Přistál mi na FB citát:
„Nikdo tě nemůže probudit kromě tebe samotného.
Můžete naslouchat nespočet slov rad,
ale jen když se sám chceš probudit
stane se to skutečností. ”
Když se mnou moje dítě zacloumá, probudí mě to. Dokonce i když nechci. Tento výrok tedy není pravdivý.
Chápu, že autor má na mysli probuzení duchovní. Každá tradice si takové probuzení definuje jinak. Ale předpokládejme, že existuje něco jako duchovní probuzení.
Výrok je od autora, který vydal desítky knih a pořádá semináře a přednášky o tom, jak dosáhnout probuzení.
Pokud mi má samotný citát pomoct k probuzení, tak popírá sám sebe.
Tím bychom to mohli uzavřít. Ale předpokládejme, že autor citátu si tohoto svého rozporu nevšiml nebo to říká sám sobě.
Výrok přehlíží vztahovou dimenzi bytí. Často právě něco mimo nás nebo druhý člověk se stává katalyzátorem změny. Změna je vztah a věci nepřichází sami o sobě, ale ve vztahu.
Lepší by bylo říct „Ty musíš udělat krok a práci, ale nejspíš ji neuděláš úplně sám.“
TEĎ A NIC JINÉHO!
„Je pouze přítomný okamžik. Není minulost ani budoucnost. Přítomnost je to jediné, co existuje.“
Nyní si představte, že jste na seberozvojové přednášce. Sedíte v sále, mistr se zahledí do dálky a pronese rozvážným hlasem:
„Minulost neexistuje. Budoucnost neexistuje. Je jen teď.“
Výborně, to zní slibně. Jenže když neexistuje budoucnost, tak se zase nemám na co těšit. Ani na lepší verzi sebe sama. Takže jsem si právě koupil lístek na přednášku o tom, že žádné zlepšení nebude. Ale mistr vycítí vaši pochybnost a řekne:
„To zlepšení se odehrává právě teď.“
A vás napadne: „Snad to do zítřka nezapomenu“.
Takže nádech neexistuje, výdech neexistuje, existuje jen mezera mezi nimi. Skvělé. Přesně v té mezeře teď bydlí moje úzkost a platí tam nájem. Hledal jsem smysl života a dostal zrušení časové osy. A já stojím uprostřed toho bodu a říkám si: aha. A teď co?
Můžu napsat na FB citát o tom, že není žádné před ani po.
A teď vážně. Fenomenologicky to je pravda, prožíváme pouze nyní. Vzpomínky na včerejšek prožíváme každý teď. Plány na zítra vytváříme teď. Nikdy jsme nebyli nikde jinak než v přítomném okamžiku své zkušenosti.
Je to i praktické. Víme, že příliš těžký náklad minulosti i velké plány budoucnosti nám trochu překáží v prožívání. Je ale pravda, že přítomnost je to jediné, co existuje?
No, není.
Můžeme si říkat tisíckrát denně mantru: „je pouze nyní“, ale nějak extra nám to v ničem nepomůže. A hlavně nezmění to nic na skutečnosti, že kauzalita existuje. Moje současná bolest zubů má příčinu v minulosti a vaše dnešní rozhodnutí bude mít důsledky zítra.
Ani paměť není iluze. Popřít existenci minulosti znamená popřít validitu vzpomínek.
Jsem ten samý, co včera podepsal smlouvu? Pokud „existuje jen nyní,“ pak nejsem a žádná smlouva mě nezavazuje, žádný slib není platný.
Ve skutečnosti to neplatí ani z pohledu fyziky. Moderní fyzika vlastně říká něco úplně jiného a to, že minulost, přítomnost i budoucnost v jistém smyslu existují současně v časoprostoru. To, čemu říkáme „nyní“ je jen perspektiva pozorovatele.
Pokud by nebylo ani před a po, nebylo by ani teď. „Teď“ dává smysl jen v kontextu minulosti a budoucnosti.
Hudbu vnímáme jen díky tomu, že se přelévá z minulosti do budoucnosti. Pokud bychom vnímali pouze tón teď bez kontextu z předchozími tóny, hudba by zmizela.
Tedy „je pouhé teď“ dává smysl jako metafora pro: Netahej příliš těžký náklad vzpomínek a plánů. Doslovně je to omyl. Který kdo ví k čemu slouží.
ZBAVME SE EGA
Mám pro vás důležitou radu: Až pojedete na seminář o tom, jak se zbavit ega, zkuste si kousek toho svého ega schovat do kapsy. Samozřejmě, až se nebude váš instruktor dívat. Jen tak pro jistotu. Bez ega se totiž špatně vrací domů. Bez ega nenajdete ani klíčky od auta.
Ego znamená prostě „já“. Nic víc, nic míň. Někteří říkají, že je to soubor identit, které si během života skládáme jako kostým na maškarní. Dobře, možná. Ale co je na tom špatného? Život je hra a tyto role nám slouží ji prožít více nebo méně smysluplně.
Když mi moje dcera řekne: „Tatínku, mám tě ráda,“ můžu odpovědět: „Nejsem tatínek, jsem jen neutrální svědek iluzorního světa a tatínek je pouhá dočasná projekce vědomí.“ Teoreticky vzato velmi duchovní reakce. Prakticky vzato riskuji, že už mi dcerka příště nic neřekne.
Anebo jí prostě řeknu: „Dceruško, mám tě taky rád.“ A v té chvíli je moje ego přesně tam, kde má být.
Takže si toho ega klidně trochu nechte, pokud nechcete být jen nudným pozorovatelem vlastního života, který je sice probuzený a všechno chápe, ale nikoho už neobejme.
„VŠE JE LÁSKA“
Jedním slovem: nesmysl. Znásilnění není láska. Týrání není láska. Když někdo přejmenuje zlo na lásku, není to hluboké, ale manipulace. Slova musí mít hranice, jinak jsou bezcenná.
Láska jako popis všeho ztrácí obsah. Je to jako kdybych řekl, že vše je žluté. Žlutá bez existence ostatních barev ztrácí význam. Musí být tedy ještě jiné barvy, abych mohl vůbec říct „žlutá“.
Musí být i něco, co není láska, aby mohla být láska.
Láska je vztah. Láska je mít radost z radosti druhého. Není to všechno. Kdyby všechno byla láska, pak proč říkat „láska“? Můžeme říkat „všechno“. Nebo ne?
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
