Šunjavada, šunjata, prázdnota, nula – to vše jsou pojmy související s některými školami buddhismu a hinduismu. Tyto školy zastávají názor, že podstatou všeho je šúnja neboli prázdnota. To nemusí každému znít povzbudivě. Znamená to, že základem všeho je nic? Můžeme konečnou realitu shrnout do matematického konceptu nula? Pojďme se podívat na koncept prázdnoty z trochu jiného úhlu pohledu.
Z historických záznamů je patrné, že kolem tohoto pojmu se vedly značné spory, a z těchto sporů je zřejmé, že nejen hinduisté, ale ani buddhisté neměli zcela jasno v tom, co se rozumí pod pojmem prázdnota. Buddhisté se rozdělili na mnoho a mnoho sekt, které podávaly různé výklady tohoto pojmu. Spory o správný výklad pojmu šúnjá dokonce vyústily v poměrně násilné politické represe mezi tibetskými buddhisty.* Zdá se však, že tyto konflikty byly zcela zbytečné, neboť za pojmem šúnjá nebylo nic jiného než prostá metafora.
Šunja nevyjadřuje nicotu nebo nebytí. V raném buddhismu není šúnja chápána jako absolutní negace existence, ale spíše jako nerozlišitelnost, neměnnost, z níž všechny věci vznikají. Vraťme se však na samý začátek.
ANATTA
V raném buddhismu nebyl pojem šunja znám; objevil se až později s rozvojem mahájánového buddhismu. V raných buddhistických textech se však vyskytoval podobný koncept nazývaný anatta (ne-já) a stejně jako šúnja byl předmětem mnoha nedorozumění a rozdílných výkladů. Anatta se často vykládá jako žádné já, což je nepochybně omyl. Anatta neznamená, že neexistuje žádné bytostné já, anatta znamená „ne-já“. A to je docela zásadní rozdíl.
KDE JE NAŠE JÁ?
Představte si, že vás požádám, abyste našli pravou podstatu židle; to, co ji dělá židlí. Myslím, že takové hledání bude neúspěšné. Židle totiž nemá nějakou magickou esenci, inherentní, samostatně existující “židlovou podstatu”, kterou by bylo možné najít. Pokud proniknete až do nejhlubších složek židle, najdete pouze hromadu věcí slepených dohromady. Můžete si židli přiblížit na nejmenší atomy a protony, ale nenajdete žádnou esenciální židlovost.
Židle je tedy v jistém smyslu konstruktem naší mysli. Židle je židlí pouze tehdy, pokud obsahuje všechny součásti, jako je sedadlo, nohy atd.
A totéž platí i pro nás. Když se ptáme, kdo jsem. Jsem Jirka, Karel, Marie? Jsem člověk? Jsem Čech? Jsem tělo, muž, žena? Jsem ten či onen člověk? Pokud poctivě a pečlivě zkoumáte, kdo jste, všechny představy, které o sobě máte, se rozpadnou. Zjistíte, že nic z toho, co si myslíte, že jste, ve skutečnosti vůbec nejste, protože všechna naše “já” jsou jen dočasné pojmy, se kterými se ztotožňujeme. Všechna naše “já” jsou jen konstrukty, které vznikají v závislosti na kombinaci různých složek. Znamená to však, že není žádné já, že konečné uvědomění je, že po odstranění všech našich já zůstane jen nějaká černá nebo prázdná díra? Určitě ne. Už jen pokyn: “uvědom si, že nemáš žádné já” zní jako čiré šílenství.
Anattá tedy neznamená, že nemáme žádné podstatné já, ale že některá naše “já” jsou spojena s tělem a myslí; vše, co považujeme za svou osobnost, je pomíjivé a neobsahuje naši podstatu. A proto anatta – ne-já. Buddhismus nedává odpověď na to, co jsme, pouze nám připomíná, co nejsme. Vychází z předpokladu, že není třeba postulovat definici našeho já, neboť v okamžiku, kdy setřeseme všechna svá falešná já (anattá), automaticky se projeví naše pravé já.
Anattá je pouhou analýzou toho, co nejsme. Nejsme tím, za koho se považujeme. To, co si myslíme, že je naší osobností, je jen kombinací různých vlastností, pojmů, agregátů, traumat, vzpomínek, bolestí, radostí, tužeb, jejichž prostřednictvím vytváříme své iluzorní já. Anatta tvrdí, že naše osobnosti jsou jen konstrukty. Všechny naše konstrukce o sobě samých jsou anattá, pokud je hledáme ve složkách, které tvoří naši lidskou osobnost. Hledání já se v takovém případě podobá hledání neexistujícího přeludu.
Bylo by však šílenství tvrdit, že není žádné já. Tvrdit někomu, aby si uvědomil a realizoval, že neexistuje, je podobně jako chtít po někom, aby snědl sám sebe. Jde pouze o to, že je někdy téměř nemožné definovat sám sebe, poukázat na sama sebe, podobně jako nůž nemůže říznout sám sebe nebo zrcadlo nemůže zrcadlit samo sebe. Neznamená to však, že se musíme vzdát veškerých pozitivních popisů konečné reality. Pojmy jako šunja, nedualita je negativní terminologie, skrze kterou se snažíme dekonstruovat realitu. Naše bádání by však nemělo končit jen u této dekonstrukce, ale je potřeba i pozitivního přístupu. Indičtí mystikové sice používali k popisu konečné reality často negativní terminologii (Brahman je beztvarý, neměnný, neomezený, nekonečný), ale zároveň se nevyhýbali pozitivním popisům, kdy Brahmanu přisuzovali kvality jako je láska, blaženost, poznání, čistota, krása.
Podívejme se na příklad s židlí. Pokud mluvíme o židli jako o konstruktu, je potřeba se zeptat, kdo vytvořil ten konstrukt a kdo je pozorovatel tohoto konstruktu? Z toho důvodu nemůže říct, že neexistuje žádné základní já. Říct: „tvé já neexistuje, protože je to jen tvůj konstrukt“ nedává smysl. Pozorovatel konstruktu musí předcházet konstruktu. To je stejné jako říct, že člověk neexistuje, protože člověk je jen iluze člověka.
ŠUNJA – PRÁZDNOTA
Stejně jako anattá neznamená, že neexistuje žádné esenciální já, ani šúnja netvrdí, že základem všeho je nic. Prázdnota je metaforou pro ono místo, které nelze vyjádřit. Je to místo, kde můžete začít znovu. Prázdnota je přeneseně označení pro otevřené pole nekonečných možností. Je to nekonečně čistá oblast, která je k dispozici v každém okamžiku. Je to plátno, na které můžete malovat nové obrazy, je to prázdná stránka, na které můžete vytvářet nové životní příběhy.
Koncept šunjá zpopularizoval buddhistický filozof Nágárdžuna. Je důležité si uvědomit, že šúnja není vyjádřením konečné reality. Nágárdžuna jej používal spíše jako strategii, která má poukázat na hranice lidského jazyka a pojmů, než aby doslovně popisoval povahu skutečnosti. Jinými slovy, neříká nutně “nic tam není”, ale spíše “nemohu skutečně mluvit o tom, co tam je, protože k tomu nemám ani jazyk, ani pojmy. Nágárdžuna byl milovníkem filozofických polemik a v tomto smyslu se zdá, že prázdnota pro něj byla spíše nástrojem kritiky tehdejších dominantních filozofických škol, které se neustále snažily popsat nejzazší realitu filozofickým jazykem. Byl to nástroj, který měl poukázat na omezenost lidského uvažování.
Nakonec však musíme dojít k závěru, že i šúnja je pouze pojem, a proto není definitivním způsobem vyjádření konečné skutečnosti.
KONEČNOU REALITU LZE VYJÁDŘIT
Kdybychom měli vyjádřit konečnou realitu slovem a pozitivním termínem – a já věřím, že je to možné -, nebylo by to slovo prázdnota, Bůh, Brahman, Ono nebo Nicota, ale láska. Láska je samozřejmě jen pojem, opět jen jiné slovo. Pokud však toto slovo překročíme, nalezneme prožitek či pocit, který přesahuje logiku či pojmy. Láska tedy může v jistém smyslu poskytnout způsob, jak se spojit s Nejvyšší skutečností a vyjádřit Nejvyšší skutečnost, která přesahuje lidský rozum. Jsem přesvědčen, že každé slovo, každý pohyb, každý hudební tón, každý tanec, poezie vyjadřující lásku je přesným vyjádřením Nejvyšší skutečnosti.
Dodatky:
Tibetské buddhistické školy se dělí na dva myšlenkové směry týkající se konceptu šunja.
- Šentong – představitelé tohoto názoru přišli s tím, že pojem šunja není doslovná prázdnota, ale metafora. Konečné buddhovství neboli konečná realita je světelná existence, která je mimo změnu, nezničitelná, nezrozená, ale existující. Jelikož je konečná skutečnost nevyjádřitelná, je vyjádřena pomocí konceptu šunja, který však není doslovným vyjádřením konečné pravdy.
- Rangtong – byl v opozici k názoru Shetong a tvrdil, že šunja je doslova prázdnota. Skutečnost nemá žádný základ bytí, je doslova prázdná.
Dalajlamova škola Gelug se hlásila ke konceptu rangtong a byla známá svou silnou kritikou názoru šentong. V 17. století dalajlamův úřad nakonec zakázal šíření šentongské doktríny a knihy, které ji prezentovaly, nechal zničit. Zakázány byly také všechny knihy slavného buddhistického mudrce Sakja Čokdena, který pojetí prázdnoty pojal obrazně a přikláněl se k pozitivní interpretaci povahy konečné reality. Dalajlamův úřad přinutil mnichy zastávající koncept šentongu, aby konvertovali k tradici gelug. V 19. století byl koncept šentungu obnoven.