Pokud jste někdy prošli hlubokým psychedelickým nebo spirituálním prožitkem, možná si vzpomínáte na tu absurditu a paradox nevyjádřitelnosti. Teď nemyslím, když jste si dali LSD na party a nábytek se začal vlnit. Myslím ten typ zkušenosti, kdy sejmete ze své hlavy helmu, kterou celý život nosíte, ponoříte se do krásy jemné epické hudby a najednou se stane, že hranice změknou a zažíváte dotek něčeho nekonečného, nepochopitelného a nevyslovitelného.
A v ten okamžik jakoby cítíte, že jediný způsob, jak prožitek sdílet, je naučit se noty a složit symfonii. Nebo napsat báseň. Nebo prostě jen jednoduše milovat. Všechny ty duchovní poučky vám přijdou legrační a absurdní.
Jenže pak prožitek skončí, znovu si nasazujete helmu a pak se vás někdo zeptá: „Jaké to bylo?“ A vy řeknete: „Prožil jsem jednotu.“ Nebo: „Zmizel objekt a subjekt.“ Nebo: „Byla to totální dekonstrukce duálního vnímání.“ Snažíte se popsat neuvěřitelný a naprosto nepopsatelný prožitek, ale zníte u toho jako manuál k rozebrání pračky.
To je podobné, jako kdybych se vrátil z koncertu filharmonie, během kterého mi běhal mráz po zádech a několikrát vytryskly slzy z očí, a pak jej okomentovali slovy: „Hráli spolu dohromady a došlo k optimálnímu rozkmitání ušních bubínků.“ Takový popis by byl možná pravdivý, až na to, že zcela minul pointu.
A teď přijde jiná osoba a řekne:
„Víte… plakala jsem. Ta hudba byla neskutečná. Bylo to jako procházet nádhernou zahradou, kde každý krok odkrývá novou barvu. Jako by hudba ze svých tónů sama stavěla město plné nádherných katedrál, světla, květin a výšin, kam jsem nikdy předtím nedohlédla. A to vše ve mně probouzelo nějaký nevyslovitelný vnitřní smysl.“
V metafoře najednou ožívá význam těchto prožitků, zatímco v technickém popisu se vlastně zcela ztrácí.
Zkrátka když nauky končí svá moudra slovy „buď v přítomnosti“, „vylaď své vědomí“, „opusť ego“, „vyčisti karmu“, zní mi to podezřele. Jakoby se snažili nasadit pouta nespoutanosti.
ALE PŘESNOST MUSÍ BÝT!
Jenže teď udělám obrat. Miluji filozofii i vědu. Mám rád přesnost pojmů, technický jazyk, analytické rozbory. Sám je používám. Není to protimluv?
Zůstaňme u hudby. Ta nám totiž o světě hodně prozrazuje. Jsem hudebník a „skladatel“. Pracuji často se složitými, komplexními orchestrálními aranžemi. A když se podíváte, co je veškerá ta krásná hudba ve svém základu, co tam vidíte?
Je to matematika.
Poměry tónů, rytmické struktury, harmonie, frekvence. To všechno je přesné, měřitelné, téměř inženýrské. Když skládáte orchestrální hudbu, postupujete stejně systematicky jako architekt s nosnými zdmi.
Jenže pak se stane něco zvláštního. Dáte notu k notě a vzniká něco zcela nového – hudební prožitek. Pak zjišťujete, že hudba přesahuje matematiku a je o něčem více než jen o součtu tónů. Je o kráse, o lásce, o hlubokých emocích, o něčem, co technickými slovy jen stěží vyjádříme. Rozlije se vám po těle zvláštní pocit, když se tóny setkají nebo zazní správný tón ve správný okamžik. Je to vlastně živá magie, zázrak. Technika a matematika tomu ale vůbec nepřekáží; je to kostra, bez které to nefunguje a nedrží to pohromadě.
Podobně technický jazyk a filozofie jsou často nezbytnou mapou, kompasem. Je to jazyk, kterým se snažíme rozumět základní struktuře světa. Když nástroj v orchestru neladí, je potřeba se na to podívat technickým okem. Dokonce i dírky ve flétně s éterickým zvukem nemohou být jen náhodně vyvrtané podle vnitřní intuice a kyvadla. Konstruktér hudebního nástroje musí vše pečlivě a přesně měřit a vědět, co dělá.
Proto je filozofie pro základní orientaci důležitá stejně jako matematika a technické znalosti pro hudbu či architekturu. Bez matematicko-technického zázemí by katedrála spadla všem věřícím na hlavu a hudba by byla neposlouchatelná. Ale vyjádřit krásu a podstatu uměleckého díla a propojit se s dílem, to je už mimo rámec technického jazyka. A přesto tyto dvě vrstvy spolu nesoupeří, ale naopak koexistují.
Zkrátka a dobře: když toužím po doteku posvátna, nejdu na přednášku, kde mi bude pán v rouchu dvě hodiny vysvětlovat dekonstrukci subjektivity. Pustím si raději Cestu do fantazie od Mijazakiho, otevřu beletrii a dovolím si klidně emocemi nabitý patos. Ale když přijde na to, jak některé části světa fungují, jak dělat orchestraci nebo jak formulovat myšlenku, aby mi ostatní rozuměli, sáhnu po filozofii či technickém manuálu. A neberu to jako zradu své spiritualitě.
Spirituální tradice si někdy tyto dvě roviny pletou. Buď redukují zkušenost na doktrínu (technizují ji), nebo nafukují metaforu a dávají jí doslovný význam (báseň o světle je světlo).
Když v poezii čtete, že duše milenců splynuly v jedno, není to zpráva o nově vzniklé homogenní substanci. Je to obraz, metafora, poetická zkratka pro hlubokou blízkost. Podobně někteří mystičtí básníci sahali po mileneckých metaforách, když chtěli vyjádřit jednotu s posvátnem. Psali o objetí, splynutí, o duchovní romanci. Ale tím nemuseli mít nutně na mysli člověka, který se slil s universem do jedné metafyzické kaše, v níž už nejde rozeznat, kdo je kdo. Spíš tím chtěli naznačit intenzitu prožitku, blízkost tak silnou, že na ni běžná slova jednoduše nestačí.
Jenže pak přišli zakladatelé nauk, kteří chtějí o nejvyšší extázi přednášet na seminářích, a tak vzali rozechvělé básnické obrazy a s vážnou tváří je začali zapisovat do duchovní prózy jako doslovná tvrzení o struktuře reality.
Prázdnota, ztišení, rozpuštění ega. To vše jsou možná podmínky prožitku, ale ne jejich smysl. Jako prázdný prostor v koncertním sále nebo dutý prostor ve violoncellu jsou podmínkou, aby se konal koncert a hrála hudba. Ale nikdo nechodí do filharmonie, aby zažil ticho mezi skladbami nebo prázdný sál. Nikdo nechodí na koncert, aby zažil dutost violoncella.
To je důvod, proč jsem k technickým vyjádřením o hlubokých prožitcích trochu zdrženlivý. Pokud o nich chci skutečně vypovídat, raději složím hudbu nebo nechám promluvit básníka. Věřím, že většina umělců tuhle zkušenost důvěrně zná a mluví o ní právě skrze svůj nástroj nebo hlas. Protože tam, kde slova končí, tam začíná hudba.
Když pak sáhnu po filozofii nebo logickém myšlení, nedělám to s ambicí ten prožitek kompletně vysvětlit. Rozum je zkrátka nutný k vytvoření pevné půdy pro to, aby se prožitek mohl stát, aniž by se zvrhl v ezo blouznění.
ANO, LZE TO VYJÁDŘIT SLOVY
Prožitky mystického charakteru, ať už spontánní či vyvolané externě psychedeliky, často přesahují náš jazykový svět. Můžeme však na základě toho tvrdit, že jazyk a mystický prožitek jsou v rozporu? Vlastně si to vůbec nemyslím a přicházím v tomto smyslu s neobvyklým postojem.
Je rozdíl, jestli říkáme, že jazyk má své limity, a že jazyk je v rozporu s určitým typem zkušenosti. To jsou dvě zcela odlišná tvrzení. Dětské školní pravítko je omezené ve svém rozsahu. Pokud s ním budeme chtít měřit terén při stavbě dálnic, jeho omezení se projeví, bylo by však chybou říct, že školní pravítko je v konfliktu s geodetickými přístroji. Ve skutečnosti není vůbec.
Jazyk má své limity, což jej ale nestaví do opozice. Způsob, jakým stavíme věty, vztahy mezi slovy, způsob jakým slova chápeme – v tom všem je obsažen již nějaký způsob uvažování. Konflikt, který vzniká pokaždé, když se snažíme vyřknout nějakou větu o absolutnu, nemusí být proto konfliktem mezi samotnou podstatou jazyka a sférou prožitku, nýbrž v něčem zcela jiném a možná i překvapujícím. Konflikt dle mého leží ve způsobu, jakým jazyk pojímáme. Konflikt vyplývá spíše z myšlení, které je zabudováno ve způsobu, jakým jazyk používáme.
Jazyk není vždy jen nástroj, kterým něco popisujeme, ale může sám být tvořivým principem. V takovém smyslu se v jazyce může otevírat samo „bytí“. Mnohá poezie není něčím, co popisuje realitu ozdobným jazykem, ale naopak se ta realita skrze jazyk ukazuje.
Jazyk tedy může plně vyjádřit posvátno. Podobně jako když řeknu „miluji tě“, není to popis ani metafora, je to vyjádření, skrze které se realita jeví. Jen prostě ne každé slovo proudí stejně. Některé tvoří, jiné ničí, některé otevírá, jiné zavírá.
Během jednoho psychedelického sezení se nám stala zajímavá věc. V jedné chvíli začala hrát píseň poměrně slušné zpěvačky švýcarského původu jménem Danit. Mimochodem, její písně, převážně ve španělštině, jsou něžné, meditativní a vskutku velmi příjemné. Jenže v jednu chvíli začala zpívat anglicky fráze jako: „utiš svoji mysl“, „otevři své srdce“, „za iluzí je realita“, „vydechuj svou lásku“. To bylo vskutku rušivé, až trochu groteskní. Text, i když byl míněn dobře, přicházel s jakousi agendou, s konkrétními požadavky, což nepůsobilo dobře a do jisté míry to bylo v rozporu s prožitkem samotným.
V jinou chvíli ale hrála píseň irské vokální skupiny Anúna. Jednalo se o zhudebněnou lidovou báseň, jejíž text i projev zpěváka evokoval shakespearovskou éru angličtiny. V tomto případě však přítomnost slov nebyla vůbec rušivá, protože slova byla obrazotvorná, tvořivá a snová. Byla to slova o setkání dvou lidí, vyjádřená jazykem nevinnosti, hravosti a s nepřímým náznakem erotiky.
Což je ironie. Text, který používal explicitně spirituální motivy, byl rušivý, zatímco text o setkání plný alegorií byl mnohem přirozenější. Plynul s prožitkem nenásilně a přirozeně. Asi proto, že nebyl didaktický a nesloužil jako návod nebo filozofická pravda.
NA ZÁVĚR
Je tedy fajn mít nejen osvícené srdce, ale i funkční ladičku a znalost akordů, abyste dokázali rozeznat harmonii od náhodného pádu člověka na klavír, který tvrdí, že jde o komunikaci s Plejádami. A vyjádřit hloubku přesahujících prožitku slovy lze, jen to vyžaduje trochu jemnější jazyk. A se špetkou provokace se proto odvážím tvrdit, že leckterá beletrie jde k jádru věci mnohem hlouběji než sofistikované posvátné duchovní příručky z Tibetu.
—
Autorem malby Old Violinist je arménský umělec Mher Chatinyan
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
