V průběhu života se mé pohledy proměňují, přehodnocují a upravují. Jedna z těch výrazných změn, jež se udály před několika lety, se vynořila náhle z prožitku a posléze z uvědomění, že celé bytí je v tom nejhlubším základu vztahové.
Jenže co míním tím „vztahové“? Vztah jsem samozřejmě vždy považoval za klíčový. Jenže jsem přesně nerozuměl tomu, co vztah doopravdy je. Uvažoval jsem o něm jako o něčem důležitém, o bonusu, který spojuje hotové entity. Vztah jako nutný prostředek kvalitního života. Jenže vztah jsem začal chápat jako něco naprosto fundamentálního v celé realitě.
Toto pochopení podle mě otřásá nejedním paradigmatem, které si nedovolujeme ani v nejskrytější mysli zpochybnit. Osobně jsem tak zcela přehodnotil introspektivní nauky, které nám říkají „hledej uvnitř“.
Nejprve mě to přivedlo k myšlenkám vztahových filozofů staré Indie, ale posléze dokonce i k židovským filozofům, jako je Martin Buber nebo Emmanuel Lévinas, ačkoliv sám jsem nenábožensky orientovaný. Nenechte se jejich náboženským pozadím odradit, neboť jejich myšlenky přesahují rámec víry a teologie a považuji je za nesmírně hodnotný, a možná dnes ještě více aktuální než v době, kdy byly vysloveny.
MÉ ŠTĚSTÍ JE V TOBĚ
Vycházím z předpokladu, že skutečné vnitřní štěstí se neděje izolovaně uvnitř, ale v setkání s druhým. Tedy není nic jako izolované jednotné bytí; či izolované „já“, které samo o sobě existuje v blaženém stavu, nezávislé na světě.
Jenže všichni známe velmi dobře tyto poučky:
„Musíš to najít v sobě“
„Najdi sebe sama a najdeš mír“.
Buber je jedním z těch, kteří zcela nabourává tuto strukturu mystiky. Hodnota podle Bubera není nalezena někde uvnitř, někde v jádru svého bytí, poté, co se člověk ztiší a pohrouží do meditace a sleduje svůj dech. Hodnota a přesah vzniká v setkání s odlišným.
Pojďme se podívat jak Buber nahlíží na „Já“, a bytí samotné.
JÁ A TY
Běžně si myslíme, že je zde nějaké Já, a pak nějací druzí, nějaké Ty. A tito dva nebo více hledají vztah. Jenže z toho, co víme o realitě, je to úplně jinak a Buber byl jedním z těch, kterému se to povedlo brilantně definovat.
Já je z pohledu Bubera výsledkem vztahu. Není nic jako izolované Já, které lze pochopit, analyzovat, vidět, vymeditovat. Já se vynoří až poté, co se vysloví Ty.
Já je vždy ve vztahu s Ty.
Zmizí Ty, zmizí i Já.
Vztah je primární a teprve ze vztahu se vynořuje Já.
Bez Ty není Já. Bez Ty je to jen funkce, subjekt, souhrn vlastností, to čemu říkal Buber Ono.
Myšlenka, že Já a Ty se rodí ze vztahu, je podle mě nejen krásná, ale i nesmírně užitečná. Probouzí empatii a naplňuje život hlubokým smyslem a jasem.
Ale pojďme dál. Buber totiž k Já a Ty přidal ještě již zmíněné Ono nebo To.
ONO
Když sedíte v kavárně a číšník vám přinese kávu, vidíte číšníka, vnímáte ho jako číšníka, člověka, muže. Víte, že je to člověk, má krátké vlasy, vousy a pracuje v kavárně. Ve skutečnosti vidíte funkci. Je to pro vás někdo, kdo přináší kávu. Možná zaregistrujete, že je mladý, nebo unavený, veselý nebo smutný, sympatický, odtažitý. Ale je to pozorování. Popis. Zařazení.
Takto žijeme většinu dne. Svět jako soubor věcí, rolí, funkcí, informací. To je to, čemu Buber říkal „Ono“. To si důsledně zapamatujte, neboť pro pochopení celé myšlenky to je klíčové.
Ale pozor! Buber neříkal, že Ono je špatně. Ono je úsek reality, bez kterého bychom nemohli ani fungovat. Nesmíme však v Ono ustrnout. Pokud se tak stane, život se stává nenaplněn. Buber říká:
„Kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem.“
TY
Ty je něco jiného než Ono. Mluvíte s přítelem, s partnerem a najednou, ani nevíte, jak se to stane, jste oba nějak plně přítomni v setkání.
Nebo posloucháte hudbu a ona vás zasáhne a zcela vtáhne.
Nebo zaléváte květiny a cítíte náklonnost, péči. Tomuto okamžiku Buber říkal „Ty“. Tento okamžik může být krátký, dlouhý, méně či více intenzivní.
Teprve v tomto okamžiku se rodí Já. Ale není samotné; je to vždy Já a Ty.
JÁ
Ve světě Ono jste pozorovatel. Hodnotíte, třídíte, popisujete. Jste uzavřený do sebe. Toto Já existuje, ale je to jen polovina nás. Chladná, funkční polovina, subjekt, vědomí, pozorovatele.
Ale tento subjekt se ve světě Ty změní. V okamžiku spojení vznikne Já a Ty. Přestáváte být pozorovatelem a stáváte se účastníkem. Druhý jej přesáhne, překvapí, zasáhne. A v tom okamžiku se vynořuje Já víc než kdykoliv. Toto Já nelze poznat při žádném sebepozorování ani sebepoznání. Žádná nauka, žádná metoda, žádné sebedotazování jej nevyjeví. Podobně jako láska se nedá vyvolat technikou nebo naukou.
Skutečné Já se v tomto smyslu totiž nenachází v introspekci, meditaci, v oddělení nebo v odpoutání, ale ve vztahu, v setkání. Nejsem nejblíž sobě, když jsem sám se svými myšlenkami nebo v osamění své meditace. Jsem nejblíž sobě, když jsem s druhým.
Buber říká v podstatě, že jen ve světě Ty jsme skutečně živí. Zatímco ve světě Ono jsme funkční.
PRAVÉ TY
Kdysi v knihkupectví mě zaujal název jedné knihy: „Jak jsem hledal Boha a našel sebe“. Kdyby Buber napsal podobnou knihu, nazval by ji: „Jak jsem hledal Boha a našel Tebe“.
Je to osvěžující slyšet, že smyslem života není najít pravé „Já“, nýbrž pravé „Ty“. Není to sebedotazování, nýbrž Tebedotazování.
Není to vidět vlastní „Já“. Je to vidět druhého.
Introspektivní tradice předpokládají, že pravé Já je nezrozené a čeká uvnitř, skryté pod vrstvami iluze, ega. A našim úkolem je ho odkrýt a duchovně tak zazářit.
Buberova perspektiva říká, že pravé Já není někde uvnitř skryté, ale vzniká v setkání, ve vztahu, v okamžiku, kdy skutečně oslovíš Ty mimo sebe. A toto Ty musí být jiné než Já.
Spiritualita v tomto smyslu není cesta dovnitř. Je to cesta ven k druhému. A to je naprosto revoluční obrat.
Vztah je podle Bubera našim základním sebeurčením, je podstatnějším než poznání. Vztah je stejně základní, apriorní jako prostor a čas. Na svět přicházíme z jakéhosi primárního vytržení, které hledá Ty.
BŮH
I když nejsem nábožensky založen a slovo Bůh je pro mě příliš zatížené, pojetí Boha Bubera shledávám poměrně přijatelným. Bůh pro něj není nějaká nejvyšší bytost mezi bytostmi. Ale není to ani nějaké neosobní Absolutno či vyšší vědomí. Jakmile říkáme: „Bůh je Nejvyšší bytost, Vědomí, Absolutno, Stvořitel, Vesmír, děláme z Boha Ono.
Bůh není ani objekt víry, nebo teologická konstrukce. To vše je jen Ono vydávané za Ty.
Dokonce i Bůh jako Vesmír, Příroda, Jednota všeho, to vše je panteismus, který Buber odmítá, protože rozpouští konkrétní vztah.
Buber říká: „Bůh je Ty“.
Každé konkrétní Ty – a může to být, dle mého, nejen člověk, ale třeba strom, nebo melodie ve skladbě, nebo příběh či dítě – se stává v hlubším setkání Ty, i když nakonec přejde v Ono. Ale v tom krátkém setkání s Ty, může prosvítat něco, co Buber nazýval Věčné Ty, které ztotožňoval se slovem Bůh.
Tedy Bůh není někdo, kdo dává lásku, kdo produkuje lásku, ale je láskou samotnou. Bůh je ten moment, kdy vidíme druhého, když přesáhneme sama sebe. Je tím momentem, kdy pečujeme o druhého, ať už je to člověk nebo květina, bez vedlejších motivací. Bůh není v květině. Ale když se k té květině obrátíme s péčí; s péčí, která není něčím, co máme vykalkulované, ale je to čisté setkání, pak to je ta chvíle, kdy Bůh promlouvá.
Buber by to možná takto neřekl, ale myslím, že je to s jeho pojetím blízké. Možná jej i v něčem přesahuje.
Pro Bubera je Bůh Věčné Ty, které ale nikdy nepřejde v Ono. Nelze ho objektivizovat, analyzovat, uchopit. Lze ho pouze oslovovat.
Buber zcela odmítá mystický nedualismus nebo Boha jako imanentní nebo neosobní princip.
Krása jeho myšlenky je v tom, že každé opravdové setkání „Já–Ty“ je dotek Boha. I když je to setkání milenců, rodiče a dítěte nebo posluchače a hudby. V každém takovém setkání se Bůh nějak „dotýká“ člověka. Není zde žádná dichotomie světského a duchovního.
ČISTÉ TY
Zásadní myšlenka Bubera je, že každé setkání s Ty je vždy pomíjivé a často i kontaminované. Pokud by setkání Já-Ty nebylo pomíjivé, nebyl by život funkční.
Setkání s Ty je chvilkový prožitek, je vzácný a vždy skončí, Ty se vrátí do světa Ono.
Posloucháte hudbu a chvíli jste plně přítomny, jenže najednou vám hlavou projde myšlenka co bude k večeři, ale pak se zas vrátíte.
Nebo mluvíte s dítětem, přítelem, partnerem a okamžiky skutečného setkání se střídají s okamžiky, kdy druhého hodnotíte, přemýšlíte, co řekne, jste napůl přítomen.
Čisté Ty je vzácné.
Většina skutečného života se odehrává v různých mírách prolnutí. Ale Buber to nepovažuje za žádné selhání. Je to zkrátka povaha lidského života. Takže stupnice není černobílá; není buď čisté Ty nebo čisté Ono. Je to plynulé spektrum. A lidský život se pohybuje po tomto spektru neustále.
Cílem není dosáhnout nějakého trvalého stavu osvícení nebo čistého Ty, nejde o žádné věčné probuzení do božského vědomí. To by byl v podstatě útěk. Smyslem je rozpoznat, kdy Ty volá, a být ochoten na chvíli odložit Ono.
Buber kritizuje mystiku jednoty splynutí s absolutnem a říká, že toto není dosažení Boha, pouze intenzivní Ono. Věčné Ty nelze pohltit, nelze s ním splynout. Lze ho pouze potkat.
Duchovní cesta nevede přes překonání světa vztahů, ale skrze vztahy.
Není potřeba opouštět vztahy ani je degradovat na nižší a světské. Není potřeba opustit nějaké konkrétní Ty, abys našel jiné věčné Ty. Naopak, čím plněji jsme s konkrétním člověkem, tím blíže věčnému Ty jsme.
HUDBA JAKO VZTAH
Hudba je skvělou ilustrací této myšlenky vztahovosti.
Představte si, že posloucháte krásnou skladbu, když v tom se náhle vynoří nečekaný nádherný tón a vás nechává v úžasu. Ale pak chytíte samotný tón a izolujete ho od skladby a ostatních tónů. Co se stane? Už nebude mít stejnou kvalitu a identitu. Magie tónu zmizí. Izolovaně to bude prostě jen tón C nebo nějaký kmitočet.
Tvrzení, že skutečné plné bytí musí být nepodmíněné, samostatné, a izolované, není jednoduše příliš pravdivé a udržitelné. Krása tónu se projeví pouze ve vztahu k ostatním tónům, k melodii, k posluchači. Bez tohoto vztahu je to jen kmitočet vzduchu. A přesto nikdo neřekne že tón je podmíněný v pejorativním smyslu. Tón je plně sám sebou právě v tom vztahu, v tom setkání s druhými. Podobně hloubka Já se objevuje až při setkání s Ty.
Pomocí hudby lze vysvětlit i Buberovo Já-ono vs. Já-ty a proč jsou obě tyto vrstvy reality důležité a vzájemně se nepopírají a prolínají, byť jsou v jistém smyslu zcela odlišné.
Ono je strukturování, pozorování, analyzování světa. Je to jako notový zápis, jako návod na výrobu hudebního nástroje, jako systém nauky, správné držení smyčce, je to jako mapa, která nám ukazuje cestu do opery. Nic z toho není špatně, je to podmínkou proto, aby vznikla hudba a z ní krása.
Bylo by zvláštní, kdyby někdo řekl: „Hudba je o nevyjádřitelné kráse a žádný plán na výrobu klavíru ji nedokáže zachytit. A proto jsou plány na výrobu klavíru k ničemu.“
Přesto se podobný způsob uvažování objevuje v řadě spirituálních nauk. Vytvářejí ostré rozdělení mezi strukturovaným světem a spiritualitou: rozum prý nedokáže postihnout nevyjádřitelné, a tak je buď zbytečný, nebo dokonce škodlivý. Jenže z toho, že rozum nedokáže vyjádřit vše, ještě neplyne, že nemá vztah k Duchu. Stejně jako plán klavíru není hudbou, ale přesto je nezbytný, aby vůbec mohla hudba zaznít.
Buberův přesah je za rozumem, ale nestojí v konfliktu s rozumem, neruší zákony logiky, gravitaci, nezjevuje se v porušováním přírodních zákonů, neukáže se nám jako levitující anděl. Podobně jako krásný tón uprostřed skladby, jehož krásu nelze analyzovat, nezpochybňuje akustiku, matematiku ani hudební teorii. Ale není jimi vysvětlitelný.
Problém také nastane z druhé strany, když si myslíme, že notový zápis je konečná stanice. Je to jako kdyby někdo celý život vyráběl nástroje, studoval teorii, naučil se držet smyčec dokonale, ale netvořil krásu hudby.
A přesně to se děje. Lidé žijí správné životy. Strukturují svůj čas, plní povinnosti, chodí do práce, meditují, studují, cestují, rozvíjejí se. Vše je na svém místě. Vše je Ono. Ale něco tomu chybí, a člověk někdy neví, co.
Chybí tomu protějšek. Opravdový vztah. Chybí tomu přesah k Ty. Pokud děláme věci pro Já, nebude nás to skutečně naplňovat.
KDE NAJÍT TY?
Paradox Buberovo myšlenky je, že Ty nejde vyrobit ani najít. Ale lze pro něj připravit půdu. Lze odstranit překážky. Lze naslouchat. Lze se zjemňovat. Lze se učit odhazovat hrubá brnění, kterými chráníme své zranění a které nám brání v opravdovějším prožívání.
A pak přichází vztah. A také setkání Já a Ty.
Jenže pak Ty zase odejde.
Ale něco v nás zanechá. Proměňuje nás.
Ale také zanechá po sobě nezodpověditelnou otázku…
A také otřese s naší jistotou.
TY JAKO VĚČNÉ MYSTÉRIUM
Emmanuel Lévinas rozvíjel podobnou myšlenku a vnesl do ní silně etický rozměr. Setkání s odlišným Ty v nás probouzí etickou výzvu. Podle něj krása Ty spočívala v jeho nedosažitelnosti. Dokud si myslíme, že druhý je někdo, koho ovládneme, pochopíme, kdo je stejný jako Já, nedochází ke skutečnému dialogu. Dialog je podmíněn nekonečnou odlišností, kdy druhý je přijímán jako někdo zcela jiný než Já. Uvědomění, že druhý je zcela odlišný, pro něj bylo důležité proto, že nám brání druhého ovládnout nebo ho „zaškatulkovat“.
Podle Lévinase má člověk častou tendenci vztahovat vše k sobě a dělat ze svého „Já“ střed vesmíru. Setkání se zcela odlišným člověkem tento narcistický rys naruší a vyvede nás z naší touhy po sjednocení. Lévinas mluví o „Stejném“ (le Même), který způsobuje nechuť k cizímu. Cizí, nepoznané totiž narušuje klid jednoty. Cokoli cizího či odlišného se pak člověk snaží asimilovat. Chce z toho udělat součást svého vlastního světa. Tento stav je však čistým egoismem a semenem násilí.
Východní i západní filozofie má neustálou tendenci vše neznámé „pochopit“ a tím si to podmanit. Mnoho nauk nabádá k dosažení plného osvícení, plného poznání. Mnohé filozofie se snaží chápat svět jako jeden celek, a tyto snahy Lévinas nazýval totalitou (totalita znamená doslova sjednocení nebo úplnost). Svět je něco, co se snažíme vždy uchopit, pochopit, sjednotit a z toho se rodí ona tendence jiné redukovat na stejné. A s tímto pak přistupujeme i k druhému, čímž ho zbavujeme jeho jedinečnosti a děláme z něj pouhý odraz nás samých.
Absolutní odlišnost Druhého tento systém zcela boří. Je to šokující setkání s něčím, co nemohu nikdy plně pochopit, vlastnit ani ovládnout. Druhý mi uniká, a právě v tomto unikání se rodí opravdová transcendence. Nikoliv já, nikoliv introspekce, meditace, osvícení, pochopení, poznání, nýbrž druhý jako absolutně Jiný – natolik jiný, že nikdy nebudu schopen jej obsáhnout a pochopit. Vidět druhého jako neuchopitelné mystérium je pro Lévinase stopou Nekonečna (Boha) ve světě.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
