BHEDABHEDA – ZAPOMENUTÝ KLENOT INDIE

BHEDABHEDA

Bhedábheda nebo také bhedá-abhedá byla ve své době poměrně významnou školou indické filozofie, která však byla postupem času zastíněna popularitou jiných náboženských a filozofických systémů. Avšak určité fragmenty této myšlenky se stále udržují a i několik významných filozoficko-náboženských škol začlenily myšlenky bhedábhedy do svého učení a stále ji udržují. Mezi těmi známějšími jsou severoindické tradice Nimbarky, Čaitanji a některé tradice šaivitů (uctívači boha Šivy). O jejich učení se stručně zmíním na konci tohoto článku. Bhedábheda nepředstavuje vlastně žádnou systematickou nauku v tradičním smyslu, ale spíše filozofickou teorií vztahů, čímž se dotýká podstatných otázek naší existence.

Zdá se, že historie bhedábhedy, její myšlenky a aplikování v indické filozofii sahá historicky tisíce let zpátky již do dob upanišadských a před-buddhistických. Leč jedním z prvních ucelených textů bhedábhedy byly až komentáře k Brahma sútře, které sepsal myslitel Bháskara (8. stol.). O životě tohoto muže se bohužel nedochovaly žádné informace. Ani osud nebyl k jeho dílům příliš laskavý. Jediné, co se po něm dochovalo, je komentář ke klíčovému textu hinduismu Brahma Sutra a neúplný komentář k Bhagavadgítě. Ani jeden z jeho textů nebyl přeložen do žádného západního jazyka. Zmínky o této filozofii jsou roztříštěny v mnoha různých klasických knihách hinduismu a ucelený pohled na Bhaskarovo učení je hezky rozepsáno v knize The Philosophy of Bhedābheda (P.N. Srinivasachari) vydanou v roce 1934.

Z historických spisů je zřejmé, že jeho učení způsobilo rozruch a zájem, neboť je zmíněno v mnoha slavných historických textech. Avšak západní interpretace východních nauk tuto mimořádnou nauku zcela přehlíží. Žel i v samotné Indii se na ní zapomíná.

Bhaskara se ve svých knihách zabýval poměrně ostrou kritikou radikálního nedualismu (učení, které tvrdí, že vše je v konečném smyslu jedno a rozdíly jsou iluzí). Kritika však nebyl směr, kterým se ubíral. Ve svých textech se soustředil na svou teorii vztahů, kterou nazval bhedábheda. Tvrdil, že konečnou realitu nelze redukovat na monistickou představu nějaké absolutní homogenní jednoty. Rozmanitost existence nepovažoval za nic nežádoucího ani za projev zlé iluze, které se musíme zbavit. Oddělenost a dualitu považoval za společně koexistující bez žádného rozporu, ba dokonce vzájemně se zesilující a doplňující. Tato myšlenka má fascinující kouzlo, inspiruje, podněcuje a přináší zásadní vhledy do filozofie, etiky i psychologie. Pojďme ji společně rozplést od jejích prvních vláken.

ADVAITA – NEDUALITA

Předpokládám, že ne všichni čtenáři rozumí pojmům jako dualita nebo nedualita. Pro lepší srozumitelnost si pojďme tyto pojmy vysvětlit.

V indické filozofii se dualita nazývala dvaita (dualita) nebo také bhedá (rozdíl). Slovo dualita v indické filozofii nepoukazuje pouze na vztah protikladů – světlo/tma, dobro/zlo, nýbrž dualita poukazuje na oddělený vztah dvou a více věcí,. Opakem duality je tedy abheda (nerozdíl) nebo také advaita (nedvojnost). Dualita tedy znamená, že věci jsou odlišné, oddělené, že stojí vedle sebe jako „to“ a „ono“. Naproti tomu opak duality nedualita znamená mezi věcmi není žádná skutečná hranice, která by je oddělovala.

Například mezi jablkem a letadlem je rozdíl. Jsou tedy ve vztahu bheda duality neboli odlišnosti. Stejně tak je mezi mnou a vámi rozdíl. Já jsem v mnoha ohledech jiný a jinde než vy a to vytváří náš rozdíl. Ale co když vezmeme jablko a jeho chuť? Je mezi jablkem a chutí nějaký rozdíl? Chuť je vlastnost jablka, ale sama o sobě není jablkem, jsou odlišné. Nemůžeme ale zároveň oddělit chuť od jablka. Jablko a jeho chuť jsou tedy různé – ale zároveň neoddělitelné. A právě v tomto okamžiku a v tomto napětí mezi odlišností a propojením začíná být dualita a nedualita živou otázkou. Ne jen abstraktní teorií, ale způsobem, jak rozumíme světu a jak rozumíme naší roli v tomto světě. Protože všechno je o vztazích. Nejen vztazích mezi lidmi, ale i mezi myšlenkami, pocity, událostmi a věcmi. Mezi mozkem a srdcem. Mezi včerejškem a dneškem. Mezi tichem a slovem. A každá dvojice, každý vztah, může být chápán buď jako dvě oddělené věci, nebo oddělenost může být chápána jako nesprávné vnímání.

Pojďme si nyní pro ilustraci představit indické filozoficko-náboženské systémy a jak o těchto tématech uvažovaly.

VZTAH

V monoteistických náboženstvích se setkáváme s dualistickým konceptem. Je nějaký Bůh, který je mimo nás, někde hodně daleko, a pak jsme my, jako individuální bytosti, které jsme tímto Bohem stvořené a od nás, lidí se vyžaduje určitá poslušnost, loajalita či navázání vztahu s Bohem. Tento vztah je většinou hierarchický. Mezi Bohem a individuální entitou je tedy v tomto konceptu rozdíl. To je to, co by Indové nazývali dvaita nebo bheda.

Ačkoliv se často šíří stereotyp, že monoteistický a dualistický přístup nebyl v Indických náboženstvích běžný, ve skutečnosti byl v hinduismu poměrně dost rozšířený. Hinduismus byl však silně rozmanitý a existovaly v něm různé proudy a to dokonce i takové, které existenci Boha zcela vyloučily. Starověký indičtí filozofové totiž došli k přesvědčení, že vesmír je věčný a není proto nutné postulovat stvořitele. Z tohoto myšlení vzešly tradice, které pojímali Boha jinak než stvořitele, pracovaly s myšlenkou Boha jako konečné všeprostupující reality, kterou nazývali Brahman.

Významní indičtí filozofové byly zapleteni do nekonečných teologických sporů a hádek, zda je onen Brahman neosobní či osobní entitou, a jaký je náš vztah k této entitě. Jsme s ním totožní nebo rozdílní? Někteří razili myšlenku, že mezi individuálním já a Brahmanem není rozdíl, jiný přiznávali rozdíl; jiní tvrdili, že individualita je atributem Boha… a tak dále, a tak dále.

Já osobně se nepřikláním, ani k jednomu z těchto pojetí. Brahman chápu spíše jako samostatnou kategorií reality, která není ani subjektem, ani kvalitou; není dokonce ani neosobním principem, ani božskou bytostí. Brahman stojí mimo tyto kategorie jako zvláštní ontologická realita – podobná Platónovo světu idejí. Myslím, že takové pojetí je filosoficky propracované, koherentní, vyhýbá se paradoxům a zároveň překonává omezení běžných pojmů. Brahman tedy není to s čím navazujeme vztah nebo k čemu hledáme vztah, ale je vztahem samotným. Podobně jako když Platón hovoří o ideji dobra, která není sama o sobě dobrem, ale tím, co umožňuje všem dobrým věcem být dobrými. Brahman v tomto pojetí není osobou, ale je tím, co dělá osobnost vůbec možnou. Brahman není entitou se kterou se spojujeme, ale tím, co umožňuje spojení mezi entitami. Je to základní „pojivo“ vesmíru, které vytváří a udržuje všechny vztahy. Není láskyplnou bytostí, spíše je láskou samotnou.

Indické metafyzické nauky intuitivně tušily, že naše základní já, naše základní bytí je nějak provázáno s Absolutnem a proto se tázaly, jaký je vztah mezi individuálním Já a Absolutnem? Většina védántských škol dospěla k určité shodě a prohlásila, že mezi individuálním Já a Absolutním existuje určitá forma jednoty nebo nedvojnosti. Vztah Brahmanu a individuality je tedy vztahem jednoty. Tato jednota se nazývá advaita nebo také abheda (nerozdíl). Pokud je absolutno pouze jedno a my jsme s tímto absolutnem totožní, není ve skutečnosti mezi mým já a vaším já žádný rozdíl. Celá realita je tedy jednota všeho bez rozdílů.

Jsme-li však v této úvaze upřímní, zjistíme, že to vytváří víc otázek než odpovědí. Co tato jednota znamená? Je to singularita? Je to jedno homogenní vědomí bez sekundy, bez rozdílu? Lze vůbec Boha nebo Brahman redukovat na numerický koncept číslovky jedna? Pokud je základní realita jen jedna, proč tedy vnímáme oddělenost? Toto je moment, ve kterém se různé školy hinduismu rozchází. Každá má svoji vlastní definici této „jednoty“, neboť zdá se, že „jednota“ nemusí nutně znamenat „jednotu“ ve smyslu našeho matematického pochopení číslovky jedna.

Klasické metafyzické systémy východu se často snaží svět sjednotit, odstranit jeho rozmanitost, nebo ji redukovat na pouhou iluzi. Takový je tón některých forem advaita védánty či mahájánového buddhismu, kde je rozdíl mezi jevy vnímán jako následek temné nevědomosti (avidyá) zatímco osvícení, které je plné zrušení této nevědomosti, je jako návrat k bezrozdílnému, neduálnímu základu. Tento přístup však vzbuzuje napětí: pokud je mnohost jen klamem, proč je vůbec přítomna? A lze ji zcela vyloučit bez ztráty smyslu, života a vztahu?

JEDNOTA NEBO JEDNOTA?

Pokud přijmeme myšlenku, že jsme všichni jednou entitou, musíme vyřešit hádanku, kde se bere naše pojetí oddělenosti a kdo je vlastně ten, kdo tuto oddělenost prožívá? Pokud jsme všichni totožní a jsme všichni univerzálním vědomím, Absolutním jediným JÁ, jak je možné, že se cítíme být oddělenou individualitou?

Někteří navrhují myšlenku, že část Absolutna či univerzálního vědomí se oddělila a tato oddělená část je naše bloudící já, které se v okamžiku duchovního probuzení a spásy opět sjednocuje a spojuje s univerzálním vědomím , podobně jako se kapka nebo řeka jednou spojí s oceánem. Jenže takové vysvětlení je spíše mytologické. Absolutno není hmotná veličina, na kterou bychom mohli aplikovat vlastnosti oceánu nebo vody; je nedělitelný a neměnný; není podmíněn časem a prostorem. Nemůžeme mluvit o tom, že by se kousek Brahmanu v určitém okamžiku oddělil, aby se s ním v budoucnu opět spojil. Tyto představy jsou tedy neudržitelné. A proto hledejme jiné vysvětlení.

Existuje jiné, lepší objasnění, postavené na teorii avidjá nebo také májá. Podle této teorie je naše oddělení jen formou iluze. Nejsme tedy ve skutečnosti odděleni, nikdy jsme nebyli odděleni, ani se nikdy nespojíme. Avidjá je chyba vnímání, která způsobuje falešný pocit oddělení.

Jsme tedy neustále spojeni, jsme jedním, ale náš pocit oddělení je jen jakousi iluzí. Toto vysvětlení zní lépe a vede nás k mnohem zajímavějšímu dobrodružství než pohádka o absolutnu, které plave ve vesmíru jako průhledné oddělující se průhledné želé.

Jenže i toto vysvětlení má háček a je v důsledku velmi problematické, filozoficky i existenciálně. Nabízí se otázka: „Kde se bere ona iluze či chyba a co je základem této iluze?“ Pokud jsme to my, kdo tvoří iluzi, znamenalo by to, že naše oddělenost předchází iluzi a oddělenost není tedy projevem iluze a je reálná. Pokud iluze předchází našemu oddělení, pak je zde iluze jako něco nezávislého na Brahmanu a máme zde opět dualitu – Brahman a iluzi.

TAK PRAVIL BHÁSKARA

Indičtí filozofové zápolili s touho hádankou, neboť vnímali dualitu i nedualitu jako dva nesmiřitelné světy. Mezi tím se objevil nenápadný učenec Bháskara, který nabídl svoji teorii Bhedábheda, ve které tyto dva nesmiřitelné světy duality a neduality sloučil a ukázal tímto, že mezi dualitou (bheda) a nedualitou (abheda) nemusí být ve skutečnosti žádný konflikt. Individuální já není odloupnutá část Brahmanu ani nějaká iluze. Oddělená existence nemusí být s jednotou v rozporu a může dokonce naplňovat podstatu jednoty.

Tato myšlenka nám říká, že nedualisté mají částečně pravdu, když tvrdí, že naše oddělení je určitou iluzí. Ale stejně tak dualisté mají pravdu, když tvrdí, že oddělenost je reálná a platná. Jsme tedy oddělený a zároveň propojený. V čem je tedy problém? Problém nastává, když dualitu a nedualitu od sebe oddělíme a tvrdíme, že pouze jedno je pravdivé, správné, duchovní – taková pozice nás totiž vede zpět k tvrdé nedualitě. Když se cítíme radikálně odděleni od světa, je to určitá forma klamu, protože vše je nějak propojené, avšak stejným klamem je i dualita naruby, tedy myšlenka, že žádná oddělenost neexistuje a realita je v konečném smyslu homogenizovaná.

Substance a atribut, celek a části se mohou zdát navzájem neslučitelné, ale ve skutečnosti mezi nimi žádná neslučitelnost není, protože mohou být smířeni v jednotě, která prostupuje i skrze rozdíl a která je jeho samotným bytím.

KLAM NEBO MÁJÁ

Aplikace absolutní neduality nás vede k monistické představě světa, kde se veškerá rozdílnost a dualita stávají překážkou. Bháskara vysvětloval, že tento pohled nás vede k solipsismu, nihilismu, averznímu myšlení a nakonec k odmítání světa, tak jak to vidíme v nedualistických učeních. Spása je z pohledu radikální neduality podmíněna odmítnutím duality. Dualita a svět, který má charakter iluze, se zdají nepřátelské a ohrožující pro náš duchovní cíl. Dualita je jako bariéra, která nás udržuje v klamu. Z pohledu bhedábheda se toto uvažování stává pastí, která nás zamotává zpátky do spirály klamu a neštěstí.

Bhedábheda dualitu neodmítá, pouze ji popisuje jako neúplné objasnění a vysvětluje, že dualita a realita, nejenže nejsou iluzí, ale ani překážkou k naplnění jednoty. Bhedábheda vztah duality a neduality posunuje ještě dál a poukazuje na to, že dualita ve skutečnosti posiluje jednotu.

Mnozí indičtí filozofové vytvářeli odpor ke světu, který je duální, neboť dualitu chápali jako projev iluze – májá. Avšak kritici tohoto pojetí jako například Bháskara nebo Ramanudža koncept májá nechápali ani trochu pejorativně. Je ale pravda, že rozdíly jsou projevem neznalosti (avidjá). Kdybych odstranil veškerou neznalost mezi mnou a druhým člověkem, splynuli bychom a stali se jedním. To, co nás odděluje, je tedy určitá neznalost druhého. V pojetí Bhaskary nebo Rámánudži není neznalost (májá) vnímána jako něco negativního či škodlivého, co by bylo třeba odstranit, ale spíše jako součást přirozeného řádu světa.“

Bhaskara ani Ramanudža nedostali prostor tuto úvahu hlouběji rozvinout. Můžeme však na základě jejich myšlenky chápat, že neznalost nebo nevědomost nemají žádný pejorativní náboj. Podobně jako když si dítě zaváže oči při hře na slepou bábu. Omezí své vnímání, aby zažilo radost a napětí ze hry. Stejně tak je tento typ neznalosti ontologickou mezerou, která dovoluje vztah, změnu a poznávání. Kdyby bylo vše zcela známo, nediferencováno a ztotožněno, nebylo by možné žádné rozlišení, žádný pohyb, žádná zkušenost.

Nevědomost tedy není negací bytí, ale jeho možností, potenciálem se rozvinout se jako různost. Rozdíly jsou tedy reálné, protože jsou důsledkem reálné podmínky – neúplného vědění, otevřenosti bytí vůči možnosti. Tato nevědomost není morálním nedostatkem, který musíme odstranit, ale naopak pozitivní silou tvoření a dynamiky.

Toto pochopení je revoluční v mnoha ohledech, neboť vytváří soulad, vyzývá k přijetí rozdílů jako skutečných a nevědomosti jako nezbytné dimenze reality, nikoliv jako něčeho, co musí být překonáno a zničeno jednou provždy. Brahman není něco, co se nám zjeví, když zničíme dualitu, ale základem, který tuto mnohost drží a sjednocuje.

Tento svět tedy není nežádoucí iluzí, ale výrazem dynamického bytí, které se projevuje skrze vztahy a poznávání. A naším cílem není uniknout tomuto světu, dualitě a rozdílům, ale pochopit jeho důstojnost skrze poznávání se, skrze vztahy a lásku. Nepoznané není překážkou, ale základní podmínkou a východiskem poznávání.

MYSTICKÝ STAV JEDNOTY

Existuje mystický prožitek, který se v dobách Bháskary nazýval ékadvibháva. Je to osobní prožitek té nejhlubší možné jednoty, ve které se vše stává jedním a zároveň tato jednota expanduje do nekonečné rozmanitosti. Takový prožitek není jen abstrakcí, která popírá všední realitu, ale spíše něčím, co našemu žití dává hlubší rozměr a smysl. Ačkoliv je těžké tyto zážitky popsat pojmovým jazykem, pokusím se o jisté přiblížení pomocí jednoduchého obrazu a popisu, tak aby se v něm odrážela myšlenka bhedábhedy.

Představte si sebe jako jedinečnou bytost – třeba jako čistou, éterickou entitu s vlastní esencí, která je fundamentálně odlišná od všeho ostatního v existenci. Přesto ve vás plane touha po spojení, po lásce, po nalezení hlubokého vztahu.

Nyní potkáváte jinou bytost – stejně jedinečnou, stejně odlišnou od vás, jak jen může být. Oba nesete pečeť naprosté individuality, a přesto vás spojuje stejná touha po blízkosti.

V běžném životě hledáme spojení skrze podobnost – sdílené zájmy, hodnoty či vlastnosti. „Jsme si podobní, proto si rozumíme.“ Ale v hlubším pohledu poznáváme paradox: skutečné spojení vzniká teprve tehdy, když plně uznáme a oslavíme vzájemnou odlišnost.

Když skutečně vidím, že jsi jiný než já – ne jen na povrchu, ale v samotné podstatě svého bytí – a když ty stejně přijmeš mou jedinečnost, mezi námi vyroste most. Čím hlouběji si uvědomujeme svou rozdílnost, tím silnější naše spojení je. Neusilujeme o to, rozdíly smazat, ale o to, je plně vidět a ctít a můžeme jít ještě dál, můžeme tuto rozdílnost naopak podporovat. Čím více tedy roste rozdíl mezi mnou a druhým, tím více se prohlubuje vzájemné propojení. A právě v tomto okamžiku – kdy se setkávají dvě radikálně odlišné bytosti v upřímném uznání – se rodí pravá jednota. Ne jako popření duality, ale jako její naplnění.

Toto poznání má zásadní důsledky pro náš každodenní život. Když se setkáváme s druhými lidmi – s našimi blízkými, partnery, dětmi, kolegy – často podvědomě očekáváme, že budou jako my, že naplní naše představy. Když se snažíme druhé formovat podle našeho obrazu, stáváme se invazivními a tím vytváříme konflikt, nikoliv propojení. Odepíráme jim jejich základní podstatu a právo být jiní.

V tom je nesmírně cenná myšlenka bhedábhéda, která vlastně říká, že skutečná láska a jednota přichází, když druhému dovolíme být plně sám sebou v celé své odlišnosti. Zatímco mnohé tradice hledaly sjednocení prostřednictvím stejnosti – stejné hábity, stejné účesy, stejné mantry, stejné aktivity – Bhaskara naznačil, že tento přístup tvoří konflikt a vede k oddělení. Paradox jednoty skrze odlišnost nám ukazuje, že dualita není překážkou jednoty, ale doslova klíčem k jednotě nebo dokonce je zesilovačem jednoty. Rozdílnost není něčím, co musíme překonat a zničit, ale něčím, co musíme plně uznat a přijmout, abychom dosáhli hlubšího spojení.

PSYCHOLOGIE JEDNOTY A ODLIŠNOSTI

Bhedábheda není jen metafyzická spekulace s mystickým obsahem. Má přesah do oblasti psychologie a je životaschopná i v praktickém rámci života.

Každá bytost – v tom nejhlubším smyslu – touží být jedinečná. Tato touha není sobecká, není hrdostí ega, ale výrazem vlastní přirozenosti: být tím, čím skutečně jsem, a být v tom rozpoznán.

Zvláštní je, že bytost nachází největší štěstí ne pouze v potvrzení své vlastní jedinečnosti, ale v tom, že i ostatní bytosti mohou být naplno tím, čím jsou. Tato vnitřní logika říká:

„Jsem-li skutečně tím, čím jsem, a ty jsi skutečně tím, čím jsi, pak může mezi námi vzniknout skutečný vztah, skutečné propojení“

Současná kultura často popírá tento zákon. Nutí nás být „stejní“, „přizpůsobiví“, „normální“. Ukazovat svou odlišnost bývá trestáno nepřijetím – a tak se uzavíráme, homogenizujeme a zapomínáme. Ale filozofie bhedābheda říká něco jiného:

Buď jednoduše tím, čím jsi a dovol ostatním být tím, čím jsou. A v této vzájemné odlišnosti lze najít pravou jednotu a skutečný vztah.

❈° ≫≪ °❈

Na závěr ještě připojuji pár poznámek o náboženských tradicích, které Bháskarovu myšlenku přijaly a rozvinuly ve své teologii.

BHEDÁBHEDA A NÁBOŽENSTVÍ

Bhaskarovo přínos byl nesektářský, nezastával pozici žádného konkrétního náboženství ani nestranil žádnému Bohu. Některé školy bhedábhedy jsou však spojené s různými náboženskými tradicemi a uctíváním konkrétních božstev. V tradici šivaismu byla tato myšlenka populární, můžeme ji vysledovat jak v kašmírské tradici trika, tak v jihoindické šaiva-siddhánta. V některých náboženských tradicích je nejvyšší Bůh zobrazován tak, že má tělesnou podobu a je vybaven lidskými vlastnostmi, jako je myšlení, cítění, vůle, soucit či dokonce zloba. Tendence personifikovat předměty a promítat do nich vlastní představu Boha je jasně patrná v mnoha populárních formách uctívání. Filosofie Bháskary je od této tendence prostá a dá se tvrdit, že je kritikou lidových prezentací Boha. Existenci Boha však nepopírá. Bhedábheda je rámec, který je nenáboženský, nenabízí konkrétní definici Boha ani nedává odpovědi na velké náboženské otázky. Pojďme se však pro zajímavost podívat na to, jak byla v Indii bhedábheda aplikovaná na náboženské ideje.

NIMBARKA

Významným zástupcem učení Bhedábheda, a jedním z hlavních vedántských učenců, je filozof a náboženský mystik Nimbárka (jeho narození je sporné, někdy mezi 11. – 13. století). Nimbárka je jedním z nejméně zaujatých komentátorů klíčového vedántského díla Brahma sútra, k němuž každý indický filozof psal komentář. Na rozdíl od mnohých filozofů, Nimbárka nekritizuje ve svém komentáři ostatní nauky a snaží se z každé filozofie využít to dobré a smysluplné. Jeho pojetí Vedánty je stručné a nekontroverzní. Jeho komplexní systém myšlení uvádí v soulad učení Šankary s filozofií Rámánudži (dva nejslavnější indičtí filozofové, kteří byli zároveň rivalové). Podle Nimbárky je povaha reality neboli Brahmanu uvnitř rozmanitosti i mimo ni, tedy zároveň bheda i abheda. Absolutní jednota je stejně nemyslitelná jako absolutní rozdíl. Filosofie Nimbarky je druhem mono-dualismu, který se vyhýbá nebezpečím jak radikálního monismu, tak radikálního pluralismu, a skutečnou jednotu nachází ve zkušenosti bhedábheda.

Brahman je často popisován v negativní terminologii jako NEosobní, NEatributní, NEkonečný, NEduální. Podle Nimbárky však negace pouze popírá absolutní odlišnost nebo holou jinakost, ale nepopírá odlišnost úplně, ani nepopírá pozitivní vlastnosti Brahmanu. Podle Nimbárky má Brahman nekonečno příznivých vlastností. Nekonečnost Boha může prostoupit i do konečnosti. Bůh je ve všem, i v nejmenším atomu, aniž by ztratil na své nekonečnosti a velikosti. Je-li Bůh ve všem, neznamená to, že vše je Bůh. Označíme-li vše za Boha, pak pojem Boha ztrácí smysl. Pokud by existovala pouze žlutá barva a žádná jiná, nemělo by žádný smysl mluvit o žluté barvě, neboť jednotlivá barva dává smysl pouze v kontextu s ostatními barvami. Bůh má podle Nimbárky svou vlastní oddělenou identitu, která je zároveň prostoupena vším a propojena se vším.

Nimbárkova škola je založena na kultu uctívání Krišny spolu s Rádhou. Rádha je v učení Nimbárky nejdůvěrnější společnicí Krišny. Nimbárka učí, že oddanost Rádha-Kršnovi roztaví srdce každého člověka a prohloubí se v planoucí božskou lásku. Tehdy Bůh lásky oddanému zjeví svou blaženou povahu a vysvobodí ho ze strastí samsáry (koloběhu zrození a umírání). Oddaný se takto těší z blaženosti Brahmanu a je s Ním jedno a zároveň identitou v odlišnosti. Je podstatné si připomínat, že pokud mluvíme o Já či o Bohu, jako o oddělených identitách, jsme si stále vědomi jednoty. Stejně jako když mluvíme o lahodné chuti ovoce, nepopíráme tím existenci ovoce ani neoddělujeme chuť od ovoce.

ČAITANJA

Další pozoruhodnou postavou, která se pojí s tradicí Bhedábheda je bengálský světec, mystik a reformátor Čaitanja (16. století). Bohužel Čaitanja po sobě nezanechal žádný text, a tak veškeré informace o jeho učení máme pouze zprostředkované hagiografiemi napsané jeho horlivými stoupenci. Stoupenci Čaitanji ztotožňují Brahman s osobním Bohem, kterým je pro ně Krišna. Krišna má nekonečno příznivých vlastností (šakti). Síly, vlastnosti, podoba a láska Boha jsou totožné s Bohem a jsou s Ním věčné díky identitě podstaty a vlastností.

Svoji filozofii vyjadřují prostřednictvím lásky, která proudí mezi Krišnou a jeho milovanou Rádhou. Krišna a Rádha jsou duální a odlišní jako Milenec a Milovaný, avšak přesto jsou ve své podstatě neduální. Láska je nejhlubším vyjádřením bhedábhedy. Láska nemůže existovat sama o sobě a nutně předpokládá dualitu a rozdíl, zároveň však nesnese oddělenost. Tato oddělenost neboli odloučení však zesiluje onen prožitek lásky. Láska hraje fundamentální roli v dosažení nejvyšší blaženosti, která se automaticky projevuje s odhalením vlastní identity.

Bůh Krišna svou hládini šakti (vnitřní energie zesilující blaženost) předává tuto svou energii svému oddanému (bhaktovi) a milenec a milovaný jsou ponořeni do nesmrtelné blaženosti. Síla blaženosti se proměňuje v blaženost samotnou. Tento vznešený stav hluboké mystiky je nejvyšším završením života a je to pravý význam spasení. Živá bytost se sjednotí s Krišnou v hlubokém prožívání lásky, a ve stavu Božího opojení může cítit plné spojení s Ním. Stává se samotným Bohem, avšak toto spojení je nepochopitelné a završuje dualitu i nedualitu zároveň. V mystickém vytržení zůstávají dva jako dvě bytosti, ale v blaženosti se smysl dvojnosti rozpouští. Proto je Čaitanjovo učení známo jako ačintja-bhedábheda-tattva neboli pravda o nepochopitelné jednotě a odlišnosti.

❀❋❋❋❀

◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦

Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka