Bengálští sahadžíjové jsou výraznou tradicí, o které se však mimo Bengálsko a Indii málo ví a píše. Duchovní praxe sahadžíjů byla ojedinělá a provokující svým přístupem k životu a náboženství, propojující spiritualitu a světské aspekty lidského života. Sahadžíjové nabourávali společenská pravidla, čímž se stávali často terčem kritiky konzervativních náboženských autorit.
Byly to básně Džajadévy (12. století) a později sbírky textů Čandidáse a Vidjapatiho (15. století), které jsou hlavním zdrojem učení sahadžíjů. Největší zlom této tradice nastal v 15. století a to díky osobnosti Čaitanji, jenž byl pro celou náboženskou komunitu Bengálska skutečnou revolucí. Osobnost Čaitanji však představím blíže v jiném článku.
PŮVOD SAHADŽIJŮ
Těžištěm učení bengálských vaišnavů i sahadžijů jsou legendy o Krišnovi a jeho mileneckého vztahu s Rádhou. Bůh je dokonalý pouze ve spojení s ženským principem šakti, který byl personifikován do podoby Rádhy. Rádha, ač byla Krišnova nejmilovanější, se nikdy nestala jeho manželkou, navzdory tomu, že Krišna měl manželek nespočetně. Bengálští vaišnavové považují totiž milenecký vztah za hlubší či jemnější formu lásky nežli manželství, které je podmíněno formálními pravidly.
Sahadžíjové věřili, že nejvyšším projevem Boha je láska. Tu nazývali préma. Podle sahadžijů však Božská préma není nic odděleného od hmotného světa, je obsažena ve všem kolem nás, proto věřili, že Božskou lásku lze zakusit i ve vztahu mezi mužem a ženou. Milenecký vztah byl pro ně větší svátostí než vztah manželský. Praxe sahadžíjů tedy vyžadovala skutečný milenecký vztah. Sahadžija, i když měl doma manželku, udržoval milenecký vztah s jinou ženou. Tento vztah se nazývá parakíja. V mileneckém vztahu partneři rozvíjeli svou duchovní podstatu existence. Tento přístup – v náboženském světě nevídaný – měl však svůj hluboký důvod, který se pokusím objasnit.
VZTAH BOHA A ČLOVĚKA
Sahadžíjové popisují dva základní přístupy k Bohu: Aišvarjá a Madhurja. Ašivarja je typické náboženské uctívání Boha, založené na autoritě Boha, bázni či úctě ze strany uctívajícího. Princip madhurja je založen na ideálu, že Bůh má být milován. Bengálští mystici vylíčili různé podoby milostných emocí, které lze vůči Bohu mít. K Bohu lze přistoupit z pozice matky či rodiče. Jinými slovy Bůh na sebe bere roli dítěte. Lze mít s Bohem vztah přátelský, služebnický či manželský. Avšak nejlepší formou uctívání je ta, kde je Bůh milován stejně jako žena miluje svého milence. Manželství bylo v bengálské kultuře hierarchické, proto bylo považováno za překážku v čisté láce. Rádha a Krišna představují tento ideál lásky. Sahadžíjové však věří, že myšlenka lásky existující mezi lidskými bytosti; mezi mužem či ženou, může být přijata na stejné úrovni jako Božská láska.
LIDSKÁ VS BOŽSKÁ LÁSKA
Rčení, že láska je Bůh, neznamená podle sahadžíjů, že Bůh je nějakou nebeskou bytostí, sídlící mimo nás, kde produkuje lásku, odměňuje své oddané podlé míry svého odevzdání. Nikoliv. Znamená to, že Bůh je TA láska. Emoce, která vzniká mezi milenkou a milencem je tedy v základu Božská. Leč různé náboženské skupiny, uctívající Krišnu, si na rozdíl od sahadžíjů zakládaly na dualistickém pojetí, kdy vidí božskou a světskou lásku jako dva protichůdné světy. Světskou lásku považují za projev nečistého chtíče. Sahadžíjové nesdílí takové pochopení a naopak věří, že mezi světskou a Božskou láskou není žádný rozdíl. V okamžiku, kdy se spojí milenec s milenkou v jistém duchovním rozpoložení, Bůh se zjeví v srdci obou milenců.
EMOCE PRÉMY
Sahadžíjové věří, že duchovní odevzdání může být uskutečněno pouze skrze lásku, takže jejich prvním zájmem je vytvořit lásku, tu nejhlubší, jakou vůbec lze. Sahadžíjové mají svojí psychologii postavenou na určité evoluci citů. Popisují, jakým způsobem se skrze hrubou fyzickou vášeň lze dobrat k nejčistší lásce prémě. Préma je božská láska, ta sama má v sobě gradaci a pokračuje do dalších a dalších sfér. Pro každou z nich měli specifický název a metafyzický popis v jemných detailech.
Matkou všech emocí je podle sahadžijů rati – neboli touha po milování. První impuls lásky může vyrůst v mysli z touhy po mileneckém spojení. Sahadžíja přijímá ženu, jejíž krása dokáže uchvátit jeho mysl a skrze to zažije pocit, kterému se říká purva-raga neboli úsvit lásky, jehož postupný vývoj nakonec vede k třiceti dvěma vznešenějším citům. Proto se říká, že emoce rati je matkou všech ostatních emocí lásky. Rati vede do božské lásky Prémy. Préma vede do snehy (jemnější úroveň milování), což vede dál do dalších hlubších projevů mystické lásky, které sahadžíjové nazývali prapaja, pranaja, baga, anurága. Tou nejhlubší úrovní je však máhábháva – nejvyšším stupněm extáze lásky. Rati je tedy jako semínko, ze kterého roste strom mystických emocí. Podle některých bengálských náboženství má k máhábhávě přístup pouze Rádha. Podle sahadžíjů je její potenciál v každé bytosti.
První starostí sahadžiji je tedy implantovat toto semeno do mysli, pokud si přeje růst v lásce. Po osobní zkušenosti silné lásky se po stupních povznáší k upřímné náklonnosti k celému lidstvu. Milenka či společnice je pro sahadžíju důležitá pro první růst lásky.
Sahadžíjové také věří, že v určité fázi duchovní kultury by se měl muž proměnit v ženu a měl chápat, že nemůže zažít skutečnou lásku, pokud si v sobě nedokáže uvědomit pravou povahu ženy.
Někteří kritici poukazují na sahadžije jako na skupinu mužů, kteří se oblékají jako ženy, ve skutečnosti se nejedná o typickou praxi sahadžíjů.
SPOLEČENSKÉ POHORŠENÍ
Porušování společenských pravidel má pro sahadžíje hlubší význam. Pro sahadžíju je láska nadřazená všem normám a zásadám. Neexistuje žádné pravidlo, žádná síla, která může bránit lásce, neboť nic víc než láska není.
Jejich tradice nemluví pouze o muži, jako o tom, kdo praktikuje. V okamžiku, kdy muž přijímá milenku, milenka se stává guruem. Je to totiž žena, která je držitelem lásky, kterou předává během spojení svému milenci. V okamžiku takového spojení může dojít k mystickému prožitku Boha. V knihách sahadžíjů jsou popsané rituály a způsoby, jak dosáhnout takového ideálního spojení. Tyto texty obsahují mnoho pokynů, návodů, například jakým způsobem se při sexualním spojení vyhnout semenného výtoku, který je pro muže ztrátou dobré a cenné energie.
LÁSKA VS VÁŠEŇ
Sahadžíjové rozlišují dva různé způsoby lásky – prému a kámu. Préma je láska čistá, zatímco káma je láska kontaminovaná vášní, fyzickou touhou. Sahadžijové souhlasí, že káma je nečistá a není-li emočně zvládnutá vede k hněvu a nevědomosti. Sahadžíjové však tvrdí, že káma jako hmotná touha nesmí být potlačena, ale má být využita jako nástroj. Prvek vášně, který je v našem těle, je jako mléko, které může být očištěno převařením. Oheň, který pomůže mléko očistit se nachází v ženském těle.
SHADŽÍJA A TANTRA
Sahadžija doktrína připomíná tantrismus v mnoha svých charakteristikách. Nutno však podotknout, že účel milostných praktik sahadžíjů je docela jiný. V tibetském i bengálském tantrismu je sexuální spojení spíše praxí k dosažení siddhi (schopností a vhledů). Adepti tantrismu používají mimo jiné nečisté věci – alkohol, maso, které slouží jakožto nástroje k transcendenci duality dobrého a špatného, čistého a nečistého. Se ženou se adept tantrického učení spojuje pouze v rámci rituálu. Přístup sahadžíjů je docela jiný. Sahadžíja se zaměřuje spíše na kulturu vztahu, lásky a krásy ve společnosti ženy za účelem dosažení stavu dokonalé blaženosti. Sahadžíjové nejsou milovníci výstředních rituálů a sexu. Jsou často striktními vegetariány a vyhýbají se všemu, co může způsobit bolest či ublížení druhým.
KRITIKA SAHADŽISMU
Sahadžíjové byli kritizováni jako nemravové. Sahadžíja by však neměl být požitkář ve společnosti žen. Naopak považují oddávání se potěšení smyslů za nežádoucí, neboť to vede ke ztrátě energie a přináší slabost, hněv, nemoci. Sahadžija si nemůže užívat libovolné ženy. Jeho partnerka v mileneckém spojení musí být konkrétní žena, jejíž cílem je láska, nikoliv jen fyzické potěšení.
Žel některé konzervativní tradice gaudíjů jsou vůči sahadžijům velmi nenávistný. Považují je za heretiky, ateisty, bludaře. Pro tyto konzervativní školy se slovo sahadžija stalo pejorativem a nadávkou. Označují tím každého, kdo se snaží být ve svém duchovním životě laciný. Dokonce tímto nazývají i své vlastní členy, pokud se příliš zajímají či mluví o důvěrných milostných tématech Rádhy a Krišny. Takový člověk je nazýván sahadžijou, ačkoliv nemá se sahadžíjou absolutně nic společného. Averze různých škol vůči sahadžijům vychází ze sektářské mentality, nedůsledného a povrchního pochopení učení a praxe sahadžíjů.
TEOLOGICKÉ ROZDÍLY
Ten zásadní rozdíl mezi náboženskými a mystickými vaišnavy byl v teologickém a metafyzickém pochopení Boha a postav jako je Krišna nebo Rádha. Náboženští gaudíjové mají teologii podobnou abrahámovským dualistickým konceptům. Bůh neboli Krišna je reálná bytost, tak jak ji známe z příběhů a obrázků. Krišna sídlí v jakémsi duchovním disneylandu nazývaném Goloka. Staré vaišnavské tradice označovaly Božské místo slovem Vaikuntha. V lidovém hinduismu a mytologii se Vaikuntha stala konkrétním místem, kdesi v duchovním vesmíru s fyzickými atributy, podobném popisů ráje či nebeských světů s vodopády a půvabnou přírodou. Pro vaišnavy však Vaikuntha byla spíše stavem vědomí, místem v srdci, byla hlubokou duchovní emocí. Mytologické zobrazení Vaikunthy bylo určeno pro potěšení lidí. Vaišnavové se nezaobírali detailními a konkrétními popisy Vaikunthy, neboť snaha popsat Boží svět je mimo schopnosti lidského jazyka. Jakékoliv popisy považovali jen za metafory.
Gaudíjové oproti tomu mají nesmírně propracovanou kosmologii duchovního světa, se všemi detaily, včetně velikosti duchovních planet a jejich vzájemném postavení. Toto je zcela vzdálené sahadžíjům a mnoha vaišnavským školám. Zatímco pro náboženského gaudíju je Krišna reálnou bytostí, sídlící kdesi mimo nás, čekající až se mu odevzdáme, pro sahadžiju je Krišna i Rádha alegorií.
Západním jazykem by se dalo říct, že Krišna, jako postava neexistuje, spíše prezentuje určitý archetyp. Tento archetyp je však ontologicky reálný.
Sahadžijové neobhajují myšlenku Krišny jako Božství. I v gaudíjských spisech se říká, že božská láska se rozvine až v okamžiku, kdy se vzdáváme představy o Krišnovi jako o Bohu. Rása neboli chuť či nektar jenž vzniká mezi Rádhou a Krišnou jsou zosobnění lásky. Zatímco Vrindáván, místo, kde se oddávají svým milostným zábavám, má svou existenci pouze ve sféře emocí. Sféra rasy a sféra Vrindávanu je tedy reálná, ale podoba, jakou jí prezentují legendy, poezie, obrázky, je ryzí alegorií, která nám má napovídat a přiblížit k tomu, co se nachází dalece za ní.
Toto je fundamentální rozdíl mezi lidovou formou bengálského vaišnavismu a jeho mystickou formou.
TĚLO, HMOTA, DUCH
Zatímco klášterní řády dělaly vše proto, aby negovaly tělo a hmotu, odpoutaly se od světských tužeb, pokušení a požitku, pro sahadžiji je tělo důležitým faktorem v koncepci lidské existence. Na tělo zaměřili svou pozornost v zájmu mystické praxe. Sahadžíjové tedy nerozlišují hmotu od ducha. Hmotu není potřeba negovat, odmítnout, problém není v hmotě, nýbrž v iluzorním chápáním vlastní existence a identity. Božská láska nežije svou oddělenou existenci. Je přítomna ve všem, včetně hmoty, v emocích a citech, tam všude ji lze nalézt ve své plné neomezené míře.
Nejvyšší Bytost je neustále přítomná v tomto našem těle; je skryta v nás samých. Je jako hořící pec a my, jednotlivé duše, jsme jako jiskry z toho planoucího zdroje. Jsme nedílnou součástí Božské energie. Nejvyšší Bytost přichází do těla, prostřednictvím Máji neboli nevědomosti. Tímto zapomínáme na náš Božský původ a rozehráváme kosmickou hru lílu, která je hledáním Božského. Pokud se snažíme toto Božské hledat mimo nás, bude nám utíkat. Pokud v sobě dokážeme znovu probudit vědomí našeho vznešeného původu, můžeme snadno znovunavázat spojení s Bohem.
Každý element hmoty a každý atribut hmotného světa má v sobě potenciál nás stáhnout stejně jako pozvednout. Pro někoho může být vášeň zničující, pro sahadžíju však ženská společnice, hmotné tělo vytvářejí prostor pro růst Prémy neboli božské lásky.
Ve sféře mravní kultury považují sahadžíjové lásku za všelék na všechno zlo. Ve skutečnosti je doktrína sahadžija založena na ideálu láskyplné civilizace. Láska je považována za přirozenou esenciální vlastnost člověka. Rozvinutí této lásky činí člověka podobným Bohu. Tím se v něm vytváří sentiment univerzálního bratrství s celým lidstvem. Sahadžija je tímto zasvěcen do nauky o nesobeckých činech, nenásilí a je povýšen do stavu vnímání krásy ve všech předmětech stvoření, čímž si užívá plný podíl věčné blaženosti, která je samotným nektarem spirituality. Jsou to květy dokonalosti, které vyrůstají z kultury vnitřního já.
TAJNÉ UČENÍ
Pro sahadžíji jsou jejich knihy nejpřísnějším tajemstvím. Tato literatura se uchovává především v rukopisné podobě v chatrčích stoupenců sekty, nepřístupných těm, kdo jsou mimo jejich komunitu. Rukopisy jsou tak žárlivě střeženy, že i přes ostražitou činnost různých bengálských nakladatelství jsou veřejnosti k dispozici pouze v několika omezených verzích. Díky moderní technologii spatřily světlo světa již několik desítek jejich knih, většina pouze v bengálštině.
SAHADŽÍJOVSKÉ ŠKOLY
Sahadžijové se dělí na různé sekty, z nichž každá se řídí určitým způsobem kultury. Těmi nejznámějšími jsou tradice: Aul, Bául, Sai, Darveša a Kartabhajá. Jsou to příslušníci spřízněných kultů se samostatnými organizacemi, institucemi a tradicemi. Známí jsou Baulové, kteří čerpají zároveň ze sufijských tradic, jejichž hlavní náplní je hudba, zpěv a tanec. Před více jak 15. lety jsem natočil s tradičním bengálským baulem několik hudebních nahrávek, které stále čekají v mém šuplíku na zpracování a vydání. Snad se k tomu brzy odhodlám.
Děkuji za přečtení a doufám, že jste tento “skromný” úvod do bengálského sahadžismu přivítali. V příštím článku o indické spiritualitě se budu věnovat další nesmírně zajímavé tradici – uríjskému vaišnavismu, který je znám svým proslulým kultem záhadného Boha Džagannátha a doktrínou prázdnoty, kterou uríjští vaišnavové nazývali šunja-brahman.
Jirka 😉