Některá videa Jirky Charváta mě fakt upřímně pobavila. Je vtipný, rétoricky zdatný a své myšlenky formuluje bravurně, což je dovednost, kterou mu upřímně závidím.
Myslím si, že Jirka někdy otevírá zajímavá i důležitá témata. Přináší vynikající postřehy a mnohé jeho formulace jsou mistrovské. Jen je to ochuzené o něco velmi podstatného, bez čeho můžou v jistém smyslu jeho úvahy být sice intelektuálně provokativní, ale také vést k psychickému zmatku a odvážím se říct i k existenciální krizi, pokud si někdo tyto myšlenky internalizuje.
Jirka, dle mého názoru, pozoruje svět pronikavě, s důsledností a poctivostí. Nemyslím si, že je chyba v tom, co pozoruje, nýbrž v tom, co z toho vyvozuje.
Následující text není kritika Jirky Charváta. Nepochybuji, že je to dobrý a inteligentní člověk. Text je kritikou jeho výroků, jeho pozice, která se šíří prostorem za účelem hlubšího poznání a seberozvoje. Jeho názory jsou psychologicky svůdné, protože nabízí rychlou úlevu od sociální úzkosti skrze strategii radikální devalvace a popření. Ale o to více nebezpečné.
ŽIVOT JE DIVALO
Souhlasím s Jirkovo metaforou života jako divadlo. Bereme na sebe role, které žijeme a hrajeme. A někdy se možná s nimi příliš ztotožňujeme. Některé role nám sednou, jiné jsou nepřirozené, někdy přehráváme a jindy jsme možná příliš patetičtí. Podle něj se život stává určitým utrpením, když začneme tuto hru brát příliš vážně.
První, co mě napadá – ještě se k tomu vrátíme – jak to skloubit s Jirkovo oblíbeným tvrzením „není žádné já“? Pokud jde o hru, kdo hraje? Kdo má zkušenost hry? Metafora předpokládá hráče, který stojí vně hry a dokáže ji jako hru rozpoznat. Tímto jeho výrokem se nerušíme, tím nerušíme „já“ neboli subjekt, jen ho posouváme o patro výš.
Zajímavé je jeho rčení: „Lidská zkušenost je hra na něco, co se snaží být někdo, aby mohla vůbec existovat“. Tento výrok je vlastně velmi upřímný a svým způsobem s ním souhlasím, akorát úplně jinak, než by se čekalo. Zde paradoxně přiznává (možná si toho ani nevšiml), že subjekt předchází této hře. Tedy aby zkušenost vůbec existovala, musí být někdo, kdo ji má. To je docela zásadní přiznání, že subjekt je konstitutivní podmínkou zkušenosti a nikoliv její vedlejší produkt. Tedy žádná iluze navíc. Bez „někoho“ není co prožívat. Tímto výrokem si Jirka trochu podřezává větev na které sedí.
Ale v té větě je ještě něco mnohem více hlubšího. Jirka říká, že „já“ není, je to zkušenost. Jenže zkušenost bez subjektu prostě není. Je to jako říkat: „tanec tancuje taneční pohyby.“ Tanec bez tanečníka není tanec. Zkušenost bez zakoušejícího není zkušenost.
Jirka předpokládá, že subjekt je nejprve něco, až později se stává někdo. Což je i trochu podobné myšlence Martina Bubera „Já – Ty“, kdy nejprve je subjekt, který vnímá objekt, ale v okamžiku, kdy subjekt řekne „Ty“, stává se „Já“. S tím rozdílem, že Buber z toho nevyvozuje iluzi a vězení, ale naplněním smyslu existence.
Jirka mluví o tom brát hru příliš vážně. Souhlasím, že pokud hru bereme příliš vážně, hrozí, že se stane příliš těžkou jako „moderní vážná hudba“. Jenže řešení jít opačnou cestou může sklouznout do jiné pasti v podobě ironického nadhledu. Otázka je, zda takový „nadhled“ není jen další únik. Někdy je život vážný, někdy je lehký. Možná vyžaduje obě polohy i střed.
ZAMILOVANÉ OKURKY
V jednom vtipném a velmi populárním videu (má asi půl milionu shlédnutí) Jirka Charvát vysvětluje, proč nikdy nenajdete lásku. Argumenty, které předkládá, jsou docela zábavné i strašidelné zároveň. Jirka v podstatě tvrdí, že každý člověk je ultimátně sám, uvězněn ve svém vlastním vesmíru, a nikdo ho nemůže skutečně plně pochopit. Nelze vlastně plně komunikovat s druhými a vnímat jejich pocity a myšlenky tak, jak je sami vnímáme. Doslova říká:
„Nikdo vás nikdy nemůže pochopit.“
Jirka ve své přednášce přirovnává člověka k osamělé okurce ve své vlastní privátní sklenici. A my jako okurky vlastně jen cinkáme o sebe skly, ale okurka okurky se nikdy nedotkne.
Lidé tleskali a smáli se. Je obdivuhodné, jak takto depresivní myšlenku dokáže vyjádřit zábavnou a veselou formou.
Je to variace na solipsistický argument, který říká, že subjektivní zkušenost je vždy privátní, jazyk je nedokonalý překlad, tudíž mezilidské porozumění je v zásadě nemožné. Jenže vztah, porozumění, láska se neodehrávají v nějaké epistemické (poznávací) rovině. Ve vztahu mi nejde o to nashromáždit veškeré znalostí o druhém. Vztah, láska se odehrává v rovině setkání, to je to, co se nazývá prostorem mezi.
Když se setkají dvě noty, nesplynou v jednu identitu, umožní vzniku harmonie, která není jen součet dvou not. Podobně setkání dvou lidí není plácání sklenic o sebe nebo marná snaha postavit se do perspektivy druhého. Ne. V setkání něco vzniká. Něco skutečného. Dovolím si nevědecky říct – i magického.
Matka, která hladí plačící dítě, ho „nechápe“ ve smyslu Jirky Charváta, nemá přímý přístup k prožitku dítěte. A přesto se něco mezi nimi děje, co je reálné a transformující, pro matku i dítě.
Hlavním problémem je, že Jirkův argument předpokládá to, že chceme jeden druhého plně pochopit. Jirka tvrdí, že nemůžeme nikdy jeden druhého plně poznat a být v jeho pozici. Pokud je kritériem porozumění totální identita prožitku, pak souhlasím s tím, že je nesplnitelná. V takovém případě musím dát Jirkovi za pravdu. Jenže, proč by totální porozumění druhého mělo být kritérium?
To je jako říct: „Nikdo vám nedá nikdy dokonalý dárek“ a z toho vyvodit: „Dávat si dárky je iluze.“ Jakoby smyslem dárku mělo být dávat si totálně dokonalé dárky. Ale to není smyslem. Stejně tak smyslem se poznávat a setkávat není absolutní identita toho druhého.
OKURKA NENÍ TOTÉŽ CO JÁ
Metafora předpokládá, že já je nějaký obsah nebo izolovaný ostrov obklopen mořem, který nemá šanci dotknout se okolních ostrovů. Jenže „Já“ není ostrov, ale vztah. „Já“ není nějaká izolovaná věc uvnitř něčeho, ale vzniká ve vztahu. V raném dětství se „Já“ konstituuje pohledem na matku, na pečujícího. My se nevnímáme skrze introspekci, ale skrze druhé. Skrze druhé roste naše identita. To, že se identita objevuje, je kulturně podmíněna, je složené ze vzorců, filtrů, mění se, roste, nic z toho nedělá z identity fata morgánu. Dělá to z ní něco dynamického.
Buddhisté dělají podobnou chybu. Vytvořili předpoklad, že to hodnotné je to, co je stálé. Nestále, pomíjivé je iluzí a zdrojem utrpení. Pomíjivé – to k čemu se nemáme vázat. Ale pomíjivost je předpoklad existence. Hudba je pomíjivá – sotva se ozve jedna nota, ihned ji vystřídá jiná. Hudba začne a nic v ní není pevné, přelévá se a nakonec zmizí. Ale zanechává prožitek a něco reálného. Proměňuje.
Identita je podmíněna druhým. „Já“ nemůže být bez „Ty,“ My sebe vnímáme vždy skrze zrcadlo druhého. A možná, že tyto prchavé identity, které mohou být krásné, ale i smutné, spoutané i svobodné, je to, co dává smysl onomu záhadnému subjektu, vědomí.
Z tohoto pohledu chápu frustraci buddhisty, který nemůže nikde najít to své „Já“. Já je pozorovatel, hledající a ten nemůže najít sám sebe, podobně jako oko nemůže spatřit samo sebe. A tento subjekt se naplňuje skrze své identity, které opět nelze najít, protože vznikají ve vztahu, v prostoru mezi já a druhým. Analytické a introspektivní hledání buddhistů bude proto docela marné a zbytečné.
Představte si, že se rozhodnete najít „stereo“. A začnete rozebírat jednotlivé reproduktory a stereo nenajdete a tak prohlásíte: Stereo je jen iluze, je to vězení složené z reproduktorů. „Stereo“ vzniká v prostoru mezi reproduktory. Stereo je produkt vztahu, ne něco, co někde po úmorném hledání najdeme.
CINKNUTÍ JEDNÉ SKLENICE
Metafora s okurkami kulhá i z jiného důvodu. Když vám někdo řekne přesně tu věc, kterou jste nikdy nedokázali formulovat, cítíte se pochopeni, nebo jen slyšíte cinknutí sklenic? Hmotné tělo není sklenice. Sklenice je jen pasivní obal. Tělo cítí, reaguje, rezonuje. Když vidím bolest druhého, moje tělo odpovídá pomocí zrcadlových neuronů, ale i hlouběji. Určitě to znáte, dech se změní, žaludek se stáhne, kůže zareaguje, srdce buší. Tělo není nějaká bariéra mezi mnou a světem, ale naopak. Možná tělo je to, co nám umožňuje se setkávat.
V hlubším pohledu se věci a dokonce i naše individuální „vnitřní vesmíry“ jeví jako vzájemně propojené či toužící po hlubším propojení. A zdá se, že hmota nepřekáží, vlastně pomáhá tomuto propojování. A to, že se plně nemůžeme poznat, je vlastně podmínkou tohoto setkávání.
Jen díky tomu, že se nemůžeme plně poznat, se můžeme poznávat a objevovat nové. Jen díky tomu, že se nemůžeme plně propojit, se můžeme propojovat. Jen díky tomu, že tento proces nemůže být nikdy dokončený, může vždy pokračovat.
Říct, že jsme každý okurka uzavřená ve sklenici a veškeré naše interakce jsou pouhé otírání sklenic, by bylo hodně smutné. Naštěstí to ale není pravda. Když se totiž díváme z hlubšího prožitku otevřenosti, ta sklenice se začne „rozpouštět“ a zjišťujeme, že ta sklenice není uzavřený vězeňský systém, ale něco živého, propojeného, dovolím si říct, že i posvátného… Nejsme okurka odcizená od sklenice, ale propojená s hmotou a tělesností. Můžeme pohladit na fyzické úrovni a zároveň to cítit hluboce uvnitř. Pokud to popřeme a označíme to za iluze, kauzální vlákna, neurochemii, ocitáme se v absurdní pozici, kdy musíme popřít čím dál konkrétnější a smysluplné zkušenosti, abychom si udrželi teorii iluze.
Jsou ale možná chvíle, kdy se jako kyselé okurky cítíme. V praxi chceme komunikovat, poznávat se, ale místo toho vzniká konflikt. Někoho milujete a on vás zradí, opustí nebo zemře. Chcete se přiblížit a poznat trochu svět druhého člověka, a on vás odsekne nebo postaví mezi vás zeď. Pak se cítíte jako okurka ve sklenici a říkáte si: „jak moc je Charvátovo metafora blízká mé zkušenosti“.
I bolest je podmínka existence. Dokonalý svět, dokonalý řád bez chyb, náhodností a chaosu by znamenal konec existence, konec dynamiky, konec života. Vztahy bolí, ale také naplňují. Nemůžeme ale odstranit z života oheň, protože nás několikrát spálil. Nemůžeme vysušit řeky, protože někdy způsobují destruktivní záplavy.
„JÁ NEEXISTUJE“, ŘEKLA MI ŽÁBA.
Jirka byl na psychedelické žábě a zjistil, že Já neexistuje. V jednom svém zajímavém videu vysvětluje, proč neexistuje. Jeho vysvětlení nám říkají, že naše identity, naše narativní já, sociální já, se skládají z různých složek, které získáváme skrze výchovu, kulturu a další sérii podmínění. A žába vám ukáže svět bez těchto vrstev a filtrů. S tím nemám problém. Naše narativní identity jsou reálné fenomény a stojí za přemýšlení. Nic z toho však není důkaz, že neexistuje vědomý pozorovatel – tedy já. Jirka správně popisuje, že složky já jsou konstruované, proměnlivé, nesourodé, akorát z toho jistým přeskokem vyvozuje, že já neexistuje.
Hledáte Já a nemůžete ho najít? Nemůžete ho poznat? No jasně, to ani nejde najít, podobně jako zrcadlo nemůže odrazit samo sebe. Podobně jako nenajdete zdroj krásy hudby v rozebrání hudebních nástrojů. I kdybychom harfu rozebrali do poslední molekuly, prostě harmonii, akord, ani krásu tam nenajdeme. Přesto existují.
Ano, naše narativní identita je složenina, stejně jako orchestr je složený z nástrojů, harmonie z tónů. To však neznamená, že orchestr neexistuje nebo je vězením. Ano, když rozebereme orchestr do posledního atomu, nenajdeme žádnou esenciální „orchestrovost“ a velký skok je z toho vyvodit: „Orchestr je uvězněn skupinou hudebníků a koncertním sálem.“
Podobně jako Jirka Charvát, i já jsem si prošel hlubokými psychedelickými prožitky. Zažil jsem onu vnitřní explozi, a mé naučené role se rozplynuly jako pára. Bylo to okamžik, kdy jsem se ocitl v „nahém prastavu“ a přestal být Jirkou Muchou i jakoukoli jinou známou rolí.
Prožitek mimo mé identity pro mě byl jako chvíle, kdy dirigent na moment opustí pódium. Poprvé slyší orchestr z hlediště. Když se pak vrátí na své místo, tato zkušenost mu neříká: „Role dirigenta je podvod.“ Naopak. Moje zkušenost mi neřekla, že jsem iluze. Řekla mi: „Ukážu ti něco, co přesahuje tvůj běžný pohled, abys mohl Jirku Muchu tvořit lépe, kreativněji a smysluplněji.“ Identita není vězeňská cela. Je to příběh.
Jirka se opírá o vědu, neurovědu a biologii. Jeho argumenty znějí logicky a koherentně, ale jsou v jádru mechanickým pozorováním světa. Je to úhel pohledu, který je sice pravdivý, ale fatálně přehlíží rozměr lidského setkání, lásky a vztahu.
Je to podobné, jako příklad s hledáním hudby uvnitř nástroje. „Prohledali jsme to důkladně a z biologického i fyzikálního hlediska musíme konstatovat, že žádnou krásu, ani harmonii jsme nenašli. Krása, harmonie? To jsou jen lidské konstrukty.“
Jirka Charvát dělá totéž. Neurony, defaultní síť mozku, kauzální řetězce, to vše je na své úrovni pravda. Ale z toho, že v neuronálních datech nenajdeme „subjekt“ nebo „konatele“, nevyplývá, že je konatel iluzí. Vyplývá z toho pouze to, že vědecký popis není správným jazykem pro popis této kategorie reality. Hudba existuje, přesto to není věc, kterou nacházíme někde uvnitř nějaké věci. Hudba vzniká ve vztahu mezi hudebníkem a posluchačem. Ale hlavně, ať už své „já“ najdete nebo ne, stále je to důkaz pro subjekt – tedy někdo hledá a nenašel.
JIRKOVA SVOBODNÁ VŮLE
Vesmír je kauzální, bouřka se nerozhoduje, takže svobodná vůle neexistuje. Ale tím přeskočí celou debatu, která ve filosofii probíhá staletí, a která nám říká, že kauzalita a svoboda nejsou v rozporu. Libetovy experimenty, na které naráží, byly navíc od té doby opakovaně kritizovány a reinterpretovány. Nejsou tak průkazné, jak Jirka naznačuje.
Jirka poukazuje na experimenty s lidmi s rozděleným mozkem (což byl v šedesátých letech jedním z léčebných procesů těžké epilepsie). Tyto experimenty odhalily rozdělenou identitu. Jenže celé to ukazuje, že jedna identita vyprávěla různé příběhy z různých perspektiv. Není to důkaz dvojího já. Pacienti se v běžném životě chovali jako jedna osoba, nikoliv jako dvě. Každopádně to není ani trochu důkaz pro neexistenci „Já“.
Další problém je, že pojmy existují jen díky rozlišení. Pojem velryba může existovat jen proto, že je i něco, co není velryba. Pojem žlutý dává smysl jen proto, že existuje i něco, co není žluté. Kdyby bylo všechno žluté, neexistoval by pojem „žlutý“ ani pojem pro nežlutý. Pokud by byl determinismus absolutní a jediný možný princip, byl by absolutně neviditelný a vůbec bychom jej neřešili a neměli pro něj pojem.
Ale pozor. To nerozporuje existenci vesmíru, který je absolutně deterministický. Vesmír by mohl být absolutním, slepým mechanismem, kde náhoda neexistuje ani v nejmenším kvantovém záchvěvu. Může to tak být. To je ontologie. ALE!. Nemůžeme to tvrdit (epistemologie) nemůžeme o tom mít poznání a nemůžeme to vyslovit. Jakmile řekneme: Svět je plně deterministický. Už tím pak vytváříme rozlišení a tedy musí být i něco jiného než svět, který je deterministický. Tedy, kdyby byl svět absolutně deterministický, můžeme to vyslovit? Napadlo by nás to? Ne. Absolutně ne.
A nejdůležitější věc je ta, že pokud je systém uzavřený, kauzální a determinovaný, pak i naše závěry jsou determinované. Není možnost se na to podívat zvenčí. Tedy přesvědčení, že všechno je kauzálně determinované, je výsledek mechanického procesu, a tedy se tomu nedá věřit jako poznání. Jakékoliv poznání není ve skutečnosti poznáním, ale jen výsledkem dopředu daného procesu. To znamená, že není možnost říct, co je a není pravda. Vše o pravdě reality je jen výsledkem slepého řetězce. Ta teorie doslova vcucává, požírá sama sebe.
Pokud je subjekt sám součástka determinismu, jak může zkoumat sám sebe? Jednoduše nemůže. Pokud je tedy subjekt ten, kdo zkoumá systém zvenčí, například behěm duchovního nebo psychedelického prožitku, pak to boří tezi, že vše je absolutně deterministické.
Ale řekněme, že uvnitř systému nám iluze vytvoří pocit, že je svobodná vůle, a díky semináři přijdeme na to, že svobodná vůle není. Nebo řekněme, že přijme koncept měkkého determinismu, který v podstatě říká, že determinismus neruší význam věcí.
Co je pak pointa? Absolutně nic. Jirkova filosofie slibuje osvobození od pýchy, od lpění, od utrpení způsobeného iluzí já a pocitem, že jednáme. Na semináři se naučím, že vše je dané, a tak nemusím být na nic pyšný. (Pýcha je v deterministickém systému předem daná, ale to nevíme a proto to dejme stranou.) Zbavím se pýchy. Ale proč jen pýchy? Narodil ses jako milující člověk. No a? To je jen mozek a kauzální vlákna. Přežil jsi trauma. Proč to zmiňovat, je to jen mozek a kauzální vlákna. Pomohl jsi druhému v těžké chvíli, no a? Kauzální vlákna. Jsi sobec nebo vrah. No a? Kauzální vlákna. Tato nauka, důsledně aplikovaná, zplošťuje úplně vše. Nejen pýchu, ale i lásku nebo vraždu. Věrnost stejně jako zradu.
Ale řekněme, že přijmeme koncept měkkého determinismu, který v podstatě říká, že determinismus neruší význam věcí. Tedy to, jak se chováme ovlivňuje dění. Pak ale naše uvědomění, že „není svobodná vůle“ ztrácí hodnotu.
Jsou tedy věci, na kterých záleží. Co o tom rozhodne? Filozofie prázdného Já? O hodnotách se nerozhodujeme nikdy na základě metafyziky. Nikdo, nikdy. Když pomáháme blízkému, neděláme to proto, že jsme vyřešili rébus konečné reality a jsme si vědomi, že neexistuje Já a svobodná vůle. Z popisu toho, co je a jak věci jsou, nelze odvodit, co má být. Metafyzika totiž nedodá žádné hodnoty. Hodnoty přicházejí odjinud. Ze setkání. Z bolesti. Z krásy. Z umění.
Etika předchází ontologii. Nelze vybudovat metafyzický systém a pak z něj odvodit, jak žít. Život předchází teorii a přesahuje teorii.
Věda by mimochodem v této diskuze přispěla zajímavým vhledem. Náhoda je podle řady vědců totiž vepsaná do samotné struktury reality, není jen naší neschopností vidět kauzalitu ve složitém systému. Je velká pravděpodobnost, že náhoda existuje. Svět není jen bezpočáteční mechanický stroj akcí a reakcí
A pokud si přesto myslíme, že nám Jirkův postoj „není svobodná vůle“ pomůže k lepšímu životu, možná je dobré říct, že nepřijímáme často čistý postoj, ale celý balík, který obsahuje interpretaci tohoto přesvědčení, aplikaci, vtipného chlápka, komunitu lidí, wow psychedelické prožitky.
Ve skutečnosti existují studie, například zde nebo zde, které nejsou zas tak optimistické ohledně benefitů z radikálního přesvědčení, že svět je plně deterministický. Výzkum ukázal, že experimentální indukce přesvědčení o neexistenci svobodné vůle, (šlo o pouhé přečtení textu proti svobodné vůli) vedla k vyššímu podvádění a nižší ochotě pomoci druhým, vyšší agresivitě, nižší empatii a menší vděčnosti.
MEDITACE? A KTEROU MÁTE NA MYSLI?
Meditace? Dyť to je jasné. To každý ví. Zavřeme oči, dáme nohy jako vánočka a jedeme na výlet do svého nitra. V jednom ze svých videí Jirka říká: „v meditaci zjistíš, že se věci dějí samy, tedy já neexistuje“.
Kdo zjistí, že se věci dějí sami? Tento obrat stále předpokládá někoho, kdo zjišťuje a pozoruje. Pokud odstraníme subjekt i objekt nebude nic. Nemůže být proces. A nemůže být někdo, kdo tvrdí: „měl jsem prožitek bez subjektu“. To je jako říct: „nebyl člověk ani zmrzlina, jen proces ochutnávání zmrzliny.
Navíc, meditační tradice jsou v tomto velmi různorodé. Západ přijal monistickou neboli nedualistickou verzi východních meditací, na základě historického vývoje (orientalisté, teosofické hnutí). Z toho jsme udělali hlavní paradigma východních nauk. Skutečnost je ale jiná. Různé tradice v Indii, které meditují od pondělka do neděle, se vůbec neshodují na tom, co je to meditace a co je její výsledek.
Co myslí Jirka slovem meditace? Meditace je latinské slovo, které znamená přemýšlení. Křesťané slovem „meditace“ označovali přemýšlení nad texty Bible.
Orientalisté pojmem „meditace“ překládali různé techniky východních učení. Jógová dhjána byla patrně poprvé překládána západním pojmem „meditace“. Ale jógová dhjána je něco jiného než například mindfullnes. Nemá nic společného s vyprázdněním mysli. Jogíni, meditovali a přesto tvrdě kritizovali buddhistické závěry. Shankara meditoval, přišel s advaitou, přesto kritizoval buddhistický závěr. Raný buddhismus (putgalváda), učil meditaci a neměl učení o neexistenci já a předpokládal esenciální věčné „já“. Bhaktové v Indii meditovali, a jejich závěry byly radikálně jiné než závěry jogínů, buddhistů i advaitínů. A to nemluvě o křesťanské nebo židovské tradici (ne té interpretované skrze New age optiku). Výsledky židovských i křesťanských meditací jsou relační a s jinými závěry než, které nám dává Mahariši nebo Lámové v Tibetu.
Jeden z největších mystiků staré Indie, Ramanudža, by se neshodl s Ramanou Maharišim ani s Eduardem Tomášem. Kdo z nich tedy špatně meditoval?
Ve skutečnosti závěr „není žádné já“ není výsledek meditace, ale interpretace, která je získaná skrze paradigma, které si člověk osvojil (ať už vědomě nebo ne) před tím, než meditovat začal, a před tím než okusil žábu. Jirka Charvát bere jednu interpretaci (buddhistickou, okořeněnou neo-advaitou, ovlivněnou orientalismem a teosofií) kontemplativní zkušenosti a tváří se, že je to jediná možná a správná.
Na konci Jirkova videa o tom, proč nemáte žádné já, mě zaujala hláška: „Chcete se vysvobodit z vězení já? Přijeďte na víkendový workshop.“ To je, a říkám to bez ironie, fascinující. Celý text buduje přesvědčení, že já neexistuje, konatel neexistuje, svobodná vůle je iluze. A pak vyzve tebe, konatele se svobodnou vůlí, abys učinil rozhodnutí přijet za účelem svého osvobození. Každé slovo té pozvánky předpokládá přesně to, co celé video popírá.
A největší ironie je samotný název videa „Proč neexistuješ“. Je to psáno ve druhé osobě. Celý video oslovuje někoho. Argument o neexistenci já se nemůže obejít bez předpokladu, že existuje někdo, komu to říká.
ZENOVÉ ŠPLOUCHNUTÍ
Jste smutní? Zemřel vám blízký? Jirka vám ve svém videu pro TEDx vysvětlí, že vaše emoce jsou jen „prchavé elektrochemické šplouchance“. To je vtipně podaná extrémní forma disociace a popření. Emoce nejsou přece jen nástroje genů. Mají svůj význam. Jsou to vitální signály o našich potřebách, hodnotách a hranicích. V mnoha advaita duchovních systémech, kterými je Jirka inspirován, se s podobným tvrzením setkáváme často. Bohužel toto znevažování emocí může být krůček k odcizení od sebe sama, neschopnosti se orientovat ve vztazích a potlačování důležité zpětné vazby.
Ve starověké knize Bhagavadgíta (12.17) je popis osvíceného člověka jako někoho, kdo je plně odcizen od emocí. Doslova se tam píše, že takový člověk se nikdy neraduje ani nermoutí, když jej potká dobré či zlé. Slavný mudrc Šankara tuto pasáž komentuje: „Takový osvícený dokonce ani netruchlí při ztrátě milovaného.“
Jenže člověk, který se „nikdy nermoutí, když jej potká dobré či zlé“, zní spíše jako disociace, emoční plochost, ztráta empatie. Vlastně jsou to i typické rysy psychopatie.
Jirka v přednášce pro TEDx odvozuje z evolučního popisu, když říká, že emoce jsou tu proto, aby šířily geny a proto na nich nezáleží a nemají pravdu. Poněkud naturalistický omyl. Z faktu, že něco vzniklo za určitým účelem, nijak nevyplývá, že to v jiném kontextu nemůže mít zcela jinou hodnotu nebo „pravdu“. Oko vzniklo k přežití, to neznamená, že krása západu slunce, kterou vidí, je iluze, na které nezáleží.
Největší slabost je určitý protimluv. Na jednu stranu Jirka tvrdí, že vše je jen subjektivní příběh a že význam vzniká jen v hlavě. Na druhou stranu absolutizuje evoluční biologii jako objektivní a pravdivý rámec („skutečný“ důvod, proč cítíme emoce, je replikace genů). Proč ale zrovna tento meta-příběh? Zde je zásadní logická trhlina Buď je vše subjektivní příběh, a pak je jím i evoluční psychologie, anebo existuje nějaká objektivnější pravda, a pak nemůžu tvrdit, že „svět tam venku nemá sám o sobě žádnej význam“.
Proč by mi měl mozek „nakukávat“, že jsem výjimečný kvůli genům, když neexistují jiné subjekty, s nimiž bych soupeřil o rozmnožení? Celá teorie o evoluci a tlupách, postavená na interakci s reálnými druhými, se v Jirkovo solipsistickém vesmíru stává nesmyslnou. Myšlenka popírá sama sebe.
JAK SE Z TOHO VYMOTAT?
Té filozofii vědomí, která je v esoterických kruzích tak populární, chybí aspekt vztahu. Bez lásky (v tom nejširším smyslu, jako propojení s druhým, soucit s druhými, dotek, setkání) je filozofie prázdnoty a žádného „já“ a „ty“ jen chladná propast, do které je velmi snadné se zřítit a která nás může snadno udělat necitlivými a cynickými. I když to zaobalíme do humoru a „nadhledu“.
Klíčové je podle mě pochopení, že svět nemusíme nutně plně popsat a pochopit. Možná, že jakákoli snaha vytvořit „definitivní“ popis reality, je předem odsouzena k nezdaru a často nás dovede jen k mechanickému, deterministickému, nebo až nihilistickému pohledu na svět. Existence v sobě nese rozměr, který nikdy zcela nepochopíme. Můžeme se k němu přibližovat, hrát si s ním, dotýkat se ho, ale ne ho plně uzavřít do definitivní škatulky. Podobně jako v láskyplném vztahu nikdy druhého nepochopíme, a vlastně to ani není cíl. Vlastně ta odlišnost a nedosažitelnost druhého na nás klade nárok etiky a odpovědnosti. Což je klíčové sdělení židovského myslitele Emmanuela Levinase. Zrušení druhého nazval Levinas totalitou. Totalita znamená doslova úplnost, jednotnost. A odstranění druhého jako odlišného vede k egoismu – Já uzavřené samo v sobě (solipsismus) a z druhého člověka si dělá pouze zrcadlo nebo nástroj pro potvrzení vlastní identity.
Odlišnost druhého je základ pro dialog, kontakt, lásku. Kdyby odlišnost nebyla, nemohlo by dojít ke spojení. Jen díky odlišnosti můžeme vejít do vztahu a tvořit něco nového. A to je ten okamžik, kdy vzniká magie, o kterou podle mě jde. A díky tomu, že tuto magii nedokážeme uzavřít do systematické nauky, deterministického stroje, díky tomu, že ji nemůžeme plně poznat, si ponechává své kouzlo a krásu, nekonečnost, a tím i svou smysluplnost.
Druhý člověk je v Jirkovo pozici redukován na pouhý „objekt“, nástroj mého evolučního programu, na „imaginární konstrukt v tvý hlavě“. Skutečný zdravý vztah vyžaduje bezpodmínečné uznání celistvosti, jedinečnosti a vzájemnosti partnera v dialogu. V Jirkovo systému je zcela znemožněn. A v tom vnímám jeho největší nebezpečí.
Jirka mluví o osvobození, ale předkládá velmi uzavřený rámec uvažování, ve kterém je celý svět uzavřen v bublině jednoho „Já“, které nakonec ani neexistuje. Je to vlastně absolutní monolog bytosti uvězněné ve svém „soukromém vesmíru“.
Tento neo-buddhistický postoj, který Jirka Charvát a mnoho jiných moderních spirituálních učitelů zastává a šíří, je manifestem totálního egocentrického sebe-ospravedlnění, které je podle mě kořenem nějakého základního „zla“. Chápu, že pojem „zlo“ můžou mnozí chápat jako příliš vyhrocené. A nemyslím si, že lidé, kteří tento myšlenkový systém šíří nebo v něj věří, jsou zlý. Vůbec ne. Naopak, znovu velmi kategoricky říkám, že Jirku vnímám jako dobrého člověka. Je dobrým člověkem – ne díky tomuto světonázoru, ale navzdory jemu.
Nemyslím si, že každý, kdo koncept Jirky Charváta chválí, má nakročeno k disociaci a stane se z něj chladný robot. Základní stavební kameny reality jsou vztahovost, pluralita a dualita subjekt/objekt. A pro každého z nás je to natolik fundamentální, že to nelze ignorovat a obejít tak snadno. Můžeme si říkat, že neexistujeme, že jsme okurky ve sklenici, ale realita to bude ignorovat. budeme dál žít, prožívat svá dramata, milovat nebo nenávidět. Problém nastane v okamžiku, kdy si Jirkovo doktrínu příliš internalizujeme. Doktrína totiž říká něco, a něco jiného je svět, který prožíváme. Svět se pak pro nás stává klamem, který je potřeba překonat. A v tomto okamžiku může přijít konflikt a frustrace.
A pokud jste dočetli až sem a máte pocit, že jsem to celé popletl a nepochopil, nezoufejte. Podle Jirky Charváta je můj článek jen obsah vašeho soukromého snu. Takže moje nepochopení jsou jen vaše vlastní geny, které si ve vás šplouchly nesouhlasem.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
