Koncept neduality patří mezi základní paradigmata duchovních směrů, které se inspirují ve východních naukách. Západní spiritualita si z indických nauk vybrala tento koncept jako ústřední bod. Není však už tolik známý fakt, že mnoho zásadních indických filozofů, jogínů a tradic jej nikdy nepřijala, ba dokonce se proti němu vyhranila.
Určitě jste slyšeli metaforu vlny a moře. Vlna je vyjádřením našeho odděleného já, zatímco moře je vědomí, se kterým vlna splyne a stanou se jedním. Stejně tak naše subjektivita v nějakém okamžiku splyne s jakýmsi primárním vědomím. Někteří jdou v této metafoře ještě hlouběji a ukazují, že žádná oddělenost ve skutečnosti neexistuje, podobně jako vlna na moři nikdy oddělená není. Tato myšlenka nás vede k uvědomění, že celý náš problém spočívá v tom, že se považujeme za něco odděleného.
Avšak příklad s vlnou a mořem zní poeticky, ale dá se odmítnout z mnoha důvodů. Než se pustíme dál, je důležité si položit otázku: „Co je vědomí a co je hmota?“
VĚDOMÍ A HMOTA
Nejstarší filozofie Indie sámkhja s touto otázkou začíná. Vědomí a hmotu nevnímá jako dva nepřátelské světy, ale zároveň je přijímá jako dvě zcela odlišné kategorie existence. Logika sámkhji je postavena na předpokladu, že vědomí nemůže být modifikováno a děleno. Hmota se neustále přeměňuje, mění své formy, ale základní prvky hmoty nemizí, jen se přeměňují. Vědomí, vedle toho, je pozorovatel, subjekt, který je neměnný.
Někteří neurovědci tvrdí, že vědomí je jakousi komplexní funkcí či vlastností organizované hmoty. Podobně jako vlastnost vody je kombinace různých molekul. Vědomí lze tak chápat jako jev vyvěrající z mozkové aktivity. Jenže vědomí se fundamentálně liší od vlastností, které se spontánně vynořují z hmotných prvků. Například voda získává tekutost jako vlastnost nějakých uspořádaných molekul, stále ale zůstáváme v oblasti hmoty a jejích pozorovatelných vlastností. Subjektivní zkušenost „já“ je jednoduše něco kompletně odlišného od jakýchkoliv pozorovatelných vlastností, od čehokoliv, co lze popsat ve fyzikálních termínech.
Indičtí filozofové vědomí chápali jako kategoricky odlišné od hmoty a tvrdili, že na něj skutečně nemůžeme jednoduše aplikovat vlastnosti hmoty, jako je dělitelnost a směšování. Proto je metafora kapky nebo vlny a oceánu problematická – naznačuje určitou „materiálnost“ vědomí, jako by vědomí mělo být něčím, co se může slévat a rozdělovat podobně jako tekutiny.
Základní vlastností hmoty je pohyb a změna. Pokud vidíme nové věci, jsou to ve skutečnosti jen různé formy téhož, nic nového tedy nevzniká. Pokud vytvoříme dům nebo vyroste strom, nevznikají tyto věci z ničeho. Skládají se ze složek, které již existovaly. Pouze se přeskládá jejich uspořádání a forma. Zákon zachování hmoty nám říká, že hmotu nelze vytvořit ani zničit, pouze přeměnit.
Vycházíme-li tedy z předpokladu, že nic nemůže vzniknout z ničeho, není možné, aby vědomí vytvořil mozek jako zcela novou kategorii. Pokud by se vědomí skutečně vynořilo z mozku, muselo tam už být – jinými slovy, samotné vědomí musí být přítomno již v té nejzákladnější a nejprimitivnější formě existence.
Zajímavé je, že sámkhja nemluví o nějakém jednom univerzálním vědomí. Doslova tvrdí, že je nekonečné množství vědomí. Vědomí tedy není nějaká jedna bublina, ze které se vynořují individuální bubliny. Každé vědomí je svou vlastní nekonečnou realitou. K čemu ale slouží hmota? Jsou hmota a vědomí soupeři? Je to světlo a stín?
Hmota se dá v perspektivě sánkhjové filozofie chápat jako prostředek, který pomáhá vědomí prožít svět.
Co jsou ale myšlenky, mysl, psychika? Podle sámkhji jsou toto všechno jen další hmotné prvky. Podle sámkhji je dokonce i inteligence plně hmotný prvek. Jinými slovy, psychika i mysl se vynořují z hmoty. Nikoliv však vědomí. Vědomí je mimo toto vše, je jako pozorovatel a prožívající.
Je zde tedy čisté vědomí, které je neměnné, je pasivní, je to svědek. Zatímco hmota je energie, je aktivní, nevědomá, ale tvořivá. Vědomí bez hmoty neprožívá nic. Je jako světlo bez předmětu, na který by dopadalo. Hmota bez vědomí neví, že něco tvoří. Je to slepá aktivita. Tedy až spojení vědomí a hmoty dává vznik zkušenosti.
Hmota tedy v tomto smyslu slouží k prožití existence. Ale také může být jejím účelem se propojovat.
BOJ S EGEM
Zatímco nedualistická učení nám tvrdí, že zkušenost odděleného já je iluzorní, sámkhja a jóga se přiklání k názoru, že unikátní já je plně reálné. Snaha potlačit či zničit pocit vlastní individuality se nedoporučuje.
Sámkhya používá důležitý koncept známý jako ahankára. Ahankára se překládá někdy jako ego, ale ve skutečnosti se jedná o aktivní „já“. Vědomí samo o sobě pouze je, a role ahankáry mu pomáhá prožít realitu a cítit se jako kdyby samo vědomí jednalo. Ahankára je něco jako role, kterou dostáváme nebo se kterou se ztotožňujeme.
Je tam však potřeba jemné rovnováhy. Pokud je ahankára příliš rozptýlená, rozšiřujeme svá ztotožnění, říkáme tomu egoismus nebo bujení ega, a to je velmi bolestivý stav prožívání. Z toho důvodu vznikaly duchovní cesty, které nabízejí léčbu extrémem – nedualismem. A jak jste si možná všimli osobně tuto cestu nedoporučuji jako účinnou.
Tyto nauky vybízí k tomu zbavit se ahankáry, zbavit se hmotné existence a dostat se zpět na úroveň čistého vědomí – čistého bytí. Nedualistická učení nás přesvědčují chápat existenci jako iluzi, kterou je potřeba překonat, zbavit se jí. Aktivní já je chápáno jako škodlivé již ve své inherentní povaze, jako překážka k prožití čirého bytí. Stejně jako hmotná existence je v základě utrpením.
SMÍŘENÍ
Jsem přesvědčen, že existuje mnohem elegantnější a krásnější řešení než stavět proti sobě hmotu a vědomí a vytvářet mezi nimi válečný stav. V tomto řešení, o kterém mluvím, není ahankára – základní já nebo hmota – něčím, co je potřeba odhodit, ukončit, ale naopak jsou nástroji, které pomáhají vědomí prožívat svět. Podobně jako když jdeme do kina užít si film.
Místo útěku od individuality či světa hmoty a smyslů se zde nabízí smíření – kdy vztah mezi vědomím a hmotou je jako tvořivý tanec, nikoli jako tragická iluzorní past „mája“, která je součástí spiknutí proti nám a která je v kontrastu proti božskému plánu, tak jak to vnímali některé východní tradice nebo gnostici.
Vědomí se dá chápat jako ten, kdo sedí v křesle – svědek, pozorovatel. Hmota, je plátno, projektor, zvuk, obraz, děj, emoce a myšlenky. Ahamkára, neboli aktivní já, aktivní ego, je identifikace s postavou ve filmu—bez ní by film neměl žádný emoční dopad ani smysl.
A zde je ten klíč. Vědomí není jen divákem. Komplexnost reality mu umožňuje se do filmu ponořit, být „uvnitř“. A ahankára je most, vstupenka—vědomí skrze něj může prožívat a být součástí příběhu. Ahamkára není tedy chyba, ale umělecký nástroj.
A to kompletně mění celou situaci.
Všechna ta učení, která nás nabádají zastavit mysl a ukončit hmotnou iluzi, vedou člověka do nekonečného a nesmyslného boje, který nás vede často jen k únavě a vyčerpání. Nabízí základní přesvědčení, že forma je problém a beztvaré je pravda. Existence je problém a neexistence je osvícení. Mnohost je lež a pravda je jedna substance. Svět je iluze a jen Brahman, univerzální vědomí, je skutečné. Že přání je utrpení a touha je špatná. Ale proč? Není to jen zahořklá reakce na utrpení?
Myslím si, že je rozumné toto „nedotknutelné, duchovní přesvědčení“ překročit. Není třeba bojovat. Jediné, co je potřeba změnit je vztah.
※ ·❆· ※
V další úvaze vysvětlím, proč nepotřebujeme opouštět myšlenky, koncepty a slova při snaze o vyjádření transcendentna. Ukážu, že nic z toho ve skutečnosti nepředstavuje překážku, a že naopak pomocí slov i mnoha dalších prostředků lze účinně vystihnout i ty nejhlubší aspekty toho, co považujeme za božské a zdánlivě nevyslovitelné.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
