VELIKÁN MEZI FILOZOFY
Vedanta Desika (1268–1369) je jedním z nejpozoruhodnějších filozofů Indie. Ačkoliv jsou primárně zmiňovaná jeho filozofická díla, Vedanta Desika napsal ve skutečnosti více poetických a spirituálních děl než těch filozofických. Byl uznávaným básníkem, dramatikem a mystikem. Byl mluvčím Šrí Vaišnavismu, což je přední hinduistická škola, jejíž doktrína je známá jako Višištadvaita (později vysvětlím). Šrí vaišnavismus – co do počtu následovníků – je největší hinduistickou tradici v Asii a mnohými je označována za největší nábožensko-filozofický systém světa. Převládající pojetí je, že Višistádvaita je teologie. Ve skutečnosti se jedná se o systém filozofie, který byl vyvinut na základě dobře formulovaných epistemologických, ontologických, kosmologických a spirituálních doktrín.
VAIŠNAVISMUS
Jen krátce k osvětlení pojmu vaišnavismus. Vaišnavismus je teistické učení ustanovující boha Višnua za Nejvyšší aspekt reality. Pravou povahu Višnua či Brahmanu lze poznat a pochopit pouze rozvinutím či probuzením božské lásky (bhakti), která je inherentní vlastností našeho esenciálního já. Vaišnavové dlouhou dobu žili ve stínu védántských filozofů a stoupenců advaity, kteří byli předními zástupci učení Véd a Upanišad. Advaitisté (smarta sampradaja) kladli důraz na učenost, znalost písem, přísnou logiku, tradici a dodržování kastovního systému. Vedle toho byli vaišnavové nespoutaní básníci, pěvci a často i ženy či lidé z nižších kast, pro které v intelektuální společnosti tehdejší Indie nebylo místo. Optikou advaitistů byli tito mystici lidé bloudící v náboženském sentimentalismu, kterým chyběl pevný filozofický základ.
RAMANUDŽA, PŘEDCHŮDCE VEDANTY DESIKY
Toto mínění se změnilo příchodem Ramanudži, velkého vaišnavského filozofa, jehož zásluhou se učení vaišnavismu a bhakti stalo nejen respektovanou součástí intelektuálního hinduismu, ale Ramanudžova silná logika udivila i samotné zástupce advaity. Ramanudža odhalil celou řadu nedostatků a chyb učení advaity. Advaitisté na to reagovali zdokonalením své filozofie a vyvinuli nové argumenty k vyvrácení Ramanudžovo námitek. I po smrti Ramanudži si advaita stále udržovala monopol na védántskou filozofii.
VEDANTA DESIKA
Když se však obejvil Vedanta Desika, způsobilo to doslova revoluci v indické védántské komunitě. Védanta Desika rozpracoval Ramanudžovo práci do ohromných detailů. Svými reakcemi na tehdejší filozofické systémy se snažil odstranit teologické a filozofické chyby, které se v rámci hinduistických doktrín šířily. Jeho díla byla ohromující, co do komplexnosti, detailů a sílou logiky. Vedanta Desika byl nesmírně všestranný muž – byl umělcem, básníkem, filozofem, sochařem, mistrem šachu, matematikem. Tím dostal titul Sarva-tantra-svatantra neboli mistr všech umění a řemesel. Byl znám také jako Kavitarkika-simham – lev mezi básníky.
SPIRITUALITA – FILOZOFIE
Jeho práce je zásadní v tom, že spojil dva protikladné směry. Na jedné straně védántský hinduismus založen na neúprosné logice a na straně druhé učení mystiků.
Vedanta Desika nejen vykládá metafyziku z hlediska spirituálních prožitků a spirituální prožitky z hlediska metafyziky, ale klade rovnítko mezi obojí, společným označením daršana. Práce tohoto filozofa a jeho předchůdce Ramanudži byly významné v tom, že integrovali mystické prožitky do védántské filozofie. Višištadvaita spočívá ve filozofickém vhledu do pravdy a tento vhled přeměňuje na univerzální lásku. Višištadvaita klade důraz na osobní mystickou zkušenost spíše než na víru a tradici.
VÝZNAM VIŠIŠTADVAITA
Ve skutečnosti Ramanudža ani Vedanta Desika své učení nijak neoznačovali. Jméno višištadvaita vyvinuli později až další generace jejich žáků. Višištadvaita se skládá ze dvou slov – višišta, což znamená kvalifikovaný, odlišující nebo jedinečný; a advaita znamená neduální. Častý překlad do západních jazyků je kvalifikovaný nedualismus. Ve skutečnosti to, co je kvalifikováno ve Višitadvaitě, není nedualismus, ale Brahman (Absolutno). Višištadvaita, ač je nedualistickou filozofií, neuznávala extrémní pozici neduality, kterou prezentoval Šankaračárja a další školy advaity.
PRAMANY – PROSTŘEDKY POZNÁNÍ
Každá védántská škola měla svůj propracovaný systém popisující povahu prostředků poznání (pramana), vycházející z učení Njáji, což je centrální hinduistická škola epistemologie a logiky. Vedanta Desika o tom napsal dvě rozsáhlá díla Tattva muktá-kalápa a Njája Parisuddhi. Védántské školy uznávaly kolem deseti různých pramán, z nichž čtyři jsou obvykle nejčastěji zmiňované.
- Vnímání (Pratjakša)
- Inferenční poznání (Anumána)
- Analogie (Upamána)
- Svědectví, autorita (šabda, agáma)
Vedánta Desika kladl důležitost na vzájemnou souhru pramán, avšak vnímání (pratjákša), stavěl na vrchol hierarchie prostředků poznání. Teorii pratjákši se Vedanta Desika věnuje opět ve velkých detailech. Pratjakšou, se v jeho pojetí nemíní pouze vnímání smyslové, nýbrž vnímání je samotnou vlastností džívy.
ROZUM
Védanta Desika se zabýval kritickým výkladem mystických zkušeností. Tvrdil, že spiritualita a rozum patří sice do různých sfér, nejsou však vedle sebe v konfliktu. Pouhý rozum je špatně podložený a sám sobě odporuje. Logické myšlení vede často k ateismu, zatímco víra bez rozumu vede k dogmatismu. Konflikt mezi vírou a filozofií ustane, pouze pokud se usmíří ve filozofii spirituality. Filozofie bez mystického prožitku a spirituální zkušenosti vede automaticky k chybným závěrům v otázkách existenciálních, etických a metafyzických. Spirituální zkušenost bez podpory rozumu může být zas v rámci praktického života chybně interpretována a integrována.
VÉDÁNTSKÝ A ZÁPADNÍ POHLED NA IDENTITU
Jméno Védanta Desika znamená mistr védanty. O učení védánty se dá sebevědomě říct, že zformovalo nejúplnější definici původu existence a identity. Védanta stanovuje pochopení já jako absolutní základ, bez něhož není možné rozvíjet skutečné poznání. Západní monoteistická náboženství se dopouštějí mnoha omylů právě proto, že pojetí individuální jednotky nechápaly či ve svých doktrínách zcela ignorovali. V judaismu najdete sice pojmy, které se překládají jako duše nebo životní dech, ale ve skutečnosti v raném judaismu ani neexistovalo pojetí duše jakožto nesmrtelné entity.
ZÁPADNÍ VS VÝCHODNÍ POJETÍ IDENTITY
Nový zákon a katolicismus tuto otázku ignoroval celá staletí. Křesťané se pojetím nesmrtelné duše začali zabývat až vlivem neo-platonismu. Jejich interpretace identity byly však plné nesrovnalostí. Tomáš Akvinský zmateně nabízel mužské a ženské pojetí duše. Platon a Sokrates vyvinuli různé teorie identity, kde podobně jako védántisté chápali, že duše je věčným esenciálním životním principem přetrvávajícím po smrti. Nicméně jejich základní chybou byla záměna já s mentální identitou a psychickými funkcemi. Přidělovali esenciální identitě psychické atributy jako hněv, radost. Duši navíc dělili a lokalizovali do různých částí těla.
Z pohledu védanty, poznání já přichází prostřednictvím realizace. Realizaci musí předcházet proces zahrnující nejen filozofické otázky, ale i praxi – očišťování smyslů, kontemplace, životní návyky, to vše nakonec prostřednictvím sebeodevzdání (prapátti) vrcholí spirituálním prožitkem. Samotná filozofie však nemá schopnost odhalit poznání o já.
Vedanta Desika představuje výraznou doktrínu individuálního já – džíva. Leč naše slova jako mysl, duch, duše atd. používaná v západní filozofii nevyjadřují stejný význam sanskritského slova džíva nebo átma.
Džíva, podle Vedanty Desiky, neztrácí svoji osobnost ani v konečném stavu osvobození. Džívy jsou nekonečné, co do počtu a mají v podstatě povahu vědění (džňána-svarúpa). Ačkoli džíva má povahu vědění, je také substrátem vědění, zdůrazňující skutečnost, že je to vědící subjekt (džňátá). Je tedy činitelem akce (karta), poživatel (bhoktá) a je atomická či nekonečně malá (anu). Vedanta Desika vysvětlil, že neměnnost džívy není v konfliktu s přiznáním kognice. Jestliže se entita transformuje z jednoho stavu do druhého, například, když hroudu hlíny proměníme v hrnec, identita se mění. Tato proměna však nenastává, pokud jde o individuální džívu. Ať se odehrají jakékoli modifikace, vztahují se pouze na atributivní vědění, které je odlišné od vlastního já, které zůstává nedotčeno.
BRAHMAN A DŽÍVA
Primárním cílem Vedanta Desiky bylo dokázat uchování individuality na absolutní úrovni Brahmanu a poté vysvětlit vztah Brahmanu a džívy na základě správně pochopeného nedualismu. Individuální jednotka je od Brahmanu odlišná, ale nejedná se o dualistické pojetí odlišnosti, neboť je zároveň v jistém smyslu s Brahmanem jednotná. Spojující prvek Brahmanu a džívy je čistá láska, která je prostá jakékoliv kontaminace sobectví, vlastnictví a tří gun (tři kvality řídící přírodní jevy – sánkhjová psychologie). Brahman je zdrojem nekonečných atributů, které jsou nepochopitelné a nepopsatelné. Vztah Brahmanu a džívy na základě láskyplného vztahu tvoří onu jednotu – nedualitu. Vedanta Desika popřel teorii Brahmanu jakožto homogenní, nehybné, monistické a bezatributní entity.
JEDNOTA ROZUMU A SPIRITUALITY
Tvrdil, že ačkoli existenci duchovní entity nelze dokázat rozumem, lze Jej zažít pomocí přímé intuice. Intuice je bezprostřední zkušenost Brahmanu přesahujícího sféry emocí a rozumu. Překračuje úroveň instinktu a intelektu a je přímým vhledem do duchovní reality. Tato zkušenost je nevyslovitelná a nesdělitelná. Poznání átmanu (duchovní já) je za hranicemi logiky i morálky. Nelze jej pochopit pojmovým rozumem nebo dosáhnout morálním úsilím. Ač je tato zkušenost za logikou a morálkou je naplněním logické a morální zkušenosti. Vedanta Desika přijímá filozofii a matematickou logiku jako metody testování pravdy, jako nástroje ve fyzickém světě, sloužící k oproštění se od klamů souvisejících se zkoumáním pravdy. Nikoliv jako nástroje k dosažení pravdy.
KRITIKA MONISMU
Advaita – nedualismu či monismus – je v určitých modifikacích asi nejpopulárnějším představitelem hinduistické filozofie na západě. Je jakýmsi hlavním paradigmatem většiny moderních ezoterických nauk. Toto pojetí tvrdí, že v Brahmanu není prostor pro mnohost, rozmanitost a rozdíly. Vedanta Desika se tomuto tématu věnuje tak podrobně, že rozebírá v podstatě každou námitku, každý argument advaitistů do mikroskopických detailů a vyvrací je neúprosnou logikou. V tomto článku se stěží dotkneme jen zlomku jeho argumentace. Avšak pokusím se čtenářům tuto problematiku přiblížit.
Problém, se kterým je monista konfrontován, je: jak se jeden stává mnohým a jak souvisí jediná Božská Skutečnost s rozmanitým vesmírem hmoty a ducha? Existují dva způsoby, jak vyřešit tento důležitý metafyzický problém. Advaitistický filozof Šankara navrhl, že vesmír není v konečném důsledku skutečný, ale je fenomenálním zjevem Reality. Konečná realita je absolutně jedna v tom smyslu, že nepřipouští žádný druh rozdílu, žádnou pluralitu, dualitu, ať už vnitřní nebo vnější. Taková absolutní identita je popřením existence naší oddělené identity. Tento typ monismu obhajovaný Šankarou je známý jako Advaita Vedanta nebo také Abheda Vedanta.
Védanta Desika se pečlivě věnuje všem argumentům advaitistů a vysvětluje je ve světle Višištadvaity. Začíná tématem vztahu látky a atributu. Popisuje, že podobně jako je atribut neoddělitelný od substance, podobně je i vesmír, existence neoddělitelná od absolutna. Substance a atribut jsou nedílně související přesto však odlišné. Kdykoli vnímáme předmět, chápeme jej jako kvalifikovaný atributem. To je v podstatě význam Višištadvaity. Desika se zevrubně dostává do různých vrstev vztahu substance a atributů a odpovídá různým námitkám advaitistů, ale i buddhistické filozofie Vaibhásika. Na základě pojetí odlišnosti podstaty a atributu rozvíjí koncepci vztahu. Tento koncept nabývá většího významu, snažíme-li se pochopit vztah mezi Absolutním Brahmanem a hmotným vesmírem.
Advaitisté mají problém obhájit původ hmotné reality a rozdílu. Podle nich Brahman je nerozlišený a jakákoliv odlišnost a pluralita je projevem nevědomosti neboli iluze. Jinými slovy existuje pouze jedno já, kterému se vlivem iluze projektuje mnohost vesmíru. Tato iluze je nazývaná avidja (nevědomost) nebo také májá (přelud). Některé školy advaity přišly s konceptem avidji jakožto pozitivní entity. To však přináší celou řadu problémů. Odkud avidja nebo májá přichází? Co je substrátem iluze? Kdo prožívá iluzi? Pojetí Brahmanu a entity máji, která způsobuje iluzi Brahmanu zdá se, že implikuje dualismus. Pokud je nerozlišený Brahman ten, kterému se projektuje iluze, pak je iluze silnější než Brahman, pokud je to individuální džíva, která prožívá iluzivní projekci reality, pak je to džíva, která předchází iluzi, což znamená, že individuální jednotka se odděluje a předchází iluzi. Pokud nemůžeme aplikovat časovou posloupnost, pak se zdá, že oddělenost je stejně tak reálná jako jednota.
(Toto téma rozvedu podrobněji v jiném článku)
VEDANTA DESIKA V NÁBOŽENSKÉ TRADICI
Védanta Desika se potýkal s dalším problémem, který zůstal v rámci jeho tradice otevřený. Své učení ztotožňoval s náboženskou školou Šrí vaišnavismu, která v určitém smyslu bazíruje na tradicích, autoritě svatých a posvátných knihách. Teologie však mystické filozofii moc nepřeje. Mystická zkušenost je zvláštní, soukromá, niterná bez jakékoli objektivní platnosti. Mystická filozofie nevěří v neomylnost zjevení nebo neomylné slovo písem. Doslovná víra ve zjevené písmo je pro náboženské instituce důležitější než osobní spirituální zkušenost. Védanta Désika se snažil elegantně tyto protiklady spojit a spirituální zkušenost povýšil na vrchol hierarchie znalostí. Avšak tradice, která kráčí v jeho šlépějích se stále nedokázala vyrovnat se sektářskými tendencemi, kastovními předsudky, dogmatismem a dalšími projevy, jež neblaze provází všechna organizovaná náboženství. Jak už v Indii bývá zvykem, i samotný Vedanta Desika byl v rámci své sekty stanoven jako kult božského avatara, a takto je již po staletí uctíván.
ZÁVĚR
Vedanta Desika tento svět opustil roku 1369 v úctyhodných 101 letech. Zanechal po sobě více než dvě stě děl, které sám psal v několika jazycích. Ani jedno jeho dílo však není přeloženo do českého jazyka a jen několik málo do Angličtiny. Zde jsem se dotknul jen nepatrného zlomku jeho učení. Věřím, že se k tomuto filozofovi ještě vrátím.
Krásný den
Jirka