Četl jsem vynikající článek o náboženství od mého oblíbeného vývojového psychologa Petera Graye. Peter Gray v něm hovoří o skvělé myšlence, že podstata náboženství spočívá ve hře, respektive v přirozené lidské potřebě hrát si. Náboženské rituály byly původně zamýšleny jako hry pro pobavení. Zprávy antropologů ukazují, že náboženské rituály ve společnostech lovců a sběračů byly mnohem hravější než náboženství, která později ovládla svět.
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
Náboženské příběhy vznikaly z potřeby naslouchat o hrdinech a pohádkových postavách. Lidé neměli youtube; nebyly kina, televize, ani knihy. Příběhy o bozích a legendárních postavách byly čirou fikcí, podobně jako dnes známe Harryho Pottera nebo Spidermana. Tyto příběhy nesly s sebou určité poselství, které bylo reflexí doby, a obsahovaly archetypální prvky, které jsou stejné jako ty, které nacházíme i v dnešních hrdinech ve filmech a komiksech. Otázkou však zůstává, jak se stalo, že náboženské příběhy se později staly tak nerozeznatelnými od reálného světa?
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
Mnoho dnešních rodičů přesvědčivě dětem tvrdí, že o Vánocích chodí Santa Klaus (u nás Ježíšek), mluví o tom, jakoby tomu sami věřili. I dříve se dětem vyprávěli příběhy o lesních bytostech, vílách, ochráncích lesů a hor. S postupem času lidé zapomněli, že je to jen hra a začali zaměňovat svět imaginárních bohů se skutečným světem a brát hru příliš vážně.
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
V okamžiku, kdy se zapomnělo, že se jedná o hru, vzniklo náboženství. Nebo se dá také říct, že náboženství se zkazilo v momentě, kdy ztratil prvek hry. Antropologové poukazují na skutečnost, že v raných náboženstvích byly náboženské postavy často hravé a parťáci na hraní. Později, se Bůh stal zdrojem odměn a trestů. Dospělí vytvářeli příběhy k zastrašování a udržování společenské morálky, podobně jako rodiče straší své děti strašidly a čerty, aby zůstali poslušní. S postupem doby, a zejména se vznikem hierarchických společností, se i příběhy o bozích přizpůsobily tomuto trendu. Výsledkem byl monoteistický Bůh jakožto vládce, s nímž byli často spojováni králové a císaři jako jeho pozemští zástupci.
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
Stejný vzorec platí i pro další aspekty lidského života, jako je kultura. Svět nabízí úžasnou a obrovskou kulturní rozmanitost. Kultura však není nic jiného než lidská hračka. Ve chvíli, kdy lidé zapomenou, že je to jen hra, vznikají pojmy jako národní a kulturní hrdost. Hra se vytrácí a stává se tragikomedií. Lidé začínají přikládat významu tomu, jak správně sedět, držet vidličku nebo co si uvázat kolem krku. “Musíme nějak působit, když jdeme na vážnou společenskou událost.” A zapomínáme, že i ta původně vznikla z potřeby si hrát.
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
Totéž platí pro vzdělávání. Vzdělání nemá jiný účel než si hrát. Proč se dítě neustále vyptává? Proč ho baví učit se chodit, mluvit, objevovat nové věci? Protože to vnímá jako hru a zábavu. A proč se toto nadšení učit se nové věci ztrácí vstupem do vzdělávacího systému?
Jakmile zapomínáme, že jde o hru, stává se hra zdrojem frustrace. A je jedno, zda se jedná o náboženství, vzdělávání nebo sport.
DEGRADUJE TENTO POHLED NÁBOŽENSTVÍ?
Peter Grey hned v prvních větách článku vyjádřil obavy, že mnozí by se mohli urazit, pokud by zjistili, že v jeho pohledu jsou náboženské rituály jen formou jakési hry. Na první pohled se mi tento úvod zdál zbytečný, ale když jsem sdílel tuto myšlenku na sociálních sítích, začaly se objevovat ostřejší kritické reakce od věřících, kteří se domnívali, že tento pohled znehodnocuje náboženské přesvědčení a praxi věřících. Peter Grey k tomu dodává:
- “Pokud sledujete mé studie a články, víte, že považuji hru za nejvyšší formu lidské činnosti – to je to, co nás dělá lidmi – takže když je správně pojaté náboženství hrou, povyšuji ho, nikoli ponižuji”
Vnímat hru jako něco, co je pro naše kulturní utváření zásadní, neznamená degradovat náboženské kořeny na něco méněcenného, právě naopak. Někdo může náboženství vnímat jako něco vážného, posvátného. Ale co když hra sama o sobě je něco, co dává životu hlubší smysl?
Mystické formy náboženství dospívají k přesvědčení, že láska je nejvyšší a konečnou skutečností. Ale kde je láska, když si přestaneme hrát a naše vztahy se stanou formalitou a povinností? Není láska neodmyslitelně spjata s hrou?
Peter Grey přináší další důležitý aspekt, kterým je dobrovolnost a možnost se hry nezúčastnit. Když se do rituálů domorodých kmenů začleňují nedobrovolné oběti nebo násilné činy vůči ostatním, jedná se o odchýlení samotné podstaty hry.
ꕥ❋❋❋❋ꕥ
V klíčovém hinduistickém textu Védánta sútra je známý aforismus v kapitole, která se zabývá otázkou smyslu existence a problémem zla. Tento aforismus zní: लोकवत्तु, लीलाकैवल्यम् (lokavat tu lila kaivalyam) – smysl veškeré existence spočívá ve hře.