Aneb když spiritualita vymazává druhého
Když mluvím o narcismu ve spiritualitě, nemám na mysli esoterické bláboly. Ani karikaturní obrázek člověka s nafouknutým egem, který se naparuje svým osvícením a dává ostatním sežrat svou „vysokou úroveň vědomí“. To je jen špička ledovce a pro tento text nepodstatná.
Dejme také stranou téma narcistické poruchy jako klinické diagnózy. Pojďme ke kořeni a ptejme se, co je narcismus ve své nejhlubší definici? Narcismus je pohyb, kdy se „já“ uzavírá samo do sebe a odmítá přesah (transcendenci) k druhému. Je to uzavřený kruh. Je to filtrování světa a vztahů skrze své já. Svět je pro vnitřní narcistickou orientaci jen zrcadlem sebe sama.
Kromě typického grandiózního nafouknutého narcismu, který je oblíbeným tématem, existuje i skrytá forma narcismu, někdy také vulnerabilní neboli zranitelný narcismus. Ten je záludnější, neboť vulnerabilní narcista je často tichý, introvertní; ve svém životě může být zodpovědný, pečlivý a jeho chování vykazuje profil chování, který může vypadat i správněji než správnost.
Duchovní narcismus je jeho specifická variace. Ten ale není okrajovým selháním několika pokřivených jedinců, kteří špatně pochopili slova velkých mistrů. Můj názor je v tomto poměrně neobvyklý. Jsem totiž přesvědčen, že narcistický design je často vepsán velmi hluboko do základních premis i těch velkých duchovních nauk, ke kterým má svět vybudovanou tu nejzbožnější úctu.
já, JÁ A JEŠTĚ VĚTŠÍ JÁ
Zdravá vztahová dynamika, je cesta ven ze sebe k druhému. Je to schopnost vidět druhého a umět aspoň na chvilku zapomenout na sebe. Duchovní nauky přednášejí často přesně opačný pohyb:
- „Jdi do sebe!“
- „Vše podstatné máš už v sobě.“
- „Hledej své pravé já!“
- „Rozpusť své já do vyššího já.“
- „Jsi všechno a vše je v Tobě.“
- „Svět je projevem tvé mysli.“
Pak zde máme doktrínu totálního splynutí, která je součástí nauk, kterou se odvážím označit také jako skrytou formu narcismu. V psychologii se tomu říká „fúzní“ nebo „symbiotická“ touha. Ta je hlubokou potřebou splynout s něčím přesahujícím, ať už se světem nebo s druhou osobou.
Skrytý narcismus je vymezován křehkým egem a hlubokým pocitem méněcennosti, jenž vzniká velmi často jako důsledek narušených vztahů v raném období života. Člověk s tímto nastavením nepotřebuje druhého, kterého by přijal jako opačný pól, neboť opačný pól je neuchopitelný a tím nese riziko, nebezpečí. Potřebuje takového partnera, se kterým by mohl zcela splynout, aby skrze něj získal ten totální pocit bezpečí, ve kterém mizí risk a neuchopitelná odlišnost druhého.
Jenže svět je ve své nejhlubší podstatě vztahový a před druhými prostě nelze utéct. Člověk chycený v této pasti si proto vytvoří patologický vzorec, ve kterém jsou péče a láska podmínkou k tomu, aby nebyl odmítnut. Druzí jsou jako komparz v jeho vlastním filmu.
A z tohoto úhlu vnímání vznikají oblíbené spirituální teze, které odrážejí narcistický mechanismus:
- „Svět je jen obsah mojí mysli.“
- „Bůh je mé vyšší „Já“.“
- „Druzí nejsou opravdoví druzí, jsou jen objektem, který se vynořuje v šumu mého vědomí.“
Je to útěk před tíhou vztahů, protože vztahy prostě vždy ponesou riziko ztráty, odmítnutí, bolesti, zklamání a zodpovědnosti. Skutečný vztah s autonomní bytostí se stává hlubokým ohrožením. Je pro člověka nesmírně těžké snést, že druhý člověk je mimo jeho vůli. Každý projev jinakosti ze strany druhých, ať partnera či dítěte, zažívá zranitelný narcista jako drtivé odmítnutí své osoby.
Spirituální systémy se toto snaží obejít skrze narcistický pohyb, který tvoří mnohdy přímo jádro nauk spirituálních tradic. Tyto nauky, které slibují stav trvalé blaženosti, rozpuštění v absolutní lásce a eliminaci veškerého rizika, nabízejí přesně to, po čem skrytý narcista touží, a tím je dokonalé psychické děložní prostředí.
Slib „plného pohroužení“ totiž nabízí stav, kde žádný Druhý neexistuje, neboť „já se stává vším“, „já jsem Absolutno“, „já jsem příroda“, „jsem Bůh“. V tomto stavu nehrozí, že se objeví druhý, který je úplně jiný, neuchopitelný. Druhý, kterého nemůže mé nekonečné vědomí spolknout. Druhý, kterému nerozumím. Druhý, před kterým mě váže zodpovědnost. Druhý, který mě může milovat, ale i zranit. Druhý, který mě může držet, ale i opustit.
Jenže všechna tato rizika a jinakost druhého jsou prostě součástí světa, podmínkou toho, aby se mohla objevit láska. Podobně jako hudba musí umožnit faleš, aby mohla vzniknout harmonie.
Spirituální systémy se to snaží vyřešit tím, že postulují opět lásku skrze narcistický manévr a vytvoří univerzální lásku, která nepotřebuje druhého – lásku, kterou vlastním sám v sobě, která je mým vlastním zdrojem.
„Já jsem láska“ je psychologický podvod a jeden z nejhlubších narcistických výroků. Říkám s upřímnou otevřeností. Proč to tak je? Druhý je odlišný, je nepoznatelný, a to mě ohrožuje. Člověk v tomto nastavením hledá lásku, která zcela maže veškerá rizika. Je to jako hledat hudební nástroj, který nedokáže zahrát chybnou notu. Byl by to ještě hudební nástroj?
PROSTĚ DOKONALOST
A tak se zrodily monistické myšlenky, kde vše se odehrává v uzavřené monádě, kde není pohyb ven. Svět a fyzično se v těchto učeních stává klamem nebo jiným případě prostředkem mého osvícení. A cílem je stav dokonalého bytí, kde není žádné riziko, kde je vše věčné, blažené, dokonalé, osvícené, bez bolesti, bez smrti, bez pomíjivosti. A vše pokryté láskou, kterou si užívá „Nekonečné Jedno“, které nepotřebuje druhého.
Láska je ale přesný opak. Láska směřuje ven k druhému. Láska je ze své podstaty vztahový akt. Je to most mezi mnou a světem, mezi mnou a druhými. Když druhého vymažeme, nezůstane nám láska. Když duchovní systémy říkají „Všechno najdeš v sobě, láska jsi ty“, je to vlastně způsob, jakým slibují člověku zůstat v bezpečí své ulity, protože vztahy a pouta jsou nebezpečné.
A říkají to takto explicitně:
- „Vzdej se všech pout.“
- „Připoutanost je iluze.“
- „Vztahy jsou pomíjivé.“
- „Vše pomíjivé je jen zdrojem utrpení.“
- „Buď neutrálním pozorovatelem.“
Komplikace však nastává v momentě, kdy si člověk zvnitřní takovou nauku a přitom vkráčí do života. V hlavě mu jede „Jsem jedním jsoucnem“, ale žije ve světě, kde naráží na druhé, kteří nemají jeho perspektivu. Navzdory všem snahám o rozpuštění se vrací prázdnota.
Byl jsem účastníkem několika terapeutických programů, kde jsem měl možnost opakovaně pozorovat zajímavý fenomén. Někteří lidé (s hlubším vztahovým problémem) během hlubších relaxací vnímali silný pocit splynutí. Ukázalo se, že pro takové traumatizované jedince to byl obrovský pocit úlevy až s léčivým přesahem. Možná poprvé v životě tito lidé zakusili skutečný pocit bezpečí. Avšak u těch, kteří dále nepracovali se vztahovým rozměrem života, byl tento efekt úlevy dočasný, až překvapivě krátký. Někdy jsem mohl smutně pozorovat, jak velmi rychle se do duší těchto lidí opět začala vkrádat prázdnota a opět se uzavírali zpět do skryté narcistické smyčky.
KOSMICKÁ LÁSKA? ODSAĎ PODSAĎ
Nedávno jsem četl text slavného duchovního mistra, který vyzdvihoval důležitost lásky a laskavosti. Jenže pak učinil nečekaný úskok. Prohlásil, že v okamžiku osvobození je potřeba lásku opustit, neboť láska spadá do světa duality a proto je jen prostředek k vyššímu abstraktnímu stavu osvobození nerozlišeného vědomí.
Láska jako prostředek k vlastnímu osvobození? Hmm. Dá se to vůbec ještě nazývat láskou? Pokud je vztah a láska nástrojem pro vlastní osvobození, pak pochybuji, že mluvíme o skutečné lásce. Je to touha po lásce, která se láskou nakonec nikdy nestane, protože likviduje partnera. Dělá z druhého prostředek, který se nakonec stává nepotřebným.
TRANSCENDENCE
„Rozpusť své nižší já do vyššího Já“ je heslo, které jsem slyšel vyhlašovat nesčetněkrát. Zní jako sofistikovaná transcendence, přitom je to ve své podstatě jen nafukování já do kosmických rozměrů.
Jiní nabízejí sofistikovanější transcendenci, která spočívá v uvědomění, že jsme součástí něčeho většího. Jenže ani to není transcendence já, ale další ego inflace. Tvrzení, že jsem součástí vesmíru, který si uvědomuje sám sebe, v sobě skrývá obrovskou grandióznost. Je to opět velmi narcistický obrat.
Co tedy myslím tím, když říkám „přesah“ nebo „transcendence“ sebe sama? Skutečná transcendence nastává tehdy, když potkám reálného, autonomního člověka (partnera, dítě, cizince), který je jiný než já. Nazval bych jej „odlišné Ty“. Je to „Ty“, které má jiné potřeby, a já udělám vědomé rozhodnutí ustoupit ze středu vesmíru, abych udělal místo pro něj.
Uvědomění si, že jsem součástí většího celku, mě mnoho nestojí. Skutečná sebe-transcendence je vztahový akt, který může zahrnovat jak lásku, tak bolest. Je to akt, při kterém dobrovolně opouštím bezpečí své vlastní mysli, abych se otevřel nepředvídatelnému světu a reálným lidem.
Být součástí velkého celku má ještě další problém. Tomuto pseudo-přesahu chybí osobní rámec. Realita se stává objektem, orlojem, ve kterém je každý nějakým mechanickým kolečkem. Jakmile sám sebe definujeme jako součástku mechanismu, zbavujeme se své osobní povahy, která je dle mého názoru právě tou magií, tím zázrakem existence.
Zajímavé je, že nacházíme spirituální systémy, od platonských po indické, které otevřeně neosobnost prezentují jako nejvyšší stav skutečnosti. Některé nauky v Indii měly pro to technický pojem Nirguna Brahman – Neosobní absolutno. Toto neosobní jádro existence bylo nadřazeno osobnímu božstvu.
Jejich koncept vycházel z chápání, že sféra osobních vztahů, emocí a individuálního já je nižší, zatímco na samém vrcholu trůní „čisté, neměnné a věčné“ neosobní Vědomí. Přesně to „Vědomí“, které je absolutně prosté nevědomosti, je nečinné, je neutrálním svědkem. Hrozba bolesti ze vztahu je tak eliminována. Je to opět příslib absolutní imunity před zraněním.
Zajímavé je, že již ve staré Indii byla tato idea kritizována řadou mystiků. V Indii vzniklo dokonce obrovské hnutí zvané bhakti a dvaita, podle nichž byl nejvyšším vrcholem vztah – dynamická, láskyplná hra mezi duší a Bohem.
I na Západě můžeme najít podobný protest. Myslitelé, kteří vzešli z židovské komunity, jako Martin Buber nebo Emmanuel Levinas, otočili celou tuto metafyziku naruby. Ukázali, že nejvyšší formou transcendence není únik do neosobního vesmírného stroje, ale moment, kdy se podívám do tváře druhému člověku a pocítím, že není objektem mého vědomí, ale někým, kdo je plně odlišný než já. Někým, koho nemůžu nikdy plně pochopit, plně pojmout do svého rámce, ale s kým se můžu setkat. Toto posvátné setkání neprobíhá díky sjednocení, ale právě jen díky odlišnosti.
─•✦•─
Cítím ještě jako nutnost objasnit, že konkrétní příklady, které v textu popisuji, mají za úkol ilustrovat narcistický mechanismus v jeho radikálních projevech. Avšak vůbec z mého textu nesmí vyplývat, že lidé věřící v tyto spirituální směry jsou nutně narcisté. Také jsem přesvědčen, že neexistuje na světě stoprocentní, absolutní narcista. Tato dynamika se vždy pohybuje na širokém spektru, přičemž určitou míru narcistických potřeb či obran si v sobě nese každý z nás.
Nejde o to nahradit jeden radikálně chybný ideál jiným dokonalým. Jak jsem se snažil vysvětlit, vztahovost je vždy nedokonalá. Není to další cesta k absolutnímu osvícení. Ta nemožnost dosáhnout dokonalosti ve vztahové sféře je klíčová.
O čem jsem však přesvědčen pevně je, že modely spirituálních systémů, které zmiňuji, mají vskutku výrazný narcistický design a inherentně v sobě nesou obrovské riziko, které nás může do narcistické smyčky zakonzervovat.
CO BY MOHLO POMOCT?
- Odlišnost není chyba v systému. Může být velmi dobře chápána jako záměr a fundament reality. Pokud je Celek nekonečný, nemůže se projevit jako jednobarevná kaše. Projevuje se skrze nekonečnou rozmanitost tvarů. Oddělenost a dualita nejsou klamem, ale fundamentem prožívání a lásky.
- Absolutno se nenachází uvnitř mé izolované hlavy, ani uvnitř tvé. Říká se, že hlubší štěstí nenajdeme mimo sebe, jakoby jsme ho měli najít v sobě. Já říkám, že ho nenajdeme ani v sobě. Hluboký smysl nalézám v tom, když vzniká vztah.
- Pomíjivost není zdroj neštěstí, je to nutnost krásy, vztahů, života. Tón v hudbě se nestane krásným tím, že by se protáhl do nekonečnosti.
- Posvátno nemusí být žádná super-entita mezi entitami, ani super-vědomí mezi vědomími, ani nejvyšší zkušenost mezi všemi zkušenostmi. Může to být právě vztah. V tom se skrývá velké tajemství. Co je to harmonie v hudbě? Je to vztah více not. Ale v harmonii noty nesplývají jedna v druhou. Každá si zachovává svou unikátní jedinečnost. Tato oddělenost umožňuje vznik harmonie. Kdyby všechny noty splynuly v jedno, harmonie zmizí a zůstane jen nesnesitelný šum.
- Sebe-přesah nemá absolutistickou platnost. Neznamená to nezájem o své potřeby a tělo. Nevylučuje to ochranu sebe sama. Nevylučuje to hlídání si vlastních hranic před druhými, kteří mohou škodit.
- Vše je v realitě vztahové. Vztahovost neznamená nutně stát se extrovertem a objímat každého na potkání. Sám jako hudebník vyhledávám často ticho a dobrovolná samota je pro mě někdy zdrojem inspirace i regenerace. Přesto chápu svou existenci jako primárně vztahovou.
- Lidský vztah znamená vidět druhé – ať už své blízké, nebo cizí – jako jiné druhé. Uvědomit si přitom, že jejich svět je něco tak záhadně jiného, že v mých možnostech není to uchopit, a neexistuje žádné právo svět druhého uzavřít do toho mého. To je výchozí bod, ze kterého se buduje lidský vztah. Mně osobně nesmírně pomohlo toto pochopit. A doufám, že i někomu z vás to pomůže.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
