V průběhu života se mé pohledy proměňují, přehodnocují a upravují. Jedna z těch výrazných změn, jež se udála před několika lety, se vynořila náhle z prožitku a posléze z uvědomění, že celé bytí je v tom nejhlubším základu vztahové.
A tak začalo mé přehodnocování introspektivních nauk, které nám říkají „hledej uvnitř“. Nejprve mě to přivedlo k myšlenkám dualistických filozofů staré Indie, a v poslední době k myšlenkám židovského filozofa Martina Bubera, jemuž se chci více v tomto článku věnovat.
Pár let zpátky jsem před svými přáteli vyslovil myšlenku, která zněla asi takto:
„Život je o tom dělat druhé šťastnými.“.
To však vyvolalo ihned nesouhlasnou reakci: „Ale to by znamenalo, že naše štěstí je podmíněné druhými nebo potvrzením druhých. A to je v rozporu se svobodným bytím, které musí být spokojené samo v sobě, bez potřeby druhého.“
Přemýšlel jsem nad tou reakcí a nad mou vlastní myšlenkou. A to mě nutilo ji doladit a lépe formulovat. V tomto ohledu mi byl Martin Buber, zvláště jeho kniha Já a Ty inspirací.
MÉ ŠTĚSTÍ JE V TOBĚ
Stojím si za tím, že skutečné vnitřní štěstí se neděje izolovaně uvnitř, ale v setkání s druhým. Mým výchozím předpokladem je, že není nic jako izolované jednotné bytí; není žádné izolované „já“, které existuje v blaženém stavu nezávisle samo o sobě.
Jenže všichni známe velmi dobře tyto poučky:
„Musíš to najít v sobě“
„Všechno je jednota“
„Vnější svět ti skutečnou hodnotu nenabídne, tu najdeš jen uvnitř sebe sama.“
Upřímně, tyto poučky slyším a čtu všude, ale nevidím výsledek. Ba dokonce mi přijde hodně smutné, když se tyto myšlenky potkávají tak často se sobectvím a narcismem, a to navzdory všem těm slovům o lásce, které jim slouží jako obraný štít.
Nejprve jsem si myslel, že tyto nauky jsou zneužity. Ale postupně jsem docházel víc a víc k tomu, že je to jejich přirozený důsledek. Sami produkují narcismus, když staví já do středu vesmíru, i když ho pak nazve člověk Bohem, Brahmanem nebo čistým Vědomím.
Buber je jedním z těch, kteří zcela nabourává tuto strukturu mystiky. Hodnota podle Bubera není nalezena někde uvnitř, někde v jádru svého bytí, poté, co se člověk ztiší a pohrouží do meditace a sleduje svůj dech. Hodnota a přesah vzniká ve vztahu.
Ale nejprve si pojďme vysvětlit, jak Buber nahlíží na „Já“, a bytí samotné.
JÁ A TY
Běžně si myslíme, že je zde nějaké Já, které se rozhodne vstoupit do vztahu s Ty.
Já je však z pohledu Bubera výsledkem vztahu. Není nic jako izolované Já, které lze pochopit, analyzovat, vidět, vymeditovat. Já se vynoří až poté, co se vysloví Ty.
Já je vždy ve vztahu s Ty. Zmizí Ty, zmizí i Já.
Vztah je primární a teprve ze vztahu se vynořuje Já.
Bez Ty není Já. Bez Ty je to jen funkce, subjekt, souhrn vlastností, to čemu říkal Buber Ono.
Myšlenka, že Já a Ty se rodí ze vztahu, je podle mě nejen krásná, ale i nesmírně užitečná. Probouzí empatii a naplňuje život hlubokým smyslem a jasem. Ale pojďme dál. Buber totiž k Já a Ty přidal ještě již zmíněné Ono nebo To.
ONO
Když sedíte v kavárně a číšník vám přinese kávu, vidíte číšníka, vnímáte ho jako číšníka, člověka, muže. Víte, že je to člověk, má krátké vlasy, vousy a pracuje v kavárně. Ve skutečnosti vidíte funkci. Je to pro vás někdo, kdo přináší kávu. Možná zaregistrujete, že je mladý, nebo unavený, veselý nebo smutný, sympatický, odtažitý. Ale je to pozorování. Popis. Zařazení.
Takto žijeme většinu dne. Svět jako soubor věcí, rolí, funkcí, informací. To je to, čemu Buber říkal „Ono“. To si důsledně zapamatujte, neboť pro pochopení celé myšlenky to je klíčové.
Ale pozor! Buber neříkal, že Ono je špatně. Ono je úsek reality, bez kterého bychom nemohli ani fungovat. Nesmíme však v Ono ustrnout. Pokud se tak stane, život se stává nenaplněn. Buber říká:
„Kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem.“
TY
Ty je něco jiného než Ono. Mluvíte s přítelem, s partnerem a najednou, ani nevíte, jak se to stane, jste oba nějak plně přítomni v setkání.
Nebo posloucháte hudbu a ona vás zasáhne a zcela vtáhne.
Nebo zaléváte květiny a cítíte náklonnost, péči. Tomuto okamžiku Buber říkal „Ty“. Tento okamžik může být krátký, dlouhý, méně či více intenzivní.
Teprve v tomto okamžiku se rodí Já. Ale není samotné; je to vždy Já a Ty.
JÁ
Ve světě Ono jste pozorovatel. Hodnotíte, třídíte, popisujete. Jste uzavřený do sebe. Toto Já existuje, ale je to jen polovina nás. Chladná, funkční polovina, subjekt, vědomí, pozorovatele.
Ale tento subjekt se ve světě Ty změní. V okamžiku spojení vznikne Já a Ty. Přestáváte být pozorovatelem a stáváte se účastníkem. Druhý jej přesáhne, překvapí, zasáhne. A v tom okamžiku se vynořuje Já víc než kdykoliv. Toto Já nelze poznat při žádném sebepozorování ani sebepoznání. Žádná nauka, žádná metoda, žádné sebedotazování jej nevyjeví.
Skutečné Já se nenachází v introspekci, meditaci, v oddělení nebo v odpoutání, ale ve vztahu, v setkání. Nejsem nejblíž sobě, když jsem sám se svými myšlenkami nebo v osamění své meditace. Jsem nejblíž sobě, když jsem s druhým.
Buber říká v podstatě, že jen ve světě Ty jsme skutečně živí. Zatímco ve světě Ono jsme funkční.
PRAVÉ TY
Kdysi v knihkupectví mě zaujal název jedné knihy: „Jak jsem hledal Boha a našel sebe“. Kdyby Buber napsal podobnou knihu, nazval by ji: „Jak jsem hledal Boha a našel Tebe“.
Je to osvěžující slyšet, že smyslem života není najít pravé „Já“, nýbrž pravé „Ty“. Není to sebedotazování, nýbrž Tebedotazování.
Introspektivní tradice předpokládají, že pravé Já je nezrozené a čeká uvnitř, skryté pod vrstvami iluze, ega. A našim úkolem je ho odkrýt a duchovně tak zazářit.
Buberova perspektiva říká, že pravé Já není někde uvnitř skryté, ale vzniká v setkání, ve vztahu, v okamžiku, kdy skutečně oslovíš Ty mimo sebe.
Spiritualita v tomto smyslu není cesta dovnitř. Je to cesta ven k druhému. A to je naprosto revoluční obrat.
Vztah je podle Bubera našim základním sebeurčením, je podstatnějším než poznání. Vztah je stejně základní, apriorní jako prostor a čas. Na svět přicházíme z jakéhosi primárního vytržení, které hledá Ty.
BŮH
Pojetí Boha Bubera shledávám krásným a přijatelným. Bůh pro něj není nějaká nejvyšší bytost mezi bytostmi. Ale není to ani nějaké neosobní Absolutno či vyšší vědomí. Jakmile říkáme: „Bůh je Nejvyšší bytost, Vědomí, Absolutno, Stvořitel, Vesmír, děláme z Boha Ono.
Bůh není ani objekt víry, nebo teologická konstrukce. To vše je jen Ono vydávané za Ty.
Dokonce i Bůh jako Vesmír, Příroda, Jednota všeho, to vše je panteismus, který Buber odmítá, protože rozpouští konkrétní vztah.
Buber říká: „Bůh je Ty“.
Každé konkrétní Ty – a může to být nejen člověk, ale třeba strom, nebo melodie ve skladbě, nebo příběh či dítě – se stává v hlubším setkání Ty, i když nakonec přejde v Ono. Ale v tom krátkém setkání s Ty, může prosvítat něco, co Buber nazýval Věčné Ty, které ztotožňoval se slovem Bůh.
Buber to popsal krásně, jednoduše, ale zároveň se vyhýbal patosu. Osobně bych se nebál velkých slov, jako je láska, kdybych to měl vyjádřit.
Tedy Bůh není někdo, kdo dává lásku, kdo produkuje lásku, ale je láskou samotnou. Avšak ne láskou jako psychologický cit. Je tím momentem, kdy pečujeme o druhého, ať už je to člověk nebo květina, bez vedlejších motivací. Bůh není v květině. Ale když se k té květině obrátíme s péčí; s péčí, která není něčím, co máme vykalkulované, ale je to čisté setkání, pak to je ta chvíle, kdy Bůh promlouvá.
Buber by to možná takto neřekl, ale myslím, že je to s jeho pojetím blízké. Možná jej i v něčem přesahuje.
Pro Bubera je Bůh Věčné Ty, které ale nikdy nepřejde v Ono. Nelze ho objektivizovat, analyzovat, uchopit. Lze ho pouze oslovovat.
Buber zcela odmítá mystický nedualismus nebo Boha jako imanentní nebo neosobní princip.
Krása jeho myšlenky je v tom, že každé opravdové setkání „Já–Ty“ je dotek Boha. I když je to setkání milenců, rodiče a dítěte nebo posluchače a hudby. V každém takovém setkání se Bůh nějak „dotýká“ člověka. Není zde žádná dichotomie světského a duchovního.
ČISTÉ TY
Zásadní myšlenka Bubera je, že každé setkání s Ty je vždy pomíjivé a často i kontaminované. Pokud by setkání Já-Ty nebylo pomíjivé, nebyl by život funkční.
Setkání s Ty je chvilkový prožitek, je vzácný a vždy skončí, Ty se vrátí do světa Ono.
Posloucháte hudbu a chvíli jste plně přítomny, jenže najednou vám hlavou projde myšlenka co bude k večeři, ale pak se zas vrátíte. Ale v dalším okamžiku si říkáte, co je to za hudební nástroj.
Nebo mluvíte s dítětem, přítelem, partnerem a okamžiky skutečného setkání se střídají s okamžiky, kdy druhého hodnotíte, přemýšlíte, co řekne, jste napůl přítomen.
Čisté Ty je vzácné.
Většina skutečného života se odehrává v různých mírách prolnutí. Ale Buber to nepovažuje za žádné selhání. Je to zkrátka povaha lidského života. Takže stupnice není černobílá; není buď čisté Ty nebo čisté Ono. Je to plynulé spektrum. A lidský život se pohybuje po tomto spektru neustále.
Cílem není dosáhnout trvalého Ty nebo věčného probuzení. To je nemožné a v podstatě nežádoucí. Smyslem je rozpoznat, kdy Ty volá, a být ochoten na chvíli odložit Ono.
Ale každé setkání s konkrétním Ty je vždy zároveň dotykem věčného Ty, které Buber identifikuje s Bohem. A tento Bůh není stejná zkušenost; je v ní pokaždé jiná barva, jiná gradace, intenzita, průhlednost.
Buber kritizuje mystiku jednoty splynutí s absolutnem a říká, že toto není dosažení Boha, pouze intenzivní Ono. Věčné Ty nelze pohltit, nelze s ním splynout. Lze ho pouze potkat.
Duchovní cesta nevede přes překonání světa vztahů, ale skrze vztahy.
Není potřeba opouštět vztahy ani je degradovat na nižší a světské. Není potřeba opustit nějaké konkrétní Ty, abys našel jiné věčné Ty. Naopak, čím plněji jsme s konkrétním člověkem, stromem, melodií, tím blíže věčnému Ty jsme.
HUDBA JAKO VZTAH
Hudba je skvělou ilustrací této myšlenky vztahovosti.
Představte si, že posloucháte krásnou skladbu, když v tom se náhle vynoří nečekaný nádherný tón a vás nechává v úžasu. Ale pak chytíte samotný tón a izolujete ho od skladby a ostatních tónů. Co se stane? Už nebude mít stejnou kvalitu a identitu. Magie tónu zmizí. Izolovaně to bude prostě jen tón C nebo nějaký kmitočet.
Tvrzení, že skutečné plné bytí musí být nepodmíněné, samostatné, a izolované, není jednoduše příliš pravdivé a udržitelné. Krása tónu se projeví pouze ve vztahu k ostatním tónům, k melodii, k posluchači. Bez tohoto vztahu je to jen kmitočet vzduchu. A přesto nikdo neřekne že tón je podmíněný v pejorativním smyslu. Tón je plně sám sebou právě v tom vztahu, v tom setkání s druhými. Podobně hloubka Já se objevuje až při setkání s Ty.
Pomocí hudby lze vysvětlit i Buberovo Já-ono vs. Já-ty a proč jsou obě tyto vrstvy reality důležité a vzájemně se nepopírají a prolínají, byť jsou v jistém smyslu zcela odlišné.
Ono je strukturování, pozorování, analyzování světa. Je to jako notový zápis, jako návod na výrobu hudebního nástroje, jako systém nauky, správné držení smyčce, je to jako mapa, která nám ukazuje cestu do opery. Nic z toho není špatně, je to podmínkou proto, aby vznikla hudba a z ní krása.
Bylo by zvláštní, kdyby někdo řekl: „Hudba je o nevyjádřitelné kráse. Žádný plán na výrobu klavíru ji nedokáže zachytit. A proto jsou plány na výrobu klavíru k ničemu.“
Přesto se podobný způsob uvažování objevuje v řadě spirituálních nauk. Vytvářejí ostré rozdělení mezi strukturovaným světem a spiritualitou: rozum prý nedokáže postihnout nevyjádřitelné, a tak je buď zbytečný, nebo dokonce škodlivý. Jenže z toho, že rozum nedokáže vyjádřit vše, ještě neplyne, že nemá vztah k Duchu. Stejně jako plán klavíru není hudbou, ale přesto je nezbytný, aby vůbec mohla hudba zaznít.
Buberův přesah je za rozumem, ale nestojí v konfliktu s rozumem, neruší zákony logiky, gravitaci, nezjevuje se v porušováním přírodních zákonů, neukáže se nám jako levitující anděl. Podobně jako krásný tón uprostřed skladby, jehož krásu nelze analyzovat, nezpochybňuje akustiku ani hudební teorii. Ale není jimi vysvětlitelný.
Problém také nastane z druhé strany, když si myslíme, že notový zápis je konečná stanice. Je to jako kdyby někdo celý život vyráběl nástroje, studoval teorii, naučil se držet smyčec dokonale, ale netvořil krásu hudby.
A přesně to se děje. Lidé žijí správné životy. Strukturují svůj čas, plní povinnosti, chodí do práce, meditují, studují, cestují, rozvíjejí se. Vše je na svém místě. Vše je Ono. Ale něco tomu chybí, a člověk někdy neví, co.
Chybí tomu protějšek. Opravdový vztah. Chybí tomu přesah k Ty. Pokud děláme věci pro Já, nebude nás to skutečně naplňovat.
KDE NAJÍT TY?
Paradox Buberovo myšlenky je, že Ty nejde vyrobit ani najít. Ale lze pro něj připravit půdu. Lze odstranit překážky. Lze naslouchat. Lze se zjemňovat. Lze se učit odhazovat hrubá brnění, kterými chráníme své zranění a které nám brání v opravdovějším prožívání.
A pak přichází vztah. A také setkání Já a Ty.
Jenže pak Ty zase odejde.
Ale něco v nás zanechá. Proměňuje nás.
Ale také zanechá po sobě nezodpověditelnou otázku…
A také otřese s naší jistotou.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
