PAST 2 SEBELÁSKA
Ne náhodou jsem jako první téma zvolil nedualitu. Můžeme téma neduality vnímat jako výchozí bod, neboť všechny pasti jsou určitou podmnožinou nedualistické pasti.
VNITŘNÍ ŠTĚSTÍ BEZ DRUHÝCH?
Na jedné straně se často uvádí, že skutečná radost pramení z toho, když činíme druhé šťastnými. Na straně druhé jiní tvrdí, že zdroj našeho štěstí je v nás samotných a je zcela nezávislý na ostatních nebo na vnějších okolnostech. Myšlenka hledat radost uvnitř sebe namísto ve vnějším světě je v zásadě pravdivá, neboť štěstí není věc, kterou najdeme někde mimo nás. Tato myšlenka, ale zároveň skrývá nebezpečnou past. Štěstí máme v sobě, ale dokáže toto štěstí skutečně žít izolovaně bez druhého?
Jednou jsem rozjímal o tom, co mě činí skutečně šťastným a zjistil jsem, že je to jednoduše dělat radost druhým. Jakoby vidět druhé šťastné bylo esenciální náplní existence. Někteří tomuto postoji oponují, neboť to odporuje přesvědčení, že tu nejhlubší radost člověk zažívá pouze ze stavu čistého bytí. Proti tomu však stojí názor, že pocit izolovaného já postrádá smysluplnost a proto v něm nemůže dojít k dosažení štěstí. Podobně jako v semínku můžeme vidět veškerý potenciál růstu, ale zároveň se tento růst neaktivuje, pokud zde není voda, slunce, půda a další vnější faktory. Pokud vnímáme lásku a spojení jako zdroj a esenci naší existence, k její aktivaci potřebujeme druhého.
IZOLOVANÉ ŠTĚSTÍ
Udělejme si jeden myšlenkový experiment. Můžete si třeba představit, že jste v tomto izolovaném zenovém stavu spokojenosti bez ohledu na vnější okolnosti, ale vedle vás je bytost, která prožívá utrpení. Můžete si představit například někoho, kdo je vám blízký. Dokážete si navzdory tomu udržet pocit hlubokého štěstí a radosti? Dokážete vidět například malé dítě, kterému je ubližováno a zároveň si zachovávat svůj pocit vnitřní blaženosti?
Zkusme ještě druhý experiment. Představte si podobný stav spokojenosti, ale nyní je ve vaší blízkosti bytost, která je stejně spokojená jako vy, ale zároveň vidíte možnost její radost umocnit. Uděláte to? Pokud ano, proč?
Došel jsem k přesvědčení, že existuje ještě hlubší štěstí než jen to z pocitu vlastní existence. Je to něco, co tu existenci naplňuje, co jí dává dynamiku, smysl a důvod proč je. A to je prostě spojování se prostřednictvím toho, že děláme druhé šťastnými a společně tím vytváříme „něco“.
To ale naznačuje, že naše štěstí je nějak spojeno se štěstím druhých nebo dokonce jím podmíněno. Což celou situaci mění. Neboť představa štěstí zaměřeného na sebe, se zdá být v rozporu s myšlenkou, že dělat druhé šťastnými je zdrojem toho nejhlubšího naplnění.
Můžeme to popsat jako princip vzájemné závislosti. Tato myšlenka tvrdí, že nemůžeme být skutečně šťastní izolovaně; naše štěstí je hluboce propojeno se světem, se štěstím bytostí kolem nás.
Řada lidí považuje prožitky spojené s láskou za ty nejvíce vrcholné a existenci naplňující. Láska se dá tedy označit za základ štěstí. Láska se může projevovat v mnoha podobách, včetně laskavosti, pohlazení, soucitu nebo služby. V tomto smyslu by se o štěstí dalo uvažovat jako o stavu bytí, který vyplývá z našeho spojení s druhými a z naší schopnosti dávat a přijímat lásku.
Zjistil jsem, že tento koncept je také zachycen v sanskrtském termínu “mudita”, který se objevuje v buddhistickém učení. Mudita znamená „soucitná radost“. Mudita označuje prožívání radosti ze štěstí a radosti druhých, i když se nás to přímo netýká. Vidět druhé šťastné vytváří v člověku hlubokou a ryzí radost a ta je nesrovnatelná s tou radostí, která přichází jen z vlastního uspokojení.
NEJPRVE MY PAK DRUZÍ
Někdy můžeme slyšet názor, že zdroj štěstí jsme my sami. Podle tohoto názoru je nejprve potřeba najít vlastní celistvost, být naplněn vlastním štěstím a teprve pak můžeme činit šťastnými druhé. Pokud s tím souhlasím ,avšak zároveň tvrdím, že svou celistvost poznáváme pouze prostřednictvím lásky, služby druhým, zdá se to jako protimluv či paradoxní vyjádření. Potěšit druhé nebo sebe? Co je první? Slepice nebo vejce?
Dá se však na to dívat podobně jako jsem to načrtl v případě článku o nedualitě. Dualitu a nedualitu je potřeba vidět ve vzájemné interakci, nikoliv jako dvě oddělené reality, které soutěží o tom, kdo má lepší pozici. Vysvětlili jsme si, že rozdíl neboli dualita umocňuje jednotu a nedualitu, což nám ukazuje dualitu i nedualitu jako vzájemně se doplňující a kooperující aspekty reality.
Podobně i v tomto případě můžeme uvažovat jako o cestě kooperace nebo koevoluce, kdy sebeúcta, realizace sebe sama sebe a schopnost milovat druhé nejsou oddělené, společně rostou a rozvíjejí se. Být šťastným bez lásky k druhým však nelze. Zaměření se na druhé, přizpůsobit se očekáváním druhých nebo popřít své vnitřní potřeby ale také nefunguje.
MILUJ SÁM SEBE?
Oblíbená sebelásková propagace nám říká, že pokud nebudeme milovat sebe, nemůžeme milovat ostatní.
Zkusme se nad tím zamyslet. Můžete mít rádi sebe na základě toho, že vám někdo řekne „miluj sám sebe“? Podobně, pokud dostanete radu nebo pokyn „miluj Jardu“ zesílí to ve vás lásku k Jardovi?
Nabízí se také otázka, co je to vlastně to „já“. Kdo koho má milovat? Zní to totiž trochu jako sníst sám sebe nebo pokus nože říznout sám sebe. Milovat sám sebe se často jeví spíše jako hra s falešným sebevědomím.
Jádro citátů o sebelásce je ve skutečnosti v důležité myšlence – že bychom neměli zanedbávat péči o o svou emocionální pohodu, o své potřeby a o své tělo. To však není milování sebe sama. Láska totiž potřebuje druhého. Láska je proud, který směruje od jednoho bodu k druhému.
SEBELÁSKA A NÍZKÉ SEBEVĚDOMÍ
Původně jsem následující text neměl v úmyslu rozebírat do takového detailu. Ale, když jsem kdysi tuto myšlenku sdílel, někteří lidé vyjádřili nad ní znepokojení a tvrdili, že může být nebezpečná pro lidi s nízkým sebevědomím. Tyto lidi je prý naopak důležité povzbuzovat k sebelásce. Paradigma stavět sám sebe na první místo je pro tyto jedince ozdravující. Pokusím se ukázat, proč povzbuzovat lidi s nízkým sebevědomím ať umístí sebe na první místo není dobrý nápad.
Nízké sebevědomí úzce souvisí s narušeným sebepojetím. Povzbuzovat jedince s oslabeným sebevědomím k lásce sama sebe může být pro ně matoucím, neboť u takových lidí často chybí jasné pojetí o tom, kdo doopravdy jsou. Pokud bude tuto sebeláskovou myšlenku v sobě člověk s nízkým sebevědomím podporovat, snadno si naopak potvrdí svou falešnou identitu a nezdravé potřeby.
Napadají mě ještě další důvody proč rada “měj sám sebe na prvním místě” nefunguje. Lidé, kteří jsou v duši zranění a mají velmi poničené sebevědomí, jsou právě zaměřený mnohdy příliš na sebe. Zní to trochu jako protimluv, ale není. Ve skutečnosti silně narcistiští a egocentričtí jedinci mají vysoce narušené sebevědomí. Nemusíme však jít do extrému. I lidé s dobrým základem, kteří nemají narcistickou poruchu osobnosti a nemají v úmyslu ubližovat ostatním, ale zároveň bojují s nízkým sebevědomím, mají více sklony k sobeckému chování, byť to nemusí být vždy tak patrné a jejich sobectví nepochází ze záměru ubližovat. Není proto záhadou, že právě jedinci s nízkým sebevědomím pojetí o sebelásce rádi zastávají. Sebeláska může duševní zranění naopak umocňovat.
LÁSKA VS SEBEOBĚTOVÁNÍ
Významem této myšlenky není zachraňovat svět a dávat si povinnost starat se o blaho druhých na úkor sebe. Neznamená to ani, že musíte setrvávat ve vztahu, který je toxický, abyste naplnili potřebu druhého. Vůbec to neznamená, že jste zodpovědní za pocity druhých. Ani to neznamená, že máme zodpovědnost učinit nešťastný lidi šťastnými a obětovat při tom své vlastní potřeby. Jádrem sdělení je, že naše štěstí se zesiluje společně se štěstím druhých. Toť vše. Pointou této myšlenky je, že radost v očích druhého je i zdroj mojí radosti.
Zaměření se na štěstí druhých je klíč k sebenaplnění. Jenže tento koncept může být velmi nešťastně pochopen. V někom to může evokovat sebepopření a nezdravé sebeobětování. Je velmi důležité pochopit, že tato myšlenka netvrdí, že druzí jsou nějak povinni či zodpovědní vás dělat šťastnými. To by bylo v podstatě opačné vyjádření celé této myšlenky. Vaše štěstí tedy není závislé na tom, že pro vás někdo něco udělá, ale opět na tom, když vidíte šťastného druhého. Jde tedy o velmi subtilní výměnu.
Je to velmi, velmi jemné. Neznamená to, že druhý musí čekat, až jej uděláte šťastným. Štěstí druhého totiž nezávisí na naší snaze učinit ho šťastným, neboť i jeho štěstí, stejně jako to naše, vychází z toho, když vidí jeden druhého šťastného.
Zaměření se na štěstí druhých může být obohacující protože to přesouvá pozornost od nás samotných k nějakému většímu účelu, k tomu, co nás vlastně přesahuje. Říkat někomu s nízkým sebevědomím, aby dal přednost sobě, může být kontraproduktivní, protože je to jako říkat mu, aby se zaměřil na něco, na co se už tak zaměřuje příliš. Může to jen posílit negativní sebepojetí. Místo toho je podle mě užitečnější ukázat takovým lidem, jak můžou přesunout pozornost od sebe k něčemu většímu, než jsou oni sami. Místo aby se zaměřili na to, že jim druzí mají zajišťovat štěstí, měli by se učit empaticky vnímat druhé, jejich spokojenost a z té čerpat, podobně jako semínko čerpá ze slunce a půdy.
Je to ale celé velmi křehká rovnováha. Je neustále důležité chápat, že moje štěstí je nakonec mojí vlastní zodpovědností a že ostatní nemají povinnost mě učinit šťastným.
Děkuji za přečtení. V dalším a posledním díle se budu zabývat stručněji dalšími pastmi nebo chybnými koncepty, které slyšíme často od mumbo jumbo spirituálních guruů: “zbavme se ega; mysl je náš nepřítel; důvěřuj srdci, ale ne rozumu; ke všemu si dojdu sám.”
◦○◦━◦○◦━◦○◦━◦○◦
Pokud si myslíte, že moje práce stojí za to, uvítám jakoukoli formu podpory. Vaše drobné příspěvky mi lépe pomůžou udržet moji práci aktivní a rozvíjet ji dál. Kliknutím na logo PayPalu níže nebo na číslo účtu 2025042011/3030 můžete přispět částkou, kterou považujete za vhodnou.
Díky a s láskou
Jirka
Pingback: PASTI POP-SPIRITUALITY 1 - Jirka Mucha