Starořecký básník Ovidius vyobrazil Narcise jako mimořádně krásného mladíka, jenž se jednoho dne zamiloval sám do sebe. Miloval se tak silně, až ho to zahubilo. Jeho sebeláska byla ve skutečnosti trestem bohů za to, jak druhé přehlížel. Narcis ale nikomu aktivně neubližoval, nebyl násilník, nebyl sadista. Jeho prokletí spočívalo v tom, že neviděl druhé. V jeho životě nebylo žádné Ty. Bylo tam jen JÁ.
Agenti sebelásky na příběh o Narcisovi většinou reagují: „Ale Narcis se zamiloval do svého obrazu, nikoliv do sebe.“ Narcis se zamiloval do obrazu, protože nikdo sebe samého nemůže vnímat jinak než skrze odraz a zrcadlení v druhém. Stejně jako oko nemůže vidět samo sebe. Obraz na hladině může být chápán jako metafora reflektované identity.
SEBE NEBO LÁSKA?
Někdy lidé říkají „sebeláska“, i když se zdá, že mají spíše na mysli něco jiného. Jde zpravidla o péči o tělo a své vlastní potřeby, nastavení vlastních hranic, odpočinek, autonomii, osobní svobodu atd. Což jsou samozřejmě reálné a důležité věci, ale není to láska v tom smyslu, v jakém se chápe. Láska potřebuje druhého. Láska vzniká ve vztahu. Není to vnitřní stav. Není to nějaké palivo, kterým si doplňujeme nádrž vlastního já.
Není to „láska“, kterou známe z duchovního narcismu: „já jsem Láska, Já jsem Bůh, Vesmír“. Láska není něco, co jsme nebo co máme. Je to něco, co se děje ve specifickém setkání s druhým.
Ale i kdybychom se neshodli na definici lásky, sebeláska nepřináší smysl, a to z jednoho důležitého důvodu, který se pokusím vysvětlit.
JSEM HROZNEJ!
Hlasy člověka s narušeným sebevědomím opakují stále dokola: „jsem hroznej“ a při každém neúspěchu, kritice či zklamání se tento hlas zesiluje. Vidíme osobu, která se nemá ráda. A jako řešení této rovnice se přirozeně nabízí „mít se rád“. To dává smysl, ne? Jenže nízké sebevědomí není něco, co se izolovaně vytvořilo v člověku v momentě, kdy se nemiloval správně, a proto to nejde napravit metodou „mít se rád správně“. Nízké sebevědomí je narušená vazba se světem. Je to vztahová disharmonie, jejíž kořeny leží obvykle v dětství ve vztahu dítě–rodič. Není to hlas Já k Já. Je to způsob, jak vidíme svět.
KDO JE JÁ?
Považuji za naprosto klíčové chápat, že „já“ není nějaký ostrov nebo hotová entita nezávislá na druhých, kterou si sami v sobě uplácáváme. Já je tvořeno do velké míry druhými. Naše identita vlastně vzniká skrze druhého. A není to jen filozofický blábol.
V moderní psychologii, neurovědě a vývojové psychologii má toto pojetí silné zastání. Ukazuje se, že dítě nejdříve vidí „ty“ a teprve skrze reflexi v očích matky/pečovatele začíná chápat své „já“ (Donald Winnicott, Vygotskij, Daniel Siegel).
Ale pozor! To neznamená, že není žádné autonomní já,. Já je zcela něco jiného než Ty. Odlišnost je zásadní. Ale toto Já se tvoří a dostává smysl až v setkání s druhým. Podobně jako hudební nota sama o sobě existuje, má svůj vlastní charakter, ale její smysl se utváří až ve vztahu s jinými notami. Já, které se snaží naladit zevnitř bez setkání s druhým, je jako snaha ladit notu bez reference k ostatním nástrojům. Proto léčba pomocí sebelásky často vázne na slepém bodě. Chybí tam něco, co dává procesu smysl. A to něco je vztah. To něco je vyjít ven.
Představte si osobu, která je zavřena ve svém pokoji. Její strach jí nedovolí pokoj opustit. Pokoj se stává její vězeňskou celou. Ale dostává radu: „Miluj svůj pokoj.“ Co se stane? Osoba uvízne ve svém sebeklamu, který ji uzamyká v jejím pokoji ještě pevněji. Nutí ji to zkoumat každou prasklinu na zdi a snažit se přesvědčit sama sebe, že je to umění, že to tak má být a je to v pořádku.
BÝT S TY
Jako dítě jsem viděl pohádku (většina z vás ji bude znát), která to vyobrazila s filozofickou přesností. Hlavní postava příběhu, švarný jinoch, byl proklet za svůj narcismus. Mladík vyhledal pomoc kouzelného dědečka, ale ten mu jen řekl: „Musíš nejprve udělat dobrý skutek, jen tak bude kletba zrušena“. A jinoch se snažil, pomáhal, kdekomu. Jenže ať dělal dobré skutky sebevíc, kletba se ho držela jako klíště. Jednoho dne ale našel na zemi hůl staré babičky a řekl: „Chudák babička, tu hůl bude potřebovat.“ V ten okamžik kletba zmizela.
Často slýchávám příběhy o lidech, kteří se můžou pro druhé rozdat, přičemž o sebe se postarat neumí. Přes všechnu svoji dobrotu k druhým jsou zlomení a nešťastní. Přesně tito lidé dostávají rady: „musíte víc myslet na sebe“, aniž by tušili, že za jejím typem samaritánství se často skrývá právě sebestřednost a egoismus.
Pokoušet se zalepit díru v sebevědomí tím, že se stanete profesionálním lidumilem, moc dobře nefunguje. Čím víc se dotyčný rozdává, tím víc se paradoxně může fixovat sám na sebe a svůj nekonečný vnitřní monolog: „Viděli mě všichni? Ocenili to? Nebyl ten dárek moc levný? Mám poslat ještě jeden dar?“
Cesta ven, o které je řeč, nespočívá v tom, že začnete druhé zachraňovat. Je to takřka neviditelný krok. Je to snaha nebo schopnost druhé vnímat a vidět. Je to jemná cesta, která nepotřebuje nutně žádná velká gesta.
Zastávám stejnou myšlenku jako filozof Martin Buber nebo psychiatr Viktor Frankl, že cesta z vnitřních krizí nevede skrze introspekci, ale skrze transcendenci sebe sama. (Blíže o tom píšu zde.) Transcendence, ač zní mysticky, není něco, co máte hledat v meditačním centru nebo v kostele. Transcendence znamená překonání, přesahování, překročení. Transcendence v tomto smyslu je jít směrem ven k druhým a překročit tím omezení sebe sama.
Smysluplnost člověk nenajde někde uvnitř sebe, ale skrze vnímání druhých a vztah. Viktor Frankl mluvil o sebetranscendenci jako o základu lidské existence. V podstatě říkal, že být člověkem znamená být zaměřen na něco jiného než na sebe sama. Toto zaměření paradoxně naplňuje sebe sama. Frankl tím nemyslel kolektivismus ani sebeoběť pro vyšší dobro, ale jednoduché setkání s konkrétním druhým.
A to se nedá dobře trénovat ani vynutit. Přichází náhle a znenadání. Přesně jako v té pohádce. Na tom se shoduje jak Buber, tak i Frankl. Můžeme odjet na druhou stranu planety zachraňovat velryby (bezpochyby záslužný krok), ale k setkání a pocitu smysluplnosti přesto nemusí dojít.
INTROSPEKCE & SAMOTA
Nové auto ani úspěšná kariéra nám nepřináší štěstí. Ostatně, zeptejte se miliardářů, ti by o svých depresích mohli napsat hotové ságy. A tak co nám zbývá, když to nenacházíme venku? No přece uvnitř, že? Však to také hlásá nejeden slogan. Máme to uvnitř v srdíčku.
Introspekce, vnitřní monolog, být sám se sebou – i to je bezpochyby důležité. Podobně jako odpočinek nebo spánek. Ale introspekce nás nenaplňuje smyslem. Spánek je důležitý, ale spánek není tím, co dává životu smysl.
Můžeme vidět dva druhy samoty. Jedna je tvůrčím tichem, mezerou, které připravuje půdu pro nové setkání nebo tvorbu. Oproti tomu samota jako izolovanost je osamělé uzavření, kde vztahový proud vysychá. Samota je regenerační, ale v samotě nejde setrvat dlouho a nejde v ní naplnit smysl.
BLAŽENÁ DISOCIACE
Během hloubkových muzikoterapeutických programů (podobné GIM metodě, kde se jedná výhradně o reprodukovanou hudbu, většinou orchestrální nebo ambientní) jsem pozoroval opakovaně konkrétní fenomén. Mezi účastníky byli často lidé jak psychicky stabilní, tak i ti, kteří si nesli větší duševní zátěž.
Avšak ne vždy míra potíží určovala, zda lidé měli příjemný, nebo náročný proces. Pro některé duševně nestabilní jedince bylo překvapivě velmi jednoduché dosáhnout stavu hlubší relaxace. Což bylo pro mě zprvu zarážející.
Zažívali úlevu, pocit rozplynutí a cítili vnitřní blaženost. Jenže pak se u těchto jedinců někdy stala zvláštní věc. Po této relaxaci cítili opět zvláštní prázdno, někdy přišlo hned a někdy později po dnech či týdnech. Pak se ukázalo, že někteří lidé s psychickými potížemi, ač měli proces velmi klidný, uvolněný až rozpouštějící, neměli ve svém prožitku druhého. Když dostali otázky, zda viděli nebo si vzpomněli na své blízké, děti, rodinu či partnera, odpovídali většinou negativně.
To, co nestabilní jedinci zažili, bylo něco, čemu se říká disociativní úleva. Je to jako odpočinek. Zrelaxuje vás to, udělá vás to na chvilku funkčními, ale nedá vám to ten smyslm který hledáte. To je důvod, proč takový prožitek rychleji vyprchá. Člověk si odpočine. Zažije hezkou chvíli, možná i odstup od problémů, ale i po takové úlevě přichází znovu pocit tíživého prázdna. Je to chvilkový únik z bolestného vězení ega. Když se tito lidé vrátili zpět do běžného života, narazili na realitu, kterou neproměnili, prostě z ní jen na chvíli utekli.
Jiný případ byla osoba s poměrně stabilní psychikou, u které vypukl pláč a naříkání: „jsem egoista, jsem špatný a někdy tak ubližuji druhým“. V ten okamžik měli ostatní sklony osobu ihned utěšovat. Říkali jí, jak je hodný a dobrý člověk, ať neříká takové věci. Ten plačící člověk to ale nechtěl slyšet, nepotřeboval to. Posléze sám vysvětloval, že při tom necítil žádnou úzkost. Byl to skutečný a oprávněný pocit, ve kterém viděl, jak druhým někdy ubližuje.
Skrze proces cítil v sobě potřebu to změnit. Tento prožitek mu ve skutečnosti přinesl úlevu a pocit hlubokého naplnění. Nepotřeboval ubezpečovat, nechtěl slyšet, že je dobrý, ať se má rád. Viděl tam totiž ty druhé, kvůli kterým plakal. Potřeboval v tom zůstat, ale určitě ne být z toho vysvobozován. Díky tomu zažil něco, co ho pozitivně proměnilo. Protože to byl hlas ven, byl to hlas k druhému, bylo to setkání s druhým, vidění druhého. Vyšel ze sebe. A to je přesah vlastního já, který léčí. Zatímco když nestabilní jedinec říká: „jsem hroznej“, je to jen zvnitřněný hlas druhého k sobě. Není to hlas, který vidí druhého.
Tyto zkušenosti s lidmi, ale i mé vlastní, ukazují, že cesta k psychické stabilitě nevede přes populární potvrzování si, jak jsme dobří, ale přes odvahu podívat se na své reálné dopady na životy druhých. Přičemž je nutné rozlišovat mezi:
- „Jsem hrozný“ – to je to, co si o mně druzí myslí. To staví zeď. To je konec cesty, izolace.
- „Zachoval jsem se hrozně k tobě“ – jako vidění druhého.
CO SE V ČLOVĚKU DĚJE, KDYŽ TO ZMĚNÍ?
Pojďme si ukázat, jak to funguje a proč to funguje. A ukažme si to na příkladu člověka s velmi nízkým sebevědomím, pro lepší ilustraci.
Lidé s nízkým sebevědomím používají druhé jako zrcadla. Neustále v nich hledají potvrzení své hroznosti nebo své kladné hodnoty (většinou však marně). Když už je někdo pochválí a na chvilku se dostaví příjemný pocit, stačí nějaký konflikt a pocit hroznosti se vrací v plné síle.
Co se děje, když dojde k setkání, o kterém píšu; k setkání, které Buber nazval Já a Ty nebo Viktor Frankl sebetranscendencí?
V momentě, kdy uznáte plnou realitu druhého, vaše vlastní ego se „scvrkne“ na přirozenou velikost. Už nejste „monstrum“, jste jen jeden z mnoha bodů v síti vztahů. „Rozpuštění“ vlastního já ve prospěch druhého vrací člověku jeho stabilitu paradoxně proto, že ho zbavuje té strašné tíhy sebestředného dramatu.
Osoba s narušeným sebevědomím má JÁ, které se vztahuje samo k sobě, hodnotí samo sebe, pozoruje samo sebe. Druzí v tomto sebeprocesu figurují jako nějaký prvek v jeho hře (hrozba, zrcadlo, zdroj), ale ne jako skutečné Ty.
Afirmace „Jsem dobrý člověk“ je informace, která vstupuje do smyčky. Nepomáhá to příliš, protože je to uzavřený systém. Problém není obsah smyčky, ale její uzavřenost. Setkání s druhým tuto smyčku přeruší zvenčí.
Setkáním nemyslím pozvat kolegu na kafe; mám na mysli skutečné setkání, kde se druhý stane reálným. Druhý není nějaký bonbónek v naší kapse, který nám udělá na chvilku dobře. Skutečné Ty nemáme, neboť Ty je něco zcela jiného než Já. Něco, co nikdy nemůžeme mít, a přesto je to pro nás tak důležité.
Když k tomuto setkání s Ty dojde, pozornost odtéká ven. Chronické sebepozorování, to neustálé monitorování sebe sama, které je jádrem nízkého sebevědomí, se na okamžik zastaví, protože druhý si vyžádal plnou přítomnost. A v tom momentu se paradoxně děje to, o co se člověk marně snažil zevnitř: já přestane být centrem univerza. A to je ta úleva!
„Sebeláska“ se snaží vylepšit vězně v cele. Ale setkání s druhým probíhá skrze cestu ven, která prostě vymaže mříže.
Pro ty méně stabilní je to těžká cesta a důvod je zřejmý. Aby mohl druhý být skutečný, abych se mohl s druhým setkat, musím riskovat. Proto je bezpečnější rozpustit se do prázdna, kde druhý není. Únik do sebe je obranná strategie proti bolesti setkání. Je to bohužel často kruh, který se obtížně prolomuje.
MIKRODÁVKY
Jak jsem již psal; Buber i Frankl se shodují, že setkání je specifická událost mimo kontrolu. Nedá se vyrobit, ale můžeme jí připravit půdu. Můžeme si tvořit existenciální postoj, přemýšlet nad tím, přijímat a učit se důvěřovat. Můžeme začít mikrodávkováním sebetranscendence. Ale před tím si musíme připravit půdu a vytrhat plevel a uklidit prostor, aby setkání nic nebránilo.
Často vstupujeme do vztahu s tím, že si pořizujeme druhého.
Lidé, kteří jsou sami, si pořídí psa jako svého parťáka. Někteří si ho pořídí, aby jim dal pocit přijetí bez podmínek. Pro některé lidi je pes někdy prvním vztahem v životě, kde se cítí být středem vesmíru a v bezpečí. A to může být velmi terapeutické, prospěšné a někdy to může být další past.
Můžeme pozorovat i v této vztahové dynamice narcistické rozšíření: „jsem jeho páníček“, „můj pes je mi věrný až za hrob“ – kde nejde jen o lásku, ale o potvrzení vlastní hodnoty. Může to být léčivé, ale stejně tak i opojné. Jenže pak je ještě další důvod, proč pes dělá dobře. Mohu ho cvičit, vychovávat, modelovat. Pokud nemůžu ovládat své emoce, mohu ovládat alespoň psa. Cvičení psa (povel–reakce) přináší okamžitý pocit kontroly, po které člověk touží. Tuto dynamiku můžeme pozorovat právě u lidí s narušeným sebevědomím, narcistickým zraněním nebo hraniční poruchou. Pokud majitel řeší jen svou pozici „páníčka“ a „výcvikáře“, stále se v podstatě dívá do zrcadla – jen v tom zrcadle teď vidí někoho, kdo má konečně kontrolu a kdo je milován.
A teď ještě smutnější věc. To samé se někdy (vlastně docela často) děje i dětem. Bohužel narcistické zneužití dítěte jako sebe-objektu není zas tak neobvyklé. Dítě v takovém vztahu přestává být vnímáno jako autonomní bytost a stává se programem „vnitřní pohody“ rodiče. Dítě je nuceno plnit roli „emocionálního pečovatele“ svého rodiče, přičemž dochází k záměně rolí (parentifikace). A někdy také pozorujeme, že mají rodiče své dítě jako projekt. Člověk vnitřně prožívá chaos a skrze dítě se pak snaží nastolit řád. Dítě se musí chovat přesně podle scénáře, aby rodič mohl mít pocit, že je „dobrým rodičem“. Důsledek je opět něco velmi smutného. Protože jakýkoliv projev vlastní vůle dítěte, který neodpovídá rodičově představě, vyvolá u rodiče pocit ohrožení, který se promění buďto v záchvat hněvu, nebo v emocionální propad. Dítě je pak „trénováno“, aby zrcadlilo potřeby rodiče, nikoliv aby rozvíjelo své vlastní „Já“ skrze „Ty“.
Dítě pak roste, začne mít vlastní vůli, vlastní pohled, vlastní potřeby. A pro takového rodiče je každý krok dítěte k autonomii nevědomě prožíván jako zrada nebo opuštění. A dítě reaguje. Vzniká konflikt. Jenomže paradox je to, že takový rodič dítě velmi často hluboce miluje. Akorát jeho láska má skrytou podmínku, kterou si sám neuvědomuje: miluju tě, pokud zůstaneš mým.
POJĎME TO ZLEPŠIT
Krok číslo jedna: Než začnete své dítě, partnera či přítele vnímat a snažit se ho vidět, zkuste přemýšlet nad skutečností, že Ty není to samé co Já. Zásadní je chápat rozdíl mezi mým pocitem a tvou realitou. Není můj, není Já. Je někdo úplně jiný než „Já“. Je „Ty“. A Já si nemůže nikdy nárokovat Ty. To platí absolutně pro každý vztah.
Pokud jste rodič, setkání s druhým nevylučuje vaši roli rodiče jako opatrovníka, který toho menšího vede, učí a u kterého ten menší a slabší hledá ochranu a bezpečí. Naopak se to krásně doplňuje. Rodič a dítě jsou v hierarchii, nezpochybnitelně. Když se rodič s dítětem vzájemně ztratí v lese, nezačne rodič plakat a volat své dítě: „Najdi mě, bojím se“. Problém nastává, když se funkční hierarchie přelije do ontologické neboli té hlubší lidské. Tedy když rodič nevědomě říká: jsem víc než ty, moje realita je opravdovější než tvoje. To je místo, kde hierarchie zabíjí setkání. V momentech setkání s dítětem jako s Ty je potřeba hierarchii na chvíli odložit jako kabát.
TVŮJ SVĚT NENÍ MŮJ SVĚT
Dítě vám půjčuje s tou největší důvěrou svůj vlastní svět, neukazuje ho každému. Ono se vám dává: „podívej se, jak vidím svět“. A vy jako rodič ho můžete začít prozkoumávat, žasnout nad tím, jak je jiný, zcela jiný než ten váš. Ale vždy mějte na vědomí, že to je jeho svět. Že jste jen návštěvník. Jste host ve světě někoho, kdo ve vás má absolutní důvěru. Dítě nemá žádnou záruku, že host bude dobrý host. Přesto svému rodiči otevírá dveře dokořán. Je to vlastně nejodvážnější akt, který existuje a který se děje přirozeně, bez rozhodnutí, bez váhání. Je to ten nejposvátnější okamžik.
Když se vám takto povede vstoupit do setkání s dítětem, tak to bude zkušenost, která rozbíjí uzavřenou smyčku přirozeně a bez námahy.
Být dobrým hostem je možná nejpřesnější obraz toho, co znamená být dobrým rodičem.
A fascinující je, že dítě vás tímto pozváním vlastně něčemu učí, aniž to ví, aniž to záměrně dělá. Ukazuje vám, jak vypadá důvěra bez podmínek. Jak vypadá otevřenost bez zajištění. A to je přesně to, co myslel Buber setkáním Já–Ty v té nejčistší podobě, protože dítě ještě neumí být Já–Ono. To se teprve postupně rozvíjí, to se teprve naučí. A od koho se to naučí? Od svého hosta, kterému otevřelo dveře dokořán.
Pro mě osobně je v tom něco hluboce spirituálního v tom původním smyslu slova. Dítě a jeho svět jako posvátné místo, do kterého vstupuje rodič bez bot. A to je prostor, kde sebeláska nemá a nemůže mít místo.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
