Představte si, že žijete v 15. století, vaši sousedku upálili za čarodějnictví a ostatní sousedé tleskají při pohledu na její hořící tělo. Náhle si uvědomíte, že čarodějnické procesy jsou nesmyslné, a cítíte nutkání to sdělit ostatním. Ale setkáte se jen s výsměchem, podezřením a hněvem. Lidé se bojí vašeho názoru, bojí se totiž odlišnosti, bojí se vykročit z normálnosti.
Představte si, že žijete v 17. století v Americe a uvědomíte si, že otrokářský systém je hluboce nemorální a odporuje lidské důstojnosti. Věříte, že černoši jsou plnohodnotní lidé se stejnými právy a hodnotou jako kdokoli jiný. Chcete své přesvědčení sdílet s okolím – s přáteli, rodinou, sousedy. Místo porozumění se však setkáte s výsměchem a pohoršením. „Černoši? Lidé jako my? Zrušit otroctví? Ty ses zbláznil?“ slyšíte ze všech stran. Váš názor je odsouzen všemi jako radikální a lidé vás označí za nebezpečného snílka.
Představte si, že žijete v 19. století a zjistíte, že ženy jsou plnohodnotné bytosti, stejně jako muži. (V 19. století v Anglii bylo dokonce zcela legální bít svou manželku. Podle zákona se mohla manželka trestat dokonce holí, pokud hůl nebyla tlustší než palec.) Vy si přejete lidem vysvětlit, že ženy jsou plnohodnotné lidské bytosti. Žel, když tuto myšlenku vyslovíte nahlas, narazíte na zeď nepochopení.
„Ženy potřebují hranice, vedení a kontrolu,“ shodují se lidé kolem vás. „Dát jim stejná práva a svobody jako mužům? To je absurdní!“ Jejich přirozenost k tomu není uzpůsobena,“ argumentují vzdělaní lidé s naprostou jistotou. Vaše přesvědčení o stejných právech pro ženy a muže je považováno za podivínství, možná i nebezpečnou úchylku.
A nyní si představte, že žijete v 21. století. Rovnost žen, etnických menšin a různých ras je formálně uznána. Ale vy jste došli k dalšímu hlubokému poznání – děti jsou autonomní bytosti s vlastní důstojností a integritou. Jejich tělo patří jim a nikomu jinému. Dítě není majetkem rodiče, ani učitele ani nikoho jiného. Rodičovství má být postaveno na ochraně a podpoře. Rodič má být průvodcem, oporou, nikoliv mocenskou kontrolou. Chcete tuto myšlenku sdílet, ale slyšíte pohrdání a výsměch. Narazíte na argumenty, které používají stejnou logiku a stejný způsob uvažování jako kdysi lidé obhajující čarodějnické procesy, otroctví nebo podřízené postavení žen.
„Děti potřebují hranice,“ slyšíte. „Bez pevné ruky z nich vyrostou rozmazlený spratci.“ „Rodiče přece vědí nejlépe, co jejich děti potřebují.“
Podle však vás dítě není něco, co bude v budoucnu člověk, dítě je už člověkem. Proč tedy děti nemají stejná práva jako dospělí? Váš názor je odmítnut jako extrémní a bláhový.
KDY TO SKONČÍ?
A říkáte si, že změna přijde postupně, s každou generací, která bude schopna vidět dál než ta předchozí. A možná za dalších sto let to společnost přijme. Ale být pozorovatelem mocenského jednání s dětmi je bolestné. Doslova před vašima očima jste svědkem toho, jak jsou děti stále objektem mocenských zásahů, jak jsou jejich hranice překračovány ve jménu výchovy a vyššího dobra, jak jsou jejich pocity a potřeby znevažovány a jejich důstojnost přehlížena, a to vše za plné podpory společenské normy. To vše s poznámkami o tom, že bez tvrdé ruky a mocenského přístupu z dětí vyrostou nebezpeční smradi. Lidé si svůj přístup obhajují, aniž by tušili, že právě jejich metody spouští společenskou spirálu frustrací, úzkostí, ale i násilí.
A můžeme se ptát: Kdo byli lidé, kteří upalovali čarodějnice, udržovali otrokářský systém a podřizovali ženy mužské nadvládě? Kdo byli udavači sousedů a ti, co přijímali zlé politické režimy a poslušně dodržovali jejich nařízení? Kdo byli ti, kteří házeli kamením po hříšných, tleskali popravám?
Nehledejte mezi nimi zločince a zrůdy, byli to spíše úplně obyčejní, normální a mnohdy i vzdělaní lidé. Byli to stejní lidé, kteří dokázali milovat, projevovat soucit a vykonávat dobré skutky v jiných situacích. Proč ale nerozpoznají své vlastní morální selhání?
Jsou to výchovné a ideologické indoktrinace, které formují naše chování a myšlení a bývají v určitých situacích silnější než rozum a vnitřní morálka. Bohužel, velká část lidí je zatížena těžkým břemenem těchto kulturních indoktrinací, které fungují jako filtry, skrze které si interpretují svou realitu. A pokud jsou tyto indoktrinace sdílené širokou skupinou, stává se téměř nemožné je překonat a získat nad nimi nadhled. V okamžiku, kdy jednáme v rámci kulturního nebo ideologického rámce, náš morální a racionální kompas se automaticky vypíná.
Představa, že muž má právo trestat svou ženu nebo otroka nebo upálit čarodějnici, vychází ze stejné myšlenky, která se používá k obhajobě udržování moci nad dítětem. Tato myšlenka se promítá do škodlivých vzorců chování, které se prohlubují, čím více je rodič (nebo jiná autoritativní osoba) neschopen čelit vlastním slabostem, frustracím a nevyřešeným problémům. Tím vzniká cyklus násilí, který se předává dalším generacím. A tak se stává součástí kulturního a výchovného rámce, který se těžko překonává, protože je hluboce zakořeněný v normách a hodnotách, které nejsou zpochybňovány.
MOC S MASKOU LÁSKY
V jádru tohoto chování je tisíce let předávané přesvědčení, že moc a kontrola jsou nástroje, kterými můžeme formovat svět k lepšímu a je to dokonce naše povinnost jsme-li v postavení autority. Je to jako dětská hra, u které jsme zapomněli, že je hrou. A tato hra se posunula do hluboké víry, že je zcela legitimní využívat mocenskou převahu k dosažení ideálů, cílů a pro dobro druhých.
Je to jedna z nejšílenějších myšlenek, kterou si lidstvo předává. Žádný člověk není výš než druhý, ani muž, ani otrokář, ani rodič, ani učitel, ani politik, ani kněz nebo papež, zkrátka nikdo. Žádný papír, žádná funkce, žádná společenská role nedává nikomu právo převzít moc a kontrolu nad tělem a životem druhého člověka (pokud se nejedná o nutnou sebeobranu).
Veškerá spirála násilí v našem společenství se roztáčí jen díky tomuto kořenovému nepochopení.
Dospělí nemají žádné reálné právo být nadřazeni dítěti. Ano, rodiče jsou od přírody autoritou a dítě hledá u rodiče ochranu, útočiště a vedení. Být autoritou ale neznamená mít moc nad někým. Učitelství, vedení, ochrana – žádný z těchto pojmů neznamená kontrolu nebo dominanci. Učit, vést, chránit, vychovávat k péči, schopnosti inspirovat, ukazování cesty a podpoře, nic z toho není o ovládání.
Mocenský přístup vede k vytvoření prostředí strachu, podřízenosti a závislosti. Vede dítě k bezmoci a ztrátě schopnosti rozhodovat o svém vlastním životě. Učí dítě přizpůsobovat se očekáváním, potlačovat své vlastní pocity a potřeby.
V prostředí, které je kontrolující, ale obhajováno jako „výchovné dobro“, dítě ztrácí schopnost rozlišovat mezi pokynem autority a tím, co je správné. Dítě takové prostředí přivádí k dlouhodobým problémům v důvěře, sebepojetí a schopnosti tvořit zdravé mezilidské vztahy.
Bohužel překonání silných kulturních indoktrinací, které nám brání toto vidět, je nesmírně obtížné, ale ne nemožné. Jsou nějaké postupy, které mohou pomoci a které mohu doporučit:
- Vědomá sebereflexe a otevřenost novým perspektivám. Vyžaduje to překonání strachu porušovat pravidla a zpochybňovat. Je potřeba se učit přátelit s nejistotou a nepředvídatelností.
- Vzdělávání. Vzdělávání je opak toho, co jsme dělali ve škole. Vzdělávání není o výkonu, úspěchu a dosažení skvělých známek a titulů a diplomů. Vzdělávání není přežvykování již přežvýkaného učiva. Vzdělávání je živý zájem o svět a věci kolem nás. Je to aktivní hledání nových znalostí a perspektiv. Znamená to číst, diskutovat a naslouchat lidem s odlišnými názory. Základní předpoklad vzdělání je dobrovolnost a svoboda.
- Uvědomění, že naše kulturní a rodinné prostředí formovalo náš pohled na svět. A je potřeba se naučit distancovat od těchto vlivů a usilovat o nadhled.
- Kultivování kritického myšlení – učit se pracovat s prostředky poznání (epistemologie). Přemýšlet o důkazech různých tvrzení, logice a tím, jak získáváme poznání.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
