Abych předešel nejasnostem, dovolte mi nejprve vyladit terminologii. Koncept náboženství má variabilní interpretace a je možné, že vaše definice náboženství či spirituality se může od té mojí lišit. Náboženství zde definuji jako uzavřený systém víry; jako doktrínu, nebo soubor doktrín nesoucích dogmatickou podstatu. Charakterizuje ho často duchovní elitarismus a občasně se projevující autoritářské tendence. Náboženství vnímám jako organizovaný systém, jenž se často opírá o nepřekročitelné a neomylné posvátné texty a autority, jež zdůrazňují dosažení spásy skrze oddanost autoritám, písmům, vyvoleným, instituci církve či komunitě.
Vedle toho spiritualitu vnímám jako svobodnou a vnitřní cestu hledání Boha a transcendence; jako hledání sebe sama bez vazby na konkrétní doktrínu nebo instituci. Spiritualita a náboženství se nepochybně mohou setkávat a vzájemně doplňovat. Nevidím náboženství jako zcela špatné a chybné. Být apriorně proti náboženství může být také další formou fanatismu, kdy se kult mění v antikult.
Zneužívání náboženství je každopádně ve světě velkým problémem. U nás se o něm zatím mluví méně, a pokud vůbec, tak jen v souvislosti s některými podezřelými sektami. V praxi je však možné pozorovat, že různá míra toxických náboženských principů je běžná i ve velkých a respektovaných náboženstvích. V tomto článku zaměřit na to, v čem náboženství může být škodlivé a ukázat možnou cestu, jak se z toxického náboženského myšlení vymanit.
TOXICKÉ NÁBOŽENSTVÍ
Je několik charakteristických znaků náboženských kultů, církví, na které se často upozorňuje. Tyto charakteristiky však nejsou pouze doménou sekt a náboženství, lze je vnímat i v běžných záležitostech v našem životě. Tyto znaky můžeme vnímat ve vztazích, v různých institucích, v našem systému a v jeho sub-systémech.
Jde především o používání strachu, viny a studu, autoritářství a kontroly. Často jde o neschopnost zpochybňovat autoritu, učitele, posvátný text, zákon a pokyny vedoucích. Elitářství – tam, kde se věří, že jen oni hlásají nejhlubší pravdu, že oni jsou nositeli nejlepšího řešení; důraz na podřízenost a poslušnost. Typická je démonizace a objektivizace lidí jiných názorů, nevěřících, příslušníků jiných společenství. V náboženství je to navíc často démonizace vědy, psychologie a všeho světského a všeho, co nepotvrzuje jejich přesvědčení. (Někdy však může jít i o opačné odsouzení nebo zesměšnění čehokoli, co je v rozporu s moderním vědeckým paradigmatem).
NEVIDITELNÉ NÁBOŽENSTVÍ
Mnozí z nás si řeknou: “To se mě netýká, já bych se nikdy nenechal zmanipulovat žádnou zhoubnou ideologií, sektou nebo náboženstvím.” Člen sekty je ochoten vidět všechny škodlivé aspekty v jiné sektě, jen ne ve své vlastní. Tu svou vidí jako jedinečnou, správnou, tradiční a zná mnoho způsobů, jak ji racionálně obhájit. Často si neuvědomujeme, jak moc je naše myšlení kontaminováno náboženskými pozůstatky minulosti a jak moc většina z nás žije v uzavřených systémech, které se v mnohém podobají sektě.
Kdysi jsem napsal, že vzdělávací systém má mnoho sektářských rysů. Tento pohled vyvolal u mnohých silnou reakci, neboť vzdělání je přece nezbytným a klíčovým pilířem naší společnosti a má zásadní význam pro náš rozvoj. S tím do jisté míry souhlasím. Koneckonců si myslím, že spiritualita je také důležitá pro nás všechny. Nicméně bychom se mohli pokusit na tuto otázku nahlédnout z jiného úhlu. Co je na sektářství nejškodlivější? To, že člověk věří v nějaké mytologické příběhy? Ani ne. Pravým jádrem problému je spíše omezení svobody a integrity jednotlivce, odepření možnosti kriticky se postavit a vyjádřit své potřeby bez toho, aniž by je autority nezpochybnili.
VZDĚLÁVACÍ CÍRKEV
Malé dítě vstupuje do vzdělávací instituce. Pro něj je neodvratně nezbytné uznat autoritu, která mu byla svěřena. Dítě nemá volbu, neexistuje pro něj možnost se vyhnout tomuto závazku. Jeho jedinou cestou je budovat si pevnou víru a loajalitu k autoritám. Představme si situace, kdy dítě nikomu neškodí, ale nemá chuť se zapojit; chce si malovat, hrát nebo se projít. Nemůže. Dítě je v takovém prostředí nuceno popřít a potlačit své vlastní potřeby, svou autenticitu. Bez souhlasu autority nemá dovoleno vstát, pohybovat se, běhat, jíst, a dokonce ani mluvit.
Pokud se dítě rozhodne neúčastnit se a místo toho se rozhodne věnovat svým vlastním aktivitám, svým vlastním potřebám, je na takové dítě svalena vina. Stejně jako mají Eskymáci mnoho výrazů pro sníh, systém má mnoho výrazů pro děti, co se nechtějí přizpůsobit systému a jeho autoritám: neposlušný, hloupý, ADHD, ADD, porucha opozičního vzdoru atd. Co čeká dítě odmítne-li poslušnost autoritě? Většinou trest, obviňování. Ze strany autority přichází snaha dítě zlomit, změnit nebo dokonce vyléčit. Zůstat sám sebou je pro mnoho dětí v takovém prostředí téměř nemožné.
Je zde i systém odměn, chválení těch, co jsou poslušní a zapojují se. Principy podřízenosti, loajality a poslušnosti vůči těm, kteří mají autoritu se často udržují pod rouškou „odpovědnosti“. Dítě, které má odlišné potřeby, než po něm vyžaduje vedoucí, učitel autorita, je nuceno převzít určitá přesvědčení, která jsou velmi nápadná tomu, která vidíme v náboženských systémech:
„Jsem špatný (v některých náboženství dokonce od základu hříšný), slabý, neschopný. Zasloužím si trest. Všechny pocity v rozporu s autoritou jsou špatné a nespolehlivé. Měl bych se bát. Musím se zapřít, negovat vlastní potřeby a obětovat se. Moje vlastní potřeby jsou chybné“.
V zásadě to odsuzujeme, pokud to vidíme v rámci sekty, a nazýváme to sektářským nebo náboženským zneužíváním. Nicméně tyto charakteristiky jsou rovněž přítomny v systémech, do nichž se většina z nás téměř dobrovolně zapojuje. Právě tyto rysy, zastoupené v různých oblastech společnosti, zahrnují do značné míry prvky, které dříve patřily náboženským praxím. Problém je, že mnohé sekty a náboženství dokážou toto vidět a stávají se tak antisystémová. Členové těchto náboženských skupin či komunit mají dojem, že unikají zlému systému, přičemž se ve skutečnosti začleňují do jiného stejně toxického systému.
NÁBOŽENSKÉ ZNEUŽÍVÁNÍ
Když se řekne náboženské zneužívání většina si představí excesivní případy sekt. Jenže často ty nejvíce problematické ideologické a náboženské skupiny mohou navenek působit kultivovaně, kulturně, přátelsky, pokrokově a rodinně. Zneužívání v takovém prostředí probíhá na psychologické úrovni pomocí jemné manipulace a indoktrinace. Pokud se někdo nachází v komunitě, rodině nebo instituci, kde k takovému zneužívání dochází, může být obtížné to rozpoznat a označit jako zneužívání. Často takové chování přijímá jako normu společenského standardu a tuto normu pak předává dál, přes generace.
JAK SE ZBAVIT TOXICITY NÁBOŽENSTVÍ?
Pojďme ale zpět k náboženství. Existuje určité procento jedinců, kteří docházejí k poznání, že jejich náboženský nebo ideologický rámec narušuje jejich osobní růst a štěstí. Snaží se proto vymanit od všech indoktrinovaných způsobů myšlení, které považují za zhoubné. Odchylují se od zásad, které jim nedávají smysl. Avšak věc není tak snadná. Náboženská toxicita je zakořeněna velmi hluboko v podvědomí a ovlivňuje způsob myšlení a chování člověka i poté, co se rozhodl doktrínu ze sebe setřást. Často se stává, že takový člověk si jen nahradí jednu doktrínu jinou, neboť není schopen vzdát se těch zásadních náboženských principů, které jsou zakořeněny v jeho myšlení.
Člověk i poté, co opustí svoji náboženskou komunitu, je dál ovládán náboženským myšlením a proto má stále sklony padat do různých ideologií, ale i třeba toxických vztahů. Analogicky k tomu, jak si lidé myslí, že jsme jako společnost překonali fanatismus naší náboženské minulosti, jsou zbytky náboženského myšlení stále ukotveny v našem kolektivním vědomí, nezávisle na našem přesvědčení, že jsme dospěli k sekulární, ateistické a pokrokové kultuře.
Detoxikace z těchto systémů je někdy náročný proces odnaučování. Naše hlavy byly naprogramovány nejrůznějšími mindsety, narativy a ideologiemi, které nás ovládají zevnitř. Ty je potřeba jeden po druhém identifikovat a odpoutávat se od nich. Neboť tato toxická přesvědčení jsou základní příčinou sebezničující síly a neuróz, které řídí náš život. Jsou jimi stud, strach, úzkosti, obavy, deprese, sebeobviňování, neautentičnost, potlačování, sebeodmítání, perfekcionismus a pocity bezmoci.
Nestačí však pouze odstranit z myšlení to školidvé, ale k této detoxikaci je potřeba do procesu zahrnout i pozitivní přístup. Učit se rozvíjet nové způsoby nenáboženských, neideologických vzorců myšlení pro pěstování smysluplného života a pohody.
Do takového procesu rekonstrukce myšlení bych zahrnul:
- Převzetí odpovědnosti za vlastní štěstí, pohodu a osobní růst a rozvoj.
- Vybírat si své vztahy.
- Odhození masky. Stát se skutečnějším, autentičtějším a lidštějším.
- Zachovávat si své vlastní vnitřní vedení. Nestydět se za své hluboké pocity a intuici.
- Nabídnout si přijetí, lásku, soucit a trpělivost.
- Poznávat své hranice (místo určování hranic druhým).
- Převzetí odpovědnosti za svou pohodu a štěstí.
- Investování času a energie do toho, co je pro nás v životě nejdůležitější.
- Jednat z vlastní svobodné vůle a ne ze strachu, ze studu nebo z donucení.
- A nakonec jedno z nejzásadnějších: Nebát se říct si o podporu a pomoc, když ji potřebujete.
UČITEL – GURU
Existují dva radikální názory, z nichž oba jsou podle mého názoru chybné:
- Guru, autorita jsou nezbytné pro náš duchovní pokrok.
- Autorita, učitel, guru je překážka.
Učitel, guru, autorita jsou klíčové elementy každého náboženství. Člověk by se měl ale v první řadě naučit myslet sám za sebe, což ale nevylučuje přijmutím vedení, učitele. Ve svých textech často kritizuji vzdělávací systém a někteří čtenáři z toho vyvozují, že jsem proti učitelům a vzdělávání. Je to přesně naopak. Přijmutí učitele v mnoha oblastech považuji za nezbytné a proces vzdělávání by neměl v žádné etapě života končit. Přijmete-li učitele, vedení, autoritu, na tom v zásadě není nic špatného. Je však zároveň potřeba se nebát utvářet si svá vlastní přesvědčení a názory.
Jsem ale kritikem kultů v jejichž středu stojí neomylní vůdcové a guruové. Guruem se často stává charismatická a inteligentní osoba, která má dar promlouvat. Často má taková osoba skutečné hluboké vhledy a může předat lidem 80 % nějaké pravdy. Lidé, okouzleni jejich talentem, si z nich posléze vytváří kulty bytostí neposkvrněného charakteru, kteří k nám sestoupili z Božské sféry existence a jsou více v souladu s Bohem než kdokoliv jiný. V komunitách těchto guruů se aktivně potlačuje nesouhlas s autoritou; členové se odrazují od kladení otázek; pochybnost a nesouhlas s názorem gurua je známkou slabé víry.
Nemějte strach odmítnout tvrzení, které vám nedává smysl. Žádný učitel, žádný guru, ať je to sebevětší celebrita není dokonalá, všichni jsou to obyčejní lidé jako my všichni, se všemi svými klady, zápory i traumaty. Nezaměňujte inteligenci, charisma, slávu, talent, schopnost promlouvat, za dokonalost a charakterovou neposkvrněnost.
NÁBOŽENSTVÍ A SPIRITUALITA
Vzdání se náboženství nemusí nutně znamenat vzdání se spirituality. Jeden z důvodů, proč je pro lidi náboženství přitažlivé, je pocit bezpečí, útěchy, úlevy. Lidé si přejí mít na vše nějaké vysvětlení a náboženství je obvykle nabízí.
Člověk oddán spiritualitě si klade stejné otázky, ale odkrývá je postupně a je ochoten si přiznat, že ne na všechny zná odpověď. Takový jedinec žije v přátelství s nejistotou. Chápe, že Bůh, Brahman, Tao, Konečná realita, jsou pouhými vynálezy lidské řeči k přiblížení metafyzických skutečností. Nezabývá se slovy, ale jde mu o to prozkoumat oblast, kterou tato slova napovídají. V nenáboženské spiritualitě nevadí, když mnohá tajemství zůstávají nevyřešena, neboť samotný proces objevování je cenný sám o sobě.
Věřící chce však mít na velké otázky konkrétní odpovědi a to hned. Náboženství věřícím poskytuje přesný plán, který jim vůdci, autority, kněží předloží. Věřící se vypořádá s nejistotami tím, že popře sebe a odevzdá se náboženské doktríně, která obsahuje všechny detaily a informace o duchovní platformě.
V rámci nenáboženské spirituality se člověk otevírá pravdě a svému omezenému poznání, které mu však ukazuje, že za naší existencí a vesmírem se skrývá hluboké a nádherné, postupně se vynořující vysvětlení existence. Přichází poznání, že člověk má schopnost utvářet svět pro dobro všech. V rámci této nenáboženské spirituality není prostor pro dělení světa na věřící a nevěřící, na ty, kteří následují jeho cestu, a na ty druhé.
Věřící se učí, že jeho spása leží v autoritě, v Ježíši, gurovi, vůdcích, svatých lidech. Věřící se často učí, že je inherentně hříšný a špatný a všechny, kdo nepřijímají konkrétní víru je potřeba zavrhnout, litovat ideálně konvertovat.
Nenáboženská spiritualita vede k poznání, že v temných chvílích na lidské cestě jsme tu jeden pro druhého a odpovědi, které hledáme a které nám poskytují klid, nacházíme sami v sobě. K duchovnímu poznání přichází trpělivě a postupně. Spiritualita je odkrývání toho, co již máme v sobě. Poznání mystika nabírá na síle souběžně s tím, nakolik v sobě jedinec rozvíjí autentičnost, solidaritu, upřímnost, laskavost, nenásilí a lásku.
Děkuji za přečtení a krásný den!
Jirka