Nedávno jsem před svým přítelem, který je pevně zakořeněn ve víře, bezelstně označil jeho oblíbený posvátný text indického původu za mytologii. Inu, nebyl z mého postoje příliš nadšen, neboť podle něj jsou to reálné dějiny, příběhy, které se skutečně historicky odehrály. A neměl o tom žádný pochyb, i když text, o kterým byla řeč, je plný nadpřirozených superhrdinů, mluvících zvířat, magických zbraní, bohů a démonů.
Moje poznámka s mýtem nebyla myšlena nijak dehonestujícím způsobem. Naopak. Mýty a pohádky dokážou jít do hloubky lidské zkušenosti někdy i více než realistické příběhy ze života či pečlivě sepsané kroniky.
Problém nastává v okamžiku, kdy začneme mýty zhmotňovat a doslovně přenášet do našeho světa. A to není problém jen náboženství. Tento problém se dotýká výrazně i moderního sekulárního nahlížení na svět.
Většina z nás nahlíží na každodenní události jazykem mýtů (ehm… omlouvám se za silně kategorické tvrzení, ale myslím, že „většina z nás“ v tomto ohledu není přehánění.)
Co tím myslím? Možná jste někdy slyšeli o archetypech, a pokud ne, jednoduše vysvětlím. Ve starodávných mýtech, pohádkách, nebo moderních filmech se pořád objevují podobné postavy, třeba moudrý dědeček nebo mudrc, odvážný hrdina, zlý drak, příšera, padouch, čarodějnice atd. A to je archetyp. Archetyp je takový věčný vzor postavy z příběhu, který se opakuje pořád dokola v různých pohádkách a příbězích, ať už mluvíme o starověkých mýtech nebo Harry Potterovi.
A to je důvod, proč máme tak rádi mýty, fantasy a pohádky. Postavy v pohádkových a mytologických příbězích totiž prezentují určité archetypální vzorce uvnitř nás. A díky těmto archetypům lépe rozumíme tomu, co je zlo, co je dobro. A proto mají tyto příběhy schopnost nás hluboce zasáhnout, předat nám hlubokou myšlenku, dojmout nebo inspirovat.
Fantasy, mýty, pohádky vyjadřují klíčové aspekty, které máme všichni společné uvnitř našich duší. Statečný rytíř má vždy nějakou schopnost, vlastnost, která jej činí výjimečným, a padouch je často skrz na skrz padouchem. Tyto archetypy nosíme všichni v sobě a pohádky nám je připomínají. Archetypy prozrazují, že uvnitř jsme si všichni podobní. Každý člověk má v sobě hrdinu, moudrého rádce, ale i něco děsivého, což je část, o které se bojíme někdy mluvit nebo si ji přiznat.
AVATÁŘI ZA DVEŘMI
Archetypální bytosti tedy žijí přeneseně v nás, mohou se skrze nás projevovat, ale nežijí v reálném světě. Každý z nás má uvnitř jak rytíře v brnění, tak padoucha s krouceným knírem, jenže venku, v opravdovém životě, na čistokrevného hrdinu nebo čirého zlosyna prostě nenarazíte. Lidský život, který žijeme, obsahuje méně nadpřirozena, méně skřetů, kouzelných hůlek a čarodějnic a mnohem více složitých vztahů, nevyslovených emocí a psychologických zápletek.
A nám je to líto, přáli bychom si to tak mít, neboť svět rozdělen na hrdiny a padouchy je přehlednější. Z toho důvodu jsme se rozhodli (už hodně dávno), že si tyhle postavy přeneseme do naší reality. Když někoho označíme za „padoucha“, vlastně mu jen nasadíme starodávnou masku zloducha, tyrana nebo černokněžníka, co straší v příbězích už tisíce let. A když někomu postavíme sochu, okamžitě z něj uděláme archetyp ochránce, otce národa, hrdinu nebo moudrého dědečka se světélkující aurou. Zkrátka z lidí děláme postavy takové, o nichž si lidstvo vypráví odjakživa, a tváříme se, že je to realita.
A toto je klíčový moment, kdy vzniká to, čemu říkáme kult. Ať už náboženský kult či kult osvícených nebo kult hrdiny, ale i antikult padoucha. Dáváme obyčejným lidem role, které známe z dávných příběhů, a to nám pomáhá se lépe orientovat v jejich jednání. Protože realistický komplexní obraz nám jen vše komplikuje, že? Takto tedy jednoduše personifikujeme archetypy. A mnozí se do těchto rolí rádi pasují (diktátoři, vladaři, prezidenti, guruové, lámové, svatí). I když ve skutečnosti nejsou tím, za co jsou považováni. Lidské přání je tak vidět, jim tuto roli dává. A tak se roztáčí iluzorní divadlo vtahující do sebe celý svět.
Když si například zvolíme prezidenta, tváříme se, jako bychom právě přivolali poloboha z Olympu. Zahrají fanfáry, nastoupí stráže v naleštěných uniformách, vlaječky mávají, a celý národ se tváří, jako by právě projížděl Gandalf na svém koni. Z obyčejného člověka se během pár minut stane bytost, která má na papíře skoro mytologický status tatíčka národa, něco mezi Mojžíšem a Iron Manem. Ale ve skutečnosti je to pořád smrtelník, který ještě nedávno platil účty za elektřinu a dloubal se v nose.
A když přijedou nejvyšší duchovní VIP v hábitu, vzduch vibruje jak na koncertě rockové legendy. Vytvoří se kolem nich dav, který se chová, jako by na Zemi právě sestoupilo světlo boží. Jen místo ikonického akordu stačí mávnout rukou nebo pronést pár slov s tajemným úsměvem. Lidé se tlačí, někteří pláčou, doufají v dotek vyšší moci, a přitom zapomínají, že funkce, které tito Svatí otcové a Jejich svátosti zastávají, nejsou darem shůry, nýbrž ty jsme jim vymysleli my, abychom mohli své dávné mýty obléct do lidské podoby.
Potřebujeme tyhle ceremoniální kulisy, abychom se mohli tvářit, že jsme právě svědky zrodu něčeho většího – zhmotnění archetypu.
ZLÝ ČARODĚJ
A co všichni ti diktátoři? A co Hitler? Vždyť to jsou skuteční padouchové, nebo ne? Ne. Hitler na tribuně byl vlastně jen normální chlapík. Možná byste se divili, kolik podobných chlapíků byste potkali u piva v hospůdce na náměstí. Hitler neměl žádnou magickou moc, ani superschopnosti, žádné laserové oči, žádné kouzelné hůlky. Upřímně, kdyby se dnes podobný „Hitler 2.0“ objevil před mými dveřmi a chtěl obtěžovat moji rodinu, troufám si říct, že bych ho zvládl odehnat, možná s pomocí souseda, který vyučuje džudo… a možná by to zvládla i moje žena s koštětem nebo náš pes.
Ta síla, kterou Hitler měl, byla jen perspektiva toho davu pod tribunou. Jeho síla totiž nikdy nesídlila v něm samotném, ale v davu, který stál v pozoru, poslouchal ho, a věřil mu. Dav, který toužil vidět živého hrdinu a spasitele. A přesně tak je to s každým diktátorem i s každým „Otcem národa“. Ve chvíli, kdy jim lidé uvěří, stanou se z nich buď padouši, nebo hrdinové. Ale když ztratí publikum, zůstane z nich zase jen ten obyčejný chlapík, kterého byste si v samoobsluze ani nevšimli.
Podívat se na svět přes brýle archetypů může být někdy kouzelné, dát to našim životům dramatický nádech a vyvést nás to z každodenní nudy. Rádi bychom měli pohádkový svět před sebou, a tak zde máme ulice pojmenované po hrdinech, sochy, kterým se klaníme nebo obrazy v duchovních centrech se svými osvícenými mudrci a velkými šamany. Svět čelí mnoha problémům a my bychom tak rádi rytíře, který by svedl finální souboj… jenže…
…každá mince má i druhou stranu, a ta strana s padouchem je obzvláště nebezpečná. Stačí, abychom někoho přehnaně rychle označili za „zloducha“ a přestali v něm vidět člověka. Přirozeně to vede k rozdělení na dva tábory: jedni vidí v dané osobě jen padoucha, v němž není k nalezení ani zrnko dobra, druzí zase hrdinu a osvoboditele národa. Ačkoliv se většinou jedná jen o obyčejného člověka, který se nemohl smířit s tím, že je obyčejný. A řada lidí kolem něj se zase odmítli smířit s tím, že svět je plný právě takových obyčejných lidí. A tak se všichni tváříme, že jsme svědky velkého příběhu. Ve skutečnosti ta osoba obklopená davem stoupenců a odpůrců je často jen zraněný člověk, který si bolest z dětství naučil maskovat svým charismatem a sebevědomou pózou.
ARCHETYPY? JEN S POPCORNEM!
Dá se tedy říct, že archetypy jsou brýle, filtry a iluze, přes které lidé rádi vnímají svět, aby byl pro ně srozumitelnější a jednodušší. Chápu, že lidé potřebují zřetelné symboly, které jim dávají nějaký řád, smysl a zbavují je strachu z toho, že svět obsahuje i nahodilost a chaos. Bohužel ale… když si archetypy přinášíme do našeho lidského světa, stávají se základem zhoubného ideologického vidění.
Za mě tedy bude svět lepší, když v něm bude méně hrdinů a spasitelů, protože pak v něm bude logicky i méně tyranů následovaných davy. Archetypy hrdinů, padouchů, vůdců, osvoboditelů, osvícených svátostí jsou krásné a mají svou poetiku, ale prosím, ať zůstanou tam, kde jim to nejvíc sluší – v pohádkách, knížkách a filmech.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
