Psychedelika nám bezesporu odhalují něco pravdivého o povaze reality, ale… má to háček a důležitou nuanci. Subjektivní prožitek a jeho interpretace jsou často dvě různé věci, které by se neměly zaměňovat. Interpretace prožitku nemusí vždy odhalovat pravdu o světě, může naopak i snadno vést k sebeklamu.
PSYCHEDELICKÁ CÍRKEV
Psychedelická scéna si zakládá na tom, že bourá dogmata a osvobozuje. Přitom moje setkání s ní bylo v jistém smyslu velmi podobné setkáním s některými dogmatickými náboženstvími.
Zkuste v komunitě přátel psychedelik nabourat monistické představy reality, zkuste říct, že svět je reálný, v základu radikálně pluralitní a nelze jej rozpustit v nerozlišené jednotě. Budete se cítit jako heretik na koncilu.
Není to náhoda. Má to konkrétní historii.
Když psychedelika v padesátých letech vstoupila do západní kultury, nestalo se tak ve vakuu. Přišla v rukou lidí, kteří měli svůj filosofický rámec hotový. Aldous Huxley napsal Dveře vnímání v roce 1954, rok po svém prvním psychedelickém prožitku, ale jeho interpretační klíč existoval už devět let předtím v jeho Věčné filozofii (The Perennial Philosophy). A tento klíč byl dědictvím nové spirituality, jejíž kořeny sahají k orientalistům a teosofům 19. a 20. století.
Přesvědčení, že všechna mystická učení světa říkají v jádru totéž, a že tím jádrem je neduální jednota, nebylo výsledkem psychedelického prožitku. Bylo to výsledkem pomocných brýlí, které si Huxley nasadil před tím, než vzal poprvé meskalin.
Timothy Leary, slavný psychedelický popularizátor, v této práci pokračoval. Převzal tibetskou Knihu mrtvých jako návod na trip. Alan Watts popularizoval zen pro celou generaci. Richard Alpert se vrátil z Indie jako Ram Dass a stal se guruem pop-vedántské psychedelické tradice. McKenna přidal amazónský šamanismus, ale interpretovaný skrz stejný monistický filtr. Každý z nich viděl totéž, protože každý z nich vycházel ze stejných kulturně-náboženských kruhů.
Výsledkem bylo, že západní psychedelická kultura si vytvořila vlastní jazyk. A ten jazyk není neutrální. Slova jako jednota, rozpuštění ega, vše je jedno, iluze oddělenosti, nejsou neutrální popisy prožitku. Jsou to jeho interpretace.
I pokud jste nikdy nestudovali buddhistická, zenová díla, nikdy nečetli Learyho ani Wattse, přesto to na vás přechází. Když totiž tato slova slyšíte stokrát před tím, než poprvé vezmete látku, od přátel, v podcastech, v knihách, pak se stávají filtrem, skrz který svůj prožitek automaticky čtete.
Mechanismus je jednoduchý a dobře známý z psychologie: naše očekávání tvaruje naše vnímání. Člověk, který vstoupí do prožitku s narativem jednoty, bude mít silnou tendenci k interpretacím o rozpuštěných hranicích, které potvrzují monismus.
Kdyby teosofové místo Shankary a Buddhy představili Západu Madhvu nebo Ramanudžu, kdyby člověk vešel do prožitku s rámcem židovského myslitele Martina Bubera, psychedelický prožitek by interpretoval radikálně jinak. Prožitek sám totiž tolik nerozhoduje, jak by si člověk myslel. Ale rámec ano.
A to je jeden z důvodů, proč je psychedelická subkultura tak pozoruhodně homogenní v interpretacích. Lidé přicházejí z různých zemí, různých tradic, různých osobních historií, a přesto vidí prakticky totéž a svědčí o stejné pravdě. A není to zřejmě proto, že by jim prožitek přinesl toto konkrétní poznání, ale proto, že nasáli stejný narativ, i ti, kteří nikdy nečetli Wattse, Learyho ani Grofa. Stačilo být chvilku v komunitě.
Jenže tato komunita formovaná původně Huxleyem, Wattsem, Ram Dassem, vykládající si prožitky skrz filtr teosofickou pop-vedántu, se v posledních dvou dekádách začala přesouvat. Indie vyšla z módy. Nastoupila Amazonie.
OD GURUA K NÁČELNÍKOVI
Ayahuasca, Santo Daime, domorodí curanderos, a písně ícaros. To vše se stalo novým obalem pro starý obsah. Forma se radikálně změnila. Jenže obsah zůstal překvapivě stejný. Proč?
Je dobrý si klást tyto otázky. Jsou amazonské domorodé kosmologie vůbec kompatibilní s neo-buddhisticko-vedantským monismem? Nebo jsme udělali přesně to, co děláme často, vzali jsme cizí nádobu a naplnili ji obsahem, který jsme si přivezli z domova?
Tradiční amazonské kosmologie nejsou ani trochu nedualistické, jsou animistické, vztahové a kulturně velmi odlišné od evropského, východního i neduálního chápání. Nenajdete v nich sjednocení s Bohem, smrt ega, rozplynutí v Absolutnu.
Neo-buddhistický a monistický narativ psychedelické subkultury je západní projekce, nikoli odraz domorodého výkladu.
SMRT EGA A TRENEK
Smrt ega je evergreen psychedelické kultury. Tímto prožitkem jsem si prošel. Ano, skutečně dochází k jakémusi rozpuštění hranic, identit a příběhů, které o sobě neseme. Ale přesnost tohoto termínu je asi taková… no představte se, že by někdo popsal návštěvu u přítele jako „sundávání kabátu.“
Když přijdu k někomu domů, obvykle si sundám kabát. To je pravda. Ale kabát není důvod, proč na návštěvu člověk jde, že?
Prožitek, který je definován jako mystický prožitek rozpuštění ega, byl pro mě osobně okamžik setkání ne rozpuštění. Také je pravda, že moje konvenční identity, vrstvy mé osobnosti skutečně explodovaly, doslova se rozbily na tisíce kousků. Bylo to reálné a nezpochybnitelné. Ale pod tím nebyla prázdnota, ani beztvarý neutrální pozorovatel, který se rozplýval v neutrální nule nebo v nějakém průhledném neosobním želé, bylo tam Já a bylo tam i Ty. A to Ty bylo zcela jiné než Já, žádné jedno JÁ. A toto setkání se zcela vymykalo jakékoliv kategorizaci.
Bylo to cokoliv nepopsatelného, ale ne absence. Byl jsem svědkem něčeho, co těžko slovy uchopím. A to je klíčové. Většina se shoduje: je to nepopsatelné. A přesto pak člověk přijde a řekne: „Splynul jsem se zdrojem.“ Což zní jako kdybyste svatbu blízké osoby popsal slovy: „Seděl jsem na lavici“.
Exploze identit nebyla pointou. Dokonce ani „Já“ kompletně nezmizelo. Opuštění identit byla předsíň. Když se jdete sprchovat, svléknete se. Svlékání je reálné, je součástí procesu, ale koupel nedefinujeme frází: „Smrt trenek“. Je definována tím, do čeho vstupujeme.
Pojem „smrt ega“ tento prožitek nejen zjednodušuje, ale obrací. Upíná pozornost k tomu, co mizí, a přehlíží to, před čím člověk stojí.
PRAVDA S KLAPKAMA NA OČÍCH
Tradice tohoto myšlení vstupuje i do seriózních metod psychoterapie. Jednou z nich je metoda zavřených očí. Ta je v psychedelické oficiální sféře součástí standardního protokolu společně se sluchátky na uších.
Žádná hudba venku, žádný kontakt s vnějškem, hezky všechno dovnitř. Proč? Protože přece uvnitř, tam to VŠECHNO je.
Málokdo se ptá proč. Odpověď je filosofická, ideologická, nikoliv vědecká nebo technická. Vychází z předpokladu, že prožitek je věcí nitra, a svět kolem překážkou. Tato premisa ale není neutrální, nevychází z vědeckého zkoumání. Je to nedualistická kosmologie v lékařském plášti.
Jen mě nechápejte špatně. Klapky na očích mohou být výbornou pomůckou. Podobně jako sluchátka, například pokud hrozí rušení z okolí. Pouze kritizuji, pokud se stávají normou, která se musí.
Osobně jsem zažil řadu psychedelických prožitků těch velmi silných a pokořujících. Vzpomínám si na jeden, kdy se jedna osoba, při poslechu hudby, zadívala na ručně tkaný koberec z přírodního materiálu. Náhle ucítila přítomnost člověka, který ho vyrobil, vnímala tkalce někde na druhém konci světa a prožila něco, co jí proměnilo. Ta proměna nebyla v tom, že se spojila s jednotou a svým vnitřním Já, nýbrž proto, že se setkala s někým jiným.
Klient se nechává vést zkušenými terapeuty, ale netuší, že skrze tyto metody „zvnitřnění“, „mindfulness“ se mu v podstatě vnucuje monistická a buddhisticko-vedántská premisa. Samsára jako iluze a vnější svět, od kterého se odpoutáváš. Atman, který nalézáš pod vrstvami.
„Jít dovnitř“ může posílit nemoc. Protože uzdravení vychází z kontaktu, vztahu, ne z izolace. Zvláště u lidí s depresí, kteří jsou zvnitřněný často až dost. Někdy tito lidé ztrácejí skutečný kontakt se světem. Jsou pozorovateli spíše než účastníky. A terapeut dá takovému člověku klapky a řekne „setrvej uvnitř“, ačkoliv to, co mu chybí, je vztah.
Deprese je mimo jiné i porucha vztahu provázená pocitem izolace, oddělenosti, neschopnosti kontaktu. Dát takovému člověku klapky na osm hodin a říct mu, ať hledá pravdu uvnitř, může někdy být (jakkoli to zní ostře) jako předepisovat mu zesílenou verzi jeho nemoci.
Jenže odborníci mohou argumentovat, že sluchátka i zvnitřnění očividně pomáhá a máme na to data, proto není důvod to měnit.
Ono to však nemusí pomáhat díky tomu, ale navzdory tomu. Odpovědí je hudba. Hudba je v tomto smyslu klíčová. Umožňuje totiž člověku právě toto setkání mimo sebe, setkání s něčím, setkání s druhým.
Buddhismus zakazuje hudbu a ne náhodou. Vinaja (základní mnišský kodex) ji explicitně zakazuje a vylučuje jako překážku na cestě dovnitř. Hudba je spojnice, komunikace, hlas druhého. Právě proto ruší meditativní sebeuzavření.
A právě proto funguje v psychedelické terapii. Hudba je totiž přítomnost někoho jiného. Vede člověka zevnitř směrem ven. Pokud by bylo tak léčivé zvnitřnění, museli by se zavřít nejen oči, ale i zacpat uši.
Někdo může namítnout: Hudba mi ale zprostředkovala niterný prožitek. Když říkáme, že nás zasáhla v jádru, neříkáme tím, že nás izolovala od vnějšího světa. Naopak setkání s vnějším hlasem nás zasáhl uvnitř, podobně jako obětí, vztah, láska, úsměv jež přichází od druhého.
NENÍ TO V DOTAZNÍKU
V psychedelickém světě je skutečně velmi málo osobností, kteří nerámují své zkušenosti do neo-buddhistického narativu. Jednou z výjimek je psychiatr Rick Strassman, autor knihy DMT: Molekula duše (DMT: The Spirit Molecule), jenž má i svou známou filmovou adaptaci. Požádal jsem osobně Ricka o vyjádření, proč si myslí, že tento konkrétní narativ zůstává tak nezpochybňovaný.
Rick Strassman očekával, že v jeho DMT výzkumu budou převažovat mystické ego-rozpouštějící stavy splývání s nediferencovaným zdrojem bytí. Místo toho účastníci popisovali vstup do světa plného „věcí“ a bytostí, které interagovaly s nimi.
Vědecká data ho v podstatě donutila opustit původní předpoklady. A pak udělal zajímavý krok, opustil zenovou komunitu, kde se cítil odcizen, a začal ho přitahovat judaismus a studie biblických textů.
Rick na mou otázku odpověděl:
„Nedualistický stav je patrně populární proto, že podporuje představu univerzální spirituální zkušenosti, která leží v základu všech velkých náboženství. To je však zjevně nepravdivé, protože paradigmatická spirituální zkušenost hebrejské Bible – proroctví – není nikdy sjednocující, mystická ani nedualistická. Je vždy interaktivní a vztahová.
Dalším lákadlem nedualistického stavu je podle mého názoru to, že si o něm po jeho skončení můžete říkat, co chcete. Můžete si vymýšlet za pochodu a vykládat lidem, co to „ve skutečnosti“ znamenalo. Naproti tomu v interaktivní vztahové zkušenosti jsou věci mnohem jasněji vymezené a odehrávají se v samotném prožitku, nikoliv až v subjektivní analýze post hoc (zpětně). Jste totiž omezeni samotným obsahem té zkušenosti.
Kromě toho hned v počátcích výzkumu na Johns Hopkins získal velký vliv „Dotazník mystické zkušenosti“ (Mystical Experience Questionnaire) a dnes ho používá téměř každá výzkumná skupina. Pro interaktivní a vztahové typy zkušeností žádné takové hodnotící škály neexistují.„
Když jsem se ptal Ricka, zda je více osob v psychedelické komunitě, kteří nedualistické paradigma zpochybňují, jeho odpověď byla:
„‚Skuteční‘ vědci se nedrží žádného konkrétního dogmatu ohledně toho, jak psychedelika fungují; někteří dokonce považují subjektivní účinky za zbytečné. Nejhlasitějšími členy komunity jsou však stoupenci nedualismu. Dokonce i zastánci „židovské psychedelie“ se přiklánějí k nedualistickému přístupu, což je ironické, protože hebrejská Bible neobsahuje vskutku žádné zmínky o nedualistických stavech.“
ANI JÁ NEJSEM BEZ MAPY
Nechci, aby čtenář odcházel se smutným pocitem, že se mu něco zbouralo. Psychedelikům fandím, i lékařům a terapeutům. Neříkám, že vše, co se v psychedelické komunitě děje, je špatně. Psychedelická kultura není čistý monismus, je jím pouze kontaminovaná. Lidskost, potřeba kontaktu, vztahu, západní humanismus, si nalézá přirozeně svou cestu, a ta podle mě nejvíce léčí.
Co jsem si za více než třicet let zkušeností s psychedeliky odnesl, je, že psychedelický prožitek, nepřikrášlený doktrínou, je podle mé zkušenosti jedním z nejpřesvědčivějších svědectví o tom, že realita je osobnější, bohatší, více obydlená, než si většinou připouštíme. Že za vrstvami našich identit není prázdnota čekající na (ne)pojmenování. Že tam je někdo.
Jazyk je nutnost. Ale je dobré přemýšlet nad tím, čí jazyk si půjčíme.
Rozhodně neříkám: odhoďte mapy a nauky. Raději: Zkoumejte je poctivěji. Zkuste si mapu někdy přinést do prožitku a můžete prozkoumat a porovnat, zda skutečně funguje.
Také bych rád na závěr řekl, že můj postoj není jiný proto, že bych najednou zázračně prozřel. Jde spíš o to, že vycházím z jiného kulturního zázemí. Hudebního, i spirituálního než většina psychedelické komunity. Jezdil jsem také do Indie, spolupracoval s tamními muzikanty na různých projektech a také ležel v indické filozofii. Pro mnohé to bude možná šok, ale obrovská část indické tradice je ve skutečnosti hluboce dualistická. Advaita (nedualita) tam má odjakživa velmi silnou a hlasitou opozici, která je mnohem větší než advaita samotná.
Ovlivňují mě i západní myslitelé a určitě mě nenechává chladným Martin Buber nebo Lévinas. A největšími učiteli pro mě byli hudebníci.
I já jsem tedy něčím ovlivněn a s tímto nastavením vstupuji do svých prožitků. Netvrdím, že bychom se měli zbavit všech rámců, protože to ani nejde, nějakou mapu potřebujeme vždycky. Říkám jen, že ten neduální model má v sobě docela dost trhlin a rozhodně to není přímý popis čistého prožitku. Vztahová interpretace, kdy neodtrháváme vnější od vnitřního, Já od Ty, mi přijde poctivější, odvážnější a ve výsledku dává větší i hlubší smysl.
PS: K doplnění tématu doporučuji můj předchozí text zde
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
