Mnoho lidí se domnívá, že buddhistický koncept prázdnoty, známý také jako šunjata, je cílem mystických stavů, prožitků a hlubokých meditací. Pojďme se podívat, nakolik je tato představa ve shodě s tou původní buddhistickou.
Koncept prázdnoty systematizoval indický buddhistický filozof Nágardžuna, který žil ve druhém století. Nágardžuna byl doslova klíčovou postavou pro mahájánový buddhismus a jemu vděčíme za to, že se filozofie prázdnoty stala centrálním principem buddhismu.
Prázdnota však k Nágardžunovi nepřišla z nějaké hluboké meditace, vize či vnitřního probuzení. Prázdnota byla čistě důsledkem Nágardžunovy logiky. Nágardžuna byl totiž logický analytik. Nezabýval se žádnou meditační praxí ani mystikou. Ve skutečnosti tyto věci (včetně meditace) do značné míry odsuzoval a negoval.
Je proto ironií, že lidé často říkají: „Prázdnotu pochopíš až v hluboké meditaci a prožitku.“ Ale Nágardžuna, samotný objevitel a zakladatel této doktríny, používal jako primární nástroj rozum a logickou analýzu. Byl to logik, dialektik a polemik. Jeho hlavní texty jsou více argumenty než instrukce.
Nágardžuna byl navíc jedním z největších kritiků své doby. Jeho nejslavnější kniha Múla-madhjama-kakáriká je v podstatě jedna mohutná kritika takřka každé nauky, která se tehdy v Indii nacházela. Chirurgickou logikou odstraňuje vše, co mu přišlo pod ruku, včetně tradičních odnoží buddhismu. Bez milosti kritizuje sámkhju, jógu, advaitu, koncept nirvány, koncept Brahmanu, absolutna i átmanu. Vše rozebírá metodou zvanou prasanga, která odmítá jakoukoli vnitřní nebo nezávislou existenci jevů.
Ve své kritice jde do takových extrémů, že nakonec zpochybňuje i samotný jazyk a pojmy. Uchyluje se k vlastním seberozporům, kdy v podstatě svou logikou „sežere“ svou vlastní filozofii. A výsledek toho všeho nazval šunjata neboli prázdnota.
Slovo šunjata znamená doslova nicota; vychází ze sanskrtského šunja, což znamená nic, nula nebo prázdno. Díky filozofovi Nágardžunovi se prázdnota stala hlavním buddhistickým paradigmatem.
PRÁZDNÝ PŘÍBĚH
Jenže tím příběh nekončí, ale začíná. Buddhisté se záhy dostali do vážných sporů, protože nevěděli, jak vlastně tento koncept uchopit. Každý k němu přistupoval jinak. Vtip je totiž v tom, že Nágardžunova prázdnota není nauka, koncept nebo cíl. Je to logický a dialektický nástroj, kterým rozbíjel jakýkoliv koncept něčeho stálého, věčného a nezávislého.
Nágardžuna neříká „tady je prázdnota“, ale tvrdí, že vše je vztahové – nic neexistuje samo o sobě a nic nemá nezávislou podstatu. A to platí pro vše, co před něj postavíte. Tečka.
Hlavním důvodem vzniku konceptu prázdnoty byla snaha argumentačně porazit tehdejší indické nauky, které překáželi buddhismu, neboť podporovaly tezi nezávislé absolutní podstaty, kterou lze dosáhnout skrze introspekci. Nágardžuna tyto prožitky odmítal jako fata morgánu.
Jenomže co s tím? Nágardžunova prázdnota v sobě totiž nenese nic pozitivního. Konflikt je tedy vepsán již v jeho metodě a je přímým důsledkem toho, jak je prázdnota formulována – negativně, destruktivně a bez jakékoliv pozitivní ontologie. Prázdnota není definována jako „něco“, ale jako popření prakticky všeho pevného. Přičemž se tím popírá i samotná teze prázdnoty.
Hinduisté, védántisté i advaitisté buddhistický koncept prázdnoty označili za rétorický blábol. Ale i pro buddhisty samotné byl znepokojivý. Prázdnota sice ruší všechny pozice, ale zároveň se o ní mluví jako o nejvyšší pravdě.
NAPÍNAVÁ PRÁZDNOTA
To vedlo ke sporům uvnitř buddhismu samotného. Nágardžunovi stoupenci se rozdělili do dvou skupin. Jedni se postavili na stranu radikální prázdnoty jako negace. Tedy že prázdnota neguje všechno, včetně prázdnoty samotné (prasangika). Tato škola se později uchytila v Tibetu. V podstatě říká: „Nepotřebujeme tvrdit nic pozitivního, nepotřebujeme nic dokazovat. My jen ukazujeme, že vaše logické argumenty nedávají smysl.“ Cílem je zničit jakoukoli mentální oporu, o kterou by se mysl mohla opřít. To je sice zajímavý přístup, ale problém je, že se s ním v běžném světě nedá moc dobře fungovat.
A tak vznikla druhá skupina, která nesouhlasila s tímto příliš radikálním negativním rámcem a rozhodla se pro mírnější interpretaci (svátantrika). Tato škola věří, že k vysvětlení pravdy můžeme a musíme používat i pozitivní logické argumenty.
Sto let poté vzniká nová škola buddhistů – Jogačára. Ta Nágardžunu obviňuje z negativismu a nihilismu. Stanovuje, že vědomí nelze podmínit metodou prázdnoty. Tyto skupiny se spolu po celá staletí přely a nikdy nedošly ke shodě.
Nějvětší spor kolem prázdnoty probíhal v Tibetu. Tam vznikly dvě hlavní interpretace prázdnoty známé jako rangtong a šentong. Šentong prezentuje prázdnotu metaforicky a tvrdí, že existence má pozitivní ontologický základ, který je vnitřní a zářivý. Druhá skupina, vedená dalajlámovou školou Gelug, šentong tvrdě odmítá a prosazuje Nágardžunovu radikální prázdnotu – tedy že svět nemá žádnou stabilní podstatu.
Tento spor vedl nakonec k násilí a politickým represím. V 17. století nechal pátý dalajláma zničit všechny knihy šentongu a učení o pozitivní prázdnotě zakázal jako heretické. Tento zákaz přetrval takřka 300 let.
PROČ?
Proč se vlastně po celá staletí buddhisté kvůli prázdnotě hádali? Odpověď je docela jednoduchá. Nágardžuna svým konceptem nevyřešil (a možná ani nechtěl řešit), jak s výsledky jeho analýzy žít. Jeho projekt prázdnoty byl ryzí dekonstrukcí, kterou používal k porážce konkurenčních nauk. A prázdnota je ten nejpřísnější kritik.
Ale jakou to má funkci pro život na zemi? Upřímně žádnou. Buddhisté nemají kladný vztah k životu a existenci, i když se tomuto nařčení urputně brání. Jejich racionalizace „prázdnota není nihilismus“ vyžaduje však hodně náročně mentální gymnastiky.
Představte si hudebníka, který s láskou svírá svůj nástroj. V tu chvíli k němu přistoupí Nágardžuna a s neúprosnou přesností začne dekonstruovat jeho umění. Ukáže mu, že struny jsou jen pomíjivá hmota, dřevo nástroje je jen dočasné seskupení buněk a samotný tón není ničím jiným než mechanickým vlněním, které mizí vteřinu poté, co vzniklo. Nic z toho nemá stabilní hodnotu.
A pak řekne: „I ty, kdo se nazýváš hudebníkem, jsi jen shlukem vzpomínek a naučených pohybů. Protože vše je prázdné.“ Hudebník si řekne: „Ok, díky, a co teď?“ A Nágardžuna by začal dekonstruovat i samotnou otázku.
Buddhistická šunjata je negativní analýza dovedená do naprosté absurdity. Pro život, vztahy, hudbu či lásku je nepraktická. Není v ní prostor pro nic pozitivního. Proto buddhisté intuitivně inklinovali k vytváření kladných konceptů jako je buddhova podstata, zářicí prázdnota atd. Jenže jakýkoliv kladný koncept byl považován za zradu samotné nauky. A to přirozeně vytvářelo tlak a konflikt uvnitř buddhistického organismu.
NEW AGE OBRACÍ LIST
Naštěstí máme esoteriku. Buddha se stal na Západě doslova duchovní celebritou. Leč to, čemu dnes říkáme buddhismus, je jeho romantická, idealizovaná verze, kterou na Západě zkonstruovali teosofové, hnutí New Age a esoterika.
Ti si termín prázdnoty vyložili po svém. Prázdnota se v moderní esoterice definuje v pozitivních termínech jako potenciál. Jako ticho, ze kterého se rodí hudba, nebo prázdný papír, na kterém vzniká příběh. Tyto volné a poetické interpretace jsou sice inspirativní, ale s původním úmyslem buddhistických logiků prakticky nijak nesouvisí.
Tak jednoduché to je.
Nágárdžunova buddhistická prázdnota v podstatě říká:
„Poezie na papíře jen překáží vnímat prázdný papír“.
Navrhuji jinou perspektivu: „Poezie dává smysl prázdnému papíru“.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
