Před pár lety, při jednom setkání s přáteli, jsem v jistém okamžiku s nadšením prohlásil: „Smyslem života je přece úsměv druhého a dělat druhým radost. Není to tak?“ Předpokládal jsem, že s tím se nedá nesouhlasit. Jenže hned dva přátelé se ohradili se silným protiargumentem. Namítli, že pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by naše vlastní bytí bylo podmíněno radostí druhých. No, a bytí musí být přece spokojeno a naplněno samo v sobě, ne? Pokud potřebuje potvrzení zvenčí, tak není celistvé.
Musel jsem uznat, že to byl silný argument a netušil jsem, jak na něj odpovědět. Na jedné straně jsem cítil něco smysluplného v tom, co jsem řekl, ale přitom jsem si musel přiznat, že kamarádi mají dobrou pointu. Vždyť celá východní filozofie i mnoho dalších tradic mluví o čistém bytí, které je celistvé a spokojené samo v sobě. Tato pozice by se celá rozpadla, kdybych si své úplné bytí musel doplňovat skrze druhého.
Vlastně nakonec tahle nevinná událost docela zásadně změnila můj vztah k introspektivním filozofiím. Začal jsem se totiž ptát, zda moje přesvědčení „dělat druhým radost jako smysl života“ vůbec argumentačně obstojí vedle mohutné tradice čistého, soběstačného bytí. Napadlo mě, zda ta moje pozice není skutečně jen hipísácký sentiment, nebo snaha si skrze druhé potvrzovat vlastní nejistou existenci.
Jenže postupně se mi ukázalo, že v tom mém zdánlivě naivním sentimentu je přece jen skrytého něco hodně zásadního, co jsem dříve nedokázal dobře formulovat.
Slýchávám často mluvit o vlastní vnitřní vyrovnanosti nezávislé na druhých, o svém nehybném, izolovaném bytí, o absolutní svobodě, kterou nacházíme kdesi uvnitř v jádru toho nejhlubšího v nás. Mnozí mluví podobně o lásce jako o vnitřním zdroji, ke kterému se sami obrací bez potřeby druhého. Žádný druhý pak není potřeba. Dává to smysl?
Jak se to vezme. Mě toto paradigma přestalo smysl dávat. Vysvětlím proč.
Toto paradigma je všudypřítomné. Má dopad na reálné postoje. Když se například zmíním o psychedelikách, řada lidí namítá: „Já nepotřebuji pomoc zvenčí, já si k tomu umím dojít sám.“ Nepotřebuji rady, knihy, vnější pomoc, protože dojít si k něčemu sám je cennější než to přijmout odněkud venku. Slovo vnější je takřka synonymem povrchnosti. Proto je v tomto paradigmatu autonomie, soběstačnost a nepotřebnost považována za vyspělost.
TEST TRPÍCÍHO DÍTĚTE
Tehdy jsem si začal stále jasněji uvědomovat, že mnohé duchovní tradice (jak ty moderní, tak i některé tradiční) nesou v sobě skrytý narcistický prvek. Snahu izolovat sebe sama. Definovat bytí, které nevyžaduje vztah a které je o sebepotvzení.
Pak jsem si ale položil otázku: Co by se stalo, kdybych dosáhl plného, spokojeného bytí, osvícení? Byl bych vyrovnaný, spokojený ve svém hlubokém pravém „Já“, a vedle mě by najednou trpělo malé dítě? Udržel bych si svůj neotřesitelný klid? Pokud ne teze neplatí. Pokud ano. Co by to znamenalo?
A tak mi došlo, že skutečná spokojenost je ze své podstaty vztahová. Není uzavřená v jednotce izolovaného bytí. Vlastně mi došlo, že bytí samo o sobě je vztahový termín. Že nic jako ryzí, čisté, samotné nevztahové bytí nemůže již z definice existovat.
Někdy je zde snaha to vyvážit. Tedy: ani narcistní izolovaná soběstačnost (nic zvenčí mě nemůže ohrozit), ale ani neustálé potvrzování si sebe skrze druhé. Protože pokud by moje štěstí bylo podmíněno tím, že se ten druhý usměje, pak jsem skutečně otrokem vnějšího světa a toho druhého. Přirozeně člověka napadne to hezky vyrovnat – na jednom pólu ubrat, na druhém přidat.
Hmm, to stále není ono. Pojďme s úvahou ještě trochu dál.
MAGIE SEBEPŘESAHU
Kdysi mi člověk s diagnostikovanou depresí vyprávěl o svém psychedelickém prožitku. Řekl mi, že si díky prožitku uvědomil, že štěstí nenajde nikde tam venku. I kdyby odešel na světa kraj, štěstí by na žádném místě nezískal. Tohle je ostatně základní předpoklad, na kterém stojí snad každá introspektivní tradice a který vám potvrdí každý duchovní kouč i terapeut.
ŠTĚSTÍ NENÍ NIKDE VENKU MIMO VÁS!
To je mantra, kterou zná každý duchovní začátečník.
- „Jestliže ale štěstí není venku, kde tedy je?“
- „No přece uvnitř. Kde jinde.“ Odpověď je jasná.
- Jenže není to magické „uvnitř“ jen druhá strana stejné mince? Jen další past?
Než se rozhodnete to štěstí hledat uvnitř, možná se zkuste zamyslet, co když není ani uvnitř ani venku. Co když je ve vztahu?
To mi dává větší smysl. Bytí samotné je totiž vztahový proces. Jsem přesvědčen, že vztah je to kouzlo a klíč.
A ono to jde ještě dál. Došel jsem k přesvědčení, že hluboké naplnění se neděje automaticky ve vztahu. Všechno se totiž děje ve vztahu. Vztah nemusí být vždy naplňující. Tím se stává až v přesahu sebe sama, v okamžiku, kdy jdu k druhému. Což je vlastně úplný opak introspektivních tradic, které nám říkají: „Najdeš to uvnitř.“ Ale zároveň neříkají najdeš to venku.
PSYCHIATRŮV PŘESAH
Nedávno jsem poslouchal rozhovor s jedním českým psychiatrem, který pobízel k zamyšlení se o sebepřesahu. Správně definoval problém, že když se zabíráme sami sebou, časem to přestane fungovat a to už z holého faktu, že je naše existence konečná. Jeho návrh sebepřesahu byl však mechanistický a neosobní. Pobízel k uvědomění toho, že jsme součástí nějakého většího celku. Tento druh sebepřesahu ale podle mě nefunguje, přinejmenším to není sebepřesah, který mám na mysli.
Psychiatrův návrh je vlastně přesunutí z malého já do většího já, ale je to pohyb který mě stále vrací do středu mě. V podstatě říká, že jde o „já“, jen v širším záběru. Jsem jako kapka, která sebe chápe jako součást oceánu, už se nemusím zaobírat jen sebou jako malou kapkou, ale větším celkem. Je to snaha správně pochopit strukturu reality a ulevit si od tíhy sebe-střednosti. Jenže i toto je stále mé uvědomění. Je to holistické rozšíření ega, které nevede k transcendenci a naplnění, které mám na mysli.
Chybí zde zásadní duševní napětí mezi mnou a tím, co mě přesahuje. To napětí, o kterém mluvím předpokládá vztah a skutečnou odlišnost. A to v psychiatrovo návrhu chybí. Smysl nelze nalézt v sobě ani v uvědomění sebe jako části celku, ale jedině ve směru k něčemu nebo někomu, kdo je skutečně a ryze jiný. Není to splynutí a pohlcení do něčeho většího, ale zaměření ven k tomu, co nekontroluju a co mě neredukuje zpět na mě samého. A to je co?
Tím je druhá osoba, kterou mohu oslovit a setkat se. A bez tohoto oslovení nemůžeme mluvit o přesahu, je to jen přesouvání nábytku ve stejném pokoji.
(NE)NARCISTICKÁ LASKAVOST
Jiný člověk s depresí mi vyprávěl, jak se snaží být tady pro druhé. Snaží se být hodný, vtipný, rozdávat lásku a radost, a přesto se cítí prázdný. Jenže ono nejde o to druhého rozesmát, abych si pak mohl říct „jsem vtipný“. Nepřicházím k druhému se svým pokladem, který mu velkoryse předám, abych si tím potvrdil, jaký jsem štědrý dárce. To je v podstatě skrytě narcistický mechanismus.
Naplnění a sebepřesah nepřichází navíc jen přes radost a smích, ale paradoxně i přes utrpení. Jako v příkladu s trpícím dítětem. Přichází v okamžiku, kdy druhého přestanu vnímat jako kulisu svého vlastního příběhu a uvidím ho jako někoho skutečně jiného. Někoho, koho nemůžu vlastnit. V takový moment jednoduše zapomenu na sebe sama, vidím druhého jako nedosažitelného, který ale ve mě probouzí péči a lásku. Tento sebepřesah je naplňující a vzácný, neboť i péče, láska mohou mít skrytě narcistickou dynamiku, kdy nejde o druhého, ale o „já“.
TRIUMF NAFOUKNUTÉHO EGA
Mnohá učení mluví o smrti či ztrátě ega jako o vrcholném stavu, který bývá spojován právě s hlubokou láskou. Tyto prožitky respektuji, jen si myslím, že při jejich interpretaci dochází k jistému významovému posunu.
A když už jsme u toho ega. Jen pro zajímavost: Slovo „ego“ se v moderní západní terminologii poprvé objevilo v anglických překladech Freudových textů, kde německé das Ich (doslova „Já“) dostalo latinský háv, protože to znělo více vědecky a lékařsky. Slovo ego tedy znamená „já“. Nic víc.
A co s tím dělají introspektivní nauky? Říkají nám: „Rozpusť své ego a najdi své vyšší Já.“ Ale to jsme opět u inflace ega. Ego se nerozpouští, ale nafukuje do kosmických rozměrů. To je skrytý duchovní narcismus. I když může být dočasně uspokojivý, jsem přesvědčen, že právě on je jedním ze zdrojů duchovní vyprázdněnosti.
To už jsme jen kousek k oblíbenému narcistnímu konceptu (solipsismu): „Všechno a všichni jsou jen projekcí mé mysli. Já jsem středem vesmíru, všechno se točí kolem mého duchovního růstu.“ A druhý? To je jen objekt mé mysli, zrcadlo mého vlastního já.
Jenže podobné skrytě narcistické koncepty nenajdeme jen ve spiritualitě. Prostupují terapeutickou kulturou, výchovnými modely, vzdělávacími systémy a bohužel jsou skryté i v aktech lidumilství.
─•✦•─
A o tom bude můj další článek, na kterém už nějakou dobu pracuji.
Budu v něm zpochybňovat velmi sílící názor, že za psychickým úpadkem dětí a mladých lidí stojí především TikTok, Minecraft a spol. Pokusím se ukázat, že existuje problém hlubší, méně viditelný a společností doslova prosycený. Tím je právě skrytý narcismus.
Najdeme ho ve školství, v některých výchovných metodách, a co je možná nejzajímavější; není vůči němu imunní ani svobodné školství, ani respektující výchova. On se totiž často tváří právě jako správnější než správnost
Objednal jsem si k tématu několik knih (na jednu čekám už snad měsíc) k prostudování tématu, takže to ještě chvilku potrvá než to dopíšu. Některé dobré věci prostě nelze uspěchat. Bude to dlouhé a hutné, ale podle mě velmi důležité téma.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
