Indické systémy nauk jsou často degradovány na směs metafyzických spekulací, náboženství, pověr, esoterismu a kultů. Často opakuji, že zásadní podíl na zkresleném obraze indických učení měli západní orientalisté z 19. a 20. století. Jejich fascinace esoterismem a okultismem měla vliv na vytváření jakéhosi idealistického a romantického obrazu východních nauk, který v jisté míře dodnes přetrvává.
Ačkoliv mnohé současné esoterické nauky vytváří jakýsi kontrast mezi duchovním prožitkem a teoretickým poznáním, ve staré Indii se zdálo, že se tyto dvě oblasti elegantně doplňovaly. Ba dokonce filozofické znalosti hrály kardinální roli i v náboženských systémech.
Od desátého století došlo k výraznému rozmachu náboženských nauk, které se postupně začaly vzdalovat od svých filozofických základů. Sledujeme-li historický vývoj hinduismu, můžeme pozorovat, jak tento odklon často vedl mnohé tradice k mylným přesvědčením, sektářství, kultismu a v některých případech i ke konfliktům, dogmatismu a fanatismu. Tento historický vývoj nám jasně ukazuje, jak zásadní je neustále koordinovat své duchovní postoje a osobní zkušenosti s kritickou analýzou.
SÁMKHJA – MÍMÁMSA
Indie ve skutečnosti měla systematizované a na svou dobu poměrně sofistikované filozofické nauky. Těmi nejstaršími jsou patrně sámkhja a mímámsa (asi 600 – 800 let před n.l.). Sámkhja vypracovala nejstarší typologii na světě (guny) a představila koncept evoluce hmoty a vědomí. Sámkhja byla překvapivě otevřeně ateistická a odmítala jakýkoliv podíl bohů na chodu světa. Sámkhja je filozofickým základem jógy. Jóga se proto někdy nazývá Sámkhja-jóga.
Vedle toho mímámsa byla poměrně úzce zaměřena, zabývala se primárně jazykem a interpretací védských hymnů. Věnovala se otázkám jazyka, významu slov a symbolů. Podobně jako sámkhja také odmítala existenci Boha a božstev.
Mímámsa se později rozštěpila na dvě školy, z nichž jedna se nazvala Uttara mímámsa, která je dnes známá jako Vedánta. Vedánta se úzce zaměřila na metafyzické otázky a stala se doslova klíčovým učením, které později v prvních stoletích n.l. ovlivnilo celou řadu filozofických i náboženských tradic. Mnoho východních nauk, které jsou na západě populární, vychází často právě z vedánty.
NJÁJA
Z mímámsy se později rozvinul filozofický systém známý jako njája, který se zpočátku věnoval rozvíjení teorií jazyka, ale postupně se hlavním těžištěm učení njáji stala logika, rétorika a epistemologie.
Obor epistemologie je znám pod sanskritským jménem pramána a stal se fundamentem prakticky všech nauk – jak filozofických, jogínských, tak i náboženských. Indie systematizovala patrně nejstarší obor epistemologie na světě.
Nebojte se, není to téma vyhraněné pouze pro elitní akademiky, filozofy či fanoušky hinduismu. Indická epistemologie má praktické a univerzální využití a já se ji budu snažit interpretovat s maximální srozumitelností.
PRAMÁNA – EPISTEMOLOGIE
Epistemologie Indie si v zásadě klade základní otázky povahy našeho poznání: „Jak víme, že něco víme?“
„Jaké jsou platné a spolehlivé prostředky poznání?“
„Jaké jsou jejich slabiny?“
„Jak poznáme, které názory vznikají racionálně a které vznikají kulturním, ideologickým či výchovným podmíněním?“
Učení o pramánách se snaží na tyto otázky odpovědět a vytvořit rámec, který nám může pomoct rozlišit pravdu od klamu. To má zásadní dopady na naše rozhodování, ale i na naše etické jednání a schopnost kriticky myslet.
Systém njája rozlišoval celou řadu prostředků poznání a rozebíral je poměrně do detailu. Většina škol se však spokojila se třemi základními, které si nyní velmi stručně a jednoduše představíme. Každý z těchto tří prostředků má své přednosti i slabiny, přičemž důležitá je jejich vzájemná hierarchie. Je při tom důležité mít na paměti, že tyto tři prostředky nejsou od sebe oddělené ani izolované – naopak se navzájem doplňují a měly by být využívány v koordinovaném, propojeném systému.
TŘI PRAMÁNY (PROSTŘEDKY POZNÁNÍ)
1. Vnímání (Pratjákša).
V hierarchii prostředků poznání je vnímání jako první a nejzásadnější. Vnímání je rozděleno na několik stupňů, s tím, že základní je smyslové vnímání.
Vím, že moje dcera je živá a konzumuje pizzu. Jak to vím? Vidím ji. Sedí naproti mně u stolu a já pozoruji její konzumaci pizzy. Halucinaci vylučuji. Tedy získávám poznání skrze vnímání. Toto poznání je platné.
Vím, že venku prší, protože to vnímám, slyším i vidím. Můžu otevřít okno a dokonce déšť cítit. Opět poznání získané smyslovým vnímáním.
Je zde zahrnuto veškeré, nejen smyslové vnímání, ale i subjektivní prožitky. I ty, které nemají objektivní platnost, neboť některé subjektivní prožitky nám mohou pomoct získat poznání o sobě, našich psychických a emočních stránkách, ale také nám mohou zprostředkovat hlubší introspektivní poznání. I intuice se dá zahrnout do této kategorie.
Pratjákša tedy zahrnuje jak vnímání, empirii, tak i subjektivní zkušenost. A dokonce i zkušenosti spirituálního charakteru.
Vnímání nás ale také může klamat. Může dojít ke zkreslení smyslů, optickým klamům. Může být silně subjektivně zabarvené či chybně interpretované. Může v něm hrát roli špatná paměť, konfirmační zkreslení nebo nepoctivost. Člověk si někdy může myslet, že k němu mluví jeho srdce a intuice, ale může to být také jeho trauma nebo vnuknutá myšlenka, sugesce. Není to tedy absolutně platný nástroj. A z toho důvodu máme ještě další platné prostředky poznávání.
2. Rozum (Anumana).
Druhý v pořadí je rozum, logické a racionální uvažování. Ne vždy máme k dispozici přímou zkušenost a ne vždy si můžeme být jistí platností své zkušenosti. Rozum je další z nezbytných nástrojů k poznávání a orientaci ve světě. Slovo anumana doslova znamená odvození. Indická epistemologie rozlišovala celou řadu rozumových nástrojů, jako je dedukce, indukce a analogie. My si to zjednodušíme a zaměříme se více obecně na rozumové logické nástroje.
Dám příklad. Když jsem zapojil nabíječku, telefon se začal nabíjet. Když jsem ji odpojil, nabíjení přestalo. Získávám znalost o tom, že nabíječka způsobuje nabíjení.
Přijdu domů a na stole vidím prázdný talíř a kolem spoustu drobků a obal od pizzy. Logicky si odvodím, že dcera snědla pizzu, aniž bych toho byl svědkem. Pizzu mohla sníst i moje žena, ale ta nedrobí a sedává na jiném místě. Nemám přímý důkaz, ale na bázi rozumu jsem získal nejpravděpodobnější scénář, že dcera snědla pizzu.
Rozum může být používán i v abstraktnějších rovinách. Je nezbytným nástrojem ve vědeckých oborech, v komunikaci, interpretaci prožitků a etiky. Albert Einstein nepřišel ke svým závěrům primárně experimentálně, ale rozumovou analýzou. Aplikoval logické principy na rovnice a odhalil tím například paradox odporující běžnému přesvědčení, že rychlost světla je konstantní pro všechny pozorovatele.
Rozum je v některých spirituálních kruzích velmi negován, a to zřejmě proto, že je pro ně ohrožující. Rozum dokáže zachytit a odhalit omyly v různých esoterických naukách, což by znamenalo přehodnocování svých přesvědčení. A to může být nejen velmi obtížné, ale i bolestivé.
Rozum je používán i v etické oblasti. Indové, podobně jako objektivisté, byli přesvědčeni, že poctivé racionální uvažování nás vede inherentně k dobrému chování. I když můžeme být na základě svých traumat a chybných naučených vzorců zlí, racionálně docházíme k tomu, že to pro nás není výhodné.
Logika má ale i svá slabá místa, může chybovat a nemusí nutně vždy fungovat. Někdy se musíme spolehnout na emoční inteligenci, intuici, tvůrčí proces a empatii. Což však neznamená popření rozumu. Stále platí, že koordinace všech prostředků je zde klíčová.
Rozum se chápe jako nástroj, který pomáhá strukturovat a ověřovat poznatky získané jinými způsoby než vnímáním. Není v protikladu k intuitivnímu poznání, ale spíše pomáhá rozlišit mezi pravou intuicí a pouhými domněnkami.
ROZUM NEBO SPIRITUALITA?
Mnozí spiritualisté vytvářejí toto falešné dilema a dichotomii: „Buďto rozum, nebo spiritualita“. Jakoby měl člověk na výběr pouze jedno nebo druhé.
Hluboká empatie, láska a spirituální prožitek jsou stránky života, o kterých obecně uvažujeme, že jsou rozumem nedosažitelné nebo rozum přesahující. S tím se dá souhlasit. Ale znamená to, že tyto prožitky jsou nutně iracionální? Je láska v rozporu s rozumem? Patrně není. Pokud tedy říkáme, že jsou věci „za rozumem“ nebo „rozum přesahující,“ neznamená to být v konfliktu s rozumem.
Toto je poměrně důležité chápat, neboť v některých esoterických kruzích vzniká vskutku silná averze k rozumu, která je v důsledku až destruktivní, neboť vede k egoismu a duchovnímu obcházení (spiritual bypassing). Ale také k duchovnímu elitářství – „já mám duchovnější zkušenosti než ty a proto vím, že se mýlíš“. Lidé si někdy obhajují iracionální přesvědčení na základě toho, že rozum je nedostatečný nástroj k pochopení jejich víry, a upevňují si své sady iracionálních a bludných přesvědčení. A každý opoziční názor nebo racionální argument je přesvědčuje o jejich vlastní vysoké duchovní vyspělosti.
To, co někdy lidé popisují jako „za rozumem“, bylo v Indii známé jako anubhava (přímá spirituální zkušenost) nebo sákšátkára (bezprostřední vnímání reality). I když jsou tyto prožitky mimo rozum, nejsou iracionální, ale trans-racionální – nepopírají rozum, ale překračují jeho omezení. Mezi rozumem a tím, co je za hranicemi rozumu, není žádný skutečný konflikt.
Představme si, že chcete změřit nějaké obrovské vzdálenosti. Je potřeba sofistikovaných měřících přístrojů. Nebude vám k tomu stačit dětské školní pravítko. To však neznamená, že dětské školní pravítko je v konfliktu s většími měřícími přístroji. Oba nástroje jsou založeny na stejném principu měření.
Pokud se podíváme na hvězdy pouhým okem, vidíme jen body světla. Pokud použijeme dalekohled, vidíme detaily. Ač se v dalekohledu věci jeví jinak, není žádný skutečný konflikt mezi okem a dalekohledem – obojí nám poskytuje poznání, jen na jiné úrovni. To znamená, že různé úrovně poznání nejsou v konfliktu, nejsou antagonistické, ale doplňují se a tvoří kontinuum lidského poznávání.
Můžeme mít přesvědčení, o kterém se domníváme, že vychází z hloubky našeho srdce. Pokud je ale v konfliktu s rozumem, je potřeba to vnímat jako varovný signál, který možná ukazuje na chybu či nějaké zkreslení v naší domněnce. Můžeme si někdy myslet, že se řídíme srdcem a intuicí, přitom můžeme jednat na základě našich traumat a bolestí.
3. Důvěryhodný zdroj (šabda).
Třetí prostředek poznání je nejvíc kontroverzní často odmítán, a přesto se bez něj neobejdeme. Bez důvěryhodných zdrojů bychom nemohli normálně fungovat, nevěděli bychom kdy jede vlak nebo že přichází nebezpečný orkán. Každý den přijímáme obrovské množství informací, které si sami neověřujeme. Pokud bychom zpochybňovali každý údaj, byli bychom paralyzováni nejistotou. V Indii byl tento prostředek rozebírán poměrně podrobně, neboť autorita některých textů hrála klíčovou roli, avšak zároveň, ne všichni filozofové sdíleli stejné autority.
Pojďme k praktickému příkladu. Jsem v obchodě, volám manželce a ptám se: „Máme doma chleba?“ Odpoví, že koupila čerstvý. Věřím jí a nekupuji další. Mohla by lhát, ale nemám důvod to předpokládat. Přijímám tedy poznání z důvěryhodného zdroje – své manželky.
Jiný příklad: Chcete si koupit fazole, vezmete plechovku v obchodě. Jenže, jak víte, že jsou fazole uvnitř? Není, jak si to ověřit. Zkrátka vyloučíte spiknutí a věříte nápisu na plechovce. Jednoduše důvěřujete, že plechovka obsahuje to, co slibuje.
Můžeme zde zároveň vnímat, že naše důvěra je spojena s racionálním uvažováním. Někteří indičtí filozofové proto často šabdu neboli důvěryhodný zdroj spojovali s anumanou (rozumovými nástroji).
Jenže mohou být i další zdroje poznání, jejichž důvěryhodnost může kolísat v důsledku chybovosti, korupce a jiných motivací. V Indii byl dokonce významný filozof jménem Rajnikanth, který zcela odmítal šabdu jako platný prostředek poznání.
Pojďme si dát jiný příklad. Lékař nám může nabídnout lék, který může pomoct našemu problému, ale nemusí. Co když nám doktor nabízí konkrétní lék, protože je podplacen firmou takový lék nabízet?
Můžeme si přečíst článek, ale článek může být ideologicky zabarvený a manipulativní. Pokud si v novinách přečteme, že se stala na hlavní dálnici autonehoda, je větší pravděpodobnost pravdivosti než u článku, který se dotýká ideologie, politiky či sporných faktů.
Když čtete tento můj článek, získáváte nějaké poznatky o indické epistemologii. Ale, co když si to celé vymýšlím? Co když Indové žádnou epistemologii neznali? Co když jsem si všechny ty termíny vycucal z prstu, abych působil chytře a jen vás klamal? Napadlo vás to? Předpokládám, že většinu z vás ne. Uvažujete, že Jirka Mucha píše o něčem, čemu rozumí, a jeho úmysly jsou čisté.
A přesto jsem do článku vsunul záměrně jednu lživou větu. Když se podíváte o několik odstavců výše, napsal jsem, že tento prostředek poznání zcela odmítal významný indický filozof Rajnikanth. Ve skutečnosti žádný takový filozof neexistoval. Je to jméno populárního akčního indického herce.
Předpokládám, že mnoho z vás tuto větu přijalo jako fakt na základě důvěry v mojí osobu. Můžu vás ujistit, že kromě této věty, kterou jsem použil z důvodu experimentu, se jinak snažím být poctivý a nevymýšlet si. Každopádně někdo z vás si nemusí být jistý. Mohu se dopouštět také chyb, v přidávání odkazů jsem nedbalý. Ale i tak si můžete ověřit mnohé z toho, co píšu. Ale jak? Prozkoumáte další zdroje, které považujete za důvěryhodné, jako jsou články a knihy o stejné tématice.
Ale i tak se vaše poznání bude stále odvíjet z čerpání nějakých důvěryhodných zdrojů.
Nyní použiji reálnou postavu indické filozofie a teologie – Ramanudžu. Ten ve svém komentáři k Brahma sútrám toto téma rozvinul v dlouhou úvahu. Prohlásil, že důvěryhodný zdroj je důležitý v těch momentech, kdy ostatní prostředky poznání selhávají nebo nám nemůžou zprostředkovat pravdu. Chci se například dozvědět něco o vzdálenostech galaxií nebo chci znát nežádoucí účinky léku. Nemám si to, jak osobně změřit, ověřit, nemám nástroje ani výzkumnou laboratoř, abych získal přímé vědomosti. Přijmu proto informaci od odborné autority. Autorita se může mýlit, ale to je zkrátka povaha světa. Mě nezbývá než jí důvěřovat.
KOORDINACE PROSTŘEDKŮ POZNÁNÍ
S Ramanudžou souhlasím, že je potřeba neustále prostředky poznání koordinovat a chápat jejich hierarchii. Ramanudža si kladl otázku, co máme dělat, pokud je rozpor mezi různými prostředky poznání? Uvádí situaci, kdy je konflikt mezi poznáním získaným vnímáním a tím, které získáváme z nějakého zdroje, jako je písmo nebo výrok autority.
Který z nich má přednost?
Rámánudža ve svém klíčovém díle Šrí Bhášja uvádí, že důvěryhodný zdroj, přestože je nezbytným epistemickým nástrojem, není nikdy nadřazen ostatním prostředkům poznání. Tedy v případě, že naše vnímání je v rozporu s tvrzením autority, je potřeba upřednostnit vnímání. Doslova tvrdí, že v situacích, kdy je i svaté Písmo v rozporu s vnímáním, není Písmo silnější.
Ramanudžův přístup dobře demonstruje kritický postoj k poznání, který neklade důraz na slepou víru, ale na aktivní ověřování a dynamické uspořádání zdrojů poznání.
I ve vědě hraje důvěryhodný zdroj důležitou roli. Pokud je něco publikováno v odborném časopise, používá se to jako forma důkazu. Ale ani věda nebo vědci nejsou imunní osobním, ideologickým či jiným pohnutkám, které mohou kontaminovat důvěryhodné zdroje. Existuje řada kontroverzí, kdy odborníci či významné společnosti falzifikovaly nebo ovlivňovaly vědecké výzkumy i výsledky publikované ve vědeckých magazínech.
Poznání získané od autority je důležité, ale extrémně křehké. Žádný z platných prostředků poznání není bezchybný. Jaké by to bylo, kdybychom měli jeden dokonalý nástroj k získávání pravdy? Pak by možná zkoumání reality, vnějších i vnitřních světů nebylo tak zajímavým procesem. Jakmile máte pocit, že takový nástroj máte nebo vám jej někdo nabízí, je potřeba to brát jako varovný signál.
Doufám, že byl pro vás článek přínosný, a děkuji, pokud jste jej přečetli až sem.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
