Jsem nevzdělaný člověk, který píše o vzdělání. No, není to paradox? Ale poslouchejte.
Za těch mnoho let, co bloguju, jsem napsal možná stovku článků na téma děti a vzdělání. Lidé mě pak zpětně kontaktovali a svěřovali se se svými trampotami s dětmi a žádali mě o radu. Z větší části jsem nevěděl, jak jim poradit, a mnohdy jsem jim prostě narovinu přiznal, že nejsem odborník na výchovu.
„Jak to?“
Mám tři děti a sám ve výchově často tápu. Moje první dítě bylo pokusným králíkem, a když už jsem měl pocit, že to lépe chápu, narodilo se druhé, na které nefungovalo nic, co fungovalo na první. A se třetím to bylo zas úplně jiné.
A to lidi mate. Když upozorňuji na to, že fyzické trestání dětem ubližuje psychologicky, dlouhodobě, že určité přístupy dětem ubližují, je to psychologická a filozofická perspektiva, která vlastně nevyžaduje komplexní znalost výchovy.
Před lety jsem několikrát navštívil jednu exotickou zemi a nějakou dobu žil v jedné tradiční oblasti. Postupně jsem zjistil, že domácí násilí je tam běžnou součástí každodenní reality. Muži zde někdy své manželky bijí, nikoli v afektu nebo v nezvládnuté situaci, ale systematicky a zcela otevřeně. Zkrátka, určitá míra bití je tam normalizovaná. Jeden z místních mužů se mi dokonce chlubil tím, že svou manželku nebije, protože je poslušná.
Nemusím být expert na manželství a manželské konflikty, abych viděl, že to je špatně.
Kdybych žil v 18. století v Americe, patrně bych odsuzoval otrokářský systém. Je nutné být expertem na zemědělství a ekonomiku, abych věděl, že otrokářský systém je morálně špatně? Nemyslím.
To samé platí pro školství. Byl bych patrně špatným učitelem a nemám návod na ideální vzdělávací metodu. Myslím, že vzdělání je trochu jako výchova. Nelze na všechny děti aplikovat stejné přístupy; každé dítě je unikátní, má jiné potřeby, jiné talenty, jiné plusy a mínusy.
Ale co vím jistě je, že děti jsou evolučně nastavené k objevování, běhání, pohybu a interakci mezi dětmi různého věku. Jsou nastavené na silné vazby v rámci své rodiny, komunity, kmene.
A my jsme udělali to, že jsme tento přirozený vývoj přerušili vzdělávacím experimentem. Ve kterém děti roztřídíme podle věku, segregujeme sourozence a držíme je od pondělí do pátku zavřené v místnosti s dospělými, které vůbec neznáme. A v tomto prostředí děti nemohou bez dovolení chodit, mluvit, běhat, pít, jíst a čůrat, a říkáme tomu příprava na život.
Nemusím být vzdělávací odborník, abych viděl, že to je fundamentálně špatně.
A tahle základní chyba rozjíždí dominový efekt dalších chyb. Dítě, které se přizpůsobí? Hurá, to je poslušné dítě, protože poslušné = správné. Jenže když pak dítě řekne: „hele, tohle mi nevyhovuje, necítím se tu dobře“, narazí na zeď. Je odmítáno, trestáno. A to jediné, co by potřebovalo nejvíc ze všeho, obyčejné přijetí, nepřichází. Dítě je odložené stranou s nápisem „nutné opravit“.
A následky tohoto ignorování a těchto signálů se pak táhnou do dospělosti.
A divíme se, že děti vyrostou a neví pořádně, kdo jsou, neznají své potřeby a do dospělosti vstupují zmatené. A pak vyhledávají zklidňující léky, alkohol a jiné tlumiče bolesti uvnitř.
Není potřeba být vzdělaným kantorem, aby bylo zřetelné, že tradiční školní systém je skutečně v rozporu s tím, jak se děti po statisíce let vyvíjely.
A už se do toho narodíme a nenapadne nás to zpochybňovat. Myslíme si, že bez toho by se civilizace zhroutila a nemohla dobře vyvíjet.
Myslím, že mohla. A to mnohem lépe a svobodněji. Také myslím, že by svět bez tohoto typu vzdělání mohl být paradoxně i vzdělanější.
MOJE VZDĚLÁVACÍ KARIÉRA
Přiznám se, že osobně nemám prakticky žádné vzdělání. Nemám dokončené dokonce ani to základní. Veškeré moje vzdělávání probíhalo mimo školní budovu. Na základní školu jsem chodil, protože musel, ačkoliv ji měl zcela na háku.
Ale pozor. Do školy jsem se zprvu těšil a v prvním roce měl výborné výsledky. Jenže to nemělo dlouhé trvání. Brzy mě to omrzelo a začal jsem si připadat jako v podivném světě, kde se zvědavost bere jako rušivý element.
Je důležité zmínit, že doma jsme měli se sourozenci poměrně vysokou míru svobody a svobodomyslné rodiče. Táta byl trochu hipík a anarchista, a to sehrálo svou roli. I když se mě snažil nejprve usměrnit, včas pochopil, že to není dobrá cesta, a dal mi zelenou k tomu, že si ve škole mohu dělat, co chci, a nemusím se obávat domácího trestu.
Maminku jsem měl neskutečně hodnou, ta mě netrestala nikdy. A tak zatímco moji spolužáci brečeli a chodili se strachem domů s každou pětkou nebo poznámkou, mně to bylo jedno.
Do školy jsem pak už chodil spíš fyzicky než mentálně. Bez učebnic, bez úloh, bez testů. Místo toho jsem četl, kreslil, poslouchal hudbu, občas jsem se zvedl a prostě chodil. A dokonce jsem si dovolil i ty největší prohřešky: šel jsem na záchod, když se mi chtělo, a snědl svačinu, když jsem měl hlad.
Vysvědčení mě nezajímalo a často jsem ho prostě rituálně zahodil do odpadkového koše.
Nebyl jsem zlé ani nějak problémové dítě, ale tohle chování a ignorace autority byla pro učitele neuchopitelná. Nevěděli, co se mnou. Měl jsem samé pětky a poznámky, a viděli na mě, že je mi to očividně úplně jedno. Navíc jsem často strhával třídu, dělal jsem legrácky a nedalo se často v mé přítomnosti učit.
Nemohli mě dát do speciální školy, protože jsem byl chytrý. Poslali mě k psychologovi a ten řekl, že jsem v pohodě.
Vznikla kolem toho velká aféra, která skončila tím, že naše škola požádala ministerstvo školství o pomoc. S požehnáním ministerstva dostala naše škola výjimku na čtyřku z chování pro žáka Muchu. A čtyřku jsem skutečně dostal a byl na to hrdý. Patrně jsem byl jediným dítětem v Československu se čtyřkou z chování.
Naše třídní učitelka si mě vzala poté stranou a omlouvala se mi za to a přiznala se, že pro čtyřku nehlasovala. Netušila, že mám z té čtyřky radost. Prozradila mi, že došlo v učitelské sborovně k velké a dlouhé hádce, kde se hlasovalo o mně až do pozdních nočních hodin.
Přitom to celé bylo jen jedno velké nedorozumění. Chtěli mě jen učit, ale přitom jim unikalo, že já jsem toužil také učit, netušili, jak moc miluji vzdělávání. Chtěl jsem si číst, malovat, chodit, běhat, mluvit a poznávat. Chtěl jsem se učit, jen ne v té formě, kterou oni uznávali jako jedinou legitimní.
To, že se mi učitelka omlouvala, je vlastně dojemné. Cítila, že tam je něco špatně, akorát nevěděla, kde přesně. Vůbec jim nedošlo, že nejsem problémové dítě, jen jsem v problémovém prostředí.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
