Pokud nejste osvícení, jak můžete vědět, co je osvícení a kdo je osvícený? Odvážím se říct, že osvícené lidské bytosti jsou mýtus, a i kdyby takové bytosti pobíhaly po planetě, je to pro kohokoli z nás irelevantní vzhledem k tomu, že neexistuje způsob, jak zjistit, ověřit, zda je někdo osvícený.
Můžeme zjistit, jestli je někdo v nějaké oblasti dál, lepší, schopnější než my, ale nemůžeme zjistit, jestli je někdo osvícený. Pokud někoho označíme za osvíceného, plně realizovaného, probuzeného, je to jen naše přesvědčení, naše představa, domněnka, která nemá oporu v žádném rozumném vysvětlení.
Kult osvícených mužů se vyskytuje ve všech kulturách a náboženstvích a je často spojován s hinduismem, zvláště s novými hinduistickými kulty. Ve skutečnosti to nebylo vždy součástí hinduismu.
—>◇<—
Hinduismus nebyl vždy takový, jak ho známe. Možná bude pro čtenáře zajímavou informací, že ve starověké védské Indii se nestavěli chrámy a neuctívala božstva, tak jak je v dnešním hinduismu zvykem? Když se vydáte do Indie, abyste si prohlédli starobylé chrámy chrámy, můžete být zklamáni, protože většina z nich není ve skutečnosti o nic starší než české kostely a rotundy.
Ty nejstarší chrámy jsou ze 7 – 10. století. Ale drtivá většina hinduistických chrámů pochází z období mezi 14 – 20. století. (Nutno podotknout, že většina indických chrámů, zvláště v severní Indii byla zničena během vlády muslimů, což je jeden z důvodů, proč je tam tolik moderních chrámů).
V původních indických textech nejsou také žádné záznamy o uctívání božstev, guruů a osvícených mužů. Mudrci a moudré ženy se nazývali rišiové a rišiky a byli nepochybně velmi vážení, ale nezdá se, že by byli uctíváni v tom smyslu, jak to vidíme u současných náboženských kultů.
Možná bude pro čtenáře zajímavá ještě jedna věc. Nejstarší hinduistické systémy jako je samkhja a mimamsa byly ve skutečnosti ateisticky orientované. Mimamsa vycházela z učení Véd, a Védy samozřejmě velebily různá božstva. Mimamsa však zastávala názor, že všechny postavy Véd jsou pouze symbolické a metaforické. Obě tyto školy otevřeně hájili neteistický koncept světa. Jiné starověké systémy jako védánta, njája či jóga (nezaměňovat se současnou jógou, která se cvičí) zmiňovaly pojem Íšvara (Bůh) nebo metafyzický pojem Brahman jako nejvyšší skutečnost, ale netvořili kolem těchto konceptů žádnou teologii.
KULT OSVÍCENÉ OSOBNOSTI
Kulty charismatických osobností společně s chrámovou kulturou začaly v Indii vznikat až s rozvojem buddhismu. Buddhismus spolu s džinismem přišel se zcela novým unikátním pojetím osvíceného zakladatele. Pro buddhisty to byl Buddha a džinisté měli Mahávíru. (Je zajímavé, že Buddha a Mahávíra mají velmi podobné životopisy. Oba se narodili ve stejné době, oba se narodili v královské rodině, oba dosáhli osvícení v Biháru kdesi pod stromem. Jejich ikonografie je velmi podobná, pouze Mahávíra nemá na sobě šaty. Je tedy docela pravděpodobné, že buď jde o tutéž osobu, nebo mají Buddha a Mahávíra společný původ v nějaké postavě z lidové legendy.)
Ačkoliv je v současných západních kvazi-zen-buddhistických proudech Buddha považován spíše za symbol a jeho přísná autorita zlehčována (já sám mám doma vystavenou sošku Buddhy), v tradičním buddhismu je Buddha skutečnou osvícenou a nezpochybnitelnou autoritou a vůdcem.
—>◇<—
Nové náboženské školy Indie přirozeně reagovaly na konkurenci buddhismu tím, že zbožštily své zakladatele a daly jim atributy dokonalých a osvícených bytostí. Kdykoli se objevil nový charismatický filozof nebo teolog, který systematizoval nové učení, byl později svými žáky označován za plně osvíceného a většinou byl rozeznán jako avatár – inkarnace nějakého božstva.
—>◇<—
Původní systémy hinduismu však nic takového nepodporují. Některé texty nás vybízejí, abychom vyhledali mistra, učitele, a pokorně se od něj učili, ale uctívání zakladatele jako boha nebo božské osoby je pozdější novinka, která byla zřejmě podpořena kultem “Probuzeného” – Buddhy.
PRAMÁNY aneb JAK VÍME, ŽE VÍME?
Učení starých škol, jako je védánta, samkhja, jóga atd., se na počátku vždy zabývalo disciplínou známou jako pramány. Žák se nezačal učit meditaci nebo hlubokému vhledu, dokud si neosvojil učení pramán. Pramány jsou odvětvím epistemologie. Pramána doslova znamená prostředek poznání nebo důkaz. Tento obor si klade otázky: Jak víme, že něco víme? Jak si můžeme být jisti svým poznáním? Jaká je povaha poznání? Jaké jsou prostředky poznání a Jaké jsou jejich hranice a přednosti? A jak je to s pravdami, které zastáváme – jsou to skutečně pravdy, ke kterým jsme poctivě dospěli, nebo jsou to jen indoktrinovaná přesvědčení?
Současné duchovní nauky často prezentují určitý odpor k rozumu. možná právě proto, že rozum dokáže leccos odhalit. Ve staré Indii nebyla přítomna tato dichotomie rozumu a spirituality. Bez znalosti disciplíny pramán je totiž člověk velmi náchylný k upadnutí do omylu a to v případě, že má hlubokou zkušenost prostřednictvím technik meditace nebo různých látek, které se ve staré Indii také používaly a byly známé jako aushadhi. Pramány mají pomoci s integrací těchto zkušeností a pomáhají minimalizovat chybovost v rámci interpretace nebo integrace hlubokých prožitků. Tehdejší filozofové stanovili asi deset pramán, z nichž tři považovali za klíčové. Ty jsou popsány v následující hierarchii:
- Pratjákša – vnímání, empirie
- Anumana – logické odvozování
- Šabda – důvěryhodný zdroj
- Pratjakša je poznání získané vnímáním. Například moje žena sedí vedle mě a snídá. Jak to vím? Vidím jí, vnímám ji.
- Neviděl jsem svou ženu snídat, ale vím, že snídala. Poznám to podle prázdného talíře. K poznání jsem tedy dospěl logickým odvozením, a to je anumana.
- Nejsem doma, ale vím, že moje žena snídala. Protože mi právě zavolala telefonem a řekla mi to. To je šabda neboli poznání získané z od někoho – z důvěryhodného zdroje.
—>◇<—
Každý z těchto prostředků má své slabiny. Zdroj a autorita nám může lhát nebo se mýlit. Naše logika nemusí být vždy správná a naše vnímání nás může klamat. Koordinace pramán je proto zásadní. Nikdy bychom se neměli absolutně spoléhat na jeden prostředek poznání, ale vždy se snažit je sloučit a porovnávat s ostatními.
ŠABDA – DŮVĚRYHODNÝ ZDROJ
Šabda neboli znalosti získané z důvěryhodného zdroje jsou kontroverzní, ale používáme je dnes a denně. Koupíte si plechovku fazolí, ale nemáte si jak ověřit, že jsou uvnitř skutečně fazole. Prostě vyloučíte spiknutí a věříte nápisu na plechovce. Nebo když prestižní vědecký časopis zveřejní studii, je pro nás věrohodná, i když nemáme možnost si ji přímo ověřit. To je také šabda.
Šabda však byla ve staré Indii kontroverzní hlavně proto, že byla často dávána do souvislosti s posvátnými texty. A tyto texty byly mnohými tradicemi uznány za autoritu, která se nezpochybňovala. Tato kontroverze vedla mnoho hinduistických škol k tomu, že šabdu ze své epistemologie zcela vyloučily nebo jí přikládaly jen velmi malý význam. Například velký filozof Džňánadéva (13. století) byl silným kritikem soudobého pojetí šabdy v souvislosti s nezpochybnitelností Véd a jiných textů. Džňánadéva varoval před přijímáním svatých písem jako konečné a nezpochybnitelné pravdy. Džanádeva sám psal duchovní knihy, ale psal je poetickým a metaforickým jazykem a nepovažoval je za arbitra pravdy. Jeho texty se nesnaží stanovit pravdu, ale mají člověka inspirovat.
Velký teolog Rámánudža (12. století) prohlásil, že pokud je šabda nebo jakékoli prohlášení autority či písma v rozporu s vnímáním a rozumem, je třeba takové tvrzení odmítnout. Ironií osudu je, že Rámánudža byl po své smrti svými stoupenci prohlášen za vtělení Boha a jako božský a osvícený je uctíván dodnes.
GURU – UČITEL ČI BŮH?
Respektovat učitele je podle mě v pořádku. Přijímat autoritu nebo vedení je také v pořádku a často i nezbytné v určitých fázích života, ale uctívání guruů a nekritické přijímání jejich slov je ve skutečnosti zcela v rozporu se starou hinduistickou filozofií a rozumem. A pokud se tak děje, je to signálem nějaké nezpracované hluboké vnitřní nejistoty. Existuje mnoho náboženských tradic kde se praktikuje uctívání dokonalého kultu osobnosti a které se odvolávají na staroindickou tradici Véd, Védantu, ale ve skutečnosti s těmito tradicemi mají pramálo společného.
—>◇<—
A to je to, co mě naučila indická filozofie. Naučila mě odhodit všechny “pravdy” a přesvědčení, které jsem získal díky indoktrinaci, ať už mluvíme o naučených vzorcích získaných kulturou, vzděláním, výchovou, nebo o různých ideologických a náboženských přesvědčeních, která člověk v průběhu života přijímá.
Když se mě někdo zeptá například na reinkarnaci, jestli v ni věřím, nebo ne. Dříve jsem v ni věřil, ale dnes odpovídám, že mi sice dává smysl, ale… Na základě svých osobních zkušeností vím, že moje identita je spjata s něčím, co přesahuje fyzický svět. Ale jsem si opravdu jistý tím, že se znovu narodím? Možná… Ale nevím. Někdy je dobré naučit se říkat nevím.
Snad to někomu pomůže