Co je to láska?
…zpívá český zpěvák Petr Novák. Ale nakonec v písni přiznává, že se to asi nikdy nedozví. John Lennon sebejistě prohlašuje: „Láska je vše, co potřebujeme“.
„Láska je jediná věc, kterou jsme schopni vnímat a která přesahuje dimenze času a prostoru“, říká fiktivní vědkyně Amelia Brand ve filmu Interstellar.
Brumbál říká Harrymu: „Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé, a především ty, kteří žijí bez lásky.“
V jednu chvíli se i Bible odváže výrokem „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ A stejná slova zněla i z úst perského mystika ʿIrāqīho.
Co by na to řekl odborník a seberozvojový psychologický analytik?
Ten by byl spíše opatrný před sentimentálními frázemi o lásce a patrně by taková slova označil za projev útěku do mlhavé spirituality a upřednostnil by raději výklad komplexity psychologie lidských vztahů.
Ale láska není věc psychologie a vědy. O lásce se mnoho nedozvíme z učebnic, z psychologie ani z teologie. A přesto (nebo právě proto) ji někdy básně, hudba či příběhy dokážou zachytit s neobyčejnou přesností, hloubkou a krásou. Jako by umění mluvilo jazykem, kterému rozumí samotné srdce.
V čínské prastaré knize Tao te ťing je hezká pasáž, která říká, když zmizí Tao, přijde dobro, a když zmizí dobro, přijde morálka.
Podobně můžeme říci, že když ztratíme schopnost vnímat lásku a krásu skrze hudbu, poezii nebo příběhy, nahradíme ji psychologií, filosofií a seberozvojem, což jsou jen ozvěny a stíny toho, co bylo živé.
Nemusí to být ale známka ztráty, ale i hledání. Protože stejně jako morálka může člověka vést zpět k dobru a dobro k Tau, tak i psychologie a filozofie nás může postrčit někam, kde se znovu otevřeme lásce a prožívání hlubších rozměrů života. Ale sami schopnost zprostředkovat to posvátně hluboké nemají.
Ačkoliv slovo láska je krásné, dá se s ním i pěkně zamávat. Zvláště chopí-li se ho vůdci, teologové, charismatičtí guruové. Vzpomeňme si na onu nedávnou aféru z českého prostředí: partička okolo charismatického „guru“ a jeho sektoidní komunity. Slovo láska měl v každé druhé větě. Bohužel se ukázalo, že jeho autentická láska zahrnuje i bití partnerky a veřejné ponižování každého, kdo mu nešel po srsti.
A pak zde máme sebeláskovou kampaň v seberozvojové glazuře. Ani jedno z toho není láska o které se zpívá a tančí.
Popisovat lásku je jako popisovat vůni fialek člověku bez čichového aparátu. Bez metafor se to neobejde. Možná se dá říct, že láska začíná tam, kde přestáváme být středobodem vlastního vesmíru. Kde nám opravdu začne záležet na druhých, ale ne proto, že by se to mělo, ale proto, že to tak je nějak uvnitř nás všech nastavené.
Ale citáty z Instagramu se západem slunce v pozadí nám říkají něco jiného: „Miluj sám sebe“; „ke všemu si musíme dojít sami“; „mé bytí je zdroj mého štěstí“.
Ale jsou vedle toho i varovné signály, které nám říkají, že když se primárně zaměříme na své „já“, mnoho štěstí z toho nebude. Nechápejte mě špatně. Ne že bychom měli sebe zanedbat nebo opustit, ale k pochopení lásky je potřeba vystrčit nos z bubliny vlastního ega.
Došlo mi, že v lásce nejde primárně o mě, ale o druhé. Jenže to zní podezřele a altruisticky. Není proto divu, že to nejednoho podráždí. Učíme se opak: „Nejdřív se postarej o sebe, až pak o ostatní… jen když miluješ sebe, můžeš milovat ostatní.“ Jenže háček je v tom, že pokud je „Já“ na prvním místě, nikdy se vlastně nenasytí. Pořád mu něco chybí… pořád má hlad.
A nejednou mi někdo hodí protiargument do diskuze: „Znám jednu paní, ta by se rozdala pro druhé, a šťastná rozhodně není, protože zapomněla na sebe.“ Jenže to je jiný příběh. To je sebeoběť z úzkosti a z nedostatku sebevědomí, je to potřeba nešťastného člověka být uznán. Není to láska.
To je něco jako když si u nás ve městě jedna politická strana pověsila obří ceduli u dětského hřiště:
„TOTO HŘIŠTĚ JSME POSTAVILI MY PRO VÁS.“
To sice může znít jako láska, jenže ten podtón je jasný: „A teď hezky hlasujte pro nás… nebo nebude příště žádný hříště.“
Milovat sebe sama je popření lásky. Láska potřebuje druhého, pak bude „Já“ naplněné.
A přitom to vlastně známe z pohádek a příběhů: Chudý chasník pomůže starci, nečeká nic, a najednou přijde poklad, princezna, půl království a k tomu ještě kůň, co mluví. Láska je něco, co proudí ven, ne proto, aby se to vrátilo, ale protože tak to má být. Je to paradox. Tím, že dáváme, něco velmi hodnotného dostáváme, ale pokud dáváme, abychom získali, nic se nevrací.
Někteří si pletou lásku s transakcí. V některých náboženských systémech máme Boha, který vyžaduje vztah, ale zodpovědnost za vztah přenáší na malého ubohého človíčka: „Budeš mě milovat nebo…!!“ A co pak človíčkovi zbývá? „Tak holt tu lásku, nebudu riskovat zavržení.“ Láska se vyplatí, přináší odměnu spásy a věčného života v nebi. Dobrá nabídka. Podobnou dynamiku nacházíme někdy i ve vztahu rodiče a dítěte: „Budu tě mít rád, jen když…“
Líbí se mi rčení: „Láska je Bůh.“ Protože krása lásky spočívá v tom, že je transcendentní a vlastně ji nemůžeme nikdy plně dosáhnout, je to mystérium, které nikde nezačíná ani nekončí. Jakmile máme pocit, že ji máme, uniká. Láska je nedosažitelná, a přesto neoddělitelně spojená s tím nejzákladnějším v každém z nás.
Je neuchopitelná a nepopsatelná, což nás ale nemá vést k mlčení a rezignaci to vyjádřit. Naopak, má smysl ji znovu a znovu zkoušet vyjádřit prostřednictvím naší schopnosti tvořit – v tónech, slovech nebo obrazech. Ne proto, že bychom ji chtěli ovládnout a orámovat konečnou definicí, ale protože ji chceme uctít.
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Přispět částkou, kterou považujete za vhodnou, můžete naskenováním QR kódu nebo platbou na číslo účtu 3237673012/3030
Díky a s láskou
Jirka
