Materiálně-duchovní dichotomie je jedním z nejzákladnějších a nejpevnějších přesvědčení, na nichž je postaveno mnoho náboženských ideologií. Toto přesvědčení staví “materiální” a “duchovní” do neustálého konfliktu. Snad můžeme dokonce říci, že toto přesvědčení patří k těm velmi zhoubným. V následujícím článku se budu zabývat myšlenkou, proč je mylné věřit, že máme na výběr pouze mezi materiálním a duchovním.
.
Řada náboženských nauk od Východu po Západ líčí materiální svět jako ze své podstaty špatný. Gnostici a některé raně křesťanské církve považovali celý stvořený svět za výtvor zlovolného Demiurga. Posedlost vysvobozením z hmotné existence je součástí mnoha náboženských doktrín. Některá z těchto učení to dovedla do podivného extrému, když za příčinu veškerého utrpení považují samotnou existenci, kterou se snaží zcela popřít.
Některá náboženství učí, že přílišná láska ke světu je hřích. Říkají, že láska musí směřovat k tomu, co je věčné. A tím je míněn většinou Bůh. Nový zákon (Lukáš 14:26) používá pro odevzdání se Bohu metaforu nenávisti k blízkým. Milovat svět znamená milovat pomíjivost a iluzi. Tento postoj učí pohrdat všemi hmotnými věcmi, které nás svazují. Nebo je přinejmenším stavět do podřadné role. Cílem mnoha věřících je vymanit se z tohoto světa, které je ekvivalentní k pobytu ve vězení. Tento konflikt mezi hmotou a spirituálnem dělá z naší hmotné existence omyl, poklesek, hřích, trest či pochybení.
Materiálně-duchovní boj byl také podnětem ke vzniku klášterních tradic. Mniši se oblékli do hábitu, zavřeli do klášterů, aby se izolovali od vlivu okolního světa a dosáhli vytoužené spásy. Rozhodli se vzdát světských vztahů, majetku a všech činností, které pramenily ze smyslových požitků a pomíjivého světa.
Některé náboženské tradice dokonce zakazovaly zpěv, tanec a jakoukoli zábavu podněcující smysly. Neboť to vše nás údajně odděluje od božského a nepomíjivého. V Bavorsku a Švýcarsku dodnes platí zákaz zvaný Tanzverbot, kdy se během náboženských svátků, jako je Velký pátek, nesmí na veřejnosti tančit ani zpívat. Hudba neměla v mnoha náboženských systémech velkou podporu. Podařilo se jí však prosadit alespoň jako doprovod ke zbožným textům a bohoslužbám.
Tanec a hudba jsou zcela zakázány islámem. Raný buddhismus zavedl osm pravidel (attha-sila), která zahrnují přísný zákaz tance, hudby a divadla. Tento zákaz platí pro všechny, kteří se nechtějí rozptylovat vnějším světem a oddali vážně svůj život buddhistické praxi. Naštěstí v některých progresivnějších buddhistických, ale i jiných náboženských komunitách jsou hudba, tanec a výtvarné umění oceňovány pro svůj potenciál inspirovat duchovní růst a podporovat pohodu.
SVĚT JAKO ILUZE
Možná jste už slyšeli o hinduistickém pojmu mája. Svět a mája jsou v podstatě synonyma, neboť mája je podle některých indických systémů základem hmotné existence. Májá se však velmi často překládá jako iluze nebo klam. Je tedy tento svět klam?
Ve skutečnosti mnohé tradiční systémy hinduismu si nevykládají máju v negativní konotaci. Mája byla přijímána jako úžasná kosmická či božská síla, projevující veškerou krásu, rozmanitost; síla, které spouští celé toto kosmické melodrama. Některé pozdější silně náboženské a sektářské tradice však máju začaly vyobrazovat jako zlomyslnou iluzi, se kterou je nutné bojovat a zbavit se jejího vlivu. Culty a ideologie jsou velmi často spojeny s učením o nějaké zlé, téměř nepřekonatelné síle nebo entitě, se kterou je potřeba bojovat a zničit ji.
Averze ke světu, k rozumu, k tělesnosti staví člověka do silného konfliktu. Staví jej do odporu k něčemu, čeho je součástí – k hmotnému světu, k tělu, k mysli. To sebou může nést rozpor a konflikt uvnitř sebe sama. Můžeme nejen odhadovat, ale i pozorovat, že takový postoj nebude pro mnohé dlouhodobě prospěšný a povede ke škodlivým způsobům chování a myšlení.
Zamysleme se nad tím, proč nahlížet na hmotnou existenci jako na nutné zlo? Co když je fyzično jen jiný způsob, jak se vědomí projevuje jako aktivní síla? Co, když fyzický svět není nepřátelský, ale naopak naplňuje existenci vědomí? Co když vědomí a hmota nejsou dvě nezávislé a nepřátelské existence, ale vzájemně se doplňující?
NEW AGE ESOTERIKA
Mnohá moderní spirituální učení sice nekladou důraz na asketismus a odpírání smyslového potěšení, tak jako tradiční náboženství, ale i v současných duchovních směrech stále běží na pozadí jakési nepřátelství mezi hmotou a duší; mezi spirituálnem a intelektuálnem; mezi srdcem a hlavou, duší a egem. Nebyl by to den, kdy bych se na sociálních sítích nesetkal s nějakým spirituálním mumbo džumo citátem moderních guruů, které nám říkají: „zbavte se ega, zbavte se mysli, myšlenky vás klamou, nedělejte rozhodnutí rozumem, ale srdcem…“
I tato pop-spiritualita se svými guru celebritami jako je Mooji nebo Eckhart Tolle neustále vytváří falešnou dichotomii typu “vnitřní já” vs mysl, ego a vede nás ke škodlivému uvažování, které nás odpojuje od světa a sebe sama. Způsbuje to silnou inflaci ega, která je ale maskována pocitem duchovního probuzení a osvícení.
Tradiční náboženství i některé nová náboženská hnutí často vyobrazují vnější svět jako zlý a inherentně špatný. Jako ochranu před ním nabízí správnou teologii a loajalitu komunitě či společenství. Často je to spojeno s očekáváním spasitele, Nového věku, sliby o posmrtném přemístění do božského sídla. Zkrátka pryč z tohoto světa za každou cenu.
Existují ale i jiné pohledy, které tvrdí, že je možné vidět duchovno všude, ne pouze v nějaké představě duchovního světa, který je pečlivě izolován od toho materiálního. Hmota nemusí být chápaná jako sekundární nebo zlá. Není nutné ponižovat a pohrdat hmotným světem a svým fyzickým já. Můžeme samozřejmě chápat, že naše hluboké já přesahuje naše fyzické tělo a rozum. Můžeme chápat, že hmota, tělo mají svá omezení. Není však nutné je stavět do role antagonisty ducha a degradovat do pozice zlomyslného soupeře spirituality.
ROZUM NEBO SRDCE?
Konflikt víry a rozumu je zde po celou dobu historie náboženství. Ačkoliv existují v každé náboženské tradici filozofické proudy, které mohou nabízet alternativní pohled, obecně je pro mnoho lidí mezi rozumem a spiritualitou hluboká propast.
Přemýšlejte o tom chvíli. Proč vnímat duši a tělo, srdce a rozum jako dva nepřátele ve smrtelném konfliktu? Moderní spirituální učení často razí přesvědčení, že prospět rozumu znamená odložit duchovno. Popsat rozum jako nepřítele spirituálna je ale jen běžná strategie k obhajobě iracionálních přesvědčení.
Mnoho lidí své nelogické postoje ospravedlňuje argumentem, že rozum je jen omezený nástroj, zatímco srdce proniká k hlubším pravdám, na které je rozum krátký. I když platí, že naše rozumové schopnosti jsou v jisté míře omezené, neznamená to, že jsou se spiritualitou v konfliktu.
Názor, že pro spirituální pokrok je nutné porazit nadvládu rozumu a takto si probojovat cestu do blaženého a věčného života, se zdá jako další past.
Když jsem se začal vážněji zabývat klasickými indickými naukami jako je sámkhya, jóga nebo vedánta, nenašel jsem ve skutečnosti žádný odpor k rozumu. Ve skutečnosti mě překvapilo, jak vysokou důležitost rozumu tyto systémy přikládají. Rozum nás má chránit od přijímání falešných přesvědčení. V józe ani vedántě jsem nenašel žádné učení, které nás nabádá k zatracování mysli, ani nám neříkají vypnout rozum a následovat jen své srdce. Spíše nás učí používat nástroje rozumu a těla ke kultivaci života a k integraci hlubších zkušeností.
Všechna tato starověká indická učení jsou postavena na oboru pramán neboli epistemologie (disciplíny poznání). Epistemologie je klíčovým a základním východiskem jógy a dalších nauk. Každý student jógy nebo vedánty se nejprve seznamuje s touto disciplínou, teprve poté přechází k praxi. Učí se v něm, co jsou znalosti, odkud pochází, jaké jsou platné prostředky poznání. Nežli se student vrhne do praxe meditace učí se pracovat s rozumem a teoretickými znalostmi, které se snaží koordinovat se subjektivními zkušenostmi.
Indové nazývali platné poznání pramá. To je definováno jako znalost, která ukazuje věc v jejím pravém světle a má praktickou hodnotu v každodenním životě. Můžeme mít hyper-hluboké spirituální prožitky, ale pokud se nám nedaří je zapojit do každodenního života a vnímáme je jako odporující rozumu, světu, je zřejmé, že někde nastala chyba v uchopení toho prožitku – nezávisle na tom, jak hluboký a reálný prožitek jsme měli.
PO FYZICKÉ EXISTENCI ODMĚNA
Příslib věčného světa, ve kterém není utrpení, je způsob, jak se lidé vypořádají s pomíjivostí a nejistotami v hmotném světě. Náboženství slibují odměnu duchovního sídla, které přijde po smrti. Tento svět považují za nedostatečný, chybný, neduchovní, zatímco ten skutečný život je někde mimo, v Božím sídle. Avšak tímto přístupem znovu převádíme duchovní rovinu do hmotné a relativní perspektivy. Omezujeme ji na koncept vázaný na naše vnímání času a prostoru. Duchovní svět se stává pouhým bodem, ze kterého odcházíme nebo ke kterému se máme dostat v budoucnosti.
K mnohým přesvědčením nás vede strach z pomíjivosti. Hmotný svět je často spojován se změnou, rozkladem a utrpením. To v historii vedlo spirituální hledače k vytváření konceptů věčné, neměnné duchovní říše, která se stává útěchou a útočištěm.
Představa, že na konci života se nám otevře perleťová brána, za kterou nás čeká nebeská odměna v podobě dokonalého štěstí, je pro mnohé z nás velmi lákavá. Tato představa zmírňuje jednu z největších emocionálních bolestí – strach ze své konečnosti a ztráta blízkého. Dává nám naději, že se se svými milovanými znovu setkáme ve světě, kde není žádné utrpení a zlo. Avšak takové přesvědčení se může stát hrozbou pro nás i okolí, pakliže za ním jdeme, a tak zoufale si je přejeme, že tím podkopáváme hodnotu a smysl našeho současného života.
Možná nás nečeká žádný svět, kde budeme běhat v bílých nočních košilích po krásných, zlatem dlážděných ulicích. Možná je lepší přestat fantazírovat o posmrtném životě, který je nejistý, a místo toho investovat veškeré své úsilí do toho, abychom žili dobrý a smysluplný život tady a teď na zemi – abychom se stali bytostmi, které prospívají druhým i sobě samým. A možná uvažovat způsobem, že to “nebe” není zas tak vzdálené a oddělené od světa hmoty a světských vztahů.
Došel jsem k přesvědčení, že žít dobrý život tady v lásce; najít přátelství se světem, ale i s nejistotou; se svou myslí a tělem, nás neodděluje od ničeho spirituálního. Hmotné i duchovní existuje ve vzájemné propojenosti. Jsem přesvědčen, že hmotný svět nejenže nevstupuje do konfliktu s tím spirituálním ani není od něj oddělen, ale je jeho přímým vyjádřením.
Díky za přečtení 😉
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Kliknutím na logo PayPalu níže nebo na číslo účtu 2025042011/3030 můžete přispět částkou, kterou považujete za vhodnou.
Díky a s láskou
Jirka
