže existovat, pokud by nebylo „ty“ a „my“. Vrcholným vyjádřením vztahu a toho, co drží věci pohromadě, je pro mě láska.
Není to jen sentiment, ani to neznamená chodit po ulici a objímat lidi na potkání. Je to způsob, jakým se snažím vnímat svět.
Láska je idea, která je pro mě nedosažitelná. Nikdo není držitel absolutní lásky. A chápu to jako správné. Protože jen díky tomu, že je nedosažitelná, je nevyčerpatelná.
– Je posmrtný život? Je reinkarnace?
Nevím. V zásadě to nepovažuji za tak důležité. Láska zůstává láskou, ať už žiju jednou nebo milionkrát.
– Jsou jiné světy?
Nevím.
– Jsou nějací bohové, andělé a duchové?
Nikdy jsem je neviděl, nevím.
V „mém náboženství“ je dovoleno, ba dokonce žádoucí „nevím“. Není totiž potřeba znát odpověď na všechny velké otázky. Je dobré mít i prostor pro překvapení a tajemství
Život, kde znám na vše odpověď a mám přímou adresu na pána Boha? Ne děkuji, nemám zájem.
Nevědomost není překážkou, ale přítelem.
Díky nevědomosti můžeme zažívat překvapení, lásku, vtip, objevovat a poznávat jeden druhého.
Svět je mystérium; vždy je v něm něco nepoznaného. Je v tom i kus posvátna a úžasu. A to se mi líbí.
Ale někdy to i děsí.
– Je touha problém?
Proč by měla? Jde o kvalitu tužby, ne o tužbu samotnou. Zbavit se touhy znamená zbavit se života.
– A co pomíjivost? Je to problém?
Věci přicházejí a odcházejí. Tak to je a zaplať pánbů za to.
Jak chcete mít pohyb bez pomíjivosti?
Jak chcete prožívat hudbu bez pomíjivého? Jedna nota přichází za druhou, jedna musí skončit, aby druhá mohla začít.
Aby mohly vznikat nové věci, musí zanikat staré.
Žádní guruové a vůdcové
V „mém náboženství“ není prostor pro osvícené ani pro svaté a osoby dokonalého charakteru.
Není žádná absolutní realizace, žádné osvícení, žádné duchovní elity, papežové, vůdcové, duchovní VIP. Žádné vyvýšené trůny, milosti a požehnání.
Ale zároveň není žádné izolované samoučení. Bez druhých bych nezískal své vědomosti a zkušenosti. Jsme tu jeden pro druhého.
V „mém náboženství“ není nikdo dokonalý. Všichni jsme chybující.
– Jaká je praxe?
Mít blízkost, dávat blízkost a sdílet.
Nejlepší praxí je umění – zpěv, tanec, film, literatura, malba, cokoliv krásného a tvořivého. Umělec, který tvoří od srdce s touhou potěšit druhé, je pro mě nejlepší „prorok“.
V „mém náboženství“ není místo pro teistického Boha, který kontroluje, trestá, odměňuje a manipuluje skrze: „Miluj mě, nebo…!„
Láska může být Bůh, protože:
Láska je všeprostupující.
Přesahuje naši individualitu.
Vše spojuje.
Je nedosažitelná.
Je nekonečná.
Nevysvětlitelná.
Nepodmíněná.
Láska neřeší vaše vyznání.
Láska je všude tam, kde je péče, laskavost, jemnost, nenásilí, starost, služba.
Láska přesahuje „já“, protože v lásce nejde o „já“, ale o „ty“ a o „my“.
Láska nepotřebuje složitou teologii ani opaty, kněží, teology, šamany, čakry, mantry ani tantry.
Nepotřebuje žádnou tajnou nauku, zasvěcení, alchymii, numerologii ani kvantovou mystiku.
Chápe ji i malé dítě, ale fascinuje i velké filozofy.
Láska přichází a odchází. Nečekaně. Nevíme proč a jak. Víme jen, že když je, je nám dobře, a když není, dobře nám není.
Život je i bolest, ztráta a trápení.
„Moje náboženství“ není o útěku do světa, kde není žádná bolest, kde sníh nestudí a oheň nepálí.
Takový svět je nesvět, bez barvy, bez pohybu, bez života.
V „mém náboženství“ nestojí rozum proti srdci. Není jedno nebo druhý, ale obojí.
„Moje náboženství“ má etiku.
Nemám právo ovládat tebe a ty nemáš právo ovládat mě.
V „mém náboženství“ má každý plné právo věřit v co chce, mluvit o čem chce, říkat naplno své názory.
Nikdo ale nemá právo nutit druhého do čehokoliv, pokud se nejedná o nutnou objektivní ochranu a obranu.
Nenásilí je v „mém náboženství“ nejvyšší vrchol etiky.
Hierarchie ani autorita nejsou problém.
Problém je: násilí a přebírání moci nad druhým.
Dirigent v orchestru má autoritu, ale nestojí v čele jako vládce, nýbrž jako ten, kdo ukazuje směr, aby se jednotlivé hlasy mohly potkat v jedné společné hudbě.
Pokud se mám rozhodnout mezi pravdou a nenásilím, nenásilí je přednější. Pokud někdo lže, abych ochránil svůj život nebo druhého, je to morálně obhajitelné, protože nenásilí je nadřazené všem ostatním morálním hodnotám.
Nenásilí je negativní termín – NE násilí. Protože: Neříká ti, jak máš žít, co máš dělat, jak se máš chovat. Říká ti: „Dělej si co chceš, žij jak chceš, jen neubližuj druhým“.
Nevztahuje se jen na lidi. Neměli bychom ubližovat žádným tvorům, kteří cítí bolest.
Láska je pak pozitivním a aktivním vyjádřením nenásilí. Ale…!
Lásku nelze donutit.
Být aktivně dobrým, solidárním musí být vždy plně svobodnou volbou každého.
Můžeme inspirovat, ale nelze druhého nutit být dobrým člověkem. Jakmile se o to pokoušíme, narušujeme princip nenásilí a rušíme prostor pro vznik lásky.
Toto nepochopení je podle mě podstatou mnoha závažných lidských sporů, válek, traumat a hádek.
V „mém náboženství“ není prostor pro pomstu, odplatu a trest ani opovrhování kýmkoliv. Ani toho nejhoršího člověka na světě bychom neměli zesměšňovat nebo ponižovat.
Moje heslo je: „Když se na tebe někdo zlobí, tak se na něj nezlob.“
Nejsem vzorným následovníkem „svého náboženství.“
Je to kompas.
Takto bych jednoduše shrnul moje „nenáboženské náboženství“.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
