生き甲斐
Princip Ikigai, navzdory svému orientálnímu původu je zcela prostý, univerzální a přesahující kulturní hranice. Ikigai zpopularizovala japonská psychiatrička, autorka a filozofka Mieko Kamiya. Ikigai znamená doslova „to, pro co je potřeba žít.“ Ikigai znamená konání z vnitřní motivace.
Opakem Ikigai je vnější motivace. Cokoliv děláme primárně pro vnější odměnu nebo ze strachu z trestu, či proto abychom se vyhnuli zahanbení, je taková činnost vedena vnější motivací. Dítě ve škole, které se učí, protože chce získat dobré hodnocení, kladnou pověst, pochvalu či ho vede obava ze selhání, trestu či stud před ostatními, je vedeno vnější motivací.
Učíme-li se proto, že toužíme něco poznat, něco vědět, je to Ikigai – konání z vnitřní motivace.
Někdo může oponovat, že učit se pro dobré známky může být také ikigai, neboť dobré známky mohou dotyčnému pomoct dosáhnout toho, co ho v budoucnu může vnitřně naplňovat. Ano, to je ikigai v případě, že je student schopen dohlédnout tak daleko. Ikigai je to v případě, že získání dobrých známek není jeho hlavní motivací. Podobně může být někdy ikigai absolvování nudného kurzu, jehož certifikace mi pomůže dělat to, co mě baví. Ikigai neznamená nutně, že člověk dělá jen to, co ho baví, ale že jakákoliv aktivita, kterou vykonává mu dává vnitřní smysl a dělá jí ze své svobodné vůle.
U malého dítěte, sedící ve školní lavici, se toto však neděje. Ani nejmoudřejší rodič neví, kam se bude život jeho dětí ubírat. Variací, které nám život nabízí je přemnoho. Například já nemám žádné formální vzdělání, a nejen to, nemám dokončené ani základní vzdělání. Přesto jsem v životě spokojenější než řada lidí, kteří byli ve škole premianti. Nikdo nezná alternativní realitu, kde bych byl řádným studentem a měl znamenité výsledky. Nikdo neví, zda by mi to přineslo větší míru spokojenosti. Proto je v zásadě špatně dítě rozvíjet prostřednictvím vnější motivace. Dokonce i v případě, že by byl rodič schopen dohlédnout prospěchu, který v budoucnu získá z dobrého vzdělání. Dítě vedeno k aktivitám skrze vnější motivací ztrácí postupně spojení s vlastními potřebami, vlastní identitou, vlastní unikátností. A toto spojení je mnohem drahocennější než jakýkoliv jiný životní úspěch.
Vnitřní motivace je překvapivě téma, které proniká i do konvenčního školství. Ovšem učitelé tento princip zřídkakdy pochopí. V prostředí momentálně nastaveného vzdělávacího systému nelze princip vnitřní motivace vlastně ani aplikovat. Mnoho rodičů a učitelů, kteří si o vnitřní motivaci přečtou, si častokrát stěžují, že jim dělá problém donutit své dítě jít se učit dějepis, tak aby to dělalo z vnitřní motivace. Pokud chceme druhého vnitřně motivovat, aby dělal to, co chceme my, tak to je manipulace. S vnitřní motivací to nemá společného vůbec nic.
Účelem vnější motivace je donutit člověka dělat věci, které po něm chtějí druzí. Je to účinná forma manipulace a způsob, jak získat nad druhými moc.
Pokud člověk dělá věci ze strachu z trestu, hněvu rodičů, učitelů nebo z touhy po vnější odměně (známky, pochvaly), plní jen potřeby a očekávání druhých, zatímco své vlastní potřeby odkládá stranou a to vede ke ztrátě kontaktu se sebou. Je-li takto veden člověk celé dětství, pokračuje s tím i v dospělosti, tak takový člověk těžce hledá skutečnou spokojenost a klid. Bohužel tyto chybné vzorce, které formují jeho chování v dospělosti pak předává dalším generacím.
Vnitřní motivace nás kultivuje zevnitř a vede nás k poznání toho, kdo jsme. Pokud se člověk naučí dělat věci z vnitřní motivace má větší šanci, že jeho život povede k vnitřnímu naplnění a životní spokojenosti.
Jirka