Následující text není potvrzen žádnou vědeckou studií, prastarou naukou, je to jen produkt mého vlastního uvažování vycházející z mých zkušeností a pozorování.
SPIRITUÁLNÍ BYPASSING JINAK
Duchovní obcházení nebo někdy také spirituální bypassing je populární termín, kterým se označuje jisté škodlivé chování, typicky chování člověka, který maskuje své nevyřešené problémy zdánlivou pokročilou duchovností. V praxi je to třeba osoba, která se neumí chovat k lidem kolem sebe a které každá maličkost vyvede z míry, ale navenek je to osvícený mudrc, který zná všechna kosmická moudra.
Existuje však ještě jeden, možná i zákeřnější paradox: když se samotný pojem spirituální bypassing začne používat jako nálepka k zesměšňování a ponižování druhých. V tu chvíli se člověk nevědomky stává právě tím, co kritizuje. Podobně jako zapálený bojovník proti konspiračním teoriím, který nakonec propadne takové paranoie, že v každé alternativní myšlence vidí konspirační teorii.
NOBLE SAVAGE – MÝTUS UŠLECHTILÉHO DIVOCHA
Setkáme se s tímto fenoménem v antropologii, v duchovních a psychedelických komunitách. Moudrý domorodec vs. bílý padouch. Vychází to z pojetí, že původní domorodci a primitivní lidé jsou ti čistí, napojení na zdroj, v symbióze s přírodou, duchovně moudří, zatímco moderní západní člověk je vlastně něco jako padouch z filmu Avatar, který má odjet do džungle, adoptovat cizí spiritualitu, aby se napravil.
Neexistují kultury „čistší“ nebo „spirituálnější“ než jiné. Každá kultura má svou vlastní logiku a složitost, své plusy, své mínusy. Dříve lidé domorodé kultury démonizovali a podmaňovali si je, a dnes si je zas romantizujeme a idealizujeme. Není ale vytváření obrazu „ušlechtilého divocha“ v kontrastu k duchovně pokleslým moderním člověkem jen druhá strana téže mince jako rasismus?
Na stejném principu funguje idealizace starověkých nauk a kultur. Tím nejoblíbenějším je mýtus spirituálního Tibetu, zpopularizovaný orientalisty z počátku 20. století. Tibet se svou mystickou aurou a příběhy levitujících a osvícených lámů znajících tajemství vesmíru spadá bohužel spíše do kategorie fantasy a nemůže být dál od skutečnosti. Skutečné dějiny Tibetu a hlavních proudů tibetského buddhismu jsou totiž bohužel prošpikované náboženským fanatismem, válkami a mocenskými zneužíváními do té míry, že by i leckterý středověký evropský kronikář inkvizice jen nevěřícně kroutil hlavou.
Každá kultura přináší své pozitiva i negativa. Vzájemné obohacování je přirozené a přínosné, ale nezapomeňme, že i západní civilizace nabízí mnoho cenností, ze kterých mohou čerpat dokonce i ti, kdo žijí blíž k džungli než k Wi-Fi signálu. Takové Matoušovy pašije od Bacha nejsou o nic méně duchovní než šamanské bubnování. A myšlenky Tolstého by možná radikálně obohatili nejednoho šamana.
EGO
Ego znamená jednoduše „já“. Jenže ve spirituální sféře je to ten největší padouch. V esoterice se egem totiž myslí oddělené já, které může za každý náš problém. Vesmír je podle této teorie takové jedno nerozlišené vědomí, což je něco jako nekonečné průhledné želé, a naše ego je to, co se neposlušně odlouplo a cítí se být nezávislé na tomto velkém velkém želé. A to je iluze, chyba.
Nesouhlasíte? Jenže bez ega mi nemůžete oponovat. Bez ega si nemůžete nakoupit ani dojít na záchod. Ego (tedy pojetí sama sebe) je základ k tomu, abychom mohli vůbec existovat, interagovat, nejen nenávidět a bojovat, ale bez ega bychom se nemohli ani milovat.
Nafouknuté ego, egocentrismus – ano, to už je problém. Podobně jako oheň, který se neomezeně šíří tam, kam nemá. Ale oheň sám o sobě není viník; potřebujeme ho, jen je dobré ho udržovat v rozumných hranicích.
DUCHOVNÍ KOMUNISMUS JMÉNEM NEDUALITA
Ego se odlouplo od univerzálního vědomí a cítí se odděleně. A toto oddělení je příčinou všeho zla, a proto hledejme jednotu a rozpuštění ega. Všichni jsme jedno; já jsem ty, ty jsi já. To už zpívali Beatles ve své písni I Am The Walrus (Jsem mrož).
Vnímat svět dualisticky je důvod se stydět. Všichni jsme přece jedno, není žádné druhé já. To ale není překážka druhého pokárat, že žije ještě v iluzi duality, neboť s dualistickým vědomím má ten druhý prakticky nulovou šanci chápat kosmické pravdy.
A za všechno může ten největší záporák – ego. Ten dualitu vytvořil… počkat… já myslel, že ego je produkt duality? Tak slepice nebo vejce? Důležité je vědět, že dualita je iluze stejně jako celý objektivní svět. A to musíte vysvětlit svému kolegovi.
Moment! Tady něco nesedí. Trochu se do toho zamotáváme. Není kolega vlastně to samé co já? No, zkrátka mu řekněte: Měl by jsi se už konečně zamyslet nad tím, že neexistuješ!
Nakonec člověk dochází k tomu, že tvrdá nedualita vede k tvrdé dualitě a že možná lepším řešením je nedualitu a dualitu smířit v přátelství. Protože jinak bude naše nedualita něco jako tlustá kniha o minimalismu, která vás učí nečíst knihy, protože slova jsou jen další forma mentálního hluku, který vás odvádí od posvátné prázdnoty.
Ale už dost tlachání, nebo vezmu svou oblíbenou knížku o nenásilí a praštím tě s ní po hlavě.
Anebo místo negování rozdílů a individuality a uctívání neposkvrněné jednoty můžeme pochopit, že rozdíl i jednota mohou fungovat vzájemně, aniž by si odporovaly, a možná tou odpovědí je láska, která se manifestuje právě skrze rozdíl.
LÁSKA JE VEDLEJŠÍ
V seriózním seberozvoji a spiritualitě se o lásce moc nemluví. Láska je téma sentimentálních esoteriků; láska patří do beletrie a trapných písní, ne do solidní spirituality. „Mluvíš příliš o lásce? Jsi zřejmě postižen spirituálním bypassem. Život je přece příliš komplexní labyrint na to, abychom jej redukovali na něco tak prostého jako je láska.“
Důvod je ovšem prozaičtější, neboť mluvit o lásce nás dělá nebezpečně zranitelnými, křehkými. Museli bychom sejmout naše masky duchovních expertů a přiznat, že možná celou dobu jen toužíme po tom, abychom byli milováni a mohli milovat.
Můj názor? Láska je to o co tady jde. Prosté a jednoduché.