„Kritika zenu? To už je trochu silný kafe, nemyslíš?!“ Nejsem si jistý, jestli jsem právě nespáchal duchovní svatokrádež nejvyššího kalibru! Jak se vůbec opovažuji namířit kritické pero směrem k něčemu, co je průzračně čisté, jasné jako horská bystřina! Koneckonců, proč by někdo zpochybňoval tradici obestřenou takovou aurou dokonalosti? Ale pojďme do toho. Sundejme na chvilku zen z oltáře a dejme mu pár otázek.
A to je to, o co mi jde. Nejen to, že rád bořím mýty, ale chci také inspirovat a dodat odvahu nebát se zpochybňovat i tam, kde se to nesmí. Mým základním přesvědčením je nutnost odložit strach z kritického zkoumání i těch nejposvátnějších svátostí.
Nedávno jsem se dostal do diskuze, kde jsem představil některé body mojí kritiky zenu, přičemž mě konfrontoval jeden člověk slovy:
„Jak se vůbec opovažujete kritizovat něco jako zen? Jste snad nějaký osvícený mistr?“
Tato reakce dokonale vystihuje nebezpečnou povahu kultovního myšlení. Když určité myšlenky, učení nebo autority postavíme mimo dosah kritického posouzení, vytváříme přímo živnou půdu pro dogmatismus a zneužívání.
Domnívám se, že zdravý duchovní vývoj vyžaduje odvahu zpochybňovat, analyzovat a hodnotit veškeré ideje – včetně těch nejuctívanějších. Právě tato svoboda tázání a zpochybňování je klíčovým rozlišovacím znakem mezi otevřeným hledáním pravdy a uzavřeným systémem kultovního či sektářského přesvědčení.
◎◈◎
DOTKNOUT SE NEDOTKNUTELNÉHO
Zenová učení samozřejmě nesou i jistou dávku moudrého, což může být matoucí. K tomu je však nutné chápat, že ideologická fasáda nám někdy brání rozumět chybám v učení, ke kterým máme vytvořenou silnou citovou vazbu. Pokud jsme přesvědčeni, že zenová cesta je primárně o soucitu a nenásilí, klidu a osvícení, neočekáváme, že by takové učení obsahovalo něco, co je s takovými hodnotami v rozporu. Deklarace hodnot však často slouží jako alibi – například spirituální láska je jistě vznešený koncept, ale uvnitř církví a sekt může být někdy využit jako nástroj k manipulaci nebo vyloučení těch, kdo „nemilují správně“.
Tato hodnotová nekonzistence není nějak neobvyklá – naopak, je častější, než se může zdát. Když někdo mluví o soucitu a respektu, máme tendenci věřit, že i zbytek jeho uvažování je postaven na těchto hodnotách. Ale často to tak vůbec není.
Zen je romantizován a idealizován a celé západní neo-zenové hnutí nese jen určité fragmenty skutečného zenu. A i já jsem silně ovlivněn spiritualitou a estetikou západního neo-zenu. Nevadí mi vůbec, že je to vlastně mýtus, pokud to slouží skutečně dobré věci. Naše mysl má fascinující tendenci vytvářet nedotknutelné ideály a ikony – učení, osobnosti či celé kultury, které obestíráme aurou posvátnosti a stavíme mimo dosah kritického myšlení. Tento proces má hluboké psychologické kořeny. Když projektujeme své ideály do vnějších entit, vytváříme si mentální kotvy, které nám poskytují pocit jistoty v nejistém světě.
Někdy takový mýtus v naší hlavě může být neškodný, ba i prospěšný, pokud je inspirací v našem životě. Problém nastává, když tato projekce zabrání kritickému zkoumání. Můžeme tímto dávat průchod zjevným nedostatkům, které zůstávají nepovšimnuty. Je také zajímavý fakt, že často nejsilněji bráníme právě ty myšlenkové systémy, ke kterým máme nejhlubší emocionální pouto.
Co se týče příznivců zenu, domnívám se, že mnozí z nich vlastně ani netuší, co zen skutečně je. Někteří chápou zen jako metaforu pro klid a meditaci. Jiní toto učení znají jen z knih Alana Wattse, další z pravidelných meditací; a jsou i tací, kteří vzali zenovou tradici vážněji. Někteří z nich dokonce odjeli na dálný východ a přijali vedení od skutečných mistrů. Z těchto několika se někteří vrátili zpět a namísto náhlého satori si přivezli zpátky domů rozčarování nebo dokonce i trauma.
Našel jsem mnoho a mnoho autentických příběhů ze zenových klášterů a komunit, které mohou vyvolávat otázky. Existují samozřejmě skandály ošklivého zneužívání, tak jako to vidíme v každé náboženské komunitě, zvláště v těch, které jsou hierarchicky postavené. Ale to můžeme přičíst individuálnímu selhání, které odsuzuje i samotná komunita zenu. Nicméně, při bližším zkoumání zjišťujeme, že jsou i události, které z etického hlediska vzbuzují znepokojení a které jsou legitimizovány samotnými dogmaty a jejich oficiálními interprety.
Richard Rumbold, anglický zenový nadšenec, který strávil asi pět měsíců a byl svědkem násilného chování hlavního mistra kláštera, který poměrně brutálně fyzicky trestal mnichy a žáky i za malicherné disciplinární přestupky.
V knize Davida Chadwicka – Crooked Cucumber: The Life and Zen Teaching of Shunryu Suzuki je popsaná autorova zkušenost ze zenového kláštera:
„Dva mladí mniši usnuli. Po obřadu přišel mistr Dokujiki do mnišské síně. Když viděl spící mnichy, s křikem plným vzteku popadl hůl a oba mladé mnichy holí zmlátil. Opakovaně bušil do jejich těl tlustou holí. Protože Dokujiki zastával autoritu, nikdo proti tomuto chování nenamítl ani slovo.“
Existuje celá řada skandálů, násilného zneužívání i znásilnění ze strany zenových mistrů. Mohu se jimi probírat, avšak nevím, zda by to byla dobrá cesta. Rozumím, proč jeden přítel buddholog namítl, že podobné excesy se dějí v každé komunitě a není fér kritizovat zen pouze na základě těchto případů. Podle něj se jedná o individuální selhání jedince, nikoliv zenu jako takového. Souhlasím s ním, ale jen v té první námitce. Fakta ukazují, že násilí je se zenovou tradicí spjato více než se zdá, ba je spojené dokonce i s jednáním samotných mistrů moderní i klasické zenové éry.
◎◈◎
ZVUK PLESKNUTÍ JEDNÉ FACKY
D. T. Suzuki je skutečná zenová kapacita. Tento muž má pověst vzorného a opravdového muže zenu. Suziku je patrně nejslavnější a nejrespektovanější propagátor zenu na západě. Suzuki sám násilí obhajuje a považuje jej za prospěšné. Ve své knize (The Training of the Zen Buddhist Monk) napsal příběh o mistrovi Džóšovi. V příběhu poznamenává, že každá facka, kterou vrazil svému žákovi, zbavila žáka iluze. Suzuki také vyprávěl příběh o žákovi, který se tázal svého mistra, co je podstatou buddhistického učení. Mistr slezl ze svého místa, chytil žáka za přední část roucha a vrazil mu facku. Jiný mnich žákovi nařídil, ať se ukloní, a když se žák mistru uklonil, prožil satori (osvícení).
D. T. Suzuki ve své knize dále píše:
„Ti, kteří chtěli zenu porozumět, přicházeli za mistrem. Ten jednoduše svým vlastním způsobem, buď gesty, nebo slovy, vyjadřoval svůj nesouhlas s jakýmkoli názorem, který mu jeho žáci předložili, dokud s nimi nebyl plně spokojen. Mistr své žáky také bil holí, fackoval je do obličeje, kopal je na zemi, nebo na žáky křičel, smál se jim a ponižoval je či jinak urážel. To jistě ohromí ty, kteří nejsou zvyklí na způsoby zenového mistra… Takové chování ve skutečnosti vedlo žáky nakonec k nalezení pravdy.“
V zenových tradicích se vskutku používá hole k bití žáků prakticky ve všech tradičních komunitách. V západní jemné formě zenu se používá údajně jen symbolické plácnutí prutem. Avšak ve skutečné zenové tradici se rozhodně nejednalo o symbolické šimrání proutkem. Zenové texty popisují praktiky mistrů, které zahrnují kopání, fackování, ale i psychické ponižování či křičení a nadávání.
◎◈◎
PRÁZDNÉ HODNOTY
Pojďme se podívat na jeden z nejzákladnějších zenových textů, jehož význam je spojen především s jednou z největších zenových tradic sóto. Je to stará kniha, kterou by měl znát každý zenový aspirant, a jmenuje se Šóbó genzo. Autorem knihy je slavný mistr Dógen, který žil ve 13. století. Text je to dlouhý, takřka tisíc stran úvah a rad.
Dógen zprvu staví na základní buddhistické etice „konání dobra“. Nabádá, ať se zdržujeme všeho zla a praktikujeme vše, co je dobré a že to učí všichni Buddhové. Zdrž se všeho zlého, podporovat vše, co je dobré, nám dává naději, že by se kniha mohla ubírat dobrým směrem. Co však dobrem míní, není z knihy úplně jasné. Etice se autor věnuje jen skutečně okrajově.
V dalších kapitolách mistr Dógen odhaluje jinou tvář prostřednictvím zvláštní rétoriky, která nese určité znaky sektářského myšlení. Tyto pasáže jakoby degradovaly hloubku vysoké etiky. Hned dvě velmi dlouhé kapitoly, které se věnují mnišskému oděvu, jsou v duchu odsuzování těch, kteří odmítají nosit zenové roucho:
„Tito lidé viděli késu (roucho) jen jako kus oděvu a nic víc a neuvědomili si, že je to nejúctyhodnější a nejcennější projev Buddhovy dharmy. Věru, jaká škoda!
I když si někdo oholí hlavu a vousy, pokud tento člověk nepřijme tradiční oděv, ba dokonce jím opovrhuje nebo se bojí jej obléknout, takový člověk je mimo cestu a bude se pokoušet trápit a překážet ostatním.“
Toto klasické zenové dílo dokonce kritizuje všechny, kdo si odmítají oholit vlasy a vousy. Kniha navíc nese silný projev exkluzivity. Veškeré mistry, kteří nejsou v tradiční linii, označuje za hlupáky. Pokud nějaký učitel nepochází z přímé linie, počínaje Šakjámuním, podle Dógena vás jen tahá za nos.
◎◈◎
POJĎME UKÁZAT NA…
Dógen se pouští do odvážné kritiky jiných škol a učení, Bohužel místo věcné kritiky se spíše snižuje k ostrému ad hominem – útočí agresivně a soudí druhé pomocí osobních útoků:
„Lao-c’ a Konfucius předkládali falešná učení. Neměli žádné vnitřní záslužné chování ani žádnou vnější užitečnost. Nikdy by nemohli dosáhnout takového stupně, jakého dosáhl Světem uctívaný Buddha. Konfucius a Lao-c‘ nebyli schopni důkladně proniknout za hranice světa a za to, co leží za nimi. Neznali ani neviděli šíři světa, ani jeho velikost. Lidé jako Konfucius, Lao-c‘, Čuang-c‘ a Chuej-c‘ byli prostě obyčejní lidé. Nemohli se dokonce ani dostat na úroveň těch, kteří vstupují do proudu Malého kola (starší forma buddhismu), tak jak by se mohli rovnat těm na druhém, třetím nebo čtvrtém stupni buddhovství? Nejenže Konfucius a Lao-c‘ neznali tři světy času, a proto nevěděli, co je to mnoho eonů, ale nebyli schopni pochopit, co je to jediný okamžik bdělosti, nebo poznat Jedinou všeobjímající Buddhovu mysl. Nesnesou dokonce ani srovnání s nebeskými bytostmi Slunce a Měsíce, ani se nemohou srovnávat se Čtyřmi velkými Strážnými Králi nebo s armádou nebeských bytostí. Ve srovnání se světem uctívaným, ať už jsou to mniši nebo laici, bloudí v klamu.“
Nemyslím si, že zrovna takhle vypadá způsob, jakým by si osvícený člověk poradil s učením, které mu nejde pod fousy. Ale pojďme dál a podívejme se, jak tento klíčový text zenového buddhismu uvažuje o mnišství a opuštění rodinného života:
„Všichni Buddhové ve třech dočasných světech – minulém, přítomném a budoucím – potvrzují, že opustit rodinný život a světské vztahy znamená uvědomit si Pravdu. Ti, kteří ještě neopustili život světských vztahů, nejsou ani Buddhové ani Mistři.“
Dále tuto myšlenku rozvíjí:
„Tedy obecně řečeno, naše nejvyšší osvícení se naplní až v okamžiku, kdy opustíme domov a přijmeme mnišská Pravidla. Pokud by v našem životě nenastal den, kdy opustíme světský domov, nebude náš život zcela naplněn… Učitelé, kteří nejsou mnichy, nevědí nic, co by bylo světcům neznámé. Nesrovnávejte tedy nevědomá a pošetilá učení světských učitelů s pronikavými slovy mnichů… Pokud existují nějaké lidské bytosti, které kvůli Mně opustily rodinu, oholily si hlavu a oblékly si roucho, i když nedodržely všechna Přikázání, jsou již označeny pečetí Nirvány… To, co Buddhové a předkové autenticky předávali, bylo opuštění rodinného života, aby mohli uvést Dharmu do praxe. Pokud by to někdo změnil tím, že by se pokusil stanovit jiné než čtyři základní pravidla (přístřeší, oblečení, jídlo a léky), musíte vědět, že je to falešný učitel.“
Ale nebudeme už mistra Dógena více trápit.
◎◈◎
MYČKA UMYLA MYSKU
Vraťme se ještě o nějaké staletí dál k samým počátkům vzniku Zenu. Jedním z velmi významných textů zenové tradice je Rinzai Roku. Jedná se o klasický zenový text, který zaznamenává učení a výroky zenového mistra Linji, zakladatele linjiovské (v Japonsku Rinzai) školy zenu. Oproti Dógenovo zenu jsou texty Rinzai více surové, strohé. Spíše než systematickým radám a učením se věnuje paradoxním a šokujícím historkám a koánům.
Tato sbírka textů obsahuje překvapivě výrazné násilné projevy, které můžete číst prakticky na každé stránce tohoto díla. Zastánci zenu chápou násilí v těchto sbírkách metaforicky a považují je za projev autenticity a úmyslnou snahu šokovat. Myslím však, že existují nespočetné lepší způsoby, jak vyjádřit pravdu a lidskost bez oslavy brutality, násilí či ponižování. Domnívám se, a myslím, že zcela oprávněně, že tyto texty naznačují spíše narušené vnímání mezilidských vztahů nežli duchovní osvícení.
Dokonce se odvažuji prohlásit, že příběhy, ve kterých žák dosahuje osvícení skrze mistrovy výbuchy hněvu, ponižování, kopání, mlácení holí, jsou známkou povýšenosti, mesianismu, sadistických sklonů či narcistické poruchy.
Co zanechá v člověku kniha, na jejíž každé straně je aspoň jeden příběh o tom, jak mistr seřezal žáka, kterého ponížil a vysmál se mu? Samozřejmě, nakonec po mnoha modřinách žák dosáhl osvícení. Ale co je pointou?
Navíc bití není jen metaforické, je doslova běžné (nebo ještě nedávno bylo) v tradičních komunitách zenu. Hlubší pohled odhaluje souvislost mezi násilnými excesy a ospravedlňováním bití v rámci koánů, byť jsou míněny metaforicky.
Přestavte si, že někdo vytvoří duchovní směr a vydá sbírku básní, ve kterých se neustále objevuje téma znásilnění slabých žen, přičemž znásilněné ženy poté dosahují osvícení. Šlo by takovou knihu obhájit na základě toho, že příběhy o znásilnění jsou jen alegorie?
Ve své úvaze půjdu ještě dál. Omluvte tedy moji troufalost. Sbírky koánu Rinzai Roku mi totiž připomínají rétoriku některých vůdců sekt s neblahou pověstí. Někdy takoví vůdci s vnitřním vztekem nebo traumatem hledají duchovní rámec, který jejich emoce ospravedlní. Tvrdí, že „všechno je láska“, ale přitom ventilují svůj hněv na ostatních, poté svůj hněv ospravedlňují jako hluboký, transcendentní a intelektuálně neuchopitelný.
V podstatě jakýkoliv problematický projev uvnitř sekt bývá často obhajován tvrzením, že naše intelektuální a neustále analyzující mysl není schopná pochopit vyšší smysl takového chování. Podobnou strategii používají i zenové texty, které se často odvolávají na anti-intelektualismus jako způsob, jak ochránit své metody a postoje před kritickým zkoumáním.
Poslechněte si jednu historku z této knihy a přemýšlejme, k jakému druhu osvícení mají tyto příběhy vést:
„Mistr se posadil na vysoké místo v sále. Jeden z mnichů se zeptal: „Co je hlavní princip Buddhova učení?“
Mistr zvedl hůl a mnicha udeřil. Další mnich se zeptal: „Co je hlavní princip Buddhova učení?“ Mistr opět zvedl hůl a mnicha udeřil, až se zapotácel.
Mistr pak řekl: „Vy všichni, kdo žijete pro dharmu, byste se neměli zdráhat zničit své tělo ani obětovat svůj život. Když jsem byl před dvaceti lety u svého zesnulého mistra Huangba, třikrát jsem se ho zeptal, jaký je význam Buddhova učení, přičemž on mě třikrát poctil ranami holí. Ale bylo to, jako by mě poplácal větvičkou pelyňku. Jak rád bych teď ochutnal další dávku té hole! Kdo mi ji může dát?
Jeden mnich přistoupil a řekl: „Já mohu.“ Mistr k němu natáhl hůl. Mnich se ji pokusil vzít, ale než to udělal, mistr ho udeřil.“
Co se odehrává v hlavě autora, který si jako hlavní metaforu osvícení bere násilí, ponižování druhých? Možná, kdyby se to objevilo jednou, dvakrát. Jenže celé toto základní dílo zenu pokračuje v tomto duchu, kde se hrubost, násilí a brutalita střídá s výroky typu: není žádný Buddha, není žádné osvícení, cokoliv bylo dosaženo, bylo dosaženo. Odtud pochází i slavný koán „Zabij Buddhu“, který doslova zní takto:
„Při setkání s Buddhou zabijte Buddhu, při setkání s patriarchou zabijte patriarchu, při setkání s arhatem zabijte arhata, při setkání s rodiči zabijte své rodiče, při setkání se svým příbuzným zabijte svého příbuzného a dosáhnete osvobození. Tím, že na věcech nelpíte, tak svobodně žijete.“
Text dále pokračuje lehce nihilistickým projevem, který v sobě stále nese jisté známky zloby a snahy ponížit žáky. Označuje všechny následovníky za zbloudilé a doporučuje vše opustit a trávit čas nicneděláním.
V tomto posvátném zenovém textu jsou podle mě patrné prvky narcismu, opět aspekty mluvy typické pro sektářské vůdce. Sebe nepřímo považují za osvícené zatímco všechny ostatní označují za zbloudilé, kteří nedokážou pochopit jejich vysoké poselství:
„Moji žáci, vysvětluji vám to stále dokola vyčerpávajícím způsobem, avšak vy tomu nevěnujete ani tu nejmenší pozornost. Jste všichni stále v naprosté tmě. Vůbec nevidíte, že je to stále mezi vámi, bez stopy formy, a přece je jasné ve svém osamělém lesku. Je to proto, že vaše víra je nedostatečná. Vy studenti se obracíte ke slovům a frázím a zakládáte na nich své porozumění. Dokud nedosáhnete hranice půl století, budete dál tahat svá mrtvá těla slepými uličkami a pobíhat po světě se svým těžkým nákladem. Přijde den, kdy budete muset zaplatit za slaměné sandály, které jste obnosili… „Všechno je to špatně.“
V této knize budete těžko hledat slova smíření, inspirace, podpory. Ať už je autor kdokoliv, k oslovení svých žáků používá výhradně ponižující způsoby a dokonce i nadávky. To je velmi typická strategie psychologické manipulace, kterou můžeme pozorovat v řadě sekt.
◎◈◎
MLČKY A TIŠE SEDĚL NADŘAZENĚ
Když „mistr“ neustále říká, že žáci „nic nechápou“ a „vše dělají špatně“, vytváří tím v těchto lidech pocit nedostatečnosti – členové a žáci se cítí hloupí, hříšní, neschopní nebo nehodní, což je nutí víc se snažit a hledat mistrovo uznání. Vzniká umělá závislost – pokud nikdy nejsou „dost dobří“, musí zůstat ve skupině déle, poslouchat více přednášek, sloužit mistrovi. A samozřejmě dochází k rozbití sebevědomí, a lidé s nízkým sebevědomím jsou snáze ovladatelní.
V zenové literatuře jako by bylo samozřejmé, že se v rámci klášterního života dříve či později objeví násilí. Přičemž násilné činy se neustále zdůrazňují. Koány je předkládají s klidnou pravidelností, jako by v těchto výjevech bylo něco podstatného k pochopení. Propletení násilných epizod s duchovními hádankami může ale naznačovat něco velmi problematického v myšlení, které se podílelo na tvorbě těchto textů. Mnozí badatelé a historikové se domnívají, že tyto texty sloužily k upevnění moci a sektářství spíše než aby vedly k osvícení.
Možná jste slyšeli termín gaslighting, který je dnes čím dál víc populární. Gaslighting poukazuje na zákeřnou psychickou manipulaci. V kontextu s výše zmíněnými texty se dá vnímat jistá forma této manipulace – tvrzení, že všichni kolem, kromě autority, to „nechápou“ přirozeně nutí důvěřivé členy pochybovat o svém úsudku. Tím vzniká efekt výlučnosti – jen mistr „ví, jak to skutečně je“, a proto musí být bezvýhradně poslouchán a žáci musí nadále snášet jeho nadávky a rány holí. Můžeme v tom vnímat jasné potlačování kritického myšlení – jakýkoliv názor je projev mysli, ega, intelektualismu, který je škodlivý a bludný.
To nejsou metody, které podle mě opravdu inspirují. Působí to jako grandiozita, kdy takzvaný mistr věří, že jen on rozumí „vyšší pravdě“, aniž by byl schopen své mínění rozumně obhájit. V takovém chování a přístupu je silný nedostatek empatie i destrukce. Samozřejmě věřím, že i v zenových tradicích se jistě nacházejí dobří lidé. Nicméně samotná tradiční literatura a výroky velkých mistrů a zakladatelů zenu jsou poněkud problematická.
Můj názor je ten, že skutečný učitel vede žáky laskavě, tím, že je povzbuzuje bez násilí, ponižování, vysmívání a autoritářského přístupu.
◎◈◎
TŘPIT UVNITŘ BAŽINY
Mám řadu přátel, kteří jsou se zenem nějak spjati. Mnohdy vytáhnout nejeden povzbudivý verš, dokonce i z nějaké té knihy, kterou jsem citoval. Dobré myšlenky, nevylučují kritický postoj. Občas i v projevu manipulativního „učitele“ můžeme zaznamenat záblesky skutečné moudrosti a jisté procento pravdy, což je nečiní méně problematickými.
Nedávno jsem se setkal s případem vůdce malé duchovní skupiny, který vhodně ilustruje tento fenomén. Musím tomuto vůdci uznat slušné rétorické vybavení i dobrou inteligenci. Dokonce nezřídka říkal věci, které nesly určité procento moudrosti a pravdy, byť to byly často vágní esoterická moudra bez koherentního kontextu. Ale budiž. Mimo to však pravidelně zveřejňoval videa, kde své následovníky veřejně ponižoval, používal vulgární výrazy a komunikoval pomocí hrubých a extrémně manipulativních způsobů. O lidech, kteří s ním nesouhlasili, hovořil s neskrývaným opovržením, přičemž se prezentoval jako jediný znalec „pravdy“.
Kdyby to byl mistr se jménem Tong-fu nebo Čchung-lu a pocházel ze starověkého orientu, možná by mu to veřejnost odpustila, a možná by v tom mnozí vnímali intelektuálně neuchopitelné poselství svatého mudrce. Ale měl smůlu, byl z českého maloměsta.
Zajímavé bylo, že jeho oddaní stoupenci a přátelé jeho chování nejenže tolerovali, ale aktivně obhajovali jako projev „vyšší spirituality“ a „autentické duchovní lásky“. Některé jeho stoupence jsem dokonce osobně znal. Při setkání s nimi jsem vyjádřil znepokojení nad chováním jejich „vůdce“, přičemž oni mě odkazovali na jiná videa, ve kterých tentýž muž hovořil zdánlivě moudře o lásce a dalších vznešených konceptech.
Postupem času vyšlo najevo – a z mnoha jeho projevů, které zveřejnili, bylo již z počátku patrné – že jde o člověka trpícího vážnější psychickou poruchou a mesiášským komplexem. Toto odhalení opět potvrzuje důležitý psychologický poznatek: jakékoliv násilné sklony, byť míchané se slovy moudrosti, soucitu a lásky, téměř vždy poukazují spíše na něco patologického.
Ač by se mnou staří mistři, kteří utvářeli zenovou tradici, očividně nesouhlasili. Můj názor je takový, že násilí do žádné duchovní praxe, výchovy, vzdělání nepatří. A pokud slyšíte nějaké učení mluvit o soucitu, laskavosti a nenásilí, zkuste prozkoumat, zda jsou tyto hodnoty konzistentní i s jinými postoji a myšlenkami učení. Když jsem byl malý, vyrůstal jsem v komunistickém režimu. Přestože byl tento režim známý svým represivním přístupem, násilím a nízkou kulturní úrovní, pamatuji si, že se neustále prezentoval vznešenými hesly o bratrství, míru a pokroku. Tyto proklamované ideály by nám neměly bránit vidět morální problematičnost celé ideologie.
Svou úvahu jsem nepsal proto, abych si rýpnul do něčeho „posvátného“. Spíše má inspirovat a povzbudit k překonání strachu zpochybňovat věcí, které jsou natolik „posvátné, že je takřka zakázáno je zpochybňovat. Občas je dobré i něco zbořit, abychom mohli něco nového a lepšího postavit.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
