TAJNÉ KOUZLO IDEOLOGIE

Když jsem napsal esej o staroindickém učení logiky njája, někteří čtenáři se neubránili skepsi: „K čemu je to vlastně dobré?“ „Není to intelektualismus odtržený od života?“
Do jisté míry možná. Přesto se ukazuje, že toto učení není od života tak úplně oddělené, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pojďme se podívat, co nám mohou některá učení odhalit o světě a nás samých.

VŠE DO SEBE ZAPADÁ…

Už jste to někdy zažili? Znáte ten „aha pocit“ poté, co jste si přečetli knížku nebo se seznámili s nějakou hlubokou pravdou? Pocit, kdy vám najednou vše dávalo hluboký smysl a řekli jste si: „Konečně jsem dostal odpověď na všechny ty otázky, a nyní do sebe vše krásně zapadá.“

I já to znám… jenže on je to často… no, prostě chyták!

Nedávno jsem sledoval pořad, jehož hostem byla známá česká osobnost z oblasti esoteriky. Mluvila o Bohu, duchovnu, a také o mimozemských lodích, které podle ní krouží kolem naší planety a ovlivňují náš každodenní život. Mimozemšťané jsou i mezi námi a po celou dobu lidské historie staví pyramidy a ovlivňují náboženské a politické dění. Ta osoba to celé shrnula větou: „Ono to totiž všechno do sebe krásně zapadá.“

A opravdu. Vše, co ten člověk říkal, do sebe zapadalo skoro dokonale. Vše dávalo smysl, vše fungovalo. Akorát… jen uvnitř jeho uzavřeného systému.

Lidská mysl je stavěná tak, aby hledala vzory, souvislosti a příběhy. Vidíme opakující se číslo?

„Hm, možná to má nějaký vyšší duchovní význam.“

Dáme tomu ten význam. Vytvoříme příběh, do kterého číslo zapadne a ve kterém se vše hezky složí dohromady. Vytvoříme si další teorie, které udělají náš systém imunní vůči protiargumentům. A přichází „aha moment“ a mohutný pocit, že člověk dostává odpovědi na všechny ty otázky.

Asi si říkáte: ten člověk s mimozemšťany musí být ale hloupý, ne? Vyvedu vás z omylu. Znám ho a vím, že jeho inteligence je nad běžným průměrem. Víra v bludy není totiž otázka nízké inteligence. Často i naopak.

Bludným přesvědčením nezřídka podléhají lidé s nadprůměrnou inteligencí. Dokonce nadprůměrně inteligentní člověk si dokáže lépe vystavět propracovaný, uzavřený myšlenkový systém a s obdivuhodnou logikou jej bránit. Čím bystřejší mysl, tím pevnější hradba argumentů.

JE TO PŘECE LOGICKÝ!

Logika je důležitým poznávacím prostředkem, ale logický neznamená pravdivý. Logický znamená odvozený z předpokladů, vnitřně konzistentní. Výrok může být perfektně logický, a přitom nepravdivý a nesmyslný, pokud vychází z předpokladů, které jsou chybné.

Třeba toto tvrzení:

„Paříž je hlavní město Japonska. V Japonsku se mluví Japonsky, a proto Pařížané mluví Japonsky“.

To tvrzení je logické a konzistentní. Akorát můžeme vidět, že je nepravdivé. Je totiž založeno na chybném předpokladu. Skoro každý z nás ví, že Paříž není město Japonska. Takže odhalit nepravdivost výroku není obtížné.

Jenže pokud tuto větu řeknete malému dítěti, který neví, kde leží Paříž, věta mu bude dávat plný smysl. A v tom je celý trik. Podobným způsobem lze ošálit i mysl dospělého. Stačí postavit myšlenkový systém na předpokladech, které se hůře vyvracejí nebo jsou mimo oblast jeho znalostí. A pak ještě existuje trik skrytých předpokladů, ale o tom si řekneme později.

Zkrátka a dobře, lze postavit krásný logický myšlenkový mrakodrap, aniž by člověk odhalil, že je nepravdivý.

Problém tedy není v tom, že máme slabé logické uvažování nebo že jsme málo racionální (i když to také často), ale v předpokladech, které automaticky přijímáme a netestujeme je.

ŠPAGETOVÝ BŮH

Satirik a fyzik Bobby Henderson vytvořil parodii na tento systém. Chtěl demonstrovat, že vnitřní soudržnost a pravda jsou dvě odlišné věci.

Henderson vytvořil teologický a kosmologický systém, na jehož počátku bylo špagetové monstrum. Špagetové monstrum stvořilo svět „svým nudle-appendixem“. Špagetová teorie vysvětluje fundamentální zákony vesmíru. Má odpověď i na důkazy o evoluci a existenci špagetového boha stvořitele. Špagetový systém vlastně nikdy nenaráží na skutečný konflikt. Vše má vysvětlení. Vše funguje, ale pouze uvnitř systému.

Aby systém mohl fungovat, je potřeba vytvořit dostatečné množství předpokladů, které dělají tyto systémy neporazitelnými. Těmto předpokladům se někdy říká ad hoc.

Co to znamená ad hoc?

Představte si, že věříte nějaké teorii, ale objeví se důkaz, který ji vyvrací. Místo abyste teorii kritičtěji prozkoumali, přidáte nový předpoklad, který ji zachrání. Účelem ad hoc je udržovat myšlenkový systém naživu za každou cenu.

Henderson karikoval náboženské systémy a někteří z vás si možná říkáte: „Mě se to netýká, já nevěřím v iracionální bohy.“ Jenže tento stejný princip funguje velmi dobře i mimo náboženskou oblast. Politické ideologie, myšlenkové modely, ale třeba i terapeutické a psychologické nauky jsou někdy podobně uzavřenými systémy, které vnitřně fungují a poskytují pocit objevení pevné pravdy, ačkoliv jsou chybné.

KDO MÁ PRAVDU?

Všichni chceme znát pravdu, že? Proč bychom se jí bránili? Ale co když nám nejde o pravdu? Co když naše argumenty nejsou o hledání pravdy, ale o strachu ze ztráty vlastní identity a jistot, které ji podpírají?

Když je naše identita pevně spjatá s nějakým pevným souborem přesvědčení, jeho zpochybnění se stává psychicky velmi náročné. Když se totiž objeví názor, který zpochybňuje základy našich přesvědčení, nevnímáme to jako podnět k přemýšlení, ale jako útok na sebe sama.

Naše ideologie nás navíc může pojit s komunitou lidí, přátel, a nějakou skupinou (ne nutně institucí), která nám dává pocit jistoty, sounáležitosti a bezpečí. Naše mozky jsou evolučně naladěny na doby našich dávných předků, kdy být vyloučen z kmene doslova znamenalo smrt nebo naprostou samotu. Sociální vazby byly součástí přežití. Proto mozek vyvinul extrémně citlivý „alarm“ na signály odmítnutí.

Pokud vaše bublina sdílí soubor předpokladů, které jsou chybné, a vy jako jedinec se je snažíte zpochybnit, spustí se tento prastarý alarm v podobě pocitu ohrožení. A mozek, který chce přežít, rychle nabídne řešení: přestaň pochybovat. Vrať se k bezpečné verzi reality.

Lidé si necenzurují myšlenky vědomým rozhodnutím. Cenzurují je proto, že určité myšlenkové směry jsou spojeny s existenciálním nebezpečím.

MĚ SE TO STÁT NEMŮŽE

Ale může.

A jak jsme si řekli, vůbec to nesouvisí s tím, jak moc jsme chytří.

Ale pak si možná řeknete, „Ale já nemám žádné radikální přesvědčení, ale prostě jen zastávám normální postoje.“

Když se bavíme o nebezpečných ideologiích, představujeme si často okrajové sekty, radikální myšlenky, nebo různé spolky. Jenže pak přichází děsivá otázka. Co když je nějaký uzavřený systém aplikovaný na celou nebo na velkou část společnosti?

V malém kultu můžete vidět, že lidi kolem fungují jinak. Váš postoj je neustále konfrontován lidmi „zvenku“ a vy můžete odejít, porovnat, diskutovat odlišný pohled.

Jenomže co když tím uzavřeným systémem je ten normální svět a všichni kolem to považují za samozřejmost? Alternativy jsou nemyslitelné nebo nebezpečné, nebo vypadají jako další uzavřená ideologie; není žádný jiný referenční bod.

BOBŘÍK MUČENÍ

Vraťme se o pár století zpátky, konkrétně do 13. století. Tehdy žil jeden velmi chytrý pán. Jmenoval se Tomáš Akvinský. Tomáš nebyl jen teolog, ale také jednou z mimořádně inteligentních postav evropské středověké filozofie. Je dokonce oficiálně označován za nejvýznamnějšího a největšího západního filozofa středověku. Navzdory jeho vysoké inteligenci jeho logické systémy vedly k monstrózně nelidským závěrům.

Akvinský stavěl na těchto předpokladech:

1. Duše je cennější než tělo.
2. Hereze otravuje duše jiných lidí, a to je odsuzuje k věčnému zatracení.
3. Společnost má právo chránit své členy před fyzickou škodou (trest pro vrahy a zloděje).

Logický závěr: Pokud společnost smí trestat (i popravit) člověka, který zabíjí těla, tím spíš smí popravit toho, kdo zabíjí duše (což je horší).

Akvinský byl známý pro svou podporu inkvizice, mučení a upalování heretiků.

Což neznamená nutně, že byl sadistou, zlým nebo hloupým člověkem. Jeho teorie ovlivnily pozdější filozofii, etiku, právo i vědu, byť vedle toho si byl naprosto jistý tím, že odpadlíky od víry je nutné mučit a zabíjet.

A zbytek společnosti? Většina lidí s tím byla v pohodě. Chodili se dívat na veřejné popravy jako na zábavu.

Kde je chyba? Není v logice. Ta Akvinského byla perfektní. Není v nízké inteligenci. Jeho inteligence byla mimořádná. Ten problém je hluboce psychologický a náboženský.

Ale je především o „neviditelných“ předpokladech, které nikdo nezpochybňoval.

Přesvědčení, že falešná víra je nakažlivá jako nemoc a zabíjí duše, bylo tenkrát pro lidi stejně samozřejmé jako pro nás gravitace.

Nikdo nepochyboval, že Boží autoritu definuje církevní zákon, který musí každý dodržovat. Neboť bez ochranné ruky církve by ve světě zavládl chaos a bezvládí a naprostý rozpad morálky.

Proč to nikdo nezpochybňoval? Bylo to všudypřítomné. Každý kolem tomu věřil. Bylo to institucionalizované, bylo to součástí výuky, umění a práva.

A možná si myslíme, že dnes už jsme na vrcholu evoluce a společenský systém je postaven na správných, stabilních a ověřených hodnotách (premisách). A máme mimořádně inteligentní vědce, myslitele. Ale to byl i Akvinský. A nejen to. Byl etik a duchovně založený. Považoval lásku za vrchol a cíl lidského jednání. Přesto si racionalizoval masové vraždění nevěřících jako morálně správný čin.

TOČÍME SE V KRUHU

Když odhalíme chybu v jednom systému, hrozí, že zanedlouho spadneme do dalšího. Často to vidíme u lidí, kteří opustí náboženské společenství, když konečně zjistí, že jim škodí. Odcházejí s pocitem vítězství, že objevili pravdu… a než se nadějí, už jsou pohodlně usazeni v jiné náboženské bublině, jen s lehkým upgradem.

Někteří lidé prostě jen přepínají mezi ideologiemi a náboženstvími, jako kdyby si aktualizovali software. Nebo oscilují mezi kultem a antikultem. Nejprve věřili každému pochybnému léčitelovi, a teď by nejraději zakázali všechny bylinky v lékárnách. Ale i opačně, někdo vystoupí z důvěry ve společenský systém a hned má pocit, že prohlédl matrix a zná přesně všechny tajné spolky, které tahají za nitky světa.

Systém myšlení vypadá možná jako živý organismus, který sám sebe udržuje při životě. Ve skutečnosti je to ale jen souhra komplexních mechanismů, zvláště těch individuálních psychologických , které se navzájem posilují, potvrzují. Žádná záhadná nadpřirozená entita to nemusí řídit. Bohatě stačí chápat, jak funguje lidská psychika ve skupině. I to samo o sobě je vlastně magické.

Věda a filozofie ve skutečnosti vůbec neříkají, že svět je nudný, technický a mechanický. Naopak, když se podíváme dost hluboko, narazíme na věci, které jsou stejně úžasné jako magie, akorát k nim nepotřebujeme nadpřirozené muže v kápi.

Ale klíčová otázka je: Je cesta ven? Nebo jsme jen ve vleku svých psychologických mechanismů, traumat a obav? Myslím, že jo. Je to kombinací obojího. Ale chce to najít trochu odvahy a nebát se zpochybnit základy, na kterých stojí váš soubor přesvědčení. A možná to chce ještě jeden bonus, ale ten nechme nyní stranou.

NJÁJA VS. ARISTOTEL

Indický systém njája, o kterém jsem mluvil, není ideologie, nenabízí takřka žádné pravdy, nenabízí ani žádnou morálku. Je to algoritmus, který učí odhalovat omyly.

Njája propojuje logiku a epistemologii.

Nebojte, epistemologie není termín pro elitní spolek profesorů. Je to jednoduše obor, který zkoumá, jak docházíme k poznání. Moje dcera to v šesti letech pochopila, takže věřím, že i pro vás to bude hračka. Je mi velkou záhadou, proč se něco tak esenciálního neučí na základních školách.

 Epistemologie se prostě jen ptá:

„Jak víme, že něco víme, a do jaké míry si můžeme být jistí tím, co víme?“

Njája ve své epistemologii (pramana) pojmenovala základní prostředky poznání v následující hierarchii:

1. Vnímání
   poznání získané prostřednictvím smyslů.
   Jak vím, že na stole je hrnek? Vidím ho. Získávám poznání o hrnku na stole skrze přímé vnímání.
   
2. Logika, usuzování
   Venku je mokro, střechy jsou mokré, trávník je mokrý, vylučuji jiné příčiny mokrosti, a z toho usuzuji, že pršelo. Všichni lidé jsou savci, a proto pan Novák je také savec.
   
3. Analogie, srovnávání.
   Například nevíte, co je ukulele. Já vám řeknu, že ukulele vypadá jako velmi malá kytara, která má čtyři nylonové struny. Jakmile ukulele uvidíte, poznáte to, aniž byste před tím ukulele viděli. Některé školy epistemologie tento prostředek vynechávají.
   
4. Verbální svědectví
   poznání skrze důvěryhodný zdroj. Manželka mi oznamuje, že už koupila chleba. Vyloučím spiknutí a lež. Získávám poznání o tom, že doma máme čerstvý chléb.
   
   Jiný příklad: Kupuji fazole v plechovce. Nemám jak empiricky ověřit, zda jsou uvnitř skutečně fazole. Důvěřuji nápisu na etiketě a získávám poznání, že jsou uvnitř fazole.

Každý tento prostředek poznání má své limity. Důležitá je jejich hierarchie a koordinace. Pokud je rozpor mezi důvěryhodným zdrojem a vnímáním, vnímání má přednost. Pokud je na etiketě plechovky napsáno fazole, ale plechovku otevřu a uvnitř bude ananas, přestává svědectví zdroje platit, i kdyby se jednalo o tvrzení svatého Písma samotného.

Důvěryhodný zdroj se může mýlit, podvádět. Stejně jako logika každého z nás je chybová a podobně i smyslové vnímání nás může klamat. Koordinace prvního, druhého a čtvrtého prostředku poznání je klíčová.

LOGIKA

Logika není všespásná, ale důležitá. Západ do jisté míry vychází z aristotelovské formální logiky. Zkoumá, zda jsou systémy vnitřně konzistentní. Aristotelská logika zavedla tříčlenný sylogismus. Sylogismus je způsob uvažování, kdy ze dvou tvrzení vyvodíme třetí. Například:

1. Kde jsou mokré chodníky, tam pršelo.
2. Na chodníku je mokro.
3. Tedy pršelo.

Logicky to drží pohromadě, forma je v pořádku, takže je to z hlediska formální logiky správně.

Njája se nespokojuje pouze s formální logikou a snaží se popsat poznávací proces komplexněji a proto navrhuje pětičlenný sylogismus a ten spojuje s epistemologií, zhruba takto:

1. Tvrzení: Pršelo.
2. Důvod: Protože je ulice mokrá.
3. Obecné pravidlo: Kde jsou chodníky mokré, tam pršelo.
4. Aplikace: I zde vidím mokrou ulici jako po dešti.
5. Závěr: Proto pršelo.

Njája učí přidat ještě jednu kontrolu. V otázce mokrého chodníku se ptá: Nemůže být obecné pravidlo chybné? Nemůže být i jiný důvod, proč je ulice mokrá? Co když projelo čistící auto nebo prasklo potrubí?

Formální platnost je důležitá. Učí nás chápat, jak moc jsou naše argumenty logické, ale neučí nás odhalovat pravdivost.

Zkrátka a dobře, jakmile přijmeme nějaký předpoklad jako nedotknutelný, všechno ostatní se už může logicky vystavět bez chyby. Vnitřně to pak drží pohromadě, argumenty na sebe navazují, závěry působí přesvědčivě. My pak máme pocit, že známe pravdu nebo že náš světonázor je správný.

A někdy si nevšimneme, že pokud je základní kámen křivý, celá stavba bude křivá, i když bude jinak dokonale symetrická.

Aby byl závěr platný nejen formálně, ale i fakticky, musí být tato spojitost ověřena zkušeností a nesmí existovat relevantní protipříklady. A to je klíč.

V případě mokré ulice tedy nestačí jen říct: „Vidím mokro, tedy pršelo. “ Je třeba si být jist, že mezi mokrou ulicí a deštěm je skutečně pravidelná vazba a že nejsou přítomny jiné možné příčiny.

V každodenním životě, v debatách, ve vědě i v duchovní oblasti nám to má připomínat, že i silně znějící argument ještě nemusí být pravdivý.

Někdo vám může říct:

„Tenhle člověk je nebezpečný, protože má divný výraz v obličeji a je emočně plochý, a psychopati jsou emočně plochý“. Musíme proto bezpodmínečně dojít k závěru: „Ten člověk je psychopat a tedy nebezpečný.“

Spousta lidí tomu kývne a řekne, „To dává smysl.“ A klíčová otázka njáji je: Platí to vždycky? Kdykoliv má někdo divný výraz a vykazuje emoční plochost, je nebezpečný? Může být neurodivergentní (ADHD, autismus), unavený, a může být stovky dalších důvodů. Pojďme to zjistit, než vyřkneme kategorický závěr. Protože víme, že neexistuje pevná vazba mezi výrazem a nebezpečností. Njája by proto takový argument smetla ze stolu.

Jiný příklad:

„Moudrosti, které přežily čas, jsou pravé. Toto učení je tisíce let staré, přežilo všechny krize a následuje ho mnoho lidí, a proto je účinné a pravdivé.“

Tradice má váhu, ale njája se znovu ptá. Je to tak vždy? Všechno, co je staré a oblíbené je pravdivé?

POJĎME HLOUBĚJI

Když to shrneme. Celé je to jednoduchý princip, který nám říká, že každé přesvědčení stojí na něčem, co už samo nepřezkoumává. A tomu se říká premisa. Je to obyčejná otázka: „Co vše musím přijmout a nezpochybňovat, aby mi tohle dávalo smysl?“

Problém nastává v okamžiku, kdy zaměňujeme premisu za axiom.

Premisa je předpoklad, na kterém stojí moje tvrzení. A axiom je nezpochybnitelný základ. Je to tvrzení, které je považováno za samozřejmé a nepodléhá důkazu. Je to základní pravidlo hry.

Lidé snadno kritizují závěry nějakých myšlenek, ale málokdo má odvahu sáhnout na základy, na kterých myšlenky stojí. Myslí si, že jsou to axiomy a ty se nezpochybňují.

POJĎME JEŠTĚ DÁL

Předpokládejme, že jsme odhalili nebo obhájili premisu a myslíme si, že máme vyhráno. Jenže…

Problém je, že mnoho premis stojí na dalších, často i neviditelných premisách. Je to jako kdybyste odhalily základy domu a pak zjistily, že celý dům je uvnitř jiného domů podpírán jinými základy.

Vezmeme si toto časté tvrzení:

Práce a výdělek definuje hodnotu člověka

Intuitivně většina z nás cítí, že je v pořádku říct: „Nežij na úkor druhých.“ To je rozumné, že? Co se dá na tom zpochybnit? Zkrátka práce jako morální povinnost.

Premisa nám říká, že dospělý člověk musí pracovat (ve smyslu zaměstnání, kde vydělává peníze). Kdo nepracuje, je líný, parazit, selhává.

Jenže co obrovské množství nepracovní práce (péče o děti, dobrovolnictví, umění bez komerčního účelu), je to parazitování, lenost?

V této premise je další neviditelná premisa, a to ve způsobu, jak ji aplikujeme. Je totiž založena na konkrétním ekonomickém modelu. Umělec například netvoří ekonomickou hodnotu, a žije z podpory druhých. To je vnímáno jako nespravedlivé na základě dalších tří neviditelných premisách:

Klíčová filozofická otázka je, zda hodnota člověka je skutečně podmíněna jeho schopností generovat tržní příjem. Co myslíte?

DALŠÍ STAVEBNÍ ZÁKLADY

„Vědci se shodují, tedy je to pravda“

Tento předpoklad nám chce říct, že shoda odborníků je ukazatelem pravdy. Platí to vždy? Věda ve skutečnosti funguje na zpochybňování, ne na shodě. Konsenzus byl historicky opakovaně špatně.

„Je to správné/špatné, protože to zákon přikazuje/zakazuje.“

1. Konat objektivně morální čin v rozporu se zákonem = špatné.

2. Konat objektivně nemorální čin v souladu se zákonem = ok

Premisa nám říká, že zákon je měřítko morálního jednání. Jenže otroctví bylo také legální. Pomoc Židům za druhé světové války byla zas ilegální. Apartheid byl zákon. Nikdo dnes neřekne, že ti, kdo Židy ukrývali, konali špatně.

Možná, že svět se mění k lepšímu ne díky těm, co vydávají zákony, ale díky těm, kteří je porušují a zpochybňují.

„Bez zákonů zavládne chaos.“

Toto tvrzení je postaveno na neviditelných předpokladech. Za prvé, že lidi jsou přirozeně chaotičtí a násilní a jediné, co je drží na uzdě, je hrozba trestu.

Je to skutečně prokázaná pravda? Není. Je to jen jeden z mnoha pohledů.

Předpokládá se často, že řád a zákon jsou totéž. Jenže řád může fungovat i bez formálního zákona. Pro nás je to nepředstavitelné, jako v době Akvinského, kdy si lidé nedokázali představit udržení řádu a morálky bez tvrdé ruky církve.

Ve skutečnosti zákon může aktivně vytvářet chaos a podporovat nemorální jednání, jak vidíme dnes i v historii.

Další skrytý předpoklad nebo chyba v tomto tvrzení je dávání rovnítka mezi zákonem a pravidly. Potřebujeme zákon, protože bez pravidel by svět byl chaosem. To ale předpokládá, že pravidla = zákon. Ale to tak není. Zákon je specifická věc, je psaný, vynucovaný státem pod hrozbou trestu, tvořený konkrétními lidmi s konkrétními zájmy, měnící se podle toho, kdo má politickou moc. Pravidla jsou zcela jinou kategorií. Jsou to normy, zvyky, domluvy, morální očekávání, a nepsané dohody. Ty existovaly dávno před státem a existují paralelně s ním, v rodinách, přátelstvích, komunitách, v zaměstnání.

Takže tvrzení „bez zákona by zavládl chaos“ vytváří velmi tichý podvod.

Navíc je zřejmé, a zkušenost to potvrzuje, že zákon funguje jen proto, že si většina lidí jeho pravidla osvojila jako vlastní morální zásady. Krádež je zakázaná ne proto, že máme moudré zákonodárce, ale protože krádež je společensky a morálně neakceptovatelná.

Lidi nekradou proto, že se bojí trestu. Kdyby lidi nekradli pouze ze strachu před zákonem, policie by nestačila. Většina lidí nekrade proto, že to považují za špatné. Z této perspektivy zákon parazituje na morálce a pravidlech, které existují nezávisle na něm, a pak si přisuzuje jejich zásluhy.

„Monogamie jako výchozí standard“

Premisa nám říká, že „správný“ vztah = dva lidé, výhradně, navždy (nebo alespoň s tím záměrem).

Je to evolučně jednoznačné? Částečně možná, ale není to pevná pravda. Je to z velké části kulturně a nábožensky podmíněný zvyk.

Stará náboženská dogmata jsou v nás hluboce zakořeněna a stále ovlivňují způsoby, jakým se chováme a myslíme.

Obrovské procento lidí to nedodržuje (nevěry, skryté touhy), přesto to prezentujeme jako normu. Není to pokrytecké? Alternativy jako polyamorie, otevřené vztahy považujeme za „deviace“, ne jen za jiný validní model.

„Demokracie = hodnota a nejlepší systém vlády“

Demokracie je prezentovaná jako hodnota. „Musíme chránit demokracii.“ Demokracie je ale jen technický popis; je to procedura. Způsob, jakým se dělají kolektivní rozhodnutí.

Pokud říkáme, že demokracie je dobrá sama o sobě, musíme ji chránit, bez ohledu na výsledky, které produkuje. Už není technickým termínem, ale hodnotovým a ideologickým.

A to je problém.

Pokud je totiž demokracie hodnota sama o sobě, pak musíme přijmout její výsledky i tehdy, když jsou špatné. Pokud nám demokracie přinese špatné výsledky a my řekneme: „To přece není pravá demokracie,“ tak tím přiznáváme, že demokracii hodnotíme podle něčeho jiného, co je mimo demokracii. Tedy že skutečnou hodnotou není demokracie jako procedura, ale něco jiného.

Demokracie jako nejlepší systém? Skutečně? Nic lepšího nikdo nevymyslel? Prozkoumali jste všechny ostatní modely? Které všechny? A jak moc důkladně?

„Stát má monopol na legitimní násilíí.“

I v tomto má trochu prsty Max Webber. Od jeho dob to bereme jako definici moderního státu. Ale nejsou to jen pravidla hry, zavedené zvyklosti, které se historicky vyvinuly a můžou být proměnlivé? Dávám vám za domácí úkol to zpochybnit.

„Děti patří rodičům.“

Premisa nám říká: „Moje dítě.“ Rodič je vlastník. Dítě bez rodiče a opatrovníka by zemřelo. Počkat, to je logický skok. Je opatrovník a ochránce skutečně totéž co vlastník?

Děti jsou lidé, ne majetek. Nebo ne? Co když vezmeme jejich autonomii vážně? Má někdo právo je vlastnit? Biologická náhoda (narodil ses nám) může být legitimizací absolutní moci nad dítětem?

A co náš kouzelný přepínač? Přemýšleli jste o něm? Když je dítěti 17 let a 364 dní, nemůže volit, pít alkohol, a je majetkem rodiče. Druhý den ráno se probudí, může pít, kouřit, volit a přestává být majetkem mámy a táty.

A ZÁVĚREČNÁ MEDITACE

Njája ve své hierarchii stavěla na první místo prožitek. Vnímání není jen smyslové vnímání. Je to i vnitřní prožívání pravdy. Žádný myšlenkový systém neodhalí pravdu. Přesto je pravda na dosah. Dotýkáme se jí často, ani o tom nevíme. Dotýkáme se jí skrze prožitek krásy a lásky.

Během psaní poslouchám určitý typ hudby. Nyní mi hraje ve sluchátkách krásná instrumentální skladba Aisling od irské skupiny Anúna. V této skladbě spolu hovoří vzájemně komorní orchestr, sólové housle, irská harfa a na pozadí nenápadně vokální sbor. To vše dohromady tvoří přímo božskou krásu, která je neopakovatelná, pravdivá a slovy nepopsatelná. Nepotřebuje důkaz, axiomy ani premisy. Prostě je a působí. Je to krása, která se vyjadřuje sama.

Poznání, ať už intelektuální nebo mystické, je vždy omezené; proto občas potřebujeme nechat zkušenost promluvit sama za sebe. Žádný myšlenkový systém do sebe nezapadá tak krásně jako tato hudba.

Od Východu k Západu.
Od analýzy k mystériu.
Od intelektu ke kráse, hudbě a lásce.
A všechno to patří nějak dohromady.

Ale tu nejhlubší a nejpreciznější odpověď jsem nenašel ve filozofických poučkách.

Našel jsem ji v kráse hudby

…a tou odpovědí byla láska.

◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦

Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka