Andal byla jedinou ženou mezi dvanácti alváry (tím se označovala skupina básníků, kteří působili mezi 2. a 9. století v jihoindickém Tamil Nadu). Je patrně nejslavnější básnířkou a mystičkou jihoindické kultury. I po více než tisíci letech jsou její básně stále evergreenem a recitují se při mnoha událostech. Andal žila pouhých šestnáct let a její skromná sbírka poezie měla nesmírný vliv na celé filozofické a náboženské prostředí Indie. Andal se nehlásila k žádné konkrétní tradici, po své smrti však získala vznešené postavení v rámci hinduistické sekty Šrívaišnava, kteří ji prohlásili za svatou společně s dalšími 11 alváry.
Andal se narodila v 8. století. Byla jako malé děvčátko nalezena v chrámové zahradě bráhmanem Višnučittou. Višnučitta nalezené dítě adoptoval a pojmenoval jí Godai (dar matky Země). Později jí nazýval Kodai (ta co má krásné vlasy) a také Andal (krásná). Višnučitta byl chudý, žil sám a neměl vlastní rodinu. Nalezené dítě obklopil nezměrnou láskou a péčí.
MYSTICKÁ POEZIE
Od dob svého dospívání provázely Andal mystické prožitky, které zapisovala do formy básní. Tyto básně vstoupily do indické spirituality s nevšedním pojetím vztahu člověka a Boha. Její Bůh byl milovaný Krišna, kterého považovala za svého muže, za svojí nedílnou součást.
Zatímco náboženští lidé se k Bohu klaněli s úctou a bázní, Andal k Bohu přistupovala jako k sobě rovnému. Ba dokonce svého Boha v básních kárala, snažila se svého Boha svázat a podmanit si ho. Podle učení Alvárů to není nic neobvyklého. Tam kde je láska, pojetí vážného a autoritativního Boha mizí. V lásce se duše odevzdává Bohu a Bůh duši. Andal oslovovala Boha zcela neformálně, v náladě mileneckého pouta.
Když bylo Andal patnáct, do svých básní vkládala stále více erotických motivů. Její texty provází silné emoce odloučení od svého božského milence. Andal svého Boha hledá ve všech věcech kolem sebe. Naříká a nabízí Mu své tělo i mysl. Někdy se hněvá a požaduje od Boha pozornost, pohlazení, mazlení. Oslovuje ptáky, stromy, mraky, slunce a ptá se jich, kde schováváte mého milence Madhavu.
Ó mraky prozářené blesky,
kdy konečně uvidím svého milovaného,
na jehož krásné hrudi sídlí Bohyně Šrí?
Moje pružná mladá ňadra
každý den touží po jeho zářivém těle.
Moje prsa hledají pohled toho, jehož krásná ruka zvedá disk.
Oči mám pevně svázané v červeném plátně,
vyhýbám se pohledům smrtelníků,
neboť nepřeji si nikoho jiného než Govindu.
Nemohu tu žít ani chvíli.
Prosím, odveď mě na břehy řeky Jamuny.
Andal často používá náznaky, kódy, které bez znalosti tamilštiny, tehdejší poezie, kultury, lze těžko pochopit.
Ach dešti! Spadneš na horu Venkatam
kde stojí můj krásný Pán,
padáš jako horký vosk nalitý do hliněné formy.
Naplň mé srdce a nechť se rozplyne.
Jeho doteky a pevné objetí
Jako vosk, který připravuje cestu bronzu
Jehož povrch je pokryt hlínou
Ukaž mu, jak vstoupit do mého srdce a roztavit mě.
Přiměj ho, aby mě hladil a pevně držel,
aby můj krásný Pán přebýval v mém srdci.
Můžeš takto stále pršet?
Tato báseň používá metaforu tradiční výroby bronzových božstev, pomocí voskové metody. Nejprve se vyrobí voskový model božstva, který se poté nechá rozpustit a uvolní místo bronzové sošce. Tělo i mentální ego jsou pomíjivé, jsou voskem, který se jednoho dne rozpustí, aby dal prostor něčemu dalšímu, významnějšímu. Stejně tak filozofie, rituály, to vše je pomíjivý vosk, který nám na počátku cesty může pomáhat. Naše tělo, mentální ego se rozpustí jako vosk, poté začne Bůh proudit skrze nás. Jakmile necháte boha přebývat ve vás, jste osvobozeni od všech identit, ale i od obřadů, filozofií i náboženství. V takový okamžik Bůh ve vás žije a proměnil vás podobně jako došlo k přeměně z voskového modelu na bronzovou sochu.
Ó dešťová mračna nad kopcem Venkata,
vzpínající se jako temní sloni,
sliby Pána, jenž dřímá nad zatočeným hadem se staly falešnými.
Zapomněl na mě.
Zapomněl, že je mým jediným útočištěm.
A teď mučí mě, mladou, štíhlou dívku,
jež touží po milování.
Ztratíš svůj respekt, až se to svět dozví.
Zde Andal dokonce samotného Boha kárá, zlobí se na něj, vyhrožuje mu. Tento přístup symbolizuje intimní vztah k Bohu, ve kterém je naprostá absence bázně, strachu z Boha. Strach je bariéra, která klade odpor mystickému odevzdání se – prapátti. Prapátti, neboli absolutní kapitulace, je ústředním bodem Alvárské spirituality. Andal nezná strach, jen bezmeznou lásku. Své tělo používá jako nástroj. Její tělo zůstává středobodem pro splynutí s nekonečnou posvátností.
EROTIKA JAKO CESTA ODDANOSTI
Alvárští básníci líčili barvitě smyslné erotické stavy, které nazývali madhurja bháva. Inspirací jim byly příběhy popisující milostné hry mezi Bohem Krišnou a jeho nejoblíbenější pastevkyní Nappinai, která se stala jeho manželkou. Vztah mezi Nappinai a Krišnou je kruciální pro důsledné pochopení Alvárské mystiky. Vztah Nappinai ke Krišnovi symbolizuje nejhlubší možnou lásku, která je prostá všech nečistot. Erotika symbolizuje absolutní intimní spojení mezi duší a Bohem. Nappinai symbolizuje naše já. Uvnitř našeho já se nachází síla lásky, při jejíž explozi můžeme vstoupit do posvátného spojení s Nejvyšším.
Mystická erotika, kterou vyjevili Alvárové se později rozšířila po celém subkontinentu a stala se inspirací mnoha slavných básníků a mystiků jako byl Džajadév, Nimbárka, Čaitanja. O pár století později vznikla v severoindické tradici nová postava známá jako Rádha. Básníci, autoři, duchovní učitelé rozvíjeli nové příběhy Rádhy a Krišny. Rádha plnila stejnou úlohu jako Nappinai v poezii Andal. Postava Rádhy se postupně stala ohromně populární v Indických legendách a písních.
ANDAL PERSPEKTIVOU FILOZOFIE
Andal ve svých textech vyjádřila svoji filozofii: „Ne každý může studovat a porozumět svatým textům, učením a filozofiím. V očích Boha je to však nepodstatné. Neboť láska je to jediné, o co tady jde.“ Alvárové kladou důraz na Boha jako na entitu, která je snadno dostupná všem.
Avšak filozofové pohrdali sentimentální poezií Alvárů a znevažovali přesvědčení, že Božská blaženost je přístupná lidem, bez náležité erudice a vznešeného bráhmanského narození. Byl to věhlasný filozof Ramanudža, který tomuto názoru oponoval a pustil se do obsáhlé obhajoby Alvárů a jejich mystiky. Podařilo se mu sjednotit spirituální prožitky s védántskou filozofií, což způsobilo v komunitě učenců velkou reformu.
Filozofové pokládali rozum za nadřazený všemu. Na druhé straně byli náboženští horlivci, pro které byl naopak rozum hrozbou. Ramanudža se usmíval těmto extrémním nazíráním a dokázal, že tyto dva světy – rozum a spiritualita – nejsou v žádném rozporu, ba dokonce se dokážou elegantně doplňovat. V tradici Šrívaišnava proto Ramanudža a Alvárové tvoří dvě vznešená křídla rozumu a spirituality.
ANDAL JEJÍ ODCHOD Z TOHOTO SVĚTA
Andal odmítala všechny muže, kteří se jí dvořili, neboť byla věrná svému božskému manželu Govindovi. Opustila tento svět ve svých šestnácti letech poté, co vešla do Višnuova chrámu, tam objala božstvo a pak už jí nikdo nikdy nespatřil. Do jaké míry je tento příběh legendou dnes už nezjistíme. Ale na tom nesejde. Podstatné jsou básně Andal, které k nám promlouvají a odhalují její niterný svět a možná někomu mohou být i dobrým průvodcem.
Děkuji za přečtení a krásný den
Jirka