Obecně se má za to, že morálka je lidský a čistě subjektivní konstrukt. To, co je v jedné kultuře běžné a žádoucí, může jiná kultura hodnotit jako radikálně nemorální. Tělesné tresty dětí někdo považuje za morálně obhajitelné. Jiní tvrdí přesný opak: tělesné tresty jsou morálně problematické. V naší kultuře je zabíjení a jezení psů nemorální, v jiné kultuře běžnou normou. Lidé zde jedí krávy, zatímco jezení krav je pro hinduisty neospravedlnitelné.
To nás může dovést k přesvědčení, že morálka je čistě věc našeho výběru a nastavení. Ale není tomu tak. Existují pádné důvody si myslet, že morálka je založena na objektivních pravdách a zájmech. Touto otázkou se zabývali již Indové před tisíci lety, kteří se snažili objektivní morálku definovat a očistit ji ode všech kulturních, náboženských a jiných filtrů.
I řečtí filozofové razili názor, že existují nadčasové, neměnné morální ideje, které jsou objektivní a obhajitelné rozumem, podobně jako matematické pravdy. Podobně Kant věřil, že morální zákon je objektivní, univerzální a vychází z čistého rozumu. Z tohoto pohledu morálka není vytvořena lidmi, ale je lidmi pouze objevována.
Ve starověké Indii definovali objektivní morálku jediným slovem – ahimsa, tedy neubližování. Tato jednoduchá, ale hluboká definice je mi blízká. Když prozkoumáme různé pokusy o vymezení morálky v různých kulturách a filozofiích, zjišťujeme, že nás všechny cesty v určitém bodě vedou stejně k principu neubližování – ať už fyzicky nebo psychicky. Zdá se tedy, že nenásilí lze chápat jako základní pilíř každé opravdové morálky.
Není náhodou, že morální zásady bývají často vyjádřeny negativními formulacemi – nenásilí, neubližování, nezabiješ, nepokradeš. Morálka je tedy spíše snaha o vymezení hranic. Přesně jak to vystihuje výrok z Tao te-ťing, který říká:
„Když odstraníte Tao, zůstane vám dobro; když odstraníte dobro, zůstane vám morálka.“
Tao – jako původní přirozený řád věcí, jako láska nebo čistá harmonie – se spontánně projevuje jako dobré jednání a to se dále projevuje jako snaha být alespoň „dobrý“ a v ten moment nastupuje morálka – jako vnější soubor pravidel, které se snaží racionálně nahradit vnitřní kompas.
Morálka tedy není náhradou za filozofickou pravdu či lásku a nemá nás vést k abstraktním ideálům – je to mapa, která nás naviguje ke společenské harmonii a vnitřní integritě. V tomto smyslu může být objektivní morálka chápána jako umění žít bez toho, aniž bychom zraňovali druhé, neboť čistě racionálně je to nejvýhodnější způsob spolužití.
Výjimky: Jak moc deformuje naše svědomí
Odlišná interpretace morálky je daná kulturním podmíněním. Kulturní, náboženská a ideologická podmínění přirozenou nebo objektivní morálku vlastně deformují. Je však mimořádně pozoruhodné, až paradoxní, že všude tam, kde je morálka podmíněna různými kulturními vlivy, je zároveň ve svém základu postavena stále na stejných přirozených principech. Ve všech společnostech, ať už starověkých či současných, civilizovaných či domorodých, najdeme morální pravidla vycházející z principu: neubližuj, neber, nezneužívej. Tato pravidla jsou natolik univerzální, že můžeme mluvit o jakémsi přirozeném morálním jádru, které přesahuje všechny kulturní rozdíly. Proč se tedy morálně kultury neshodují? Co je základem kulturního podmínění v otázce morálky?
Je to výjimka.
- Nikdo nesmí zabíjet, ale císař může.
- Mít sex s ženou proti její vůli je nevhodné, ale náčelník kmene může.
- Omezovat svobodu sousedovi je zlé, otrokář však černochovi může sebrat veškerá práva.
To jsou hrubé příklady ze staré doby. Ale každá kultura, včetně té naší moderní západní, si vytváří své vlastní „morální slepé skvrny“, které odrážejí často její mocenské vztahy, motivy či ideologické nastavení. Jsou to tedy výjimky, které způsobují dočasnou morální deaktivaci v našem rozlišovacím úsudku. A kdo tyto výjimky tvoří? Mocenský systém.
Tyto výjimky nenarušují samotný morální systém – jen ho zkreslují a vnáší iluzi, kde morálku vypínají v určitých situacích. Morální základy jednoduše přestávají platit pro některé instituce a osoby, které jsou výhradně spojené s mocí.
Pojďme ještě pro příklad do historie. Nacismus je obecně přijímán jako morálně nepřijatelný a zhoubný. Myslíte si však, že nacisté neznali morálku? I v nacistickém Německu bylo považováno za nemorální okrádat souseda nebo omezovat svobody druhému, nikdo neschvaloval vraždu – ale Židovi bylo možné vzít domov, svobodu i život. I silně morální jedinci byli v tomto ohledu slepí, pakliže jednali v souladu s nařízením autorit.
V nacistickém Německu jsou známé případy, kdy běžní lidé – úředníci, vojáci, železničáři i otcové rodin – vykonávali brutální činy, protože plnili rozkazy nebo se řídili zákonem a své jednání neklasifikovali jako nemorální. Zároveň to všechno byli lidé, kteří dokázali v běžných případech rozpoznávat morální od nemorálního. Pouze ztráceli schopnost morálního rozlišení tam, kde byla daná výjimka.
Adolf Eichmann byl architektem židovských transportů do vyhlazovacích táborů. Sám se hájil tím, že jen plnil rozkazy, bez osobní nenávisti, a že žil běžný rodinný život a neměl problém s rozpoznáním morálního od nemorálního v běžných životních situacích. Bohužel tam, kde bylo kulturní nebo ideologické podmínění, tato rozlišovací schopnost náhle zmizela, jako když se člověku prostřednictvím hypnózy odstraní nějaká myšlenka nebo idea.
Východní, ale i západní filozofie se tímto problémem zabývají už od dob Patandžaliho, Sokrata a Rousseaua až po moderní libertariány. V jádru této debaty je otázka: Kdo vlastně dává instituci právo porušovat morálku, která je přirozeně daná? Neměl by být každý čin obhajován stejnou měrou bez výjimky?
Výjimka se někdy chápe jako nutné „násilí“ z pozice sebeobrany. Například, když můj život a život mých blízkých ohrozí agresor a v rámci sebeobranného chvatu útočníkovi ublížím. I když jsem ublížil, ve skutečnosti jsem objektivně minimalizoval celkové násilí, které by jinak nastalo. Jedná se tedy o akt, který není v rozporu s principem neubližování či nenásilí, neboť jsem učinil vše možné pro minimalizaci násilí v této situaci.
Ale ideologická a mocenská výjimka představuje něco zcela odlišného. V tomto případě nejde o minimalizaci celkového utrpení, ale o legitimizaci násilí prostřednictvím abstraktních principů (vyšší dobro, Bible, zákon) nebo zájmů určité skupiny.
V každodenním životě máme jasný smysl pro to, co je správné a co ne. Když zavřeme člověka proti jeho vůli do místnosti a neumožníme mu bez povolení chodit, běhat, mluvit či dokonce jít na záchod, nazýváme to násilím nebo tyranií. Pokud ale sedí dítě proti své vůli ve školní lavici a nedovolíme mu bez svolení mluvit, chodit, nebo běhat, říkáme tomu výchova, disciplína, nebo vzdělání.
Morální kompas se náhle vypíná, protože jsme tuto praxi institucionalizovali a vtiskli jí pozitivní náboj a věříme, že je to praxe vedoucí k vyššímu dobru. Jestli to však vede k vyššímu dobru nevíme. Je to pouhá domněnka, kterou nemáme jak dokázat a obhájit. Takto můžeme vzít a analyzovat mnoho aspektů naší společnosti a ptát se: „Obstálo by morálně takové jednání mimo rámec instituce?“ Pokud ne, pak je pravděpodobně nemorální, pouze mocensky legitimizované. Principiálně se tedy jedná o totéž, jako když si náčelník primitivního kmene uděluje výjimky z pravidel, která platí pro ostatní. Moc se stává štítem, za který se nemorálnost maskuje jako morálnost.
Chápeme, že ublížit sousedovi, protože suší kytky, které nemám rád, by byl akt šílenství a agrese, Udělá-li to samé státní orgán, je to v pořádku. Morálnost činu by tedy neměla logicky vůbec záviset na tom, kdo čin vykonává (tedy zda běžný smrtelník nebo státní agent), ani pod jakou autoritou jej vykonává (zákon, Bible) ale zda je čin sám o sobě morální.
Pojďme se nyní podívat na jemné nuance a psychologii morálky prostřednictvím jednoduchého příkladu:
Představme si společnost, která je do značné míry izolovaná vůči vnějším vlivům a hluboce zakořeněná v konkrétní náboženské tradici. V této společnosti žije muž, který miluje svou rodinu a je dobrým manželem i člověkem. Pravidelně se účastní společenských a náboženských obřadů a modliteb, stejně jako všichni v jeho komunitě i okolí. Nic jiného nezná.
Jednoho dne se náhodou dostane k neznámé knize, která představuje odlišné spirituální pojetí světa a jiné metody duchovní praxe. Začne se věnovat meditaci a dalším technikám. Tím však zneklidní své okolí, především manželku, která jeho novou zálibu chápe jako zradu víry a komunity. Její strach ji zcela pohltí a začne naléhat, aby se vrátil ke svému původnímu náboženství. Svůj strach manželka předává dál a okolí se s ní ztotožní – manželovo chování je označeno za nemorální, ba dokonce za hříšné a nebezpečné. Manželka je dokonce přesvědčena, že jeho jednání může přivodit posmrtné následky pro celou rodinu.
Muž si však uvědomuje, že jeho jednání objektivně nikomu neškodí – zůstává oddaný své rodině, miluje ji, a ve volném čase se pouze věnuje své nové nenásilné duchovní činnosti. Přestal se také účastnit kolektivních náboženských obřadů. Strach jeho manželky je ale reálný a výrazně ovlivňuje vztah i atmosféru v rodině a v celé komunitě.
Pokud by muž své nové praxe zanechal a přijal zpět tradiční víru, manželka by se uklidnila a možná by se obnovil rodinný klid. Zároveň by tím ale potlačil svou autenticitu a vnitřní pravdu. Muž se tedy raději rozhodne, s čistým svědomím, pokračovat v nové duchovní cestě, s nadějí, že ho jednou rodina i okolí pochopí.
Avšak přichází hlavní kněz komunity – moudrý a všemi vážený muž. Přesvědčuje ho, že jeho jednání je nemorální a ohrožuje duševní i tělesné zdraví jeho manželky a rodiny. Důrazně žádá, aby se navrátil k tradiční víře. A uklidnil tak situaci.
Subjektivně, z pohledu ženy a celé komunity to byl její muž, který morálně selhal. Kdo se však doopravdy v této situaci zachoval objektivně nemorálně? Kdo to rozsoudí? Nikdo. Rozum.
Pokud připustíme, že existují objektivní morální hodnoty, pak musíme zhodnotit situaci nikoli podle kulturních očekávání, ale na základě rozumu. Ptáme se tedy: Skutečně muž způsobil nespravedlnost nebo porušil základní etickou zásadu neubližování?
V tomto případě muž nikomu vědomě neubližuje. Jeho jednání je klidné, nenásilné a vnitřně pravdivé – odpovídá svému svědomí a hledá hlubší porozumění. Nezanedbává povinnosti vůči rodině, neohrožuje její bezpečí ani ji fyzicky či ekonomicky nepoškozuje.
Strach manželky a reakce společnosti nejsou důsledkem reálné újmy, ale jejich vlastní kognitivní chybou; jsou důsledkem jejich chybného konstruktu myšlení, kulturního dogmatu a nepochopení jinakosti. Jejich odsouzení nevychází z objektivního principu, ale z ideologické a společenské poslušnosti a přizpůsobivosti.
Pokud tedy přijmeme objektivní kritéria morálky, kterými jsou neubližování, úcta k lidské svobodě a svědomí, pak můžeme říci, že nemorální jednání se spíše projevuje na straně těch, kteří ze strachu a dogmatismu nátlakem nutí druhého k popření jeho svědomí. Tedy manželka (byť v dobré víře) a okolí (včetně kněze), kteří ignorují skutečný dopad a jednají na základě víry ve vlastní monopol na pravdu.
Mužovo rozhodnutí je ve světle těchto principů morálně ospravedlnitelné – a v některých etických systémech dokonce ctnostné.
Jenže můžeme vidět, že mužovo jednání způsobuje reálnou újmu okolí a hlavně své manželce. Jeho jednání spustilo strach a rodinnou nestabilitu. Muž si je navíc vědom, že jeho odklon od komunitní víry manželku trápí a sžírá. Je-li empatie ctnost a snaha zmírnit utrpení morálním základem, neměl by muž opustit svou novou praxi a vrátit se do bezpečného rámce komunitní víry?
Nikoliv. V takovém případě musí manželka dokázat, že jeho odklon od víry skutečně někomu ubližuje. Že manžel je příčinným faktorem její frustrace. Pokud by stačil jen manželčin subjektivní pocit ublížení, pak by bylo velmi snadné obvinit každého, kdo v někom vyvolal nežádoucí emoce. Jen si představte, že byste mohli obvinit svého souseda za to, že má nové auto, neboť to ve vás vyvolává smutek a sklíčení. Sousedka Marie by obvinila Souseda Jardu, protože Jarda si odmítá Marii vzít; Marie mý z toho reálné deprese a musí užívat prášky na zklidnění. Jarda je tedy morálně zodpovědný. Docela absurdní, že?
V případě muže, v uzavřené náboženské společnosti, je samozřejmě na místě empatie a maximální snaha uklidnit manželku. Ale morální selhání není na jeho straně.
Ale co když existuje v jeho společnosti silný náboženský represivní systém a odklon od víry se tvrdě trestá? Nyní jemu i jeho rodině, včetně dětí, hrozí trest popravy. Je morální držet se pravdy a osobní integrity, i když tím vystavuji smrtelnému nebezpečí svou rodinu?
Pokud si muž zachová integritu a jeho rodina je popravena, nejedná v základu nemorálně; nemorálně jedná represivní systém, který se uchýlí k nehumánnímu řešení. Nicméně, lze to popřít. Z jistého pohledu můžeme toto mužovo jednání nyní chápat jako skutečně morální selhání, kdy svou integritu nadřazuje životu svých blízkých a zvláště dětí, kteří jsou nevinní a závislí.
To je důvod, proč nenásilí a neubližování je konečným morálním rozhodnutím. Prioritou je život rodiny a dítěte, kteří jsou v reálném ohrožení. Je to jako když stojíte na přechodu pro chodce a máte zelenou, ale vidíte, že se k vám řítí auto, které očividně nezastaví. Máte právní nárok vstoupit na přechod. Není ale pořádku vstoupit a nechat se záměrně přejet autem a zničit svůj život a životy svých dětí, které vedete za ruku, jen kvůli vyjádření svého práva. Ačkoliv řidič projíždějící na červenou jednal objektivně proti právu, přesto by bylo nemorální se nechat řidičem zabít.
V případě hrozící represe má muž jiné, morálnější možnosti. Může ustoupit, ale nezradit vnitřně své přesvědčení. Může najít způsob jak praktikovat svou víru skrytě, aby nevyvolával hrozbu. Případně může emigrovat nebo změnit prostředí, pokud je to možné. Je morální ustoupit ze své pravdivosti pro záchranu života, který je cennější.
Zachovat život je totiž vyšší hodnota než být pravdivý vůči sobě. Proto je v hierarchii hodnot nenásilí na první příčce. Například mnoho lidí za druhé světové války zachránilo život Židům tím, že nacistům při prohlídkách lhali a přísahali, že žádné Židy neviděli. Vědomě lhali nacistům do očí a slíbili, že budou případně orgány informovat, pakliže hledané Židy spatří. Záchrana života je tedy nadřazená všem morálním principům a hodnotám. Proč? Protože život je podmínka všech ostatních hodnot. Bez života není žádná pravda, žádná víra, žádné ctnosti – není kdo by je žil.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
