Dnes na mě vybafl v online prostoru nečekaný text, v němž vlivný autor obhajoval krátkou, povinnou vojenskou službu pro všechny muže i ženy. Dejme stranou ten nápad. Mě ten článek přivedl k jiné důležité myšlence.
Článek měl masivní přijetí. Ale vlastně nejzvláštnější, až děsivé, pro mě bylo, jak samozřejmé to lidem připadalo a to, že si autor ani většina komentátorů vůbec nekladli otázku etiky.
Zajímavé bylo, že v komentáři autor ještě dodal, že je to jen návrh, který by si samozřejmě museli občané odhlasovat.Jenže o těle druhých se nehlasuje. Je zde etická hranice, kterou nelze překročit pomocí hlasu většiny.
Co mě zaujalo, bylo, jak přátelským a nadšeným tónem to bylo psané. Vize vojny zde byla vyobrazena skoro jako zábavný bojový skautský tábor, který bude šlechtit svaly i ducha našeho národa.
TOTALITA
Ale jak víme z historie, ta nejnebezpečnější forma totality je ta, která je tvořena dobrým úmyslem a která si o sobě nemyslí, že je totalitou. Na piedestalu ideologií možná seděli zlomyslní vůdci, ale totality jsou vždy primárně budované dobrými lidmi, kteří jednají s těmi nejupřímnějšími úmysly.
Komunisté a nacisté, kteří budovali totalitní systémy, nebyli nějací skřeti z podsvětí. Byli to obyčejní hodní lidé z vyspělých zemí. Německo bylo absolutní kulturní a intelektuální velmocí, která zásadně formovala západní civilizaci.
Možná se zarazíte, proč hned tak silné slovo „totalita“.
V jednom ze svých minulých textů jsem zmínil francouzského filozofa Emmanuela Levinase a jeho definici totality, kterou považuji za velmi hlubokou. Totalita ve svém jádru totiž není ideologický program nebo politický režim, to je jen sekundární důsledek. Totalita je způsob, jak vidíme druhého a jak o něm uvažujeme.
Slovo totalita znamená úplnost, celistvost, jednotnost, všechno. V Levinasově smyslu je kořen totality ve snaze sjednotit vše odlišné do jednoho celku. V tom nejhlubším základu je totalita neschopnost vidět druhého jako plně odlišného. Je to vlastně snaha redukovat druhého na své záměry a očekávání. Totalita je snaha sjednotit druhé podle mého „já“, podle vzoru.
Všechno, co je „jiné“, „cizí“, „odlišné“, se snažím převést na něco, co už znám, co patří do mého systému, do mé kategorie. Když potkám druhého člověka, totalitní myšlení ho okamžitě zaškatulkuje: „Aha, občan.“, „Aha, mladý muž nebo žena, vhodný pro vojnu.“, „Aha, dítě. Vím, co je pro něj dobré.“
Levinas tento přístup označil za kořen násilí. Vlastně ho násilím doslova nazýval. Násilí pácháme na druhém už tím, že mu nedovolíme být ve své nekonečné jinakosti. Levinas šel dokonce tak daleko, že za násilí označil i snahu druhého uchopit do svých pojmů. Neboť i to je forma egoismu, kde je „Já“, které chce vše ovládnout, pochopit, a tím druhého vlastnit.
Je to filozofická myšlenka, nikoliv právní. Proto si může dovolit zůstat v takto radikální formě. Asi by nikdo neuspěl s obviněním: „Pan Novák se mě snažil pochopit a definovat.“ Je to uvažování o násilí a totalitě v tom nejhlubším psychologickém smyslu.
V tomto bodě se s Levinasem plně shoduji. On etiku chápe jako nekonečnou odpovědnost za druhého. Etika podle něj předchází každou politiku, každý systém, každou ideologii nebo náboženství. A žádné „odhlasování“ nebo „vyšší dobro“ nemůže tuto prvotní etickou rovinu přebít, protože by to znamenalo obětovat konkrétního člověka abstraktnímu systému.
To je podle mě strašně silná a důležitá myšlenka. A pro mě osobně výchozí etický bod, ze kterého vycházím.
Není to absolutní pacifismus. Nevylučuje obranu. Pokud moji rodinu na ulici přepadne útočník, budu samozřejmě dělat vše pro její ochranu. Ale nevezmu si nevinného člověka jako štít a zbraň.
Útočník, proti kterému se bráním, je někdo, kdo zcela ignoruje a popírá etiku. Ale popírá ji proč? Patrně proto, že jako dítě nebyl viděn, nebyl milován, byl týrán, traumatizován – přivlastňován.
NEKRÁST
Před několika lety jsem se účastnil terapeuticko-prožitkového víkendu, kde se během jednoho hlubšího prožitku objevoval opakovaně motiv „nekrást“. Mělo to skoro až náboženskou formu nějakého přikázání. Já si u toho vzpomněl na jógový princip ašteja (nekradení).
Krást je špatné, to víme odpradávna, ale v tom hlubším prožitku mě překvapilo, že se pojem krádež vůbec nevztahoval na věc. Viděl jsem jeho nejzazší psychologickou podobu. Krádež byla snaha odejmout z člověka jeho jedinečnost a přivlastnit si jej skrze svou snahu ho zarámovat do svého světa. Ukrást někomu jeho jedinečnost, jeho „já“, jeho Tvář.
To bylo tenkrát pro mě něco nového. Skoro metafyzický zločin, který není vidět a často jej nelze odčinit. Je to snaha udělat z druhého pouhý objekt v mém světě. To je to, co dělá každá totalitní ideologie a každý akt nucení. Krade člověku právo být sám sebou, se svým vlastním svědomím a příběhem.
A bohužel to se děje i velmi často v těch nejzranitelnějších vztazích – mezi rodičem a dítětem. Pokud rodič své dítě vidí jako svůj obraz, svůj projekt, dítě se samo začne ztrácet v rodičově projekci.
Dítě není viděno a dostává signál, že druzí (ať už rodiče, učitelé, autority, stát) vědí lépe než on sám, kdo je a kdo má být. A dítě se prostě naučí stejným způsobem vidět druhé. Koneckonců, kdo jsou všichni ti narcističtí politici, které tak nemáme rádi? Jsou to děti, které nebyly viděny a milovány.
Guru, který prohlásí, že zná tvé pravé já lépe než ty sám, provádí přesně tuto krádež. Nebo monistický rámec, který říká, že vše je jedno a individualita je iluze, provádí tutéž krádež na filozofické rovině, protože unikátnost je prohlášena za omyl, který je třeba vymazat.
U rodiče je to obzvlášť smutné, protože je to tak křehký vztah. Rodič může být pečlivý, inteligentní, hodný, ale pokud vidí dítě jako rozšíření sebe sama, jako zrcadlo nebo nástroj, vzniká skrytě narcistická dynamika vztahu. Druhý existuje do té míry, do které potvrzuje obraz. Přestane-li ho potvrzovat, vztah chladne. To je loupež, která probíhá v pomalém tempu, neviditelně, léta a často pod rouškou péče.
Instrumentalizace, tedy použití člověka jako štít, jako odvedence, jako pracovní sílu, je jen brutálnější verze téhož, protože říká: tvoje unikátnost je irelevantní, důležitá je tvoje funkce.
Celý můj filozoficko-psychologický projekt, ať už je to kritika monistických rámců, obhajoba relační ontologie, práce s lidmi v náboženských kultech, vzdělávání, výchova atd., je v jádru jedním opakujícím se postojem, kterým se snažím říct: Vraťme lidem to, co jim bylo ukradeno. Vraťme jim jejich neuchopitelnou unikátnost. A neberme to svým dětem.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
