V jednom z nejstarších indických textů, Brihadáranjaka upanišadě, je mimořádně zajímavý mýtus stvoření:
„Na počátku byl jeden jediný átman, jediné vědomí. Rozhlédlo se a zjistilo, že je samo. A začalo se bát. Proto se i dnes člověk bojí, když je sám. Ale pak si uvědomilo, že když je samo, nemusí se bát. Vždyť čeho by se bálo? A přestalo se bát. Jenže nebylo vůbec šťastné. Proto se člověk neraduje, když je sám. A proto prvotní vědomí zatoužilo po druhém. A tak vznikli muž a žena a následně celý svět.“
To je zcela opačný obrat, než nacházíme v ostatních náboženských systémech. V mýtech zpravidla nacházíme suverénního Boha či sebevědomé, dokonalé, blažené bytí. Ale podle tohoto starého indického mýtu není stvoření triumfálním aktem, nýbrž únikem z nesnesitelné samoty. Na počátku je Bůh, který v sobě objevuje prázdnotu, již může zaplnit jen „ten druhý“.
To je filozoficky a psychologicky mnohem více fascinující, poctivější než pozdější představy dokonalého homogenního absolutna.
Nevědomost a strach v tomto systému nejsou chybou, jsou podmínkou samotné existence. A Bůh netvoří svět proto, aby ukázal svou moc, ale protože je smutný a nechce být sám. Z tohoto pohledu jsme součástí tohoto stvoření a neseme v sobě tuto prvotní jizvu samoty i onu prvotní touhu po spojení s druhým.
Tento mýtus Átmanu, jež se bojí a je smutný, nám vlastně říká, že samota je skutečně hlubokým kořenem našeho strádání i existence samotné. A cesta ven z tohoto smutku nevede zpět do nějaké nerozlišené jednoty, ale naopak do vztahu.
Později indičtí filozofové vytvořili teorii o dokonalé jednotě bytí, ale ztratila se jim mezi tím příčina strachu, kterou zabalili do poněkud nejasné teorie, které problém jen odsouvali dozadu.
Dlouho jsem se ptal, kde se v nás bere strach a úzkost. Spirituální systémy obvykle říkají, že základní bytí je dokonalé, blažené, zatímco strach je jen nevědomost, kognitivní omyl, který zmizí, jakmile se probudíme do jednoty a prohlédneme.
Jenže tahle odpověď mě nikdy neuspokojila. Stále zůstávají otázky:
Kde se ta nevědomost vzala?
Jak se omyl mohl objevit v něčem dokonalém?
Tento mýtus na to odpovídá elegantně, říká přesný opak. Jakoby chyba byla na samotném začátku a napravila se tím, že si Átman uvědomil, že potřebuje druhého.
Strach v tomto smyslu není chybou nebo iluzí, je spíše reakcí na něco skutečného. Touha není nevědomost, ale tvořivá síla, bez které se existence nemůže dít.
I běžné strachy, které nás každodenně provázejí, mají společný kořen: strach být sám.
- Strach z neúspěchu je ve skutečnosti strachem z odmítnutí, z vyloučení. Je to strach, že zůstaneme sami, mimo komunitu.
- Strach z odmítnutí se nejčastěji maskuje jako síla a kontrola. Člověk, který se bojí samoty, je direktivní, sahá po moci, snaží se druhého přivlastnit, ať už je to podřízený v práci, poddaný, žák nebo dítě. Ani si nevšimne, že tím druhého ztrácí. Direktivní člověk je velmi často ten, kdo byl v dětství opuštěn nebo odmítnut.
- Strach, že zůstaneme nepochopeni je rovněž strachem ze samoty. Proč se hádáme? Máme strach z toho, že náš vnitřní svět zůstane uzavřený a neviděný, že v něm budeme navždy sami.
- Stesk a smutek jsou ztrátou spojení s druhým.
- Strach ze smrti je nakonec tím nejhlubším strachem. Strach ze smrti je zcela přirozený. I ten, kdo tvrdí, že tento strach vyřešil, jej patrně má. Strach ze smrti není ostuda. Smrt je prostě cesta do neznáma, cesta, kterou musí každý jít sám. A i když si smrt interpretujeme jako mystický prožitek a vstup do nového a lepšího světa, stále je to bolestná ztráta blízkých.
Samota je ta nejděsivější věc, a jediným lékem je jednoduše druhý. Ať už je to žena, muž, přítel, zvíře, příroda, hudba, celý svět. Lék je to, co přesahuje naše „já“ a k čemu se „já“ vztahuje. „Já“ bez druhého totiž přestává dávat smysl, přestává zcela existovat.
Ten indický mýtus mi připadá jako jeden z nejlidštějších a v jistém smyslu i nadějnější než ostatní, které předpokládají dokonalý počátek. Na začátku není superhrdina bez chyby. Neříká nám, že náš strach je nějaká iluze bez příčiny, nýbrž že je opravdový a posvátný. Je ozvěnou samotného zrodu vesmíru, prvotní bolestí něčeho základního. Něčeho, co chce milovat, co potřebuje druhého.
A cesta není v popření tohoto strachu ani v izolovaném „já“, ale v naplnění sebe sama skrze vztah, skrze druhého.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
