NENÁBOŽENSKÁ SPIRITUALITA


Aby nedošlo k nedorozumění, rád bych hned na začátku vyladil terminologii, neboť pojem náboženství se dá chápat různými způsoby. Náboženství zde definuji jako uzavřený systém víry; jako doktrínu, pro níž je typické duchovní elitářství a mnohdy i autoritářství. Náboženství vnímám jako systém, který je udržován často skrze nezpochybnitelné posvátné texty a autority, které hlásají dosažení spásy skrze loajalitu autoritám, písmu, vyvoleným a církvi. Vedle toho spiritualitu vnímám jako svobodnou a vnitřní cestu hledání Boha či něčeho přesahujícího, hledání sebe sama bez upínání se na konkrétní doktrínu či instituci. Spiritualita a náboženství se bezpochyby mohou vzájemně setkávat a doplňovat. Náboženství nevnímám jako kompletně špatné a chybné. Být apriori proti náboženství může být také další forma fanatismu. Z kultu se snadno stává antikult. Takřka ve všech náboženstvích se setkáváme s různou mírou opakujících se toxických principů a na ty se chci v tomto článku zaměřit a ukázat možnou cestu, jak se z nich vymanit.


TOXICKÉ NÁBOŽENSTVÍ

Je několik charakteristických znaků náboženských kultů, církví, na které se často upozorňuje. Tyto charakteristiky však nejsou pouze doménou sekt a náboženství, lze je vnímat i v běžných záležitostech v našem životě. Tyto znaky můžeme vnímat ve vztazích, v různých institucích, v našem systému a v jeho sub-systémech.

Je to především používání strachu, viny a hanby; autoritářství a kontrola. Je to často nemožnost zpochybňování autority, učitele, posvátného textu, zákona a pokynů vedoucích. Elitářství – kdy se věří, že jen oni zvěstují nejhlubší pravdu, že oni jsou nositelé nejlepšího řešení; důraz na podřízenost a poslušnost. Typická je démonizace a objektivizace lidí jiných názorů, nevěřících, členů jiných komunit. V náboženství je to navíc často démonizace vědy, psychologie a všeho světského a všeho, co nepotvrzuje jejich přesvědčení. (Někdy to však může být naopak zatracování či posměch vůči všemu, co je v rozporu s moderním vědeckým paradigmatem.)


NEVIDITELNÉ NÁBOŽENSTVÍ

Mnoho z nás si řekne, „to se mě netýká, nikdy bych se nenechal zmanipulovat žádnou zhoubnou ideologií, sektou či náboženstvím“. Člen sekty je ochoten vidět všechny škodlivé aspekty v jiné sektě, jen ne u té své. Tu svou vnímá jako unikátní, správnou, tradiční a zná mnoho způsobů, jak si jí racionalizovat. Často si neuvědomujeme, jak moc je naše myšlení kontaminované náboženskými pozůstatky minulosti a nakolik v podstatě většina z nás žije v uzavřených systémech v mnoha ohledech podobné sektě.

V jednom svém článku jsem napsal, že vzdělávací systém má řadu sektářských znaků. Mnoho lidí na to reagovalo velmi podrážděně, neboť vzdělávání je pilířem naší společnosti a je důležité pro každého z nás. S tím do jisté míry souhlasím. Koneckonců podle mě i spiritualita je důležitá pro každého z nás. Ale pokusme se na to podívat z trochu jiné perspektivy. Co je na sektářství nejvíc zhoubné? To, že člověk věří nějakým mytologickým příběhům? Ani ne. Tím hlavním problémem je odejmutí svobody a vlastní integrity, nemožnost oponovat.


VZDĚLÁVACÍ CÍRKEV

Malé dítě vstupuje do vzdělávací instituce. Musí bezpodmínečně přijmout autoritu, která je mu přidělená. Dítě nemá žádnou možnost výběru ani opt-outu, nezbývá mu než si vybudovat pevnou víru a poslušnost. Řekněme, že dítě nikomu neškodí, ale nemá chuť se zapojit; chce si malovat, hrát nebo se projít. Nemůže. Dítě je v takovém prostředí nuceno popřít své potřeby, svou autenticitu. Bez svolení autority nesmí vstát, nesmí chodit, běhat, jíst a dokonce ani mluvit.

Pokud se dítě rozhodne neúčastnit se, věnovat se svým aktivitám, svým potřebám, na takové dítě je svalena vina. Stejně jako mají Eskymáci mnoho výrazů pro sníh, systém má mnoho výrazů pro děti, co se nechtějí přizpůsobit systému a jeho autoritám: neposlušný, hloupý, ADHD, ADD, porucha opozičního vzdoru atd. Co čeká dítě odmítne-li autoritu? Většinou trest, obviňování. Ze strany autority přichází snaha dítě zlomit, změnit či dokonce léčit. Zůstat sám sebou je pro mnoho dětí v takovém prostředí takřka nemožné.

Je zde i systém odměn, chválení těch, co jsou poslušní a zapojují se. Principy podřízenosti, loajality a poslušnosti vůči těm, kteří mají autoritu se často udržují pod rouškou „odpovědnosti“. Dítě, které má odlišné potřeby, než po něm vyžaduje vedoucí, učitel autorita, je nuceno převzít určitá přesvědčení, která jsou velmi nápadná tomu, která vidíme v náboženských systémech:

„Jsem špatný (v některých náboženství dokonce od základu hříšný), slabý, neschopný. Zasloužím si trest. Všechny pocity v rozporu s autoritou jsou špatné a nespolehlivé. Měl bych se bát. Musím se zapřít, negovat vlastní potřeby a obětovat se. Moje vlastní potřeby jsou chybné“.

Toto v principu odsuzujeme, pokud to vidíme v rámci nějakého kultu a říkáme tomu sektářské či náboženské zneužívání. Ale toto vše jsou charakteristiky, které vidíme i v systémech, kterým se dobrovolně téměř všichni přizpůsobujeme.

Když se řekne náboženské zneužívání většina si představí excesivní případy sekt. Jenže často ty nejvíce škodlivé ideologické skupiny mohou navenek působit kulturně, přátelsky, pokrokově a rodinně. Zneužívání v takovém prostředí probíhá na psychologické úrovni pomocí jemné manipulace a indoktrinace. Pokud je člověk, dítě v komunitě, rodině, instituci, kde k takovému zneužívání dochází, není často schopen to jako zneužívání identifikovat a proto si často ani nestěžuje. Přijímá takové chování jako společenský standard normality a tento standard pak předává generačně dál.


JAK SE ZBAVIT TOXICITY NÁBOŽENSTVÍ?

Je určité procento lidí, kteří dochází k tomu, že jejich náboženský či ideologický rámec je pro jejich osobní růst a štěstí škodlivý. Snaží se proto vymanit od všech indoktrinovaných způsobů myšlení, které považují za zhoubné. Přestanou dodržovat zásady, které jim nedávají smysl. Jenomže věc není tak snadná. Náboženská toxicita je zakořeněna velmi hluboko v podvědomí a ovlivňuje způsob myšlení a chování člověka i poté, co se rozhodl doktrínu ze sebe setřást. Často se stává, že takový člověk si jen nahradí jednu doktrínu jinou, neboť není schopen vzdát se těch zásadních náboženských principů, které hluboko ovlivňují jeho myšlení. Podobně jako se lidé domnívají, že jako společnost jsme ze sebe setřásli fanatického ducha své náboženské minulosti, ve skutečnosti zbytky náboženské mentality stále formují fungování společnosti, nezávisle na tom, jak moc si o sobě myslíme, že jsme sekulární, ateističtí a pokrokoví.

Detoxikace z těchto systémů je někdy náročný proces odnaučování. Naše hlavy byly naprogramovány nejrůznějšími mindsety, narativy a ideologiemi, které nás ovládají zevnitř. Ty je potřeba jeden po druhém identifikovat a odpoutávat se od nich. Neboť tato toxická přesvědčení jsou základní příčinou sebezničující síly a neuróz, které řídí náš život. Jsou jimi stud, strach, úzkosti, obavy, deprese, sebeobviňování, neautentičnost, potlačování, sebeodmítání, perfekcionismus a pocity bezmoci.

K této detoxikaci je potřeba do procesu zahrnout i pozitivní přístup. Učit se rozvíjet nové způsoby nenáboženských, neideologických vzorců myšlení pro pěstování smysluplného života a pohody.

Základem takového procesu je rozvíjení nového způsobu vztahu k sobě samému. Mnohá náboženství kladou největší důraz na vztah s Bohem, ale to, co člověk často nejvíce potřebuje, je zdravější vztah k sobě samému a k lidem ve svém okolí. Lidé často trpí, ne kvůli nedostatečnému vztahu s božstvem na nebi, ale kvůli nefunkčnímu vztahu sami se sebou, s rodinou a lidmi kolem sebe. Do takového procesu rekonstrukce myšlení bych zahrnul:

  1. Převzetí odpovědnosti za vlastní štěstí, pohodu a osobní růst a rozvoj.
  2. Vybírat si své vztahy.
  3. Odhození masky. Stát se skutečnějším, autentičtějším a lidštějším.
  4. Zachovávat si své vlastní vnitřní vedení. Nestydět se za své hluboké pocity a intuici.
  5. Nabídnout si přijetí, lásku, soucit a trpělivost.
  6. Poznávat své hranice (místo určování hranice druhým).
  7. Převzetí odpovědnosti za svou pohodu a štěstí.
  8. Investování času a energie do toho, co je pro nás v životě nejdůležitější.
  9. Jednat z vlastní svobodné vůle a ne ze strachu, ze studu nebo z donucení.
  10. Nebát se říct si o podporu a pomoc, když ji potřebujete.


UČITEL – GURU

Učitel, guru, autorita jsou klíčové elementy každého náboženství. Člověk by se měl ale v první řadě naučit myslet sám za sebe. Což ale nevylučuje přijmutím vedení, učitele. Ve svých textech často kritizuji vzdělávací systém a někteří čtenáři z toho vyvozují, že jsem proti učitelům a vzdělávání. Je to přesně naopak. Přijmutí učitele v mnoha oblastech považuji za nezbytné a proces vzdělávání by neměl v žádné etapě života končit. Přijmete-li učitele, vedení, autoritu, na tom v zásadě není nic špatného. Je však zároveň potřeba se nebát utvářet si svá vlastní přesvědčení a názory.

Některé nábožensko-filozofcké systémy hinduismu jsou mojí dlouholetou inspirací, na druhou stranu jsem však kritikem kultů v jejichž středu stojí neomylní vůdcové. Guruem se často stává charismatická a inteligentní osoba, která má dar promlouvat. Často má dokonce taková osoba i co předat a může mít skutečné hluboké vhledy. Lidé, okouzleni jejich talentem, si z nich posléze vytváří kulty bytostí neposkvrněného charakteru, kteří k nám sestoupili z Božské sféry existence a jsou více v souladu s Bohem než kdokoliv jiný. V komunitách těchto guruů se aktivně potlačuje nesouhlas s autoritou, členové se odrazují od kladení otázek, a pochybnost je známkou slabé víry.

Nemějte strach odmítnout tvrzení, které vám nedává smysl. Žádný učitel, guru není dokonalý, všichni jsou to obyčejní lidé jako vy a já, se všemi svými klady, zápory i traumaty. Nezaměňujte inteligenci, charisma, slávu, talent, schopnost promlouvat, za dokonalost a charakterovou neposkvrněnost.


NÁBOŽENSTVÍ  A SPIRITUALITA

Vzdání se náboženství nemusí nutně znamenat vzdání se spirituality. Jeden z důvodů, proč je pro lidi náboženství přitažlivé, je pocit bezpečí, útěchy, úlevy. Lidé si přejí mít na vše nějaké vysvětlení a náboženství je obvykle nabízí.

Člověk oddán spiritualitě či mystik si klade stejné otázky, ale odkrývá je postupně a je ochoten si přiznat, že ne na všechny zná odpověď. Mystik žije v přátelství s nejistotou. Chápe, že Bůh, Brahman, Tao, Konečná realita, jsou pouhými vynálezy lidské řeči k přiblížení metafyzických skutečností. Nezabývá se slovy, ale jde mu o to prozkoumat oblast, kterou tato slova napovídají.

Věřící chce však mít na velké otázky konkrétní odpovědi a to hned. Náboženství poskytuje přesný plán, který nám vůdci předloží. Věřící se vypořádá s nejistotami tím, že popře sebe a odevzdá se náboženské doktríně, která obsahuje všechny detaily a informace o duchovní platformě.

Spiritualista či mystik je otevřen pravdě a svému omezenému poznání, které mu však ukazuje, že existuje hluboké, krásné a postupně se objevující vysvětlení naší existence a vesmíru. Mystik dochází k poznání, že lidské bytosti jsou obdařeny schopností vytvářet svět, který bude fungovat pro všechny. Mystik nerozděluje svět na ty, kdo následují jeho cestu a ty druzí.

Věřící se učí, že on nikdy není schopen pochopit pravou podstatu existence, jeho spása leží v autoritě, v Ježíši, gurovi, vůdcích, svatých lidech. Věřící se často učí, že je inherentně hříšný a špatný a všechny, kdo nepřijímají konkrétní víru je potřeba zavrhnout anebo konvertovat.

Mystik dochází k poznání, že v temných chvílích na lidské cestě jsme tu jeden pro druhého. A odpovědi, které hledáme a které nám poskytují klid, nacházíme sami v sobě. Mystik k duchovnímu poznání přichází trpělivě a postupně. Spiritualita je odkrývání toho, co již máme v sobě. Poznání mystika nabírá na síle souběžně s tím, nakolik v sobě rozvíjí autentičnost, solidaritu, upřímnost, laskavost, nenásilí a lásku.

Děkuji za přečtení a krásný den!

Jirka

PS: Inspiraci pro článek a některé nápady v článku jsem částečně čerpal od Jima Palmera, amerického autora, terapeuta, který je bývalým křesťanským pastorem a který už řadu let pomáhá lidem s detoxikací náboženské a sektářské toxicity a závislosti.

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked *